Kam až moje znalost jejich diskografie sahá (cca 2003), Fuck the Facts byli vždy eklektici, kteří se nebáli žánrových přesahů a klidně si i na starších albech střihli skladbu, která s grindcorem nic moc společného neměla. Ale pořád se o nich dalo mluvit jako o primárně grindcorové, nebo alespoň grindcore/deathmetalové kapele. Nijak jsem to sice systematicky (na minuty) neanalyzoval, ale Pleine Noirceur na mě působí tak, že grindcore se tu stal už jen jednou z ingrediencí toho jejich extrémního koktejlu, a možná i přísadou spíše minoritní (?). Nemám s tím problém.

Tak třeba hned úvodní Doubt, Fear, Neglect. Temně ambientní intro vyústí do tremola à la blackmetalovější Ulcerate, následuje groovemetalová (?) pasáž a za ní valivý, melodičtější death metal vystřídaný ulceratoidní sypačkou. Dál se jede převážně ve středním tempu, v melodičtějším death/sludge/doomu, který mi postupy a melancholickou atmosférou, se světlejšími, „triumfálními“ okamžiky, vlastně ze všeho nejvíc připomíná Agrimonia (a v jádru jsou tam i At the Gates a Opeth). Vyhrávky, sóla, proměnlivá, dynamická, vynalézavá rytmika Mathieu Vilandrého a vokál Mel Mongeon, tentokrát v ještě více screamo poloze než v minulosti. Skoro 7 minut dlouhá skladba, ale grindcore nikde. Na něj dojde až se začátkem následující Ailleurs. Nicméně, blastbeaty na desce jsou a to poměrně krutopřísné (mimo mnohé jiné - nasumovský úvod a závěr Sans Racine), když na to přijde.

Zmiňoval jsem to sice už minule, ale novinka se mi zdá snad ještě více (převážně) pochmurně atmosférická, epická, víc „emo“ (většinou v dobrém) než kdy dříve. Kromě již výše uvedených žánrů a kapel je tu občas slyšet vliv (či podobnost) na rytmické změny bohatého dark hardcore/(neo)crustu à la His Hero Is Gone, případně i špetka emo/screamoviolence (Orchid). Sem tam Topon do sypaček sází disonance připomínající Discordance Axis, nebo mathcore sekačky TDEP. Je tu opět i post-hardcore/sludge metal (spíše) ze starší desek Neurosis nebo Cult of Luna, závěr A Dying Light s tklivými, táhlými tóny zní až funeraldoomově (možná dokonce Esoteric?). Co je ale nejdůležitější, Topon Das je skladatel, který dokáže všechny tyhle (a i další) vlivy spojovat, či tvořit jejich syntézy tak, že to (většinou) působí jako něco naprosto přirozeného a samozřejmého. A na Pleine Noirceur je v tomhle ohledu zase o kousek přesvědčivější.

Vytknout se dají spíše drobnosti – několik (hlavně crust/grind) pasáží je poněkud rutinnějších, chybí jim silnější nápad, vokál Mel mám sice obecně rád, ale škoda, že už jí nedoplňuje svým hlubším řevem Marc Bourgon (desku dle všeho složila a nahrála jen trojice Mel, Topon a Mathieu?). An Ending zachází v té emo-tklivosti až někam, kde už se trochu ošívám. A oldschool death/thrash tupačky bych v pár místech klidně nahradil d-beatem (mám ho prostě radši). Kopáky trochu čvachtají, ale jsou i slušně úderné, překvapivě jsem zjistil, že na předchozích deskách je to horší (dříve mi to zjevně tolik nevadilo). Celkově se mi zvuk desky líbí (nahrávalo se v Apartment 2, o zvuk se postaral Topon a Scott Burniston), mám hodně rád jejich kytarový zvuk (jakoby „slitina“ nazvučení typických pro grind, death a sludge).

Nenapadá mě, s kým by se Pleine Noirceur dalo poměřovat. Snad jen s debutem  Teethgrinder (druhá deska už mě moc nevzala), pravdou ale je, že tenhle druh hudby už téměř nesleduji (případné tipy do diskuze). O to více překvapený jsem, jak moc mě tuhle desku baví/ilo protáčet (klidně 2-3x denně). I tak dávám číselné hodnocení trošku nižší, než by si možná PN zasluhovalo, mj. i proto, že si tohoto druhu hudby cením méně než v minulosti. Ale deska je to v rámci žánru/ů (kterého vlastně?) skvělá, o tom žádná.