Poté, co King ov Hell v roce 2015 ukončil existenci God Seed, zpěvák Gaahl poskládal ze zbytku stávajících členů svůj nový projekt Wyrd. Ten byl doposud aktivní pouze na koncertech, kde přehrával songy z bývalých Gaahlových kapel. Na letošní rok je ale naplánováno vydání první desky GastiR - Ghosts Invited, z které byla nedávno zveřejněna skladba Ghosts Invited, s kterou se pojí i letošní Northern Ghosts Tour, kterého se spolu s Gaahls Wyrd účastní také švédští Tribulation a portlandští Uada s Idle Hands.

Pražská zastávka tentokrát vyšla na neděli a první kapela měla začít už v 18:20. Tou dobou ale byla před Novou Chmelnicí pouze řada metalistů čekající na otevření dveří. Zpoždění bylo údajně způsobeno ze strany klubu, které pořadatel nemohl ovlivnit. Co se ale podařilo v okamžiku otevření sálu, bylo rychlé odbavení návštěvníků. I když jsme stáli na konci fronty, od chvíle, kdy se fronta začala hýbat, netrvalo ani pět minut, a už jsme byli uvnitř. A ještě dříve, než se člověk dostal k baru pro pivo, první kapela byla na pódiu a mohlo se začít.

Američané Idle Hands se ovšem, i přes relativně plný sál, moc nadšené odezvy nedočkali. Vím sice o několika nadšených reakcích (zdravím kluky z Kreas), ale zbytek fanoušků čekajících na black metal jejich gothic rock s heavymetalovými prvky příliš neocenil. Než zapšklost návštěvníků bych v ale tomto případě vinil výkon kapely. U instrumentální sekce bych problém až tak neviděl, jednalo se víceméně o veselý rokec. Poslech zpěvů byl však utrpením. Tady šel poznat ten obrovský rozdíl mezi zpěváky, co opravdu umí. Když srovnám Idle Hands s tím, co předvádí například Kvohst s Grave Pleasures, je to jak nebe a dudy. A to ne jen na pěvecké úrovni, ale i co se zábavnosti hudby jako takové týče.

To Uada naopak přítomné příjemně rozpařila. Kapela má sice úsměvnou pověst punkové Mgły pro chudé, která pouze vykrádá melodie Poláků, ale musím říct, že jim to naživo skvěle šlapalo. Ono to neustálé srovnávání s Mgłou sice má něco do sebe, a tím nemyslím jen šátky přehozené přes obličej. Třeba taková Devoid of Light je Exercises in Futility jak vyšije. Nijak to ale nemění fakt, že druhá půlka songu je naopak parádní a Uada mě naživo opravdu bavili. Jejich hudbě nechybí nakopnuté tempo ani chytlavé riffy. S tou punkovou chudostí to sice také není daleko od pravdy. Bubeník Američanů umí rychle sypat, ale s rozmanitou hrou, kterou předvádí Darkside, se nemůže poměřovat ani náhodou. Podobné srovnání by zasloužil i vokál, jelikož Jakeovo nesrozumitelné vytí, které se místy blíží až k DSBM jekotu, je oproti Mikołajovu kultivovanému kázání taky někde jinde. Oproti vždy naprosto precizní ovšem statické Mgłe vložili Uada do koncertu řádnou dávku energie a rozhýbali se natolik, že během posledního songu letěl stojan s mikrofonem k zemi a Jake konec setu odeřval bez něj. Kupodivu ho celou dobu šlo aspoň částečně slyšet. A ano, Uada tomu i přes poměrně negativní předsudky dali dobře na prdel.

Od Tribulation jsem ale naopak očekával jen to nejlepší. Jejich hudba je s každým novým albem čím dál jednodušší a od death metalu se propracovali až k načernalé gotice. Sypaček se od nich už nedočkáme, vítězí rockový rytmus a melodické kytarové vyhrávky. V případě Švédů ovšem platí, že v jednoduchosti je síla. Jejich alba stačí slyšet dvakrát, a hned se velmi dobře chytáte. Díky srozumitelnosti jejich hudby je také není moc těžké nazvučit, a proto už během prvního songu šlo rozumět všem nástrojům. Netrvalo dlouho a naladil jsem se na jejich melancholicky skočnou vlnu stejně jako před třemi lety na Brutalu. Vzhledem k tomu, že loni vyšla nová deska Down Below, hrálo se především z ní. A to jak klipovky Lady Death, The Lament či Nightbound, tak i tři další. Vzpomínalo se také trochu na historii, nejstarším songem byl Suspiria de Profundis z The Formulas of Death, který bych zrovna vzhledem k jeho délce raději přeskočil. Hodně naopak potěšily skladby z mé nejoblíbenější desky The Children of the Night. Melancholia, The Motherhood of God i Strange Gateways Beckon byly vyloženě skvělé. Kromě dobré hudby se čtveřice hodně soustředí i na svou vizuální stránku. Někdo by mohl namítnout, že například Jonathan Hultén vypadá a pohybuje se jako nějaká obskurní prostitutka. Divadlo, které předvádí, však nemá vliv na jeho hru. Tribulation navíc vytáhli hodně silné kouřostroje a zahalili celou Chmelnici mlhou tak, že nešlo vidět pomalu ani na schodech. Jelikož spolu s posledním vystupujícím jedou co-headline tour, hráli přes hodinu čistého času, což jejich fanoušky určitě potěšilo. Na druhou stranu musím říct, že byl jejich set až příliš dlouhý. Kdyby hráli o 15-20 minut méně a vyhodili pár nezáživných skladeb, mohl to být set jak řemen s jedním hitem za druhým. I tak ale opět skvělé.

A teď konečně Gaahls Wyrd. O tom, že se Kristian na sólové dráze prezentuje mnohem seriózněji, než to kdy dělali Gorgoroth, jsme se již přesvědčili. Jak na koncertě God Seed před pěti lety, tak i loni s Wyrd v Rakousku předvedl se spoluhráči skvělé sety. Precizní prezentace, dokonce i dobrý zvuk. Jestli mi ale na minulých koncertech něco chybělo, byla to absence animální zběsilosti. O tom, že vybrané songy opět odehrají parádně, jsem nepochyboval. Primární otázkou na Chmelnici bývá zvuk. Jak všichni víme, často bývá na hovno, ale když to zrovna vyjde, spolu s přímým kontaktem s kapelou to bývá super zážitek. Když začali hypnoticko-efektním úvodem v podání táhlých, rovných riffů ve skladbě Steg z dob Trelldom, visel nad hlavou zatím otazník, ale jak se rozjely sypanice, bylo jasné, že je vše v pořádku. A nebylo třeba hledat ani nějaké vhodné místo k poslechu, i pod pódiem byl zvuk naprosto OK. Jistá špinavost zde samozřejmě byla, ale ta pouze prospěla k lepší agresivitě skladeb. Kdo čekal větší množství nových songů, mohl být zklamán. Opět se hrál výběr na jistotu, tedy primárně věci od Gorgoroth z období Incipit Satan, Twilight of the Idols a Ad Majorem Sathanas Gloriam s několika věcmi od God Seed a Trelldom. A právě skladby od Trelldom, které mi naposled úplně nesedly, tentokrát makaly jak cyp. Jednak mi přišly mnohem více nasypané, a hlavně Gaahl všechno naprosto perfektně odeřval. Jeho jedovatý hlas krásně vynikl a měl mnohem větší sílu než na albech. Z chystané desky nakonec zazněla pouze již zveřejněná Ghosts Invited, která tak nějak zapadla mezi skvělý zbytek. Nejvýrazněji na mě zapůsobila Wound Upon Wound, což byla šílená palba od začátku do konce. Honosný dojem naopak opět zanechala godseeďácká Alt liv. Spolu s dobrou reakcí fanoušků a neúnavnou kapelou na dosah ruky se nakonec dostavila i žádaná zuřivost. Téměř bezchybný koncert narušily jen chvíle, kdy jistí pitomci neúnavně cpali mobil se zapnutým nahráváním přímo před obličej, místo toho, aby pařili.

Škoda zpoždění, kvůli kterému pár mimopražských návštěvníků nevidělo celý set hlavní kapely, a museli v půlce koncertu zdrhnout na vlak. Když však odhlédnu od této nemilé, těžko ovlivnitelné skutečnosti, nemohu jinak než nedělní večer hodnotit velmi kladně. Až na první předkapelu mě všichni vystupující mile překvapili, někteří vyloženě předčili očekávání, a dokonce to tentokrát na Chmelnici klaplo i zvukově. Jsem zvědavý, co za další blackové akce si pro nás letos Obscure Promotion přichystá, jelikož navštěvovat podobné koncerty, jako byl tento nebo nedávná seance s Ascension, Venenum a Necros Christos, je vždy radost.