Somniate jsou nová plzeňsko-pražská banda stvořená lidmi působících v několika poměrně známých českých kapelách. V sestavě najdeme hned tři lidi z Brutally Deceased – Tomáše bubnujícího rovněž v Mallephyr, basu drtí Adam hrající také ve Feeble Minded a o jednu z kytar a část vokálů se postaral Marek dnes známý i z Heaving Earth. Dalším z členů, který rovněž prošel již několika kapelami, je kytarista Aleš z Et Moriemur či Self-Hatred a velkou část vokálů má na svědomí Zdeněk ze Sól.

Dohromady stvořili dvaatřicet minut dlouhé koncepční album The Meyrinkian Slumber, jehož téma se točí kolem Golema od Gustava Meyrinka. Jedná se vlastně o nasypaný, technicky skvěle zvládnutý, moderně znějící black metal místy s deathovým přesahem. A byť by to posluchač logicky čekal, než jako mix domácích kapel jednotlivých členů zní Somniate jako poměrně svěží, úplně nová banda neohlížející se za svou minulostí. Spíše než cokoliv z Čech, a přiznám se, že k tomuto pocitu mě možná zmanipuloval i názor dalších lidí, připomínají Somniate částečně tvorbu BST, který se postaral o zvuk alba, jež bylo nahráno u Kapáka v Hellsoundu.

Vůbec se ale nedivím tomu, že The Meyrinkian Slumber vyšlo u Lavadome Productions (MC provedení má na starost Cloven Hoof). Mezi desky zdejších kapel dobře zapadne a určitě se mezi nimi neztratí. Jedná se totiž o jednu z nahrávek, kterým nechybí vlastní xicht a energie, byť to fakt není pekelný death ale spíše příjemný black, do kterého lze celkem snadno proniknout, ale jen tak vás neomrzí. Za nejsilnější atribut nahrávky lze určitě považovat parádní výkon hudebníků, třeba Tomáš se v některých sypačkách vyloženě překonal, a kdyby ještě přidal, možná by to už bylo na škodu. Některé nápady jsou rovněž poměrně dobré a chytlavé. Člověk se sice místy neubrání dojmu, že něco podobného už někdy slyšel, ale to je spíše použitím některých obecně zažitějších metalových principů než vykrádáním konkrétních kapel.

Somniate se debut navíc podařilo nahrát poměrně celistvě. Sice zde nejsou nějaké vyloženě hitové songy nebo opravdu silné pasáže, ze kterých bych padal do kolen, ale ať už si pustím kteroukoliv z pěti skladeb, nemám pocit, že by desku nějak srážela. Všechny obsahují dostatečný počet střídajících se motivů, aby zabavily po celou délku, což by šlo považovat za jeden z největších plusů alba. To vlastně kapela potvrzuje hned na prvním a zároveň nejdelším songu The Sleepless Stone. Střídají se zde dvě vokální polohy, melodičtější riffy, sypačky, po krátkém a výrazném sólu se zase zpomalí atd. I přes pestrost nápadů a míchání různých motivů ale vše drží dobře pohromadě.

Místy je kapela údernější, například v nejkratším, bez pár vteřin pětiminutovém tracku Rephaim. V In Bone Incorruptible sází spíše na chytlavější kytarové harmonie, naopak v úvodu A Penitentiary Triptych se nebojí rozvážnější pasáže, po které zase posluchači naseká na prdel. Konec alba Of Fragrance and Light má pak podobu postupně se rozvíjejícího, docela epického gradujícího riffu, který desku vkusně uzavře. Všechny tyto prvky však na sebe více či méně logicky navazují, při opakovaných posleších se postupně vrývají do hlavy a získávají na síle.

Za slabší element by šel považovat snad jen trochu sušší a méně výrazný blackový vokál, který než aby jisté pasáže vyloženě posílil, tak spíše splývá se zbytkem, což však může být rovněž záměr. Za ne úplně šťastný částečně považuji i zvuk. Ten je sice poměrně dobrý a k dané hudbě sedí, někdy bych ale lehce ubral bicím, hlavně virblu a kopákům, aby tolik nepraštily přes uši (vzpomínám na některé nahrávky Hellhammera, které by měly být odstrašujícím příkladem), a klidně se nebál větší špíny, aby více vylezla atmosféra.

I tak lze album považovat za hodně povedenou záležitost. Jestli vás zajímá, jak může znít česká kombinace blackmetalových výrazů, které jsou částečně blízké třeba Ascension nebo VI s Aosoth, ale obsahuje také nepřeslechnutelné melancholičtější motivy od doommetalisty, a to vše zabalené v moderním zvukovém hávu, Somniate budou určitě dobrá volba. The Meyrinkian Slumber je totiž na úrovni nahraná a celkem zajímavě složená deska, která má určitě potenciál prorazit. Nemá smysl asi přehánět a hovořit o nějakém zjevení na scéně, protože i některé z alb od domácích kapel jednotlivých členů mě baví o trochu více. Dle mého názoru by ji ale měli nejen čeští fanoušci věnovat podobnou pozornost, jakou mají třeba Heaving Earth s Mallephyr.

Somniate mimochodem budou hrát také živě a jejich první koncert proběhne na Enter the Eternal Fire Festu ve Volyni na konci července.

Nebudu to nijak sáhodlouze rozebírat, vypíchnu jen několik momentů. Velice oceňuju, že přestože se Somniate trefili do momentálně celkem populárního subžánru death/black metalu, používají disonanci jako dobrý kuchař majonézu – k podtržení ostatních chutí, a neutopí v ní celý chod. Všechno je provedeno ve výborné kvalitě. Od jednotlivých nástrojů, přes kompozici riffů a složení skladeb, až k textům a obalu. Možná některé kvality nevyjdou na povrch hned, ale už jsem albu za ten necelý měsíc dal tolik poslechů, že mi můžete věřit.

Jedinou kontroverzí, která je pro mě relevantní, je zvuk bicích. Podle mého jde o chtěný zcizující prvek. Že by se to Tomášovi, nebo slovutnému zvukaři BST vymklo nechtěně z ruky, nevěřím. Bicí party jsou navíc, jak píše kolega výše, opravdu excelentní a tenhle nezvyklý zvuk k nim umí přitáhnout pozornost. Všimněte si, že je i pozoruhodně konkrétní, což u sypaček oceňuju.

Přesto, že mně osobně se líbí a poslech mi usnadňuje, musím uznat, že někomu může tento zvuk vadit a rušit jinak jednolitou atmosféru. Ta nemá ve svých nejlepších částech daleko k vrcholným aktům žánru jako jsou Aosoth a VI.

Každá z pěti písní má svůj silný moment, tady bych úplně s kolegou nesouhlasil. Paradoxně nejslabší mi připadá otevírací The Sleepless Stone, ale výborné je už její překlopení do druhé Rephaim, ve které mě nepřestávají bavit skvělá sóla „ztracené“ kytary. Parádní gradace třetí In Bone Incorruptible je jedním z nejlepších momentů desky. Ve čtvrté A Penitentiary Triptych uctívám klepačky a brutální vokály v pozoruhodně agresivní pasáži. No a poslední Of Fragrance and Light je prostě celá vynikající, její finální masivní riff mě nezřídka ponoukne celou desku ihned zopakovat.

Škoda, že není alespoň o jeden song delší, těch 32 minut uteče hrozně rychle. Žádám přídavek, protože jde o jednu z nejlepších desek poslední doby a určitě to nejzajímavější z domácí scény. Daleko před Brutally Deceased, Mallephyr nebo Heaving Earth. Docela bych se o „domovské“ kapely členů Somniate obával, protože Meyrinkovským spáčům věštím velkou budoucnost. Snad jedinou vadou na kráse jsou pro mě texty v angličtině, němčina by se konceptu tak hodila!