→ úvodní dojmy

→ středa

→ čtvrtek

→ pátek

Okay, poslední den festivalu před námi a na Islandu zrovna hrozí výstrahou kvůli silnému větru a dešti. Dáváme tedy odpočinkový den a žádné velké výlety. No, ono to vzhledem k tomu, že jsme to předchozí večer po příjezdu z festu trochu přehnali s pivama a bennivínem, stejně moc nešlo a byli jsme rádi, že se můžeme vyspat. Koukli jsme se tedy jen na pár věcí v okolí Mosfellsbæru, přesvědčili se o tom, že v tomhle počasí fakt nelze moc dělat (což jsme si ale vynahradili následující dny), a ve dvě odpoledne jsme opět dorazili na festival.

Program v sobotu totiž začínal, i kvůli změně restrikcí, o hodinu dříve, a sérii koncertů zahájili Port. Ano, ti Port, kteří měli hrát už v pátek, ale měli pozitivní test. Nakonec se ale ukázalo, že měli pouze falešně pozitivní antigen a po negativním PCR testu jim pořadatelé dali šanci zahrát ještě před původně plánovaným začátkem posledního dne. Ruku na srdce, moc lidí na nich nebylo, ale tu dvacítku přihlížejících celkem zabavili. Hrají hodně rozvážný gothic rock s post-punkovými prvky. Žádná tancovačka, spíše doomařina. A byť to nebyla žádná extra sláva, minimálně druhá půlka setu byla poměrně příjemná. Navíc měli roztomilé logo, které tvořil ostnatý drát zohýbaný do tvaru názvu kapely.

Druzí Úlfúð mohli být papírově nejtvrdší místní kapelou. Black/death z Islandu? Poté, co jsem slyšel jejich zatím jediné EPčko First Sermon, jsem byl celkem zvědavý. Naživo mě ale úplně dvakrát nepřesvědčili. Žádný průser, ale na můj vkus zde bylo až zbytečně melodických motivů a především zpěvák, který si furt dřepal, ječel a celkově byl až přehnaně výrazný, byl trochu na pěst. Nechci bejt na borce zbytečně zlý, místy sypali fakt poctivě a z koncertu rozhodně tak blbý pocit jako z obalu jejich prvotiny nemám. Ale byli prostě tou kapelou, kterou šoupnete na začátek metalové akce, aby neurazila, ale kdovíjak silný zážitek si z ní neodnesete.

Vzhledem k tomu, že doposud jsem byl ze všech nemetalových setů na festivalu víceméně nadšený, na dalšího interpreta jsem se dost těšil. Zvlášť když se mělo jednat o power noise, a já veškeré hlukařiny fakt rád. Začátek setu AMFJ byl ale dost slabý, až poměrně trapný. Přišel týpek v kloboučku, začal pouštět slabé hučení, sem tam zazněly nějaké kalkulačkové zvuky, no prostě žádný výplach a jakákoliv gradace ta tam. Dávám tedy poslední festivalové pivo, abych před jedenáctou zvládl vystřízlivět, a když se vracíme, konečně se aspoň něco děje. Aðalsteinn chytá mikrofon a začíná vykřikovat nějaké nesmysly. Vrací se k synťáku, přitvrzuje, zase řve, zase přitvrzuje, a tohle se opakuje tak dlouho, až z toho konečně vyleze alespoň částečný bordel. Jo, konec už dává konečně smysl. Maník s sebou navíc na pódiu začíná docela škubat a rozbijí tak počáteční statičnost. Ale když si vzpomenu, co předvádí na koncertech třeba Prurient, tohle byl hodně slabý odvar.

Jestli byla ale na Ascension festivalu nějaká kapela, kterou jsem fakt prozíval, byli to Dynfari. Přitom live prezentaci měli dobrou, vše odehrané skvěle, dobrý zvuk. Mohl to být ideální koncert, ale tady se můj vkus naprosto míjí s hudbou, a přes to holt vlak nejede. Základ přitom tvoří atmo-blackové prvky, ale přebíjí je tuna post-rocko/metalového kýče. A celý koncert měl feeling, kvůli kterému jsem si vzpomněl, proč odmítám poslouchat poslední desky Sólstafir. Nějaká citlivá duše, která si libuje v podobné hudbě, mohla být nadšená. Fans měli Dynfari před pódiem už dost a evidentně je to bavilo. Ale když tohle srovnám například s Auðn, kteří fakt sypali a měli parádní energii, tak za mě palec dolů.

Že poslední den festivalu vypadal na nudný průser? No, možná doposud. Další totiž přišli němečtí Shrine of Insanabilis, a od začátku jejich koncertu už spokojenost pouze narůstala. S touhle kapelou se vídám na samých super festivalech. Prvně na posledním Prague Death Mass, kde na mě sice udělali dobrý dojem, ale trochu zapadli mezi hromadou ještě lepších vystoupení. Podruhé na Celebrare Noctem mi však už na prdel nasekali pořádně. A i když nemohu říct, že tentokrát to bylo ještě lepší, set v Rakousku se zaryl v mé paměti asi nejsilněji, opět to byl super koncert. Skvěle nasypaný od začátku do konce, s dobrými, tak akorát melodickými kytarovými motivy, sem tam lehkou disonancí a hlavně s hodně silnou energií a suverénní prezentací. Ve své podstatě nic extra výjimečného ani originálního, ale když to umíte pořádně nasypat do lidí a máte v ruce několik dostatečně dobrých riffů, je třeba potřeba něco víc? Potěšilo mě navíc, že Shrine of Insanabilis nehráli jen novější věci jako sypačku Vertex z posledního alba Vast Vortex Litanies, které nemám až tak naposlouchané, ale dost se vzpomínalo i na debut Disciples of the Void, který jsem v době vydání točil poměrně dost. Třeba takovou skladbu Invocation s až epickým riffem jsem slyšel opět rád, a tuším, že zazněla i Ruina.

V případě islandských Almyrkvi jsem, podobně jako u dalších místních kapel, které jsem již viděl, věřil v to, že na domácí půdě odehrají ještě lepší set, než když jsem je odchytl v Evropě. Během Astral Maledictions Tour, kdy jsem je viděl v Praze a v Rakousku, sice neodehráli blbé sety, ale hutný feeling a atmosféru pořádně temného vesmíru se jim hlavně kvůli ne úplně ideálnímu zvuku navodit nepovedlo. Tentokrát ale, stejně jako Sinmara a Zhrine, měli naprosto super zvuk. Megahutný a nahallovaný až běda, ale pouze v dobrém slova smyslu. Vlastně se vyzněním téměř dokonale přiblížili svým studiovkám s tím rozdílem, že díky živému provedení to bylo mnohem intenzivnější. A i když to nebylo přehnaně nahlas, některé pasáže šly vepředu, kam jsem se musel fanaticky prodrat, i fyzicky cítit. A jestli jsem si po pražském koncertě stěžoval, že kapela vyzněla až moc metalově, tentokrát se ten vesmírně ambientní setup s industriální rytmikou fakt povedl. Tahle kapela je fakt hrozně moc o zvuku a je až k nevíře, jak ideální podmínky dovedou rychle změnit mé mínění o Almyrkvi z OK kapely na megahustý mazec. Dokonce i Garðarův vokál, a to jak řev, tak čistý zpěv, byl díky masivnímu reverbu, se kterým to možná až přehnali, hodně uhrančivý. Jelikož se mi podařilo poměrně dost do živé hudby ponořit, detailní setlist vám tady nevypíšu, ale určitě zazněl otvírák Vaporous Flame z desky Umbra a věřím, že došlo i na něco z jejich splitu s The Ruins of Beverast. Tentokrát ale fakt nešlo o hraní jednotlivých songů, tohle bylo o uceleném, silně atmosférickém zážitku. Nechci tady Islanďany ani zdaleka přirovnávat k Darkspace, těm se fakt rovnat nemohou, ale kdybyste je několikrát zpomalili, přidali industriální rytmiku Godflesh a do toho namíchali ještě pár typicky islandských disonantních riffů, možná se aspoň částečně přiblížíme k tomu, jaký na mě tento koncert zanechal pocit.

Už teď panovalo hodně velké nadšení, ale stále jsme věřili v to, že to nejlepší nás teprve čeká. Na islandské kapely jsem se sice těšil fakt moc, ale stejně hlavním tahákem pro mě bylo kombo VBE a DHG. A vzhledem k tomu, jak se Dødheimsgard s každým živákem zdokonalují, očekávání od jejich koncertů stále rostou. Vlastně jediný jejich gig, o kterém bych mohl říct, že nebyl dobrý, byl ten v pražském HooDoo. Na Brutalu už to makalo dobře, Drážďany byly parádní, ale až od té doby, co se Vicotnik rozhodl řvát vše sám, jsou opravdu výborní. A i když bych rád chodil kolem horké kaše, rovnou napíšu, že nechápu, jak se jim to podařilo, ale tentokrát byli ještě mnohem lepší a bez jakýchkoliv debat odehráli nejlepší koncert celého Ascension Festivalu. Vrchol jejich setu navíc nastal hned v samotném začátku, kdy po intru Logic zahráli Shiva-Interfere. Měli naprosto nádherný zvuk, v němž bylo slyšet každé brnknutí do strun, bicí i všechny samply, které, věřte nebo ne, mi přišly ještě propracovanější než na albu. A nejvíce šokoval samotný Vicotnik, který tentokrát už nehrál na kytaru a věnoval se akorát zpěvu. Dødheimsgard tedy hráli ve čtyřech. Vokál, kytara, basa, bicí a nějaké ty samply, ale ani vteřinu mě nenapadlo, že by zde druhá kytara chyběla. Z Vicotnika se navíc stal pravděpodobně nejlepší zpěvák kapely a staré Aldrahnovy linky nejenže dával úplně s přehledem, ale odzpíval je ještě lépe, než jsou na albu. Po úplně geniálním začátku se kapela sice na chvilku zasekla, prý nějaké technical issues, ale asi se jednalo jen o problém se samply u bubeníka nebo podobnou maličkost, a hned následoval další song ze 666 International – Sonar Bliss. A i když se už DHG první song překonat nepodařilo, stejně to neznamená, že by zbytek setu byl jakkoliv slabý. Přesně naopak, nenudil jsem se ani vteřinu, a to hráli samé dlouhé skladby, o čemž vtipkoval i Vicotnik. Hned po druhém kusu říká, že jsme vlastně v půlce koncertu, protože mají samé delší věci, načež oznámil tu nejdelší. Aphelion Void, čili otvírák a nejlepší song ze zatím posledního alba A Umbra Omega. Netřeba asi zdůrazňovat, že naživo to tentokrát makalo ještě lépe než z alba, protože místo už nefunkčního Aldrahna zde byl Vicotnik ve své nejlepší formě. Dokonce mi ani po šesti letech od vydání nepřišlo, že by byl song až takový slepenec nekonzistentních nápadů, fakt mě bavil celou dobu. A hned jak jej dohráli, frontman opět vtipkuje: „congratulations, this was fifteen minutes!“ Největší překvapení, a zároveň něco, v co jsem tajně doufal, přichází s následující skladbou. Ghostforce Soul Constrictor z alba Supervillain Outcast totiž odeřval Kvohst. Rozjíždí se sypačka jak hajzl a Kvohst nás pouze přesvědčuje, že i v něm stále nějaké to zlo je a řve jak o život. Konec songu dokonce dávají s Vicotnikem dohromady. Má smysl vůbec stále opakovat, jak super tohle bylo? Odpadnutí Grave Pleasures to sice úplně nenahradí, 21st Century Devil to taky nebyl, ale i tak jsem za tohle zpestření hrozně moc rád. A abych nezapomněl, DHG měli také super projekci, ve které se kromě nového i historického loga kapely vystřídaly snad všechny jimi používané symboly a do toho zde byly záběry z všemožných černobílých filmů (poznal jsem jen nejstaršího Jokera), plus různé abstraktní čmáranice. Banda, byť to přes tmavě modrá světla nešlo moc dobře vidět, byla taky komplet zmalovaná. Vicotnik navíc neustále pařil na pódiu a házel různé xichty. Nejednou mi připomněl Charlese Mansona. Nicméně ani přes všechny tyhle hovadiny nepůsobil trapně a hlavně spolu se zbytkem podali bezchybný výkon. Konec poté patřil Traces of Reality z EPčka Satanic Art, což je pecka nejlepší, o čemž nás přesvědčili naživo už několikrát, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ion Storm ani nic starého tentokrát nehráli, ale vzhledem k tomu, že jsem tenhle hit stejně jako starší vypalovačky už od Dødheimsgard několikrát slyšel, ani trochu mi to nevadí. Jo, tohle byl opravdu jeden z těch koncertů, kvůli kterým se vyplatí cestovat přes půlku světa, i kdyby zde už žádná jiná kapela nehrála. Když jsem se na závěr samotného festivalu bavil s Vicotnikem a požádal ho o fotku, cítil jsem se dojatě jak nějaká třináctka, co poprvé potká Justina Biebera. Chudák když slyšel, jak se zakoktávám během vysvětlování, že to byl jeden z nejlepších koncertů, co jsem v životě viděl, a že se určitě potkáme v Belgii, tak mě musel raději obejmout, aby se mě zbavil. Jo, až tak dobrej koncert to kurva byl!

No a na samotný závěr festivalu hrála ještě Mgła. Původně měli mít s DHG opačné pořadí, což ani nevím, proč se prohodilo, a i když tentokrát nemohu napsat to o nejlepším na závěr, vlastně mi tahle změna vyhovovala. Na pro mě nejzásadnější kapelu jsem měl ještě dost sil a Poláky jsem si vlastně už jen tak vychutnával. Zajímavostí budiž, že Mgła hrála bez mgły. Jak jsem už psal v reportu ze čtvrtečního dne, jakýkoliv kouř byl během festivalu zakázaný, takže se i tato kapela musela obejít bez mlhy. A i když si na tom zrovna tahle banda zakládá, nezdá se, že by jim to nějak extra vadilo. Mně vlastně taky potěšilo, že se na ně mohu pro jednou podívat s nezakouřeným pódiem. Atmosféře jejich setu to rozhodně nijak výrazně neuškodilo. Spíše mě trochu štvala až zbytečně vytažená basa a přehulené přechody, což se ovšem docela měnilo podle toho, kde člověk stál. Relativně OK místo se dalo bez problému najít a vyloženě praso-zvuk to rovněž nebyl. Nechci opakovat to samé jako v reportu z Brutalu nebo z pražského koncertu, který proběhl o čtyři dny později, a zazněl zde totožný set, tak to zkrátím. Po Dødheimsgard už samozřejmě nic dalšího nemělo smysl, i tak ale Mgła opět zahrála profi koncert. Lidí na ně bylo, jak už je zvykem, asi nejvíce za celý festival. Z nových songů na mě nejvíce zapůsobila trojka Age of Excuse se super pasáží „Ersatz revolt“, kterou si kapela plácla i na své nové triko, a dále pak samotné finále. Nikdy bych asi nevěřil tomu, že když nějakou kapelu uvidím tolikrát jako Poláky, že mě stále bude bavit. Mgłe se to ale daří, a dost mě baví sledovat, jak od svých prvních koncertů postupně roste v téměř stadiónovou kapelu, a něco mi říká, že ještě poroste.

Tímhle byl islandský Ascension Festival u konce. Jelikož jsem vyplácal hodně slov chvály už v úvodních dojmech a hlavně během popisu setů jednotlivých kapel, netřeba nekonečného závěru. Když ale píšu tenhle report v době, kdy se zrušila prakticky veškerá velká turné, restrikce se čím dál více zpřísňují, a kdo ví, zda budeme moct jít příští týden vůbec na pivo, je téměř k nevíře, že dva týdny zpátky mohlo něco takového proběhnout. Stephenovi a všem ostatním lidem, co se na celé akci podíleli, patří neuvěřitelný dík, protože ty nervy, co s tím měli, musely být neskutečné. Ve výsledku ale vše klaplo na výbornou a máme za sebou zážitek, který si určitě budeme fakt dlouho pamatovat. Mimochodem, pokud někoho zajímá, proč tam nehráli Svartidauði a Misþyrming, tak je to tím, že druzí jmenovaní byli tou dobou na turné, a jejich baskytarista momentálně hraje v obou kapelách. O důvod více se tedy na Island na pokračování této akce někdy v budoucnu vrátit. Určitě to bude stát za to!

cestopis

Konec keců o festivalu, pokud někoho zajímala jen hudba, může přestat číst. Na druhou stranu jestli patříte mezi ty, kteří mají nějaké kapely na háku a více vás zajímá Island jako takový, možná si následující řádky rádi přečtete. Sám jsem se na nějaký cestopis chtěl v tomto případě vykašlat, Island přece zná každý, žejo? Pár lidí mě ale nakonec přesvědčilo o tom, že aspoň pár vět bude stát za to, protože kromě toho, že tam je nádherně, vlastně o konkrétních místech nic moc neví.

Celý náš výlet začal v sobotu 6. listopadu, kdy jsme s Janou vyrazili do Wroclawi. Tam jsme vlastně jen přenocovali a dali hromadu piv v naší oblíbené hospodě 4Hops. Ne že by cesta z Prahy na Island nešla stihnout za jeden den. Náš spolucestující Ulath to v neděli takhle zvládl. Ale vzhledem k tomu, že jsem po příletu musel ještě řídit, rozhodl jsem se, že vstávat v šest a následně strávit 5 hodin v buse, několik hodin v Polsku, pak další 4 hodiny v letadle a následně se nabourat na Islandu asi není úplně dobrý nápad.

Do Keflavíku přilétáme někdy v půl desáté večer a první věc, co jako správní Češi máme v plánu, je nákup chlastu v bezcelní zóně. Na rozdíl od zbytku ostrova se tady dají sehnat piva ještě za rozumné prachy. Jak jsem už dříve zmínil, minimálně mezi místními pivy moc chybu neuděláte. Těch 6 a 12 packů jsme nakoupili několik, a vypilo se samozřejmě všechno.

Další věc bylo vyzvednutí auta. Jelikož jsme zde byli v půlce listopadu, 4x4 byla nutnost. Vzali jsme tedy Suzuki Vitara od Blue Car Rental za 22 tisíc včetně full pojištění na 10 dní. Sice pálka, ale ve třech lidech se to už rozpočítá a hlavně komfort, které vám na Islandu auto nabízí, je oproti cestování busem atd. fakt k nezaplacení. S půjčovnou jinak žádné problémy. Akorát si musíte dojít pro auto a klíče na místo, které je od letiště vzdálené tak 10 minut pěšky, a pokusit se u toho nezlomit si na ledu nohu, jak se málem podařilo mně.

Cestování po Islandu je jinak hodně na pohodu. Drtivá většina silnic je fakt hezky upravená (pokud nejedete po gravel, případně F-road). Z hodiny na hodinu se ale může stát, že Islanďané kvůli počasí nějakou silnici uzavřou, takže se oplatí sledovat safetravel.is, road.is a vedur.is fakt několikrát denně. A vzhledem k tomu, že se místní počasí fakt hodně mění, ale předpověď jim kupodivu funguje, několikrát jsme změnili svůj plán, vydali se na jinou část ostrova, a fakt se nám to vyplatilo. Když nepočítám nějaký déšť během jízdy autem, vlastně úplně všude, kam jsme přijeli, bylo fakt hezky, v což jsme v tomto ročním období ani nedoufali.

První den dáváme turisticky nejznámější Golden Circle, který čítá několik zastávek v okolí hlavního města, které lze i na podzim/v zimě zvládnout za jeden den. Docela se hodí zmínit, že slunce vycházelo kolem desáté ráno a zapadalo před pátou odpoledne. Reálně jsme tedy měli každý den necelých sedm hodin, abychom stihli vše, co chceme vidět. Jak západy, tak východy slunce jsou ale na Islandu poměrně dlouhé, takže i když už nevidíte slunce, je stále docela šero, s čímž se dá žít.

Na výlety ale každé ráno vyrážíme ještě za tmy. V pondělí vyjíždíme z ubytování v Mosfellsbæru kolem deváté, kupujeme v Krónanu lososové a roastbeefové bagety, na kterých přežíváme většinu dovolené a vyrážíme směr národní park Þingvellir. Nejdříve projíždíme naprosto zimní zasněženou krajinou a zde kolem desáté chytáme nádherný východ slunce, jdeme k místnímu vodopádu a především sledujeme popraskanou zemi. Park leží na místě, kde se stýkají dvě tektonické desky, takže jsou zde různé zaplavené trhliny, ve kterých se dá i potápět.

Další zastávkou je geotermální oblast se slavným gejzírem Strokkur, který poměrně často (cca každých pět minut) vybuchuje. Ne každý výstřik je mohutný, ale netřeba zde čekat dlouho, abyste viděli, jak voda vyletí i výše než do deseti metrů. Vrcholem prvního dne pro mě ale byl vodopád Gullfoss. A i když se ani nejedná o největší islandský vodopád, stejně byl nejmocnějším, který jsem zatím viděl. Vody zde protéká každou vteřinu fakt neskutečná kvanta a celou dobu hlasitě burácí. A netrvá dlouho, než vám dojde, jak podobná místa dovedou islandské kapely inspirovat. Ve chvíli, kdy jsme se kolem něj procházeli, najednou sypačky Misþyrming dávaly hned větší smysl.

Následovala krátká zastávka v maličké vesnici Skálholt, kde bylo první islandské biskupství, odkud jsme pokračovali dále na kráter Kerið. Tento zaplavený kráter bylo mimochodem jedno z míst, kde jsme se přesvědčili o tom, že cestovat v listopadu na Island fakt mělo smysl. Touhle roční dobou totiž máte možnost vidět všemožné kombinace barev. Ještě jde vidět kusy zeleně, velká část travin je klasicky podzimně žluto-oranžová, do toho černo-červená země s kusy lávy, a samozřejmě už bílý sněhový poprašek. Je mi jasné, že Island má v každém ročním období něco do sebe, ale tohle bylo fakt žrádlo.

Druhý den vstáváme ještě dříve. Na úterý jsme si, kvůli nepříznivému počasí na jihu, naplánovali poloostrov Snæfellsnes. O něm se říká, že to je takový Island v kostce. Najdete tu hory, vodopády, lávová pole, ledovce, černou pláž, no prakticky vše. Akorát než se sem dostanete, trvá to asi dvě hodiny. Vyjeli jsme tedy v osm a v deset jsme už byli na první zastávce, kterou byl vodopád Selvallafoss. A byť nechci samotný vodopád shazovat, rozhodně bylo cool mít možnost vlézt za něj a pozorovat, jak před vámi padá voda (což se nám podařilo ještě u dvou dalších), mnohem lepší byl samotný výhled na okolní krajinu. Ta hrála opět všemi barvami, zrovna vycházelo slunce, a tohle místo bylo mým úterním highlightem.

Pokračujeme ještě severněji, kde se krátce zastavíme u lávového pole, které je celé porostlé mechem. Typicky islandský jev, který jsme pak vídali pravidelně. Tady je ale hned u cesty a můžete se po něm i projít. Plus jsou všude kolem zasněžené hory, žejo. Těch všemožných míst, kvůli kterým se dá po cestě zastavit a obdivovat je, je samozřejmě tuna. Vlastně jedno z nejlepších míst, kde je krásný výhled na okolní kopce, bylo parkoviště za jedním mostem, které ani není značené na mapě.

Nelze ale zastavovat všude, to bychom se nikam nedostali. Jedním z nejdůležitějších míst na poloostrově je totiž hora Kirkjufell, která se objevila i ve Hře o trůny, a přilehlý vodopád Kirkjufellsfoss. U samotné hory je vtipný popisek, že je „especially beautiful and impressive.“ Kromě samotné hory a vodopádu vás ale opět nejvíce zaujme okolí. Můžete se otáčet o 360°, a všude můžete něco obdivovat. Tohle místo fakt úplně vybízí k tomu si nafotit nějaké panoramatické snímky.

Následovalo několik vodopádů, které ale až tak nestojí za řeč, a hlavně černá pláž Djúpalónssandur. Ta se nachází na západě poloostrova, a i když je méně známá než nebezpečná Reynisfjara, kam jsme jeli v neděli, ve výsledku mě bavila ještě více. Vidíte z ní totiž vulkán Snæfellsjökull, jehož vrcholek kryje ledovec, jsou na ní mnohem větší černé oblázky, hned vedle je další mechem zarostlé lávové pole, a když vám tam zrovna svítí slunce jako nám, háže to fakt krásné barvy.

Kousek pod černou pláží se nachází také maják Malarrif, od kterého lze vidět nejen na Snæfellsjökull, ale také na skalní útvar Lóndrangar. A když popojedete o pár kilometrů dále, dorazíte do vesnice Arnarstapi, kde se prakticky koncentruje veškerá krása. Zastavíte u jakéhosi Cthulhu pomníku a můžete vyrazit na procházku po místních černých útesech, o které se rozbíjí silné vlny. V tu chvíli začalo pomalu zapadat slunce, takže vše bylo zalito zlatavou barvou, do toho se v místním malém jezírku zrcadlily okolní hory, je zde kamenná brána Gatklettur a hlavně poněkud skrytý, ale o to zajímavější kamenný most.

Jelikož slunce už začínalo pomalu ale jistě mizet, vyrážíme ještě na známý černý kostel Búðakirkja, za kterým šlo hezky vidět rudý pruh od zapadajícího slunce na zasněžených kopcích. Po cestě domů se ještě zastavíme pro trochu minerální vody z pramene Ölkelduvatn, který jako jeden z mála věcí na Islandu nesmrdí totálně po vajíčkách.

Ve středu vzhledem k tomu, že začínal festival a museli jsme se nechat otestovat, jedeme akorát do Reykjavíku. O tom asi netřeba moc psát. Snad všichni znají místní Hallgrímskirkja, což je nejvyšší kostel na Islandu. Rozhodně doporučuji si zaplatit vstup na věž (kam vás vyveze výtah), odkud je super výhled na celé město, oceán a okolní hory. Za návštěvu stojí ale také betonová katedrála Landakotskirkja, vedle které celkem paradoxně najdete sochu s převráceným křížem na hrudi. Známý je rovněž duhový chodník, opera a hlavně ocelová socha lodi Sun Voyager.

A kde se v Reykjavíku najíst? Jelikož jsme zde nebyli ubytovaní, nebyl čas na návštěvu místních pivovarů, což jsem jako řidič odmítal. Poradili nám ale místní bar s islandskými specialitami Íslenski barinn, kde jsme se najedli tak dobře, že jsme se sem ještě jednou vrátili. Islandské ceny jsou sice celkem kruté - asi 4000 ISK za jehněčí koleno nebo velrybí maso sice není málo -, ale to žrádlo za to fakt stálo. Jehněčí polévka a nějaké to vánoční pivo taky moc fajn.

Čtvrtý den se ale tak jako ve středu neflákáme. Naopak nás čekal největší výšlap. V plánu bylo podívat se na aktivní sopku Fagradalsfjall. Po cestě samozřejmě několik dalších zastávek, například u jezera Kleifarvatn s tmavými plážemi nebo v geotermální oblasti Krýsuvík, kde vše bublá, kouří a hlavně smrdí.

Dále jsme už zaparkovali v údolí Geldingadalir a šli asi na hodinový výšlap k bodu, odkud jde hezky vidět kráter a všude rozteklá láva. Satanužel jsme byli na místě asi půl roku poté, kdy šlo vidět tekoucí magmat. Co se dá dělat, holt nebylo žádné peklíčko. I tak ale vidět obrovské údolí zateklé černou lávou je něco, co se jen tak nepoštěstí. Navíc když stále všude kouří a dá se po ní i projít. To se sice výrazně nedoporučuje, protože se můžete propadnout do nebezpečně horkých míst, ale když vidíte, že na ztuhlou lávu leze každej druhej, tak vám to stejně nedá.

Po návratu ze sopky následně stíháme ještě lávové jezírko Brimketill a navštívíme další geotermální oblast Gunnuhver. Zde je jedna z nejmohutnějších fumarol, tedy míst, odkud uniká sopečná pára ze země. Tady nás jinak chytl jeden z typicky islandských jevů. Když už jste naprosto přehlceni veškerou tou krásou, hezkým počasím, výhledy atd., a říkáte si, jak by vás ten ostrov mohl ještě překvapit, objeví se duha. A aby to nebylo málo drzé, zde byly dokonce dvě duhy na jednom místě. Jinak sranda, že na festivalu byl zakázaný jakýkoliv kouř, přitom by stačilo použít trochu páry z tohoto zdroje. Za pár vteřin totiž vyprodukoval mnohem více kouře, než by spotřebovaly všechny kapely během všech čtyř festivalových dnů dohromady, haha.

Pátek kvůli dalšímu testování, dáváme opět klidnější. Nejdříve si tedy pořídíme negativní antigen, ať máme do konce festivalu klid, a následně se jedeme na otočku podívat na Rauðhólar. Jedná se o červené skály kousíček od Reykjavíku, kde jsme potřebovali zabít trochu času.

Od dvanácti jsme totiž měli zaplacený vstup do nově otevřených termálů Sky Lagoon. Jednalo se sice o dost drahou srandu, vstupné pro jednoho včetně saunového rituálu stál v přepočtu asi 1500 Kč, za tu těžkou pohodu to ale stálo. Termály jsou postavené v jižnější části města na samotné hraně s oceánem, odkud jsou vidět i okolní hory. A když si vhodně stoupnete, hladina bazénu splyne s oceánem tak dokonale, že máte pocit, jako byste plavali přímo v něm.

Samotný saunový rituál sice není žádná sláva, prostě zde je sauna, studený bazének, studená mlha, pára a dostanete i nějaký balzám na kůži. V sauně je ale obrovské sklo, ze kterého jde opět krásně vidět na oceán, což je výborný pohled, který se jen tak nevidí. A absolvovat v průběhu jedenáctidenní dovolené tenhle odpočinek rozhodně mělo smysl.

Sobotu, jak jsem již v reportu zmínil, trávíme kvůli výstraze a kocovině spíše na ubytování a následně na festivalu. Zajeli jsme ale aspoň ke kostelu Mosfellskirkja, který je celý postaven z vlnitého plechu, a kousek od ubytování koukneme ještě na vodopád Álafoss. Nic, bez čeho by nešlo přežít, ale rozhodně lepší, než proležet celý den v pelechu.

Neděle ale byla opět náročným dnem. Rozhodli jsme se vydat na jih na vodopády, ledovec a Reynisfjaru. Vyrážíme opět kolem osmé a asi po dvou hodinách dorážíme k prvnímu vodopádu. Skógafoss je hodně mocný, byť epičnosti Gullfossu nedosahuje. Dá se ale vyjít nad něj, odkud lze pokračovat dále po směru řeky, kde je pár dalších menších vodopádů.

Co nás však nadchlo, byl hned vedlejší vodopád Kvernufoss. Ten je v uzavřeném údolí mezi skalami, kam evidentně téměř žádní turisté nechodí, a byli jsme tam úplně sami tři. Super navíc je, že i za něj lze vlézt a pozorovat, jak se před vámi valí proud vody. A byť jsme něco podobného zažili už v úterý i následně, na Kvernufoss mám osobně úplně nejsilnější vzpomínky.

Následoval ledovec Sólheimajökull, což je asi nejlépe přístupné místo, kde přijedete a za pár minut dojdete přímo k ledovci, na který si můžete sáhnout. Projít se po něm je taky možné, ale pouze s pořádnou výbavou a zaplaceným průvodcem, což jsme tentokrát neměli. Jen je mrzuté, že vzhledem k vývoji počasí v posledních letech a rychlosti tání je dost možné, že za pár let tady Sólheimajökull už nebude.

Hlavním cílem nedělního výletu byla však nebezpečná černá pláž Reynisfjara. Proč nebezpečná? Jsou zde hrozně silné a nevyzpytatelné vlny, které dokonce dva dny před tím, než jsme sem přijeli, zabily jednu turistku. A není nic neobvyklého, že přijde vlna, která je mnohem silnější než ostatní, a někoho spláchne. Dokonce i já, který si dával dost bacha a držel se dál, jsem si boty v jednu méně pozornou chvíli trochu namočil. Vedle pláže je jinak poměrně zajímavý útes, ale jinak, abych byl upřímný, na mě úterní Djúpalónssandur zanechala silnější dojem.

Hned kousek vedle je ale malé městečko Vík, odkud lze pláž s útesem vidět z druhé strany. A hlavně když jsme se vraceli, zastavili jsme se na skalním oblouku Dyrhólaey, od kterého jde vidět nejen Reynisfjara, ale také takzvaná nekonečná černá pláž Sólheimasandur na druhé straně. Je zde také maják a hlavně samotný kamenný oblouk Dyrhólaey stojí za to. Zvlášť když vám zde začne zapadat slunce a samozřejmě se zase objeví nějaká otravná duha.

Poslední neděním cílem byl ještě vodopád Seljalandsfoss. Tam už jsme měli světla pomálu, ale díky minimalistickému osvětlení si jej šlo rovněž užít a stejně jako u Kvernufoss a Selvallafoss se dá projít za samotným vodopádem. Vzhledem k tomu, že zde je ale udělaná docela easy turistická stezka, nebylo to až takové žrádlo, jako když se na dané místo musíte aspoň trochu vyškrábat.

Poslední volný den přemýšlíme, co s programem. Možností bylo ještě několik, ale padlo rozhodnutí, že se chceme aspoň jednou vykoupat venku v nějaké teplé vodě. Přemýšleli jsme nad termálním jezírkem Hrunalaug, ale nakonec padla volba na Reykjadalur, za což jsem ve výsledku rád, protože to byla asi nejlepší věc z celé dovolené.

Původně to vypadalo, že nás v pondělí hodně potrestá počasí. Nakonec se ale ukázalo, jak skvěle na Islandu funguje předpověď. Kolem jedenácté, když jsme projížděli kolem, byl fakt neskutečný slejvák, silný vítr a mlha jak cyp. Od dvanácti ale mělo být už prý hezky. To jako fakt? Jedeme se tedy na otočku podívat na blízký maják Knarraros, kde jsme zároveň pomazlili několik islandských koníků.

Když se o hodinu později vrátíme na místo, nevěříme svým očím. Tam, kde před tím byla apokalypsa, najednou fakt svítí sluníčko. Jdeme tedy na hodinový výšlap do kopce, ze kterého se kouří, a když jdete poblíž nějakého bublajícího místa, aji slušně smrdí. Po asi půl hodině, kdy už nám stoupání připadá nekonečné, potkáváme v opačném směru pochodující pár, který pouze poznamená, že nás čeká ještě relativně dlouhá cesta, ale bude to pouze lepší a lepší.

No a fakt, když jsme se vyškrábali na vrchol kopce, otevřelo se před námi prosluněné údolí s vodopádem, několika kouřícími místy, plné všemožných barev, a za chvíli jsme došli k našemu cíli. Teče zde řeka, nebo spíše potok, do kterého prosakuje několik termálních pramenů. A když překonáte nechuť z vysvlékání se v teplotě kolem nuly s chladným horským větrem, čeká vás odměna v podobě koupání se v teplé vodě s vrcholky hor kolem nás.

Měli jsme docela štěstí, protože ve chvíli, kdy jsme přišli, akorát odcházel jediný pár, který zde byl před námi, a minimálně další půlhodinu jsme se váleli v potoce úplně sami. Měli jsme tedy dost prostoru na to najít ideální místo, kde byla voda nejen nejteplejší, ale také nejhlubší. Když se totiž posouváte postupně proti proudu, teplota se různě mění a jsou zde postavené takové menší hráze, abyste se mohli pořádně ponořit a v teple koukat na to, jak vás obléhají hory.

Po necelé hodině to ale balíme, rychle se oblékáme a vracíme zpátky k autu. Cestou do Reykjavíku jsme se chtěli zastavit ještě v jedné jeskyni, ale cesta k ní byla kvůli počasí zavřená. Škoda, ale nevadí, ten nejlepší zážitek jsme měli už za sebou. Vracíme se tedy opět do podniku Íslenski barinn, kde do sebe na večeři nacpeme velrybí maso (které mimochodem chutná jako roastbeef a vůbec byste neřekli, že to je mořský živočich nebo ryba), koukneme na večerní město, koupíme nějaké suvenýry a jdeme se sbalit před odletem.

V úterý probíhá vše celkem na pohodu. V sedm vyrážíme z Mosfellsbæru, v osm vracíme auto, nakupujeme nějaký islandský gin na letišti a v před pátou jsme ve Vídni. Tam se přesouváme na vlakáč, kde sedneme do Regiojetu a jedeme konečně směr Praha. Sranda, že pět piv a jídlo ve vlaku stálo zhruba stejně, jako jedno pivo na Islandu v klubu. Jó, návrat zpátky do reality bývá většinou krutý, ale aspoň tohle dovede potěšit. V jedenáct večer jsme v lehce upraveném stavu v Praze, před dvanáctou doma s otevřenou flaškou slivovice v kuchyni a pochvalujeme si, že tohle byla nejlepší dovolená spojená s hudební akcí ever.

Island tedy nejen splnil, ale vlastně i předčil veškerá očekávání. Po návratu z něj mám stejné pocity jako náš spolucestující Ulath, který tam byl už potřetí. Sem se prostě potřebuju vrátit! Okolí hlavního města máme procestované už dostatečně, takže by bylo super se podívat například do východních fjordů nebo prostě kamkoliv, protože těch míst, co jsme neviděli, tam zbývá ještě spousta. A když to bude možné spojit opět s nějakým blackmetalovým festivalem nebo koncertem, bylo by to pouze plus.