Žižkovská Noc je festivalem, který hromada lidí zbožňuje a stejný počet jej i nenávidí. Jak sami pořadatelé uvádějí, snaží se spojit underground s alternativním mainstreamem a pod jedním jménem pozvat od relativně velkých interpretů, jako jsou Midi Lidi nebo Lenka Dusilová, přes několik hipsterských, metalových a punkových kapel, až po powerviolence a noisové projekty úplně vše. Pro běžného rádiového posluchače to je divný chaos, pro pořádné punkáče, které zajímá jen ta jejich scéna, kde se chodí na koncerty za dobrovolný/minimální vstup, zase nesmyslně drahá akce, kterou nechtějí podporovat. Ať už se řadíte kamkoliv, pár věcí Žižkovské Noci rozhodně upřít nelze. Jedná se bezesporu o největší pražský festival, během kterého lze za tři stovky ve dvou (potažmo tří) dnech navštívit několik klubů a vidět mnoho kapel. Pokud si v bohaté soupisce jste schopni najít dost jmen, která vás zajímají, nebo jste dostatečně otevřeným posluchačem, který se nebojí poslechnout X neznámých kapel, věřím, že se na ŽN můžete skvěle bavit.

Letošní ročník, který se konal od čtvrtku 23. do neděle 26. března, byl opět o něco větší než ten loňský. Kromě rozšíření divadelního programu, literatury a různých přednášek, se i ze čtvrtku pomalu stává téměř plnohodnotný večer. Nejenže se na několika menších stage hrálo za dobrovolný vstup, rovněž ve čtvrtek v Ponci vystoupil i headliner festivalu. Já jej strávil ve sklepě Žižkostela. O trojici kapel, která kvůli otřesnému zvuku zněla, jako kdyby zde měla první zkoušku, se však raději rozepisovat nebudu.

V pátek už se ovšem jelo ve velkém. Jaký paradox, že ale místo velké metalové stage na Chmelnici, vybírám jeden z nejmenších prostorů. Páteční Baryton patřil powerviolence. Vzhledem ke konci v deset se v době mého příchodu hrálo téměř na čas. Před osmou dohrála trojice Flummox, po kterých následovali o poznání dravější Amoclen. Diametrálně lepším bubeníkem i agresivním vokálem předešlou kapelu snadno překonali. S přibývajícím časem se hrálo na jistotu. Lycanthropy a SheevaYoga jsou stálicemi na české PéVé scéně a jejich koncerty jsou vždy perfektní. Pokud je tedy stihnou zahrát. Patnáct minut sice hrát můžete, ale přestavět aparáty na pódiu nějakou dobu trvá a nakonec je totálně narvaný klub rád za to, že Sheeva Yoga mohou policejní hodinu o deset minut přetáhnout a nemusí set utnout už po dvaceti skladbách. I když se zde téměř nešlo hýbat, nadšenci v prvních řadách bez kotle a nošení zpěváka nad hlavami neodchází, a na podobné párty je každá minuta navíc k dobru.

Po dvouhodinové intenzivní rubanici a sauně už další mačkání odmítám a po kamarádově doporučení následoval přesun do Atria nedaleko televizního vysílače. Zde jsem byl v pátek prvně a musím uznat, že se jedná o jednu z nejhezčích koncertních síní, které jsem v Praze doposud navštívil. Atrium je vlastně rekonstruovaná barokní kaple, kam si na metalový koncert sice nezajdete, ale na koncerty klasické hudby nebo třeba španělských folkařů Sangre de Muerdago, díky kterým jsem koneckonců Atrium objevil, je jako stvořené. V prostoru bylo hodně místa na sezení a skvělá akustika. Škoda jen, že kvůli změně v programu na poslední chvíli jsem Sangre de Muerdago neviděl od začátku. Během zbývajících 40 minut však čtveřice hrající na akustické kytary, housle, flétny a další nástroje dovedla navodit příjemně melancholickou, místy až lehce rituální atmosféru. Při zasněném poslechu se nešlo moc divit tomu, že v minulosti hráli například na Dark Bombastic Evening v Rumunsku nebo také na místě, kde se pořádá Funkenflug. Po SdM vystoupil ještě Nathanael Larochette – jedinec s akustickou kytarou. Rovněž hrál a zpíval příjemně, ale asi v polovině setu nadešel čas na odchod a čerpání sil na následující den.

V sobotu byl nástup v Punctum už od šesti hodin. Prostorem, který se od mé návštěvy před více než rokem poměrně změnil, zněly libozvučné tóny noisu. Začátek patřil čím dál známějšímu Sweeps 04 s jeho kytarovým drone/ambientem. Už ani nespočítám, kolikrát jsem ho během posledních pár let viděl, ale zdá se mi, že hraje stále stejný nebo velmi podobný set. Byť si vývoje jeho SunnO)))vání a některé DSBM melodie už dobře pamatuju, stále mě baví. A malým prostorem a příjemným nazvučením (jasně, tohle může být vždy více nahlas) možná i více než obvykle. Přihlížející bylo možno spočítat na jedné ruce, samé známé tváře, kamarádská atmosféra. Jo, hlukem rekord v návštěvnosti jen tak netrumfneš. Nepomůže ani host ze zahraničí. Kromě pauzy na pivo jsem pozoroval hudbu v sedě. Drén z Bratislavy, byť o zem třískal kovovou konstrukcí, ušní bubínky moc nepotrhal. Lehce však připomněl předchozí večer v Barytonu, který byl sice zaměřený na jiný hudební styl, ale hrálo se stejně krátce a úderně. Až Eine Stunde Merzbauten párkrát donutili zakrýt si uši. Radek si sice oproti koncertům Napalmed vystačil jen s třemi krabičkami bez dalšího harampádí, ale se svým spoluhráčem s akustickou kytarou do nás natlačili slušnou dávku noisu. A když přišla řada na týrání mikrofonu, začalo se opět tancovat.

V nejlepším je ale třeba přestat, tudíž následoval přesun z Punctum do Žižkostela. Konečně black metaly! Ještě před tím ale krátký Zmar. Emo-post-hc, který si na nic nehraje. Hlavně to do lidí nasekat a při hře na dvojšlapku si nevykopnout zuby. Že, Jehů? Ze sklepa konečně nahoru, kde už zvučil hlavní důvod sobotní návštěvy. Poláci Entropia sice nejsou tak známou kapelou jako pár jmen, co na témže místě vystoupilo loni, avšak kvalitou svého koncertu se jim podařilo bez větších problémů přiblížit. Blackové riffy, post-metal, sludge… Je zde mix Celeste, Altar of Plagues, celkem zajímavá atmosféra a byť jejich hudba není kdovíjak originální, stejně zde naleznete něco, co jste ještě neslyšeli. Pro hipster blackaře ideální kombo. V dobrém zvuku dominují vkusně použité klávesy, které se nebojí vytáhnout noise a kvílícími efekty doplnit hutné kytary. Rozhodně jeden z vrcholů festivalu. Následující Sun Worship žel mají ve sklepě hrozně přehulený zvuk a na jejich WITTR revival není po Entropii nálada. Následuje tedy další přesun.

V ultimátně přelidněné Modré Vopici už sypou Frantíci Inhumate. Grindcoroví fotři, polovina z nich už nemá na hlavě vlasy, ale stejně to řezali hlava nehlava. Dav šílí, paří, totální párty. Jen kdyby se tam dalo aspoň trochu dýchat. To samé se opakuje na Gutalax. Jejich hudba je sice mnohem hloupější, ale díky srandovní image a vtipným songům lze jejich popularitu pochopit. Schválně, kdo alespoň necukne koutky, když slyší Polykání semena z postaršího jelena? Na Perfecitizen se už Vopice pomalu vylidňuje. Kdo však zůstal, udělal dobře. Perfecitizen hrají naprosto jinou ligu. Technický grind plný šílených rytmů, disharmonií, sypaček a variabilního vokálu. Sice jsem Perfecitizen již párkrát viděl, i tak zůstávám v úžasu, jak dobrá kapela u nás hraje. Od Destructive Explosion of Anal Garland jsem čekal uchrochtanou goregrind tancovačku, ale po letech, co jsem na nich byl naposled, se přesunuli téměř do death/grindu. Vzhledem k tomu, že únava už kulminovala a člověk byl po třech večerech hudby celkem přesycen, po pár sonzích odcházím na tramvaj. Kdo by však čekal, že se zrovna ve dvě ráno posune čas na letní a cesta domů bude trvat přes dvě hodiny?

Velmi rozmanitým a zároveň hodně rozházeným programem letošní Žižkovská Noc byla o něco více o přebíhání mezi kluby a chaotičtější než před rokem. Loni se většina metalových fanoušků sešla oba dny v Žižkostele a v Modré Vopici, tentokrát přibyla Nová Chmelnice, Storm a další. Navštívit vše, co by člověka zajímalo, je tedy nemožné. A podobně nemožné je zhodnotit celý festival, když nemáte představu, jak to v dalších klubech vypadalo. S koncerty, které jsem zhlédl, jsem nicméně spokojen. Pokud se příští rok objeví opět několik zajímavých jmen, které bych chtěl vidět, půjdu se na Žižkovskou Noc za ty směšné tři stovky znovu rád podívat.