Ehnahre na Marastu už kdysi zmínil onDRajs v recenzi Blue Lambency Downward a objevili se i v deset let starém albu měsíce. Zmínku v recenzi bych lehce opravil – dle všeho Ehnahre existovali už před tím, než se členové kapely přidali ke Kayo Dot. Pod jménem Negative Reasoning (z čehož pak vznikl pozdější/současný název – ehN ahRe) spolu Ryan McGuire, John Carchia a D.J. Murray hráli již v 90. letech. První demo (už pod názvem Ehnahre) vzniklo 2001, debutová deska vyšla až 2008. Myslím, že jsem kdysi slyšel něco z následující Taming the Cannibals, ale asi mě to tehdy moc nezaujalo, každopádně jsem na Ehnahre následně zapomněl.

Před třemi lety jsem narazil na The Marrow, která mě celkem (ne)příjemně překvapila kombinací postupů z moderní / současné („klasické“) kompozice, improvizace, drone, noise a pozůstatků (death/sludge?) doom metalu. Do nějaké míry se dá uvažovat o tom, že Ehnahre představují takovou alternativní verzi post-Dowsing… KD, pokud by se dotyční nevydali cestou zjemňování a příklonu k líbivosti. Z původní sestavy v kapele dnes zůstal už jen baskytarista, kontrabasista a vokalista Ryan. Všichni současní členové kapely jsou mj. interpreti a skladatelé tzv. „nové hudby“, kterou komponují jak pro jednotlivce, tak pro soubory (např. kytarista Richard Chowenhill má i doktorát z hudební kompozice a teorie atd.).

Zatímco předchozí dlouhohrající deska začínala „vrzáním“ na kontrabas a celkově byla blíž právě nějaké současné/experimentální kompozici, letošní The Scrape of a Keel startuje zběsilým (dejme tomu?) death metalem, který ze všeho nejvíc připomíná Portal, případně vyjetější pasáže Pyrrhon (no a v jádru jsou to vlastně pořád Gorguts, ale…), který se po chvíli utrhne ze řetězu (zvláště bubeník) a kašle na „zbytečnosti“, jako jsou riffy a struktury (nebo jen takové náznaky). V téhle části by to chtělo trošku v mixu vytáhnout bicí, pak by to mohlo nakládat i víc. Běsnění ale trvá jen necelé 4 minuty, pak dojde k postupnému rozkladu a hudba přechází do drone/sludge/doomu à la Khanate, nebo nejextrémnější pasáže starých Kayo Dot (Gemini…, Limpid…). Celá deska je údajně improvizace nahraná naživo (koncert to nejspíš není, spíš „live in studio/zkušebna“) a jistá volnost je skutečně cítit i v těchto pomalých částech. Ryanův vokál, který se objeví až v poslední třetině skladby, připomíná dikci Alana Dubina, byť má jinou barvu, je méně ječivý, prostě takový přirozenější („“) křik oscilují mezi vztekem a zoufalstvím. A někde pod kytarovými masami, vazbami, bicími a hlukem je trochu pohřbený, ale místy slyšitelný klavír, ten se ale výrazněji projeví až na konci úvodní skladby. Ve druhé The Birds Have Vanished naopak dominuje, negativní auru nahrávky však disharmonická hra Jareda Redmonda nijak zvlášť neředí. Když už jsem zmínil Khanate a Dubina, samozřejmě se tu hned nabízí i přirovnání ke Gnaw, kteří na Horrible Chamber podobně nepříjemné (byť mnohem minimalističtější) piano rovněž použili. Okolo nějaké to divné šramocení a zvuky, asi i tzv. „rozšířené techniky“ apod.

Dvoudílná I Gave Up Before Birth (skvěle černo-absurdně humorný název) se vrací ke khanateovskému drone/sludge/doom(/deathu?), lze tam zaslechnout i nějaké to portaloidní tremolo, či jiné vlivy a postupy. Text skladby je adaptací Fizzle #4 od Samuela Becketta a i další texty jsou převzaté od modernistických, depresivních básníků - Sylvie Plath a Georga Trakla (mimochodem – oba spáchali sebevraždu). Doporučuju se na texty při poslechu zaměřit, perfektně negativitu hudby umocňují. No Joy!

Poslední skladba It Is a Light That Goes Out in My Mouth je přece jen, jak název napovídá, světlejší, smířlivější, ale je to spíš únik z pekla bezútěšného života, světlo na konci tunelu - nicota. Je to vlastně (více méně) ambient, zhruba v polovině se dokonce objeví čistý, nějakým efektem zastřený zpěv. A právě v téhle skladbě slyším staré Kayo Dot (v nějaké klidné poloze) asi nejvíce.

The Scrape of a Keel je deska zajímavá a působivá, baví mě, ale stejně se vkrádá pocit, že by to mohlo/mělo být i nějak lepší. Za prvé produkčně – s relativně syrovým/lo-fi zvukem nemám v zásadě problém, ale když by si s ním ještě trochu pohráli, vyvážili mix a master udělal (třeba) Plotkin, mohlo by to v těch metalových částech zabíjet víc. No a za druhé, nahrávky výše zmíněných kapel jsou samozřejmě co do originality a celkových hudebních kvalit minimálně o úroveň výš. Musí se ale zároveň nechat, což je mi sympatické, že si Ehnahre (téměř?) beze snahy o podbízivost a kompromisy zkouší alespoň částečně prošlapávat i vlastní cestičku, a to jak kompozičně, tak i zvukově.