→ středa

→ čtvrtek

→ pátek

→ sobota

Návštěva Islandu patřila vždy mezi mé největší sny, ale stále na ni nějak nebyl čas, vhodná chvíle, peníze atd. Vždyť to znáte. A od té doby, co se rozrůstá místní blackmetalová scéna, o které se více a více mluví, bylo jasné, že až se sem jednoho dne podívám, udělám maximum pro to, abych se aspoň nějakého lokálního koncertu mohl zúčastnit.

Naštěstí i zde se našlo pár nadšenců, kteří se kromě samotného tvoření hudby rozhodli začít pořádat i nějaké ty větší akce, které si stejně jako islandské kapely získávají větší a větší mezinárodní ohlas. Vše to začalo s Oration festivalem, který se prvně konal v roce 2016 a naposledy proběhl o dva roky později. Pokud někoho zajímá tato historie, doporučuji si přečíst kecy od kolegů ze Sicmaggotu (den 1, den 2 a den 3).

Posledním Oration festivalem ovšem islandské akce neskončily, naopak. Hned následující rok se label Oration a Stephen Lockhart, provozující místní Studio Emissary a stojící za kapelou Rebirth of Nefast, rozhodli udělat ještě něco většího pod názvem Ascension festival. Ten se prvně konal v roce 2019 a měl pokračovat hned následující rok. Jak ale všichni víme, objevil se covid a plány hodně festivalů včetně druhého Ascension šly k čertu.

Nejdříve mělo vše proběhnout v květnu 2020, druhým datem se pak stal květen 2021, a jak asi tušíte, ani tohle neklaplo a třetím, naštěstí už finálním termínem, byla polovina listopadu letošního roku. Upřímně říkám, že i když dění kolem festivalu sleduji už od prvního Oration a prakticky každý rok si říkám, že bych se jej rád zúčastnil, letošní Ascension nebyl původně v plánu. O pár dní dříve se totiž měl konat berlínský Never Surrender, na který mám lístky už přes dva roky, a obě akce bych pravděpodobně nezvládl. Ve chvíli, kdy byl německý festival přesunut na rok 2022, však padlo spontánní rozhodnutí. Jedná se o festival, kde hrají pohromadě Ved Buens Ende s Dødheimsgard a hromadou dalších zajímavých kapel, takže se letí na Island!

Co vám budu povídat, bylo nám předem jasné, že tohle bude nejen náš nejdražší festival, ale i nejdražší dovolená ever, a pokud to vše klapne, pravděpodobně se to v současné době i pořádně zkomplikuje. A netřeba chodit kolem horké kaše, ono těch fuckupů kolem bylo opravdu dost. Pro představu začnu ale tou finanční stránkou. Lístek na fest 5 tisíc, zpáteční letenky na Island včetně nějakého extra zavazadla asi 4 tisíce, nějaká doprava do Wroclawi a z Vídně za pakatel, ubytování na 9 nocí pro 3 lidi asi 20 tisíc, půjčení 4x4 auta s automatem na 10 dní včetně full pojištění asi 22 tisíc, a to jsme si ještě nekoupili ani jedno pivo.

Teď ale k těm komplikacím. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli zúčastnit až finálního termínu, změny data se nás nedotkly. V půlce festivalu sice hrozilo, že další dva dny neproběhnou, ale o tom až později. Došlo samozřejmě k změnám v lineupu, se kterými každý aspoň částečně počítal. Když máte čtyřdenní akci, kde je hromada 'flight in' interpretů, málokdy se to obejde bez odpadlých kapel, navíc v době covidu. Z nějakých těch zahraničních věcí lze zmínit vypadnutí Malokarpatan, kteří evidentně nejsou očkovaní, a Grave Pleasures, kteří na poslední chvíli před odletem chytli pozitivní test. Překvapivě odpadlo ale také hodně místních kapel, z nich mě nejvíce mrzí Abominor a Rebirth of Nefast. Dodnes vlastně neznáme důvod, proč některé islandské kapely nevystoupily, ale pokud se v případě RON pouze jednalo o nedostatek času pro nacvičení setu, vůbec to Stephenovi v tomhle chaosu nemám za zlé a doufám, že bude možnost je vidět někdy v budoucnu.

Co však zamrzelo, byla změna místa konání. Z původního klubu Hlégarður ve městě Mosfellsbær, kde jsme byli zároveň ubytovaní, se nejdříve festival přesunul do Fúsk v Gefunes a následně ještě jednou do Reiðhöllin Víðidal v blízkosti Reykjavíku. Nejdříve nás tento hip hop mezi změnami klubů docela štval, protože naše původní ubytko bylo asi 10 minut pěšky od původní lokace, ale jelikož jsme měli stejně půjčené auto a dojet na nové místo trvalo necelých 15 minut, rozhodli jsme se již nic neměnit a myslím, že jsme udělali dobře. I když se finální místo přiblížilo Reykjavíku, od centra města bylo stejně hrozně daleko a hlavně jakákoliv změna ubytování kamkoliv blíže by pro nás znamenala částečnou ztrátu komfortu, kterého jsme si v našem Airbnb hodně užívali. A aby toho nebylo málo, dokonce nám Wizz Air změnili let na jiný den, ale vzhledem k tomu, že jsme byli na Islandu o den déle, vlastně nám to vůbec nevadilo, byť ta dovolená byla ještě o něco dražší.

I když jsem v žádných z dříve plánovaných klubů nebyl, ve výsledku jsem s finálním Reiðhöllin Víðidal nadmíru spokojený. Když jsme se o místě snažili něco zjistit na internetu, byli jsme v šoku, když jsme viděli jen fotky z koňských závodů a přehlídek psů. Tady že má být elitní blackmetalový festival? Nakonec ale bylo vše přizpůsobeno maximálnímu komfortu návštěvníka. Jednalo se o arénu, která opravdu slouží jako jezdecké centrum pro koně. Na zhruba třetině pískové/hliněné plochy byla ale položena umělá podlaha, na které bylo postavené pódium s velkou projekcí místo backdropu, a na protější straně byla standardní stadiónová tribuna s hromadou míst k sezení. Tipuji, že by se do tohoto prostoru včetně sedících diváků klidně vešlo tak 800 hlav, ale i během headlinerů byla kapacita naplněna sotva z poloviny.

Vzhledem k tomu, že Island krátce před festivalem zpřísnil podmínky pro pořádání kulturních akcí, bylo třeba mít nejdéle 48 hodin starý test bez ohledu na to, jestli je člověk očkován. V našem případě to tedy znamenalo nutnost očkování, jinak jde člověk automaticky do karantény, nutnost testu před letem, vyplnění nějakého toho formuláře a ještě další testy na Islandu v první a třetí den festivalu. Na rozdíl od ČR je ale covid test na Islandu velká radost. Přijdete, ukážete rezervaci, za dvě minuty odcházíte a do 15 minut máte výsledek testu v mailu. Ten pak ukážete spolu s občankou u vstupu do klubu, dostali jste na daný den razítko o bezinfekčnosti, a dále si už jen užíváte koncertů.

Hned za vstupem s kontrolou, před kterým bylo rozsáhlé parkoviště, se jinak v klubu nacházela docela dlouhá chodba, kde byl stánek s prodejem merche, nějaké další sedačky, vstup na dostatečně kapacitní záchody, výstavy s díly od umělců Dehn Sora, Daria Endresen, Woda i Pustka, Nona Limmen, a co Čechy bude jistě zajímat, samozřejmě i prodej žrádla a chlastu. Osobně jsem toho sice jako řidič moc nevypil a z jídla vyzkoušel akorát jeden burger, ale minimálně dvě piva jsem si každý den na začátku festivalu dal. Kromě festivalového piva v plechovce za 1000 islandských korun jsme do sebe lámali nejvíce místní IPA. 0,4 litru za 1400 ISK, což je v přepočtu asi 240 Kč. Chuťově dobrá a zároveň celkem nakládala.

Dokonce jsem jako jediný z naší tříčlenné výpravy vyzkoušel i místní specialitu, fermentovaného žraloka hákarl s panákem kmínové gořalky Brennivín. Brennivínu (černé smrti) jsme na Islandu vyžrali poměrně dost, ale vzhledem k tomu, jak hákarl smrděl, se k ničemu podobnému žraloku už nikdo z nás přiblížit neodvážil. Mimo festival jsme jinak vychlemtali i hromadu dalších místních piv, která jsme nakoupili za rozumné prachy v bezcelní zóně na letišti, a drtivá většina z nich byla fakt výborná. Víking ipy, Einstök ejly nebo Borg imperial portery byly fakt moc dobré.

Program v klubu jinak šlapal až na pár předem oznámených přesunů přesně podle hodinek. Začínalo se na minutu přesně, až na jediné vystoupení byl prakticky celou dobu vynikající zvuk a všichni návštěvníci i členové crew byli hrozně moc příjemní. Dokonce jsme zde potkali i dost Čechů. Kromě nás a Inferna tu bylo minimálně dalších pět na sebe nezávislých jedinců a všichni samozřejmě z akce i Islandu nadšení. Na to, jaká je momentálně situace, vše se ruší, přesouvá a omezuje, byl celý Ascension festival úplně parádní!

O kapelách se více rozepíšu v detailních reportech zaměřených na jednotlivé dny, ale už teď klidně napíšu, že Dødheimsgard zde byli úplně nejlepší a odehráli jeden z nejlepších koncertů, co jsem v životě viděl - už jenom kvůli nim ten fest stál za to. Ved Buens Ende hráli cover Celtic Frost! Islandský kapely taky super, za mě topky Almyrkvi, Sinmara a Zhrine. Všechny tři tam zahrály mnohem lepší sety, než když jsem je viděl v Evropě a vždy s perfektním zvukem. Český Inferno se mega vyšvihlo a naživo je teď v hodně parádní formě. Hexvessel asi nejlepší zvuk festivalu a nejlepší koncert, co jsem od nich viděl. Kælan Mikla dost příjemné překvapení a dobrá tancovačka.

A o tom, že Island je úplně nejlepší, netřeba moc psát. Navíc s totálně sprostým počasím, co jsme tam chytli. Každej den slunce, žádný déšť na výletech, pršelo vlastně jen sem tam během cestování v autě, což s vyhřívanými sedačkami vůbec nevadí. Nějakým cestopisem vás teď ale nebudu obtěžovat a nechám si ho na závěr reportu z posledního dne, pokud vás to tedy bude zajímat.