Poslední mini-turné WAR FROM A HARLOTS MOUTH probíhalo téměř výhradně po německých klubech, a to že se kapela přijela rozloučit i do Prahy, je skutečně sympatické gesto, které je třeba ocenit a jen to podtrhuje, jak důležitou destinací jsme pro kapelu byli. O to víc však zamrzí, že tento do jisté míry „pietní“ akt nebyl moc dobře zorganizovaný.

Nacpat totiž na klubovou rozlučku s Harloty pět předkapel je dle mého, prosím pěkně, nesmysl. Už jen kvůli tomu, že to může otrávit nejen publikum, ale i hlavní aktéry, kteří museli v klubu ten večer opravdu nedůstojně dlouho přešlapovat, než přišlo na řadu jejich samotné vystoupení. Program totiž díky velkému počtu kapel, resp. neúměrně dlouhým pauzám, kdy se umělci chystají k výkonu, nabíral skluz a už tak dlouhé čekání se ještě více protahovalo. Btw. třeba takoví Smashed Face zahráli ve finále kratší dobu, než jak dlouho si chystali nástrojovku.

SMASHED FACE si prý údajně vyžádali samotní Harloti s tím, že spolu dříve hrávali a chtějí je v Praze na akci mít, ovšem marná snaha, seč do toho Fred za mikrofonem šel naplno a lidi hecoval, na Smažkách bylo dost znát, že už moc nehrají a jejich deathcore zněl i díky mizernému (tenkému, slabému) zvuku dost nezáživně. Za moc nestál ale i další support, se kterým jsem měl ten večer tu čest, a sice Němci THE SLEEPER. V jejich podání to byl celkem solidní math metal, ale ten zabil zas pro změnu mizerný zpěvák, který svým příliš vytaženým krákorem přeřval jak kytary, tak bicí. S lepším zpěvákem a zvukem by tato parta možná obstála, ale to by se dalo říct o všech takových, podobných.

Nakonec jsme se ovšem, přeci jen, něco málo po půl dvanácté (!), konečně dočkali. WAR FROM A HARLOTS MOUTH však nastupují na podium bez známky únavy, jako vždy sympatičtí a koncentrovaní. Set zahajují dvěma novějšími, pomalejšími vály z Voyeur (Terrifier např.) a možná i díky tomu, že za mixpultem mají svého člověka, se sál okamžitě dostává pod nekompromisní nápor jejich dvou hutných osmistrunek, potažmo mimorytmických beatů, a kapela nechává ve vteřině zapomenout na veškeré marné snažení předchozích aktérů.

Jako vždy sympatický, inteligentně moderující Nico vybízí přítomné, aby „si všichni spolu s ním užili tuto privátní, rozlučkovou párty“, a jeho slova jsou vyslyšena. Publikum, ač nebylo ten večer příliš početné (cca 150 hlav) se záhy pouští do mohutných circle pitů, stagedivingů, zkrátka zábava jede naplno, jako, kdyby to (..ehm) bylo naposledy.

Kapela se však dle očekávání nesoustředí jen na poslední album, ale přehrává poctivý průřez. Nechybí Recluse MMX, To Age And Obsolete, Hey, Lets Start The Band, Transmetropolitan, Uptown Girl plus další a dochází i na ne moc hrané rarity. Je vidět, že Němci navzdory pozdní hodině, i vidině následné cesty do Berlína, ke koncertu přistoupili velmi zodpovědně a nešetřili se. V jednu chvíli se Nico dokonce ocitá až u stropu, když jej publikum nosí na rukou po sále (jen taktak si nesáhl rukou do větráku) a německý, hudebně těžko zařaditelný matematicko-hardcore-grindový běs otřásá klubem. Komplikované mimorytmické riffovačky, blast beaty, breakdowny, nečekané změny plus odlehčená intra a vsuvky kapele jako vždy sedí na milimetr přesně a vše zní čistě, precizně. V tom nakonec dle mého spočívá i tajemství úspěchu WFAHM, prostě v tom, že si dávají záležet.

Show graduje zhruba po hodině dvojitým přídavkem, a když při samplovaném kulometu ve skladbě If You Want To Blame Us For Something proběhne tradiční wall of death, nastává pomalu loučení.

Takže tedy, Adieu! War From A Harlots Mouth! (Po Underoath a The Chariot další moje srdcovka, která letos končí hiatusem.) V tomto případě ale tomu přeci jen nějak nevěřím. Protože když ty kluky vidím, jak jim to hraje (pokaždé, co jsem měl tu čest, to byl nářez) a jak je to baví, jak jim to suprově zní, jak jsou originální, prostě odmítám věřit, že to jen tak zabalí. Doufám, že to bude jen po letech dřiny zasloužený odpočinek a za pár let na shledanou!