Články

přeposlat článek tisknout
FUNKENFLUG Festival - Summer Solstice Celebration 2015

FUNKENFLUG Festival - Summer Solstice Celebration 2015

  • kdy: 19.–20. 6. 2015
  • kde: Rakousko, Abtenau, Neudegg Alm

Událost pro pár lidí na nádherném místě, kde hrálo několik skvělých kapel s perfektním zvukem. Dechberoucí zážitek, na který budou všichni přítomní ještě hodně dlouho vzpomínat.

pátek 19. 6. 2015

HallstattKdysi jsem při prohlížení internetu náhodou narazil na fotky z tajemného festivalu pořádaného někde v horách. Byl jsem jimi samozřejmě okouzlen, nepídil jsem se však po bližších informacích, jelikož mi bylo jasné, že se musí jednat o inkluzivní akci, kam se jen tak každý nedostane. Nějakou dobu poté jsem ale s kamarádem o této události vedl hovor a byl jsem poměrně překvapen, když řekl, že o festivalu ví a dokonce zná pár lidí, kteří jej už několikrát navštívili. Začal jsem po něm tedy pátrat, a když jsem přesně zjistil, o co se jedná a jaké zde hrají kapely, zbystřil jsem. Netrvalo dlouho, než jsem se s kamarádem (dále jen Igorem) opět viděl během silvestrovské oslavy, kde jsem mu sdělil, že tam musíme jet také. Samozřejmě souhlasil a po plácnutí si bylo hned jasné, že nejlepší nápad letošního roku nás napadl pár vteřin po jeho začátku.

stagestageJenže dostat se na festival Funkenflug, o kterém je tento report, opravdu není úplně snadné. Jedná se o oslavu letního slunovratu v rakouských horách na místě zvaném Neudegg Alm, jež se nachází poblíž obce Abtenau zhruba 60 kilometrů pod Salzburgem. Není proto divu, že kvůli uchování jedinečné atmosféry je počet lístků značně omezen. Do éteru šlo pouze 333 vstupenek, jejichž předprodej začal 2. 2. v 00:00:00, a i když jsem tou dobou seděl nachystaný u počítače, byl to boj. Hned jak se na stránce http://time.is/cs/ objevilo 00:00:00, odeslal jsem objednávku. Mail byl doručen v 00:00:03 a po dvou dnech modlení se mi pořadatelé poslali číslo účtu, na které jsem měl prachy za lístky s čísly 236 a 237 poslat. Uf! Bylo to tedy těsné, ale měli jsme je! Stačilo za ně zaplatit „jen“ 173 € včetně poštovného i s místem na parkování a počkat necelých pět měsíců.

Kolem sedmé ranní 19. 6. jsme s Igorem vyrazili na cestu, a jelikož krom nudné jízdy po dálnici se dá po cestě na místo konání na co koukat, zastavili jsme na pár fajn místech. Pauza u Traunsee s houpačkou zavěšenou na stromě byla naprosto super, Hallstatt až na milion japonských turistů také a vyfotit se před značkou Hallseiten (Hailsatan) byla povinnost. Na místo jsme dorazili asi ve 14:30, kdy se ještě nic nedělo, takže jsme zvládli v pohodě zaparkovat, postavit stan a začali si fest užívat.

pivo

Celkem nás překvapilo, že po deštivém dopoledni nám na uvítanou začalo hezky svítit slunce, ale byli jsme v horách, čili jasná obloha nevydržela po celou dobu. Počasí se poměrně střídalo a samozřejmě i sprchlo. S tím jsme ale počítali, takže pláštěnky a nepromokavé boty všechny problémy vyřešily. A navíc, žádná velká průtrž mračen nepřišla, takže déšť nebyl velký nepřítel, spíše kámoš, který některým kapelám přidal na atmosféře.

Lapis NigerJelikož první dvě kapely Sativa Root (stoner) a Lapis Niger (chlápek mumlající do mikrofonu během ambientních samplů) nebyly nic extra, prolezli jsme okolí a vyzkoušeli místní pitivo. Pivo s žetonovým systémem bylo ale největší (naštěstí asi jediný) fail festivalu. Sice jsme ho dostali do krásného krýglu, ale stálo 3,50 €, chutnalo jako nahořklá voda a pít se opravdu nedalo. A ještě, abychom jej dostali, museli jsme si koupit kartičku s žetony za 10 €, na kterou se dělaly čárky, což vzhledem k ceně piva (10/3,5) a velikosti festivalu opravdu nechápu. Dali jsme si tedy každý po jednom kousku a k tomu přihodili flákotu masa za 6 €, zbylé prachy raději utratili za merch a dále se doživovali vlastními zásobami, které nebylo problém po přelití do krýglu propašovat dovnitř.

Místo, výzdoba a vlastně vše ostatní bylo jinak naprosto perfektní. Vystihnout atmosféru slovy se moc dobře nedá, k tomu poslouží především fotky, ale představte si, že stojíte na louce uprostřed lesů, koukáte na okolní hory a posloucháte právě hrající kapely. K tomu celý festival tvořilo pouze pět dřevěných chatek, z nichž jedna sloužila k prodeji jídla s pitím, v další byl merch, třetí jako kadibudka, čtvrtá chránila zvukaře před deštěm a v té největší se hrálo. Pódium bylo navíc vyzdobeno hromadou lebek, a to jak na zemi, tak na trámech nebo na stropě a v pozdnějších hodinách přibyla ještě spousta svíček. Stage byla otevřena směrem do kopce, takže když se nám nechtělo stát v prvních řadách, vylezli jsme ke zvukaři nebo klidně o sto metrů dál a stále jsme krásně viděli. Co je ale nejdůležitější, i nádherně slyšeli! Nevím, co v té dřevěné boudě sedělo za génia, ale až na jedinou kapelu, která mě navíc nezajímala, byly všechny skupiny naprosto skvěle nazvučené a bylo úplně jedno, zda jsme se tlačili vepředu nebo jsme stáli nahoře na kopci.

AtomikyläPrvní kapelou, jejíž celý set jsem zhlédl, byla Atomikylä. Tito Finové mají na kontě pouze jednu desku, která vyšla loni, nejedná se ale o žádné začátečníky. Atomikylä je novým projektem členů Dark Buddha Rising a Oranssi Pazuzu a přestože jejich nahrávka může na někoho působit lehce rozpačitým dojmem, že se jedná o jakýsi pokus o jam a mix stylů výše zmíněných, naživo zněli velmi přesvědčivě. Skvěle fungující psychedelický stoner rock s kapkou blacku. I když se mi alba Oranssi Pazuzu i Dark Buddha Rising líbí mnohem více než Erkale, koncert Atomikylä mě díky své živelnosti a možná i díky ne úplně dokonale vypracovaným a uhlazeným motivům bavili více než Oranssi Pazuzu loni v K4. Hrálo se samozřejmě hlavně z debutu, ale zazněly i nové skladby z, prý již nahraného, druhého alba.

Následovali post-blackmetalisté The Great Old Ones, od těch jsem však viděl pouze zvukovku, jelikož jsem zalezl do backstage s bubeníkem a kytaristou Atomikylä/Dark Buddha Rising dělat rozhovor nejen o těchto dvou kapelách, ve kterých oba působí. K Jukka Rämänenovi a Vesa Ajomovi se na chvíli přidalo i pár dalších členů a z rozhovoru vzniklo velmi příjemné, kolem 70 minut dlouhé povídání. Finové jsou velmi milí a sdílní, dokonce ještě více, než bych čekal. V průběhu víkendu jsem se s nimi potkal vícekrát a vždy se mnou rádi pokecali a popili. Rozhovor se na Marastu snad objeví v následujících měsících.

Poté, co jsem vylezl z backstage, hráli již němečtí Fyrnask. Ti byli zrovna jedinou kapelou, která doplatila na špatný zvuk. Nevím, jak moc by jim pomohlo lepší nazvučení, ale jejich koncert mě nebavil. Sypali sice poměrně slušně, ale kytarové riffy byly nezajímavé a bez jakéhokoliv vývoje, asi něco jako cascadian blacky á la Wolves in the Throne Room. Svou image a trochu i hudbou jakoby parodovali Ascension, kteří hráli následující den. Některé riffy Fyrnask se těm od Ascension hodně podobaly, ti je ale na rozdíl od svých krajanů hrají mnohem zajímavěji a neopakují pět minut.

Dark Buddha RisingDalší následovali Dark Buddha Rising. Ještě než všech šest členů vylezlo na pódium, postavil kytarista Vesa na stage totem složený z různých kostí, se kterým již nějakou dobu vystupují. Když spustili, bylo hned od prvních tónů jasné, kdo páteční večer vyhrál. Naprosto pohlcující, temný, bahenní, psycho rituál. Hráli samé nové věci, které jsem neznal, ale i přesto, že jsem je slyšel prvně, dokázaly se mnou zacloumat jako máloco. Během DBR začalo trochu více pršet a já zjistil, že nepromokavá softshellová bunda není až tak nepromokavá, jak tvrdí vodní sloupec, ale teď nebyl čas na schovávání se před deštěm. Od začátku až po závěrečné tóny jsem se klátil do rytmu v první řadě, promokl na kost, ale byl šťastný. Desky Dark Buddha Rising se mi hodně líbí, zvlášť předloňskou Dakhmandal mám velmi rád, ale teprve naživo jsem pochopil, jak je tato kapela silná. V sestavě navíc přibyl nový zpěvák, který je očividně pořádný magor a nejenže do už tak skvělé instrumentální složky výtečně nelidsky ječel a řval, celou dobu také klečel, kroutil a válel se na pódiu. Vokály ovšem nebyly jen jeho práce, místy se k němu přidal také Vesa a zpíval i nový kytarista (prý se jmenuje též Vesa), no a když do trojhlasu začal dredatý klávesák pouštět různý šum a pískání, byl to teprve úlet. Hodina utekla jako nic a já byl nadšen. Temný Buddha povstal!

stageJelikož už bylo po desáté hodině a já byl pěkně mokrý, utekl jsem se převléct do auta a tentokrát na sebe oblékl nejlepší kamarádku festivalu – pláštěnku. Když jsem se vrátil, hráli už Caronte. S Italy jsem už měl čest, když hráli ve Vopici před Abaton, oproti kterým tehdy značně zaostávali, ale abych byl upřímný, ani tentokrát mě příliš neoslnili. Jejich tanečnější verze Electric Wizard sice není úplně pitomá a díky fakt super zvuku mě ze začátku snad bavili více, než bych čekal, časem ale jednotlivé skladby byly jako přes kopírák, kytary až na výtečný sound také neexcelovaly a dokonce i zpěvák Dorian Bones, který se snažil až přehnaně dělat show, mě začal brzo otravovat. Tou dobou ale na celém kopci hořely ohně, tak jsem se vydal na procházku, sledoval okolí a hudbu Caronte vnímal pouze jako kulisu. Mimochodem, nevím, oč se přesně jednalo, ale rozestavět všude možně hořící koule byl super nápad. Hádám, že tyto „firebally“ byly mix vosku nebo nějaké pryskyřice s usušeným dřevem. Vydržely hořet hodně dlouho, když jsem šel spát, ještě zdaleka neuhasínaly a dalo se u nich skvěle ohřát.

PhurpaPo Caronte se většina lidí už vytratila a zůstalo pouze pár odvážných jedinců, mezi kterými jsem samozřejmě nechyběl. Páteční večer totiž uzavíralo uskupení Phurpa, které jsem nemohl vynechat. I když jsem na Phurpě spolu s dalšími lidmi z Marastu byl loni na výtečném vystoupení v Kostele svatého Jana Křtitele Na prádle, report, na který bych se mohl odkázat, nikdo nenapsal, proto trochu přiblížím (i pro zájemce, kteří mají možnost se na ně jít podívat na letošním Brutal Assaultu), oč se jedná. Toto ruské seskupení praktikuje tantrickou techniku hrdelního zpěvu spolu s hrou na ceremoniální nástroje jako buben z lidské lebky nebo trubky ze stehenních kostí. Hudebním výsledek je masivní rituální drone, jehož efekt se, až na fakt, že se místo kytar využívá hlasivek, blíží tomu, co předvádí Sunn O))). Po konci pražského koncertu byl odchod jako procitnutí do jiného světa a co je neskutečné, v Rakousku byla Phurpa ještě mocnější! V Praze vystoupili pouze dva členové, tentokrát byli tři. I když zvuk byl podstatně méně basový a čistější, celkově to bylo ještě více nahlas a mohutnější. Když při své modlitbě všichni tři naplno rozvibrovali své hlasivky, celý jsem se třásl, když začali hrát na dlouhatánské trubky, měl jsem pocit, jakoby v mé hlavě bzučelo tisíc včel. Čím déle hráli, tím více lidí odcházelo, ale já si asi po první hodině setu sedl na kládu obestavěnou lebkami a svícemi, která dělila přihlížející návštěvníky od interpretů, byl jsem tedy asi metr a půl od tria, zavřel jsem oči a nechal se unášet jejich zaklínadlem. Už loni jsem se s mnoha kamarády shodl na tom, že se jednalo o jeden z nejdivnějších zážitků v našem životě a vůbec nechápeme, jak to fyzicky zpěváci po tak dlouhou dobu mohou zvládat, ale tentokrát, i díky místu konání, to bylo teprve něco. Nedovedu si představit, jaký masakr to musel být, když párkrát vystupovali v pěti. Úžasná tečka na závěr dne. Tři hodiny ráno, konec, já naprosto vykolejený odcházím do stanu, zabalím se do spacáku a na pár hodin usínám.

sobota 20. 6. 2015

V sobotu jsem se probudil mezi šestou a sedmou hodinou. Když jsem vylezl ze stanu, nebyl nikde nikdo, všichni ještě spali. Přelil jsem si tedy do krýglu pivo a šel jsem se podívat do areálu, kde tou dobou kromě dvou pobíhajících psů nebyla ani noha. Lehce pršelo a mezi okolními kopci poletovala mlha, z kamenných útvarů z pozůstatků po ohnivých koulí z večera se ale stále kouřilo. Asi o hodinu později se vzbudil Igor, a jelikož první kapela měla začít až o půl třetí, zalezli jsme do auta, degustovali víno, BrewDogy, gruzínský koňak, smažené chobotničky a ještě si trochu pospali.

AbyssionThe Good End, Drey Principia a Path of Samsara jsme sledovali jenom chvíli, ignorovali nebo prokecali s Finy, kterým jsme dali ochutnat koňaku, ale jelikož měl 80 %, netvářili se moc nadšeně. Abyssion jsme po jejich radách ale nevynechali. Dle informací na internetu tvoří kapelu dva stálí členové, naživo ovšem vystoupili ve čtyřech spolu s dvěma členy Dark Buddha Rising – klávesákem a novým kytaristou. Klávesák hrál na nástroj, který obsluhuje i v Buddhovi, ale kytarista stál za efekty a synťáky, kterými různě echoval a deformoval frontmanův vokál. I když zpěvák/kytarista a bubeník nepředvedli nic extra, díky členům DBR byl koncert Abyssion velmi srandovní – takový psychedelický Darkthrone. K mému překvapení, i jejich album Luonnon harmonia ja vihreä liekki, které jsem od Finů dostal, je hodně zábavné.

Krom hlavních interpretů, jejichž jména byla napsána na plakátu, bylo v programu festivalu ještě dvakrát uvedeno vystoupení Jagdhornbläser. Jednalo se o osm trumpetistů s lesními rohy, oblečených v mysliveckých uniformách. Ani bych to do nich neřekl, ale jednalo se o velmi příjemné zpestření festivalu.

Hemelbestormer jsme sledovali asi půl hodiny a pak se šli najíst. Nemohu říct, že byli špatní, naopak, hráli poměrně fajn post-metal, ale k tomu, aby mě více zaujali, jim chyběl vokál. Takto zněli jako instrumentální Amenra.

AscensionJednou z hlavních kapel, kvůli kterým jsem na Funkenflug jel, byli každopádně Ascension. Kdysi jsem už napsal, že Ascension jsou nejlepší německá blackmetalová kapela, a to potvrdili i naživo. Hned poté, co čtveřice „černoušků“ začala hrát úvodní tóny první skladby Fire and Faith, rozzářil se mi úsměv na rtech a ve chvíli, kdy ke kostěnému stojanu s mikrofonem přiběhl bíle oděný Arioch a spustil „As fire arises…“, nešlo nepařit. Zpěvák navíc hned při prvním hození vlasy vytřepal z hlavy nějakou mouku (anebo kokain?), což bylo na jejich koncertu asi to nejméně důležité, ale ode mě má palec nahoru za dobře efektní pózu a samozřejmě i za skvělý vokál. Kapela vše odehrála naprosto precizně, včetně těch nejtechničtějších pasáží, během kterých jsem pouze čuměl, jak kytaristovi lítají prsty po hmatníku. Spolu s perfektním zvukem, díky kterému skvěle vynikly i v těch nejnasypanějších momentech všechny melodické linky, byl poslech koncertu radost. Jelikož Ascension vydali loni 24. prosince novou desku The Dead of the World, následovalo několik songů z ní, třeba skvělý Deathless Light a závěr patřil Mortui Mundi. Došlo ale i na starší skladby, například na Angel of the Burning Sun, během které se vedle mě v první řadě mohl kytarista Bölzer upařit k smrti. Celkově vzato, jeden z nejlepších blackových koncertů, které jsem viděl, srovnatelný například s tím, co předvedli loni na Brutalu Aosoth. K naprosté spokojenosti chybělo jen více zlé atmosféry.

Po Ascension ještě jednou zahráli trumpetisté Jagdhornbläser, následovaní Saturnalia Temple. Ti na mě působili stejně jako Caronte předchozí den. Skvělý zvuk kytar, ale tím to skončilo. Asi jeden z nejnudnějších stoner doomů, které znám. Nechápu moc současnou popularitu kapely, vždyť ty jejich riffy jsou jako ze školky, pouze jejich ohnivá projekce byla pěkná.

Další měli hrát Urfaust, ale ještě před nimi nastal okamžik, na který všichni čekali. Během tónů letošního urfausťáckého EPčka Apparitions se sešla hromada lidí s pochodněmi (mezi kterými byli pořadatelé, lidé z vystupujících kapel, ale také několik hostů festivalu, jako dříve zmíněný kytarista Bölzer nebo i Vlado z Cult of Fire), kteří pochodně zapálili o svíce před pódiem a vydali se směrem vzhůru do kopce, kde už od prvního dne byla nachystaná obrovská hranice, čekající na podpálení. Název festivalu Funkenflug se dá přeložit jako úlet jisker, takže tato tradice se zakládáním velkého ohně je pro něj charakteristická podobně jako pro Burning Man, jen je zde podstatně méně lidí a místo na poušti jsme byli v horách. Díky tomu, že během víkendu celkem sprchlo, zapálit hranici nějakou dobu trvalo, ale asi po půl hodině chytla a oheň postupně sílil.

V tu chvíli začali hrát konečně Urfaust. Jejich bubeník VRDRBR, který byl týden před festivalem na operaci slepáku, hrál mimochodem na Corňákovy bicí, takže očekávám, že COF budou na příštím ročníku. :) Už předem Urfaust na facebooku upozorňovali, že jejich koncert bude poněkud umírněnější, ale stejně intenzivní jako vždy, a to i byl. VRDRBR do bubnů nebušil takovou silou, jako na videích z různých živáků a během každého úderu bylo vidět, jak trpí, ale hrál statečně. Atmosféra songů Urfaust je skvělá a zvlášť skladby jako Die kalte Teufelsfaust nebo Dämmert, gelähmt und mit scheinbar erloschenem Geist byly výtečné. Uvolněná hra IX na kytaru a jeho parádní zpěv dělá z Urfaust něco více, než jen obyčejnou dvoučlennou kapelu. Když navíc připočtete fakt, že celou dobu kousek od vás hoří ten obrovský oheň, tak se v kombinaci s jejich koncertem jednalo o neskutečný zážitek.

Dragged into SunlightÚplně poslední kapelou festivalu byli Britové Dragged into Sunlight. Ty jsem viděl loni v Praze v Kokpitu, kde jsem se na ně hrozně těšil, ovšem díky naprosto otřesnému zvuku jsem odcházel děsně zklamaný. Tentokrát jsem tedy vydržel hlavně z povinnosti, jelikož se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, žádný zázrak jsem od nich už však nečekal. Krom toho měli nějaké problémy s nazvučením samplů, tudíž se jejich začátek během omlouvání se „sorry, shit fucked up“ protáhl asi až na jednu ráno, kdy donesli svůj svícen s kozlí hlavou uprostřed, zapálili sedmici svíček, otočili se zády k divákům a začali Dragged into Sunlighthrát. Hned, jak kapelu zahalil dým a hrábli prvně do strun, spadla mi brada. To byla úplně jiná kapela, než kterou jsem viděl loni! Zvuk naprosto zabijácký, hutný, ale krásně čitelný, dokonce snad lepší než na albech. Poprvé jsem si uvědomil, jak velkou roli hraje v kapele basa, která nekompromisně diktovala a drtila ještě více než obě kytary. No a vokál, ty vole, ten vokál! Na Youtube jsem nenašel asi ani jeden záznam, kde bych si řekl, že zpěvák svoje linky zvládá tak dobře jako na albu, ale tentokrát exceloval a baskytarista mu skvěle sekundoval. Totální black/sludge/grind inferno! Vůbec nechápu, jak se jim to podařilo na open airu někde na kopci uprostřed lesů v malé dřevěné boudě tak skvěle nazvučit. Jelikož jsem po celém víkendu měl v nohách desítky kilometrů chození do kopce, z kopce, do auta a zpět do areálu, už mě tak tak nesly a velká únava šla vidět i na lidech kolem mě, i tak jsem ale v první řadě hrozil a házel hlavou jak dement. Když o tom přemýšlím, asi tento koncert překonal veškeré námrdy, které jsem kdy viděl. Archgoat byli sice zlí a násilní, ale zároveň těžce stupidní, na Anaal Nathrakh jsem si domlátil žebra skvěle a byla je radost i poslouchat, ale zase jim trochu chyběl ten Satan, jenže Dragged Into Sunlight byli ultimátní mega-zlo-námrd! Mít více sil, věřím tomu, že se s dalšími lidmi dobře porvu. Po koncertu mi bylo jinak řečeno, že svůj tradiční set Boiled Angel / Buried with Leeches + I, Aurora + Lashed to the Grinder and Stoned to Death tentokrát hráli naposled a dále se budou věnovat nové tvorbě z chystané kolaborace s Gnaw Their Tongues a také, že teď i v klubu je zvučil stejný zvukař a v klubech to většinou bývá pouze „wall of noise“. Proto má rada zní, běžte na ně někdy na festival, kde to sice nebude taková podívaná, jelikož kouř na pódiu nevydrží tak dlouho a stroboskop vám nevypálí oči, ale bude to znít jako Dragged Into Sunlight. Nejlepší kapela festivalu a skvělá tečka na závěr úžasného víkendu!

Kolem druhé ráno, kdy už se veškerý hudební aparát schovával, jsem se šel naposledy ohřát nahoru na kopec k stále obrovskému ohni, pokecat a rozloučit se s pár lidmi a následně upadl opět do stanu.

V neděli kolem poledne jsme s Igorem odjeli zpátky směrem k domovu a cestou si chválili, jak skvělý nápad, jet se podívat do hor na pár kapel, to byl. Jeden můj belgický známý, který zde byl letos poněkolikáté, mi pár týdnů zpátky řekl „it’s the best thing ever“ a já s ním musím souhlasit. Funkenflug je opravdu výjimečný festival, těžko srovnatelný s jakýmkoliv jiným, minimálně v relativně blízké dojezdové vzdálenosti. Osobně jsem byl nadšený například z Hradeb Samoty, ale tato oslava letního slunovratu je ještě mnohem dál. Když máte nádherné místo konání, pozvete několik skvělých kapel, zajistíte parádní zvuk a uspořádáte událost pro pár lidí, dechberoucí zážitek, na který budou všichni přítomní vzpomínat ještě hodně dlouho, je zaručen. Minimálně za sebe říkám, Funkenflug je nejlepším festivalem, který jsem kdy navštívil a pokud se mi podaří v následujících letech koupit lístek, pojedu znova. Jediná věc, která mě napadá, že by šla trochu vylepšit, je pivo a pozvat ještě více úžasných kapel, ale to už je o individuálním vkusu. Nadšení!

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze