bizzaro: Tuzemští Heaving Earth se čerta, natož nejvyššího svatého a jeho trůnu, nebojí a s novou deskou se okolo sebe pokouší znesvětit vše svaté. S novým albem si dali ne načas, ale nic nenechali náhodě a věnovali všemu od skládání, nahrávání, mixu, masteringu i obalu maximální pozornost. A za mě osobně… tohle vše mělo smysl! Za zvukovou podobou (co se týče šavlí a masteringu) se triumvirátu pekelníků zodpovídal Leon Macey z anglických Mithras, z čehož jsem měl dost velkou obavu, protože jeho způsob práce se zvukem je dosti svojská a pro jeho domovskou kapelu se určitě hodí, ale aplikovat podobné postupy na cizí muziku a infikovat ji pižmem Mithras? No nevím.

Ondrajs: Jo, kdo si poprvé pustí letošní zářez našinců, asi si nejdřív řekne, jestli ho nějaký internetový šprýmař nenapálil. Mithras jsou z ní opravdu cítit na sto honů. Ve finále to zas tak hrozné není, zvuková syntetika zde pomáhá vytvořit nehumánní atmosféru, i když trpí klasickým neduhem extrémního metalu – naprostou absencí basy, kterou si posluchač musí domýšlet.

bizzaro: Ale HE stojí na podobných stavebních kamenech jako Mithras, vycházejí z temného a tentokrát vlastně i dost atmosférického death metalu, za nímž sice svým specifickým způsobem skládání riffů (a částečně harmonií) stojí především Immolation, ale v rámci navázání na HE (a i Mithras) jsou to i kapely jako Hate Eternal, Suffocation, Morbid Angel (ty už tady ale skoro neslyším) nebo právě Mithras (v případě HE). A ať se nemotáme stále okolo stejných jmen, zmiňme jako případný vliv či ku podobnosti HE třeba Chaos Inception, Sarpanitum, Dead Congregation, Scent of Death, Diabolic a nově klidně Gorguts nebo Portal. A black metal! Ano, Pražáci se na Denouncing o tento černočerný žánr dost silně opírají a snad z poloviny hracího času po něm v nápadech nejen pošilhávají, otírají se oň a olizují jej, ba ho někdy i přímo plnými doušky polykají, ale následně vždy striktně po svém – deathmetalově - vyvrhují. Tím deska řvoucí své poselství do neidentifikovatelných sfér a podsvětů plných démonických mocností společně s mrazivě chladnou produkcí dostala tajemný a blíže neurčený odér.

Ondrajs: S vlivy je to u Heaving Earth těžké. Faktem je, že nebýt Bizzarem zmíněných deathmetalových klasiků, o žádných Heaving Earth bychom tady nepsali. Mám ovšem za to, že mocná magie Morbid Angel rozhodně z Denouncing nevymizela (slyš pomalochodnou Worms of Rusted Congregation), česká grupa je totiž umí mocně přetavit a doplnit o schizofrenní výjezdy do výšin, kde zas dominuje Vigna a spol. (I Am Nothing od 3. minuty jsou prostě Immolation). I z tohohle průseru umějí Pražáci vybruslit, protože staví na úplně jiných rytmických základech. Otvírák The Final Crowning je sice komplikovaný, ale ještě čitelný a je v něm jasné, kde je sloka a refrén. V následujících dvou skladbách je ovšem materiál o dost techničtější a popravdě, třeba hned v druhé Nailed to Perpetual Anguish není úplně jasné, kam má celá ta smršť směřovat. A hlavně proč.

bizzaro: „O žádných Heaving Earth bychom tady nepsali,“ ano, ale já to vemu z opačného úhlu. Pokud se poohlédneme do minulosti na dEPbut kapely, Heaving Earth sice silně uctívali, ale furt na rozdíl od kmenových spolubojovníků jen necitovali, natož vykrádali. Inspirace je věc jedna, ale hledání vlastních cest je věc druhá. Splétali nápady a myšlenky do vlastních tvarů a vizí a nejednou z nich vypadl kus nevídaný, což opřu o onDRajsovu tezi „originální to není, ale je to originálně zpracované“ vázající se k minulému plnohodnotnému záseku Diabolical Prophecies. Jak se toto projevuje na novém albu? Ondrajs to už přede mnou také naznačil. Jistě, stopové prvky zmíněné v mém druhém odstavci nevymizely. Zpracování a hledání vlastních cest ovšem zesílilo způsobem takovým, že si troufám tvrdit, že Heaving Earth ze sebe tentokrát pařáty stahující je zpět do plamenů svých vlivů a rdousící jejich imaginaci a vlastní způsob vyjádření tentokrát oprostili a soustředěním se na svou cestu a rukopis protentokrát vyvolali všechny zbývající temné síly. A právě rukopis jinak strukturálně složitých a vypiplaných skladeb (žádné šablony jako v případě Immolation nečekejte), kde se na vás z pekelí místy valí třeba kvartet kytar, značnou měrou tentokrát nese vinu na tom, co HE od okolního světa taktéž vyčleňuje.

Ondrajs: Album je album, protože kytaristé šest rukou nemají. Kouzlení s vrstvami kytar a jejich zvuky jsou studiové hrátky a posluchači je v teple domova určitě ocení. Bude takhle znít i koncert? Jinak ovšem souhlasím s Bizzem, Heaving Earth se snaží jít dál a přitom zůstat pořádně heavy (deska je nesmlouvavě nasypaná až běda). Kdo ovšem čekal, že se skupina vydá někam za hranice subžánru, asi bude zklamaný. Kvintet totiž stále operuje v úzce vymezeném peklodeathovém prostoru.

bizzaro: Co dále. Pro nový materiál je sice příznačné zrychlení i ztechničtění, ale atmosféru, jež je nasáklá všemi pozbývajícími nebeskými trubadúry i bránu podsvětí otevírajících kopytnatců, muzika neztrácí ani na chvíli. Což připisuji k dílu ruky páně skladatele Tomáše Halamy, který zde důmyslně kytarovým aranžováním vystrojil symfonii (sic!) pro finální výdech, a páně Maceyho. Jedno bez druhého by nefungovalo, a Leon zde odvedl fantastický kus roboty. Zvuk je prostorový, není plochý a, mám pocit, že plně odkrytou masku předtím skryté tváře HE vystihl. Původní pochybnosti jdou plně stranou, nakonec k produkci nemám námitek! Celé Denouncing vyznívá jako ohromný nebeský souboj o každou padlou duši. Jednou slečna Atmosféra dusí paní Brutalitu, ta pak z přeživších plna něhy vysává poslední výdech, onde zas bez slitování na jedinou ránu drtí stovky bojujících vyvrhellů v poli - plazma stříká na všechny strany, zlomky duší končí ve žhavé lávě, mračna se stahují… nikdo si nevybere a nezáleží, kde zrovna v té vřavě stojí. Bravurně uvolňovaná a emocemi nabitá kanonáda Heaving Earth udeří v nestřežený okamžik a v nečekanou chvíli. Dávkování je střídmé a promyšlené, útok nebere útok, nechává všem nabrat síly, aby vždy vytáhli do boje a postupně získávali převahu na svou stranu. Tolik k dramaturgii alba, kterou HE také neponechali náhodě.

Ondrajs: Jsem trochu skeptičtější. Denouncing na jedné straně obsahuje riffy, o kterých se ostatním peklosouputníků může jenom zdát, na straně druhé jejich zaranžování do celků je diskutabilní. Nějak mi v písních chybí ucelenost, jasný směr, vnitřní smysl. Jejich střídmější tvar na debutu jim nakonec dodává potřebnou dávku jednoty. Z dvojky mám naopak pocit, že jejím účelem je posluchače spoustou riffů utopit. Máme tu tři textově na sebe navazující intermezza (plus epilog Endless Procession…), tři skladby přesahující šest minut. Tím vším míním, že méně mnohdy znamená více. Tak třeba do třetice?

bizzaro: Určitě! HE totiž mají nového a především již skládajícího kytaristu, který, jsem přesvědčen, do tvorby vnese nové prvky. A co ještě nepadlo? Zpěv. Líbí se mi. A moc. Je srozumitelný, disponuje poměrně osobitou barvou a je do muziky dobře nafrázován a ve vypjatějších chvílích jde s ní (I Am Nothing), žádné tupé blití. Takže, chlapi, do třetice chci desku roku!

Hodnocení: bizzaro 90 %, onDRajs 80 %