Parádní, poctivá deathmetalová seance s plným sálem, kde bylo možno vidět několik jeho podob - oldschoolovou, naprosto profi i tu ožraleckou.
Do Hradiště přijíždím pozdě, takže než se zorientuju, zaparkuju a prodru se do sálu, Heaving Earth už hrnou předposlední věc, Vultured Vision z dema a šlape jim to náramně! V Hradišti jsem poprvý a zažívám několikanásobný překvapení v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Skvělej sál (něco jako lepší Fléda cca polovičních rozměrů), naprosto perfektní zvuk a výborná návštěva asi 250 platících, přičemž z drtivý většiny samý starý páky, co přišly na DEATH metal! Heaving mají nejlepší zvuk, co jsem kdy u český deathmetalový kapely viděl (stejně dobrej zvuk už pak měli jen Krisiun), takže mě pěkně štve, že jsem stihl jen zmiňovanou střapákovinu a novej song na závěr. Co je potěšující, že jsem nebyl jedinej, koho to zajímalo, v Hradišti starý blasfemický škole evidentě pšenka kvete, slibnej start večera.
O Hypnos jsem už jednou psal a od tý doby se mnohé nezměnilo, snad jen ten kapající sentiment tentokrát Bruno vypustil, ač na domácí půdě, kde by jistě padl na úrodnou půdu. Ale jinak zavedená rovnice Olympic revival hrající mix brněnský druhý ligy a hospodskýho death metalu stále platí, takže jsem se chvíli chechtal nad bigbítovou rytmikou a hlavně několika tuze vtipnejma pokusama páně Hubíka o imitaci hráčskýho stylu Roberta Vigny, popř. solidně umaštěným sólem a pak jsem se radši jal korzovat po ostatních prostorách klubu a hledat známý ksichty.
Následující Truth Corroded solidní píčovina. Takovej ten typ koncertu, kdy vidíte, že všechno bude nevyhnutelně špatně už jen z nástupu na začátku setu. Austrálie nabízí asi tak 1666 kapel, který by se jako podpora velký trojky dnešního večera hodily víc, kdo sakra tyhle turné skládá? Protože jen klokani hrábli do strun, už bylo jasný, o co půjde. Nejlopatovitější HC macho tupost, takže spolu se známými ksichty (a tedy i obličeji, abych neurazil dámy) vyklízíme pole ještě během prvních vteřin.
Domlouvám se s Jožkou na návštěvu v rádiu, a pak nastupujou Vital Remains, se kterejma jsem bohužel ještě neměl tu čest. Vital Remains si potrpí na monumentální intra a pořádný metalový pózy, takže nastupujou za zvuků sugestivní Where is Your God Now? z poslední řadovky Icons of Evil (mimochodem tohle intro má snad nejdrtivější sound, pouštějte nahlas!), jedinej původní člen v sestavě Tony Lazaro se svojí custom Crucifire kytarou, vokalista tradičně ruce posety hřeby, do toho bičování Ježíše z Nazareta, pódium = Golgota a dav se vydává onwards, světla se vypínají, lidi se srocují, atmoška houstne, světla rudnou, oltáře praskají, rouhačská nálada roste, kříže se obrací, ženy pláčou, stěrače stírají, výkřiky „crucify him!“, „where is your god now?“ a vitáál remáánjs, Hradiště vládne a peklo se spouští.
Na úvod Icons of Evil, během nekonečnýho sledu malmsteenovin (který okupujou snad půlku stopáže posledních dvou desek, ze kterejch se hrálo) se pomalu urovnává zvuk a během následující Devoured Elysium dokonce začíná velice solidně lézt basa, což na novejch deskách vůbec neplatí a je to škoda, protože basák byl hodně dobrej špinavec (na deskách není, tam hrál basu Dave Suzuki, než z kapely odešel). Drummer sype solidně, ale studiovej neduh, totiž monotónnost sypaček popř. ne úplně nápaditý střídání groove, výsyp, groove, výsyp, ovšem zachovává. Sólovej kytarista zvládá instrumentálně v pohodě, jedinej problém mám s jeho trochu nejistým vystupováním a úplně to stejný platí pro voicekillera, hlasově velice solidní imitace Glena Bentona (ječák teda hodně slabej, ale ten použil jen asi dvakrát), ale ten projev je takovej neslanej nemastnej, borec dokonce vzhledem mnohem víc připomíná Krista než Antikrista a hecování typu „hey-hey“ popř. „make some noise, motherfuckers“ mi leze neskutečně krkem. Mírná nesehranost kapely (sypec a kytarista jsou jen live muzikanti, ne členové kapely), dlouhý pauzy ticha mezi songama, 
nesmyslný metalový hecování a celkový slabý frontmanství vokalisty mi dost kazilo dojem destrukce a apokalypsy, ale když Vital zrovna nedělali píčoviny a hráli, tak to hodně řezalo i přes velkej obsah heavíkařiny. Kombinace brutálního nenávistnýho vojsu (místy tři hlasy), dlouhejch rychlejch sypaček a deathmetalový ekvilibristiky v podání VT totálně vraždí, prasený pasáže kombinovaný s působivou hymnickou atmosférou a krásnejma kytarovejma figurama je něco, na co má Lazaro snad patent a co dělaj VT snad nejlíp, stejně tak podle riffovýho rámce si je nikdy nespletete. Podrženo sečteno, že bude slabý to okolo, jsem tak nějak tušil, ale že zahráli tak dobře, mě dost příjemně překvapilo. Kdyby do příště dopilovali pódiovej projev, vykašlali se na veškerý reči a sázeli songy hned po sobě, byl by set absolutní vražda. No, jsem ještě zvědav, co bude dál.
Setlist:
Na Malevolent Creation jsem se těšil, protože přivezli první dvě desky The Ten Commandments a hlavně Retribution, což jsou klasiky, na který se v death metalu přísahá a stejně tak činím já, kterýho jejich jiný věci jinak nezajímaj. Ale už při zvučení jsem tušil zradu, zvučila se jen jedna kytara a Fasciana se podezřele usmíval. Basák Jason Blachowicz byl nepřítomen, těžko říct, jestli se zase někde choval jako idiot, dostal do držky a v kapele zase skončil nebo co bylo důvodem jeho absence, nicméně basu za něj hrál druhej kytarista. Náhradní basák byl ale hodně dobrej, bubeník výbornej, tady velká pochvala, to jsem moc nečekal, stejně tak projev Bretta Hoffmanna byl naprosto v pořádku, starej metalovej bastard, kterej si užívá death metal a je rád, že může bejt na tour. Jedna kytara teda chybí, ale hrály se největší fláky jako Eve of the Apocalypse, Slaughter of Innocence, Multiple Stab Wounds, No Flesh Shall Be Spared nebo Decadence Within, takže by to snad zas tolik nevadilo, ne? No nevadilo, kdyby Fasciana nebyl vožralej a zhulenej a nehrál tužku, po většinu času ještě k tomu naprosto mimo. Hrozný.
Hned potom bratři Kolesnové přesnej opak, absolutní profíci. Krisiun. Začínali klasicky nahrnutou Kings of Killing, což byla čertužel jediná věc z mojí nejoblíbenější desky Apocalyptic Revelation. Totální pralesní entuziasmus pro death metal je jenom jeden a byl tam právě v ten moment, od začátku do konce. Krisiun si cením hlavně kvůli třem prvním deskám, který točím do zblbnutí. Agresivní destruktivní usólovanej death metal s podporou živelnejch bicích s vlastním ksichtem, Max Kolesne má svůj vlastní styl plnej animalních koberců a hlavně hromovejch breaků, který do muziky Krisiun neskutečně sedí. Není to jen další atlet, kterej se snaží namlátit co nejvíc not a ve studiu si přikliká do metronomu co mu ujede, naopak je to skromnej muzikant, na jehož hře je cejtit láska ke hraní a snaha doplňovat muziku a ne exhibovat za každou cenu. Je to cejtit ze soundu na deskách a je to slyšet i při živým hrání, i přes minimální použití triggerů skvěle dynamická hra, výborně podporující strunnou sekci. Akorát někde ve čtvrtině setu nevydržel jeden stojan nápor jeho hry, což způsobilo asi 5min pauzu v jinak rychle svištícím DM kolotoči, ale Krisi jsou profíci, takže Alex a po něm hlavně Moyses dávaj improvizovaný sóla a pak sáhodlouze děkujou plnýmu sálu za podporu, což se pak ještě několikrát mezi songama opakuje, zní to od nich hodně upřímně a po koncíku se ochotně fotěj a podepisujou desky, výborní lidi. Ono na tý vášni pro death metal asi něco je, když trávíte dvacet let skoro veškerej svůj čas zavřenej s bráchama ve zkušebně nebo v tourbuse.
Na poslední desce je pak vidět, že Krisiun nechtěj stát ani skladatelsky na místě a zkoušej zpomalit a dostat na desku vlivy oldschoolovejch věcí, na kterejch sami začínali, i když by mohli pohodlně natočit další Conquerors of Armageddon nebo Southern Storm a získat body zadarmo tím, že by fans dali to, co očekávají - další zářez stylu, kterej pomáhali definovat. To sice cením, ale koncert mi potvrdil, že to nejlepší z Krisiun se nachází přece jen v intezivních agresivních vyhlazovačkách na prvních třech deskách, i když z každý byla zahraná jen jedna věc, bylo to zkrátka o úroveň výš než zbytek setu, což byl ale i tak výtečnej death metal. Dál se mi potvrdilo, že Moyses Kolesne je geniální kytarista a kdyby se náhodou přece jenom někdy povedlo dostat ho na desku Hate Eternal, splnil by se mi vlhkej sen. A to už podruhý, protože poprvý se mi splnil, když jsem je teď viděl hrát i po dvaceti letech ultrathrash/death hymnu Black Force Domain s totálním nasazením!
All hail Krisiun, těším se na OEF!
Ad playlist, zachytil jsem tak půlku věcí, protože jak jsem říkal, novější desky mě oproti starejm tolik nebaví a nemám je zdaleka tolik najetý, takže co vím: Kings of Killing, The Will to Potency, Vicious Wrath, Hatred Inherit, Bloodcraft, Black Force Domain, bohužel bez přídavku.
Vložit komentář