MXL: Posedlost zápornými entitami z hlubin zemských má poměrně zamotanou škálu patologických manifestací. Příkladem takové anomálie budiž obsedantní potřeba absolvovat tour po obvodu začarovaného kruhu, v jehož rámci vystupují stále stejné kapely. Tak se tomu stalo i v případě dobrovolného nástupu do útrob ponurého vagónu z přistaveného transportního vlaku směr stanice Pekelná Lhota. V něm tlelo v nelidských podmínkách na sto padesát vyvrženců určených k převozu do oblastí mimo hájemství představivosti běžných lidí. Na to vše potom bedlivě dohlížela zapáchající patrola obersturmbahnführerů z antifáckého gestapa.

Rituál v červím lůně s Mallephyr byl tento rok absolvován již asi popáté. Je tedy na místě uznale zamručet, že oslava v chrámu nicoty opět spolehlivě přivodila extázi chladivého odporu a nižádného otupění břitu se nedostavuje. Ani ne třičtvrtěhodinový blok vyplnily hymny dedikované vstříc nekonečné nenávisti, a krom mnohokráte slyšených a přesně do černého vystřílených nábojnic z Womb of Worms a Assailing the Holy jsme v přídavku uslyšeli i potměšile skočnou ochutnávku z třetího alba. To je právě podrobováno trýznivému masteringu daleko za oceánem.

Bylo to trochu nahlas, trochu dost vlastně, ale stejně už jsou všichni metaloví otroci zdravě nahluchlí, takže nikdo nebrečel. Veškeré nástroje destruovaly čitelně a nemilosrdně, basák Honza po páté show s Opatem, Adamem a Tomem nepěkně zmutoval a přirostl k mateřské pročervivělé mase. Mallephyr by měli vystupovat častěji v kongregačních kostelích a ženských klášterech, svět by byl krásnější a pan arcibiskup by se měl nad takovou inovací zamyslet. Za mě to protentokrát nesvatí black/deathers vyhráli.

mIZZY: V neděli jsem měl do Prahy poněkud náročnější a zdlouhavější cestu z rakouského Celebrare Noctem festivalu, kde jsem pařil už od pátku. Ale i když jsem dovalil domů až někdy po šesté, rychle do sebe hodím nějaké jídlo a valím do Vagonu. Přeci bych si nenechal za třistapade utéct koncert dvou nejlepších českých BM kapel a k tomu jako bonus Ukrajince White Ward!

Jako první se zde nachystali Mallephyr. Ti jsou teď s Honzou z Plague Porter v kurva skvělé formě, což potvrdili už nedávno před Sadistic Intent v Underdogs. Jenže tentokrát, a fakt jsem to od Vagonu nečekal, jim vyšel tak intenzivní zvuk, že to pro mě překonalo velkou část našich dřívějších setkání. Jasně, bylo to nahlas jako prase, ale právě díky tomu to byl i METAL jako prase! A byť mám jejich druhé album Womb of Worms strašně rád, rozhodně jsem jej doma protočil mnohem víckrát než jejich debut, musím říct, že tentokrát to u mě vyhráli hned prvními skladbami z Assailing the Holy. Třeba taková Anti-Human byla fakt přísný náklep. Velký plus tedy za to, že kapela do svého setlistu opět zařazuje i starší kusy.

Novinka Hail Death byla rovněž příslibem velmi kvalitního nového alba. O tom, že Tom sype jako šílený, nemá po těch letech snad už ani smysl psát. Kytarová sekce naprosto v pořádku a Opat to rovněž skvěle odeřval. Jen mě trošku zamrzelo, že pasáž z The Temple of Nothingness, kterou se mu podařilo na albu dát fakt parádně takovým napůl zpěvo-řevem, dal tentokrát vyloženě čistě. Ale to je úplná maličkost. A ano, nutno souhlasit s tím, že Mallephyr to tentokrát fakt vyhráli, a dokonce to za mě byl jeden z nejlepších a nejintenzivnějších koncertů, co jsem od nich viděl.

MXL: Po strastiplné cestě s obráceným křížem na bedrech Atlasových zavítali konečně do stověžaté Prahy černozvěsti Inferno. Po loňské trapárně se zrušeným klánovickým vystoupením (BIG FUCK provozovatelům Black Psa - už mě tam nikdy neuvidíte!), se konečně i utrápeným obyvatelům hlavního města poštěstilo vidět Inferno, hovící si zaslouženě na královském zásluní tuzemské scény. Karvinský bezsmyčcový kvartet přilákal nemálo podmračených pohledů a skrz naskrz zčernalých duší, a to nehledě na ten samý den probíhající koncert The Ocean Collective v Underdogs´ přes řeku.

Když se po delších přípravách, způsobených diskvalifikací videoprojekce kvůli nekompatibilitě klubového vybavení, objevily po chmurném intru temné postavy na pódiu, napětí z očekávání příchozího zla bylo hmatatelné. Hned s první tónickou strofou The Wailing Horizon se míra negativní koncentrace ještě prohloubila, když se ukázalo, že oproti solidně nastavenému zvuku Malleführerů si s Infernem zvukař prostě neví rady. A já to říkám pořád - před koncertem by si měl zvukový inženýr jednotlivé kapely pustit a připravit se na ně. Na zvukové nuance a detaily bohatá hudba Inferna potřebuje určitou péči a probace ve Vagonu tradičně vystupujícími revivalovými bandy tentokrát nestačila. Rytmika byla v prvních skladbách spíše tušená a násypy jsem detekoval jen díky důkladné znalosti tvorby pekelníků.

Vyjevila se však jiná pozoruhodná zajímavost. A sice, že jakkoliv nazvučená, tak promyšlená a často abstraktně vystavěná hudba z Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity) ve výsledku absolutně neztrácí na magické intenzitě a psychedelické atmosféře vesmírné varny lidských osudů. Astrální egregor se projevil a kázal natolik přísně, že nejpozději v poslední třetině setu prostoupil zvukařovu mysl a navedl jeho konání žádoucím směrem. Absence projekce paradoxně vystoupení vytvořila neobvyklé kulisy, když červená světla v temné modři evokovala laserovou bitvu z hvězdných válek a vizuálně to fungovalo. V porovnání s koncerty na Flédě nebo ETEFu se konal určitý kvalitativní ústup, nikterak ovšem daný kapelou a Inferno za výkon zaslouží poklonu.

mIZZY: Pravda, že Vagon není pro současnou hudbu Inferna asi ideální prostor, ale který je, když už si jinak v Praze nezahrajou? No co, aspoň si zvukař mohl před koncertem přečíst jejich rider. Naštěstí ale teď s kapelou jako výpomoc jezdí Kubánec z Blues for the Redsun, který aspoň zdrbal zvukaře a osvětlovače, aby to znělo a vypadalo aspoň trochu dle jejich představ. Nicméně s ohledem na ty podmínky si myslím, že to v neděli Infernu vyšlo docela dobře. S jejich koncertem na Islandu to samozřejmě nesrovnávám, to nemá vůbec smysl. Ale osobně se mi to tentokrát líbilo podstatně více než v Brně na Melodce.

To, že nebyla projekce, mi vůbec nevadilo. Spíše naopak, možná i lepší, než kdyby problikávalo něco malého a nekonkrétního v pozadí. Ta světla byla tentokrát hodně minimalistická, ale velice efektní. Ano, totální rudé lasery prořezávající se modře zakouřeným prostorem. A co se zvuku týče, nebyl to sice zázrak, trochu zahuhlaný to určitě bylo, bicí nebyly kompletně čitelný atd., ale zase mi přišlo, že atmosférou se zde Inferno asi nejvíce přiblížilo tomu, co cítím z desky. Byl jsem tedy úplně vepředu, takže jsem dost slyšel kytary i z backlinu, ale užil jsem si to rozhodně dost. Na Islandu to bylo nejhonosnější, v Brně zase hodně metal a tady nejvíce atmo (a to píšu i s ohledem na ten klub, kde jsou jinak po bocích pódia obrovské reklamy na chlast). Ale říkám, byl jsem úplně vepředu a docela se mi podařilo naladit na tu správnou notu. Třeba kamarádi, co stáli vzadu, si zase stěžovali a přišlo jim to slabší. Ale tomu se holt nevyhneš asi nikdy.

Rozhodně mě Inferno bavilo více než následující Ukrajinci, které jsem teda poslechl, ale asi v půlce z nich odešel. Jednak mě vůbec nebavily jejich kytary a hlavně to, co dělá hudbu White Ward aspoň trochu zajímavou, tedy saxofon, byl puštěný ze samplu. Chápu tedy, že Mallephyr s Infernem byli na tomto koncertu spíše jako předskokani, a tak si nemohli dovolit své sety nějak přehnaně natahovat, ale vůbec bych se nezlobil, kdyby dostali ještě větší prostor.

MXL: Chimérické nedělní hodování završili Ukrajinci White Ward se svou porcí melodického black metalu. Pozornost okamžitě vzbudilo vzkříšení naprosto přehledného zvuku, což nutno přičíst tradičně opracovanému černokovu, který měl k infernálním abstrakcím předchozího hlavního chodu večera zatraceně daleko.

Produkci čtveřice jsem si naposlouchával v rámci domácí přípravy z posledního alba. Jedná se o jednoduchý, ale solidně sehraný blackot převážně ve středních tempech, což nebrání průběžnému zrychlování dle potřeb hladové pekelné tlamy. WW si navíc vyhrávají a svou tvorbu šperkují po dávkách technickými ohnivými špíčky. K tomu jim pravděpodobně přispěl i čokoládový chilli dort, který jsme kapelám podstrčili do backstage.

Hrálo se často odlehčeně, zasněně, jen zamrzela absence saxofonu, na kterýžto foukal jakýsi kozák ze záznamu. Pěvec krákal impozantně, slušely mu i hluboké growly, jichž mohlo být klidně povícero. Kapele nelze ani upřít tlak, k němuž se občasně s úspěchem přikročilo. V tremolech sice byly kytary utopenější, ale celkový dojem dobrý, publikum si kapelu užívalo. Potlesk sklidila i malá politická agitka, kdy frontman poděkoval za českou podporu Ukrajině s tím, že se nejedná o válku, ale o boj za navrácení okupovaného území. Přestože podle mě české kapely vyluzovaly mnohem zajímavější satanohudbu, respekt si u mě Ukrajinci získali.

Závěrem díky Chimaira Production za další z vypečených akcí, Vagon také ve zkoušce ohněm obstál a už se těším příště.