Označení The Axis Of Perdition za industrial black metal mělo vždycky smysl. Nikdy nešlo o tuc(-tuc)tový hopsavý metálek říznutý EBM (ne že bych tímhle mířil přímo na nedávno recenzovanou Gorgoneu Primu, proti TAOP však zní neškodně až směšně), ale o opravdu nepříjemnou záležitost. Angličané byli navíc na každém svém albu dosti svérázní, a pokud se snad inspirovali u starších kapel z ranku, šlo o posun jinam, ať k chaosu vzhledem k Thorns nebo ke špíně vzhledem k Aborym.

Samozřejmou podmínkou originality bývá neúcta k zaběhaným pravidlům (nebo normalitě). Takže Axis už na prvním albu dosahovali velice zajímavých výsledků různým zkreslováním a vrstvením hlasů, a až do Tenements v experimentech jen přitvrzovali. Druhá řadovka byla málem napůl dark ambient, třetí jen vyprávěným příběhem s dark ambientním podmazem, texty nebyly zveřejněny. Na tomto fuck-off albu obsahovaly black metal jen 2 ze 12 tracků. Pánové dostali, co si zasloužili, deska potěšila málokoho, a za těch šest let od vydání posledního metalu se tak trochu propadli do zapomnění.

Současní TAOP do značné míry odvrhli industriální/dark ambientní špínu, kterou byla prolezlá všechna dosavadní alba, a jali se navozovat vrcholně nepříjemné pocity především zvrácenými riffy, které jsou prakticky neustále podporovány zefektovanými a/nebo vrstvenými vokály. Bizzáro mě možná zabije, ale diktát automatu nehorázně baví, dává desce jasný směr a spád (snad trocha inspirace využitím bicích u Swans a Godflesh?), přestože do nejvyšších rychlostí se jde jen málokdy. Právě vokály a bicí jsou polem, na kterém TAOP poráží vcelku podobného Paracleta o několik délek (DsO mají nevýrazné vokály a tak nějak roztřesené bicí). Jak už jsem napsal výše, nemetalových momentů je pár, nijak neruší ani nezvedají ze židle, rozhodně však oceňuji plynulost přechodů z black metalu na dark ambient a to, že staví na kytarách a ne na klávesách.

Zmínku o Deathspell Omega samozřejmě musím dále rozvést, protože pokud mám Axis srovnávat s nějakou současnou kapelou, budou to právě oni, spolu se svými krajany Blut Aus Nord. Čerstvě navíc všechny kapely spojuje docela výrazná změna na nových albech, posun k „modernosti“. U DsO už ten posun pojmenoval kotek;), TAOP kromě zmíněného návratu k metalu zvukově docela vylezli z kanálu, BAN se na Sect(s) vzdali své tajemnosti a začali sypat. A všude je takový novější zvuk. Jednoznačně pozitivně to dopadlo jen u DsO, ale bohužel je mám z těchto tří „titánů black metalu“ nejméně rád, takže s potěšením zopakuji, že se mi Tenements líbí víc než Paracletus.

Bylo by možné Angličany obvinit z toho, že jen dali riffům z debutu a následného EP zvuk pozdějších méně metalových desek nebo že se po nepřijatých prodělečných experimentech vrátili k metalu, nebylo by to však oprávněné. Postupy se změnily a vliv dark ambientu je v hudbě pořád cítit, a návrat k metalu kvůli získání nových fans či většímu prodeji nepovažuji vzhledem k rozhovorům s kapelou za pravděpodobný.

Taková lepší 8. Deleted Scenes from a Transition Hospital překonány zdaleka nebyly.

PS: Podobnost s Velvet Cacoon nebo Xasthur je minimální, kdyby náhodou někoho zmátlo to mávání dark ambientem ve spojitosti s black metalem.