Že jsou kapely, které určovaly, kam se hudební vývoj vydá a zakládaly ještě na zelené louce tradice, ví snad každé malé dítě. Pak jsou samosebou skupiny, které potkal osud přesně opačný – tlačí se v zácpě epigonů, někdy mají štěstí a schramstnou svých pár minut slávy, ale za pár let po nich neštěkne ani pes. No, a nakonec tu máme třetí sortu individuí, kteří své vzory citlivě vnímají a dokážou se od nich jako od inspiračního zdroje dobře odpíchnout a zaplout do vlastních drážek.

Na co chodit kolem horké kaše, k posledně zmíněným náleží i španělští Hybrid. Ti si ovšem dali se svou druhou rukavičkou hozenou do polemiky s metalovým mainstreamem načas. Angst vyšel po pěti letech od debutního The 8th Plague. Svou roli na tom hrály personální rošády a z původní sestavy zůstal jen šikovný bicmen Chus Maestro. Je to zvláštní, ale i přesto nit mezi oběma počiny zůstala nepřetržená.

I když se v záhlaví tohoto textu dočtete o Španělích jako o stoupencích technického death metalu, první poslechy napoví, jak je pro ně škatule nespravedlivě omezující. Správnější by bylo je definovat jako směs zhruba šesti stylů, prostě Hybrid. A navíc, kapela prezentuje své skladby způsobem, jakým se momentálně nehraje. Žádná necrophagistní vysokorychlostní prstolámací kytarová práce s obehranými BDM slamy, deathcorová trapnost, nebo djentový umakart. Koná se návrat v čase, někam ke konci 90. let, kdy vycházely nejlepší progresivní deathové desky. Hybrid kombinují něco z kanadské školy (Voivod, Gorguts), namakaný střednětempý death, post/HC hysterii a naléhavost, zmeshuggovanou rozházenost, přičemž vajíčkovým pojivem toho všeho je mathcorová anarchie. Nepřipravený posluchač totiž nikdy netuší, co ho v další vteřině čeká. Hned první kus Flesh Fusion Treshold ukazuje, že divoké zvraty a sekundová přemostění nejsou vlastní jenom The Dillinger Escape Plan, ale lze je praktikovat i jiných žánrech. V prvních dvaceti sekundách alba totiž zjistíte, že dostat se od Ion Dissonance až k cynicovské vybrnkávačce je nečekaně snadné.

Logicky vzato, největším zádrhelem bývá v obdobných případech všechny příměsi smíchat do stravitelné hmoty. Španělé tohle zvládají obstojně; někdy sice své skladby až příliš tlačí do vynucených změn rytmů a nálad, ale přesto se jim daří tyto exhibiční choutky ukočírovat. Že by se písně rozpadly na dílky kvůli přemíře vlivů, na to však mají velmi silné a nosné riffy, na kterých velekomplikované skladby jako na pilířích stojí. Angst se ve své druhé půli stává soudržnější i díky většímu důrazu na emoční hloubku, ubývá technických fines a deska se ubírá až kamsi post-metalovým směrem (slyšíte také chvilku Floex v páté Cuando El Destino Nos Alcance?). Kapelu také nezbývá než pochválit za vkusné zapojení netradičních nástrojů (didgeridoo, klarient), díky nimž dostává Angst výrazně atmosférický přesah.

Podtrženo sečteno, jde o velmi kvalitní nahrávku, která dokazuje, že nad komplikovanou muzikou se musí přemýšlet. Že Hybrid dokáží proplouvat mezi zavedenými klišé a postupy v jinak nabitém subžánru, je v dnešní době malý zázrak.