Mistr zkratky promluvil a nelze než s ním souhlasit. Přesto si dovolím připojit pár (zbytečných) slov, protože jednak je Altars Ablaze nový projekt, který si představení zaslouží a jednak se mi líbí. Ani nemluvím o tom, že je vydává Jan Lavadome.

V Altars Ablaze se sešli obvyklí podezřelí smetánky pražské deathmetalové scény, konkrétně řvaní obstaral Sepp, na kytarách zařezali Tomáš Halama a Frank Šerák, rytmickou sekci zastali Pavel Šatra s basou a na bicích Peter Heteš (aktuálně pod kápí též v Cult of Fire). Vypisovat projekty, na kterých se všichni podíleli, myslím, není nutné, od toho tu pro zvídavé máme metalové archivy, spokojíme se s konstatováním, že zkušenosti a schopnosti tu rozhodně jsou. Očekávám proto kvalitu srovnatelnou s letošní bombou jménem Darkness of God od personálně propojené Heaving Earth, se kterýmižto stájovými kolegy je asi srovnávání nejvíce nasnadě.

Hudba Oltářů v plamenech, to je čirý smrti-kov čpící na sto honů čertovinou. Vlivy a podobnosti není nijak obtížné najít. Vzpomenout na sebe dá Andělská mrtvola, Chrám zatracení, možná i Věčná nenávist a určitě i Ďábelský, prostě kvalitní, rychlé a rouhavé smrti-kovy s množstvím opakovaných jednoduchých melodických myšlenek. Do tohoto základu Oltáře docela osobitě zapracovávají moderní černo-kovové postupy jako je nesouzvučná příchuť v akordech nebo nepravidelné perkuse, které se vplétají do klasického kulometného tempa. (Alespoň jeden odstavec česky, když hovoříme o českém umělci!)

Mix Christiana Ekense (Cambion) mi připadá žánrově naprosto v pohodě, ale na druhou stranu mi připadá, že tenhle v jedné rovině nasypaný death metal nedokáže dostatečně vypíchnout nejzajímavější pasáže, přestože se výborně poslouchá. Pokud jste zvyklí (jako já) točit album na rotaci pořád dokola, brzo se může slít a nenabídne snadno tolik vrcholných momentů jako třeba právě letošní Heaving Earth. Na druhou stranu jsem zaznamenal i výtky ve smyslu, že Altars Ablaze až příliš sólují a ztrácí tím tah na branku. Pod to bych se nepodepsal, sóla se mi líbí a v některých skladbách bych naopak uvítal ještě více záchytných bodů. Vlastně se při poslechu intuitivně nejvíce upínám právě na sólovou kytaru.

Trvalo to nezvykle dlouho, než jsem materiál vstřebal. Kde byl problém? Přestože nemám ke zvuku jednotlivých nástrojů žádné připomínky, a hlavně kytary mě hodně baví, celek si umím představit ještě vyhrocenější, zvuk dynamičtější a brutálnější (jakkoli zvuk made in Tampa uctívám, tady by podle mě pomohlo víc výšek i hloubek). Super skladbou je pro mě Drenched in Wrath and Blood, kdyby taková byla celá deska, nadšení by dosahovalo pekelných hloubek.