Rakouský black/death festival Celebrare Noctem se pro mě již stává předvánoční tradicí. Letos to bylo již počtvrté, co jsem se sem vydal. A shodou náhod, stejně jako před rokem, na něm vystoupilo pár kapel, které měly za pár dní zastávku i v Praze. Oproti loňskému Astral Maledictions Tour, kdy obě akce proběhly hned během dvou po sobě jdoucích večerech, byla tentokrát mezi sobotním festivalem a úterním koncertem Zhrine s Ulsect dvoudenní pauza. Netřeba dodávat, že jsem se samozřejmě obou událostí zúčastnil.

V sobotu 8. prosince pro nás začal výlet v poledne na nádraží v Českých Budějovicích, kde jsme se ve vlaku potkali s dalším pražským kolegou a pokračovali dále ve směru Linz a následně Wels. Po dvou a půl hodinách jsme již na místě a za necelou další půlhodinu už vítáme první kapelu v klubu, kterým byl stejně jako loni Alter Schlachthof.

Přesně ve tři začali hrát nizozemští Ulsect. Ti českým fanouškům představili svůj eponymní debut už loni v Underdogs' (spolupořádali jsme) a letos na Brutal Assaultu. Na prvním pražském koncertě potvrdili, že se jedná o kapelu poskládanou ze samých skvělých hudebníků a i s lehce roztříštěným zvukem zahráli poměrně silný set. V Rakousku zněli už od prvního songu naprosto výtečně a všechny disonantní riffy i sypačky byly skvěle čitelné. Koneckonců hodně dobrý zvuk měla většina kapel, ale zrovna Ulsect to zde sedlo skoro úplně nejvíc. Jelikož zvukař mezi sety jednotlivých kapel pouštěl Meshuggah, šlo předpokládat, že technický death metal má raději než blackařiny. Ale zpátky k Ulsect. Ti hráli samozřejmě ze zmíněného debutu, z kterého zazněla většina skladeb, a hodně z nich na mě působilo jako ještě větší metal než z alba. Jediným metalcorovějším prvkem byl Dennisův zpěv, který ale má své polohy skvěle zvládnuté a rozhodně nelze hovořit o rušivém elementu. I tak ale nejsilněji vyzněly instrumentálky Moirae s An Augury, které byly zahrány hned po sobě, a byť se jedná o pomalejší kusy, měly nejsilnější atmosféru. Celou kapelu ale pochopitelně tlačí dopředu Jasper z Dodecahedron, který po celou dobu láme neskutečné rytmy. Jelikož měl bicí postavené poměrně vepředu, šlo na něj dobře vidět, a i kdyby zbytek hudby stál za hovno, ke spokojenosti by mi vystačilo pozorovat jen jeho. Na úvod festivalu výborné.

V Praze Ulsect kvůli trochu přepálenému zvuku lehce ztratili na atmosféře a některé detaily, jako třeba zvuk činelů, nevynikly stoprocentně. I tak jsem si je ale užil ještě více, než když zde hráli poprvé, a to jednoduše proto, že to byl fakt slušný hukot. Set nasypaný od začátku do konce, k tomu opětovné zařazení skvělých instrumentálek a do toho hromady kouře. Byť jsem s rakouským koncertem více spokojený a byl i zvukově lepší, ani úternímu vystoupení v Underdogs' není co vytknout. Mimochodem chlapi z Ulsect jsou hrozně fajn na pokec a hrozně mě pobavil jejich údiv, když jsme se opět potkali po třech dnech v jiném městě :) Stále si sice stojím za tím, že by se borci měli raději soustředit na Dodecahedron a Ulsect jsou taková demoverze, ale po dalších dvou navštívených koncertech musím říct, že i tahle kapela má opravdu smysl.

Německé Vidargängr bych označil za skupinu z relativně blízkého okolí, která si ráda zahrála před většími kapelami. Blacková tremola od začátku do konce, žádné výraznější nápady nebo atmosféra a ani vokál nestál za moc. Když jsem ale sledoval jejich bubeníka, tak mi vůbec nešlo do hlavy, proč se takovej borec zahazuje s podprůměrnou kapelou. Toni jel totální sypanice, levou rukou z virblu prakticky nesundal a rychlé blast beaty doplňoval dost variabilní hrou na přechody s činely. Docela bych mu přál, aby se dostal do nějaké pořádné kapely, protože ve Vidargängr ho je podle mě škoda.

Kringa je v současnosti asi nejlepší koncertující blackmetalová kapela z Rakouska. Ne, že by nějak bylo z rakouské scény z čeho vybírat, o to větší kontrast mezi nudnými spolky ale Kringa tvoří. Čtveřice sice nehraje kdovíjak promyšlenou či propracovanou hudbu, je to především rockec jak hovado, ale Rakušané do něj dávají maximum, což potvrdili i na dřívějších koncertech. O to smutnější byl v danou chvíli pohled do davu, kde byl jeden retard vedle druhého. Když jsem si před někoho stoupl a začal jako jediný aspoň trochu házet hlavou, tak mě dokonce dotyčný poprosil, zda bych si nemohl stoupnout někam jinam. Ehm? No dobrá, rozrážím první řadu, kde stáli akorát dementi s foťáky a mobily (kteří si vysloužili nejedno fuck off a dokonce na ně letěl i stojan od mikrofonu), a pařím, aby kapela měla aspoň nějakou odezvu. Hrálo se jinak dost nových skladeb z chystané řadovky, ze starších věcí jsem poznal akorát Pearly Gates, Abhorrent Ascent a Nine Prayers, Red Wine z jejich nejlepšího EP Total Mental Desecration. Škoda že nedošlo také na Wreck The Temples, kterou dle Bastiana stále sem tam hrají. Možná se mi jejich předchozí koncerty líbily o trochu více, i tak se ale jednalo o největší rock 'n' roll festivalu.

Belgičtí Kosmokrator byli jedinou pořádnou black/death vyhlazovačkou letošního ročníku a vlastně bandou, na kterou jsem byl zvědavý úplně nejvíc. Nechci zde házet jmény jako Portal nebo Irkallian Oracle, jejichž kvalit hudba Belgičanů úplně nedosahuje. Jedná se více o přímočarou špínu, atmosféru a sílu má ovšem taky obstojnou. Kromě sypaček se Kosmokrator nebojí ale ani doomových pasáží, které tvořily poměrně velkou část jejich setu. Škoda jen že se pro pořádný tlak bylo třeba nacpat až úplně dopředu, kde to stejně fungovalo jen tak napůl, protože zrovna na největší špínu byl zvuk relativně potichu. Jinak ale solidně odehraný set se zajímavě provedenými vokály, jen opět mínus za nulovou odezvu od fanoušků.

Dále měli následovat Whoredom Rife, kteří si nakonec kvůli zpožděnému letadlu prohodili hrací čas se Zhrine a byli přesunuti na závěr programu. Myslím si ale, že to byla změna k lepšímu, protože si moc nedovedu představit, jak po půlnoci po celodenním maratonu ještě hudbě Islanďanů věnuji větší pozornost. Takto dostali ideální čas a odehráli dost možná nejlepší koncert z celého festivalu. Zhrine jsem měl možnost vidět už dvakrát, prvně na Brutal Assaultu a následně na afterparty ve Vopici. Koncerty to byly skvělé, ale větší pódium jim tehdy sedlo lépe. Tentokrát měli snad nejlepší možné podmínky, co by si mohli přát. Opět naprosto skvělý zvuk, k tomu vhodná světla a asi nejvíce lidí v sále. A samozřejmě i samotná hudba byla perfektní a skvěle zahraná. Hrálo se logicky hlavně z debutu Unortheta, ale v druhé půli setu došlo i na dvě nové skladby, které kvalitou dosahují minimálně na skladby z prvního alba a měly pořádnou atmosféru a sílu. A atmosféra je to, čeho si kromě příjemných melodií, hráčské preciznosti a různých disharmonických kytarových vyhrávek u Zhrine cením nejvíce. Oproti Svartidauði a dalším islandským blackařinám, které si libují v agresivitě a temnotě, je hudba Zhrine primárně o chladu. Ne o úplném mrazu, spíše o tom příjemném, který můžete pocítit na horách a jistě i u nich na severu. Proto jsem rád, že nehrají jako všichni s červenými světly, ale dávají přednost modré. Za mě asi ještě lepší než loni na Brutalu, kde se pro mě po Emperor stali kapelou festivalu.

V úterý v Underdogs' se ale Zhrine povedlo něco neuvěřitelného a v jistých ohledech svůj sobotní koncert ještě překonali. Nökkvi mi vždycky říkal, že preferuje hraní v malých klubech oproti velké stage, protože je celý koncert mnohem intimnější. S tím nelze nesouhlasit, ovšem menší kluby je kolikrát horší nazvučit, zvlášť podobná sklepení. Jenže tentokrát to v Praze prostě klaplo, zvuk měli opět parádní, a oproti Celebrare Noctem to byla, asi díky větší hlasitosti, ještě větší pecka. Sobotní atmosféra byla sice silnější, chladnější a více pohlcující, v úterý to ovšem solidně řezalo a stejně jako v případě Ulsect to byl o to větší metal. Atmosférické prvky, jako třeba hraní se smyčci, vyzněly ale dobře i zde. Setlist víceméně stejný, jen pochopitelně delší a opět se skvělými novými skladbami. A ano, zase přes kouř na kapely nešlo téměř vidět. Několik lidí vystoupení Islanďanů označilo za klubový koncert roku a já opět, až na jeden breakdown s „Come on!“, nemám co vytknout. Oba koncerty byly výborné, rozdíl mezi festivalem a malým klubem příjemný, a já se těším na další budoucí setkání a nové album, které jistě bude super.

Přiznám se, že Crimson Moon jsem předem odsoudil, že budou blbost, a možná to i ovlivnilo můj celkový dojem z jejich koncertu. Ale upřímně, opravdu nepředvedli nic, co by stálo za pozornost. Americký old school black s hodně směšnými klávesovými plochami puštěnými ze samplů a vyloženě vtipným vokálem. Sice jsem většinu setu celkem soustředěně pozoroval, ale zpětně si nevybavím asi jediný moment, kdy bych si řekl, že to je fakt dobré. Asi jediný vyloženě zbytečný vystupující.

Kdo někdy viděl Dead Congregation, asi může stejně jako já říct, že jsou deathmetalovou sázkou na jistotu. Kde Řekové hrají, tam to zdecimují. A byť i tentokrát bylo ze strany kapely vše naprosto v pořádku a zvuk byl dobře čitelný, byl zatraceně potichu. A ne, že bych snesl více, ale fakt tristně potichu. Haló, tady se hraje death metal a ne akustický folk. Fakt nechápu, co se zvukaři během Dead Congregation stalo, protože většina kapel (snad až na zmíněné Kosmokrator, kteří by taky snesli větší tlak) byla fakt v pohodě. Po nějaké době mě to přestává bavit, protože tohle byla fakt škoda poslouchat. Vracím se až na závěr s očekáváním vrcholu setu, a jo, během Teeth into Red už to konečně mělo pořádné koule, i tak ale škoda, že to DC pořádně nevalilo po celou dobu.

Pozici headlinera dostali Gaahls Wyrd. Ano, nový projekt Gaahla z Gorgoroth, God Seed, Wardruny atd. Co od něj dnes čekat? Gorgoroth bývali naživo průser, God Seed naopak před Cult of Luna odehráli výborný koncert. Nějakou novou tvorbu? Ne, aspoň doposud s Wyrd celkem očekávatelně přehrávají songy od Gorgoroth, God Seed, ale také skladby Trelldom. Začalo se s gorgorotí Carving a Giant a From the Running of Blood s Aldrande Tre od God Seed. Materiál Trelldom přišel až kolem půlky setu. Konkrétně hráli Fra Mitt Gamle…, Til Et Annet…, Høyt opp i dypet a Sannhet, Smerte og Død. Vše bylo zahrané skvěle, jde poznat, že hudebníky má s sebou Gaahl dobré. Jen jim za roky hraní asi nikdo nevysvětlil, jak se mají na koncertech chovat. Kytaristi na sebe různě vyplazovali jazyky a celkově si z hraní dělali prdel, což částečně srazilo dojem z koncertu. Dokonce i vím o lidech, kteří po tom, co je viděli, ze sálu odešli. Gaahl se naopak na pódiu hýbal minimalisticky, přecházel z místa na místo a maximálně na někoho ukázal paroháče. Hlas má ovšem stále skvělý a vše odeřval s přehledem. Co se výběru skladeb týče, tak i když vzpomínání na Trelldom chápu, osobně mě mnohem více bavily novější kousky. Přeci jen se jednalo o jednodušší black, ve kterém Gaahl sem tam zpíval i čistě, a v danou chvíli mi to úplně nesedlo. Vrcholem setu bych, stejně jako při setkání s God Seed, označil Alt Liv. Škoda, že nedošlo i na Lit, která je spolu s Alt Liv z I Begin tím nejlepším, ale samozřejmě nelze zahrát vše. Jinak bych ale Gaahla a spol. zařadil mezi to lepší, co v sobotu v Rakousku hrálo. Třeba i poslední Prosperity and Beauty byla fakt super. Dále hráli od Gorgoroth ještě Wound Upon Wound, Incipit Satan a Exit Through Carved Stones. V březnu se mimochodem Gaahls Wyrd ukáží spolu s Tribulation, Uada a Idle Hands v Praze, kam mám určitě v plánu přijít a účast na téhle události mohu doporučit i ostatním.

No a na závěr konečně Whoredom Rife. Norové už tou dobou měli celkem naváto, což lze po několikahodinovému zpoždění letadla pochopit, ale let nebyl jediným problémem, co měli. Jsou nejspíše prokletí, ale opět to odnesli zvukově. A tím nemyslím, že by to zkurvil zvukař, nezněli až tak špatně. Hrozně dlouho ale dávali věci dohromady a i v průběhu hraní se párkrát stalo, že jim úplně vypadly kytary. V rozjetém setu technici běhali a snažili se najít, kde je problém a minimálně dvě skladby to úplně pohřbilo. Nelze se tedy divit tomu, že kapela byla ještě více nasraná než obvykle. K tomu neustále fotící první řada minimálně Luctuse taky slušně vytáčela. Už si nepamatuji, zda hráli nějaké nové skladby z nedávno vydané desky Nid - Hymner av ha, ale vybavuji si minimálně Thought and Memory a Spir, které byly opět skvělé. Někdy ve dvě ráno kapela končí a vzduchem letí prázdná flaška od chlastu i s mikrofonem. Škoda těch technických problémů na závěr festivalu, ale příště to snad Whoredom Rife už konečně klapne.

Konec, sedáme do auta, někdy o půl páté jsme opět na jihu Čech a jdeme spát. Jsem rád, že se až na pár zádrhelů jako tichý zvuk během Dead Congregation a výpadky kytar Whoredom Rife další ročník Celebrare Noctem festivalu vydařil. Dokonce si pořadatelé vzali k srdci některé výtky z minulého roku, doplnili pár laviček na sezení a dokonce zde bylo prodáváno i nějaké jídlo. Díky absenci šacující ochranky (což v dnešní době už na festivalech není moc časté) a typickému češství jsme se sice k ochutnání místního jídla a piva nedokopali, což je ale ve výsledku také plus. Jinak jsem ale s pokračováním festivalu opět spokojený. Z ČR je to kousek, 1200 za lístek je dobrá cena a výběr kapel i zvuk zde bývá většinou super. Jestli se podaří poskládat zajímavý line-up (o některých kapelách, co jsou v jednání, už vím, a když klapnou, bylo by to super), něco mi říká, že se na Celebrare Noctem zajedu podívat i popáté.