1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 

(4) SCHIZOGEN - Spawn Of Almighty Essence (02/2020)

- no díky Gábo za super BDM tip a tlač to víc! (brutusáček)

- že budu v albu měsíce hlasovat pro ukrajinský TBDM bych teda nečekal, ale Schizogen mě až překvapivě chytli a baví. Mají to prostě dobře, celkem pestře a dynamicky složené, nebojí se ani atmosféričtějších, melodičtějších, progresivnějších, či dokonce blackmetalových přesahů, díky těm pak i lépe vynikne následná brutalita. Místy solidní schizo/neuro, výrazná basa a i zvuk je na poměry subžánru přece jen méně plastový. (Bandcamp) (AddSatan)

- po letech konečně BDM, který jenom nekopíruje zavedené letité postupy, ale přichází s novými. Prototyp desky, kterou musíte slyšet cca 30x, abyste si ji nakonec užili. Takže tip pro karanténu... ;-) (onDRajs)

- a hlas přidal i Gába. 
 
 

(2) ADAESTUO - Manalan Virrat (03/2020)

- nemám slov. (vaněna)

- po naprosto výborném albu Krew za krew skvěle míchajícím black metal s dark ambientem navazují Adaestuo čistě ritual / darkambientní nahrávkou. Manalan Virrat nahráli bez metalových instrumentů během vytripovaného pobytu někde v Laponsku, a podařilo se jim stvořit opět něco parádního. Čím více poslechů za sebou mám, tím více mě to pohlcuje. Jestli někdo máte lepší podobnou nahrávku z poslední doby, perte to do mě! (Bandcamp) (mIZZY) 
 
 
 
 
 

(2) BENEATH THE MASSACRE - Fearmonger (01/2020)

- jsem rád, že se zase dali Kanaďani dohromady. Jeden velký Brutálně Trhající Masakr. (LooMis)

- v tichosti přišli, spustili a zvítězili. Od začátku do konce se desce vlastně nedá nic vytknout. (Kuba) 
 
 
 
 
 
 
 
 

(2) BODY COUNT - Carnivore (03/2020)

- pořád fajn, ale stále jsem příliš zmlsán předchozí Bloodlust, které se někdy přiblížit nebude pro Body Count žádná prdel. (piTRs)

- dědci a pionýři rap metalu s novým producentem brutálně omládli a vimplementovali do klasickýho crossover hardcoru spoustu čerstvých pohledů. (bizzaro)
 
 
 
 
 
 
 
 

(2) INTRONAUT - Fluid Existential Inversions (02/2020)

- další zajímavě poskládaný progresivní metal, kterému není adaptace jakéhokoliv dalšího (sub)žánru cizí. Právě naopak – každá implementace je parádním osvěžením. (LooMis)

- hudebně je to zajímavý, Alex hraje par excellence, ale trošku mi ta kombinace nejde úplně dohromady, neb mám pocit, že jeden od druhýho tak trochu odvádí pozornost. Nebo je to jen chemie? (bizzaro) 
 
 
 
 
 
 

(2) LYCHGATE – Also Sprach Futura (EP) (03/2020)

- nejtvrdší a možná i trochu přístupnější nahrávka Lychgate. Za mě ale rozhodně skvělá a baví mě určitě více než poslední řadovka. Vše, co máme na Lychgate rádi, jako psycho kytary a rytmiku, varhany a Chandlerův vokál, tu samozřejmě nechybí, plus je Futura i o poznání temnější než dosavadní tvorba. Díky kratší délce se do ní navíc i dobře dostává. (Bandcamp) (mIZZY)

- po dvou vynikajících dlouhohrajících deskách první EP. Londýnští opět začali sypat a přibylo ještě více vlivů progresivního death metalu. Asi i díky stopáži a rychlým pasážím se materiál vstřebává snáz než předchozí dvě desky, ovšem zvláštně propletené linky kytar a varhan nechybí a i po více posleších je co objevovat. Lychgate znovu potvrzují, že patří mezi nejlepší současné kapely v rámci temného, progresivně-extremního metalu. (AddSatan) 
 

(2) MALOKARPATAN - Krupinské Ohne (03/2020)

- Slováci a jejich black/heavy mě docela chytnul, novinka jde cestou delších skladeb, ale jejich hevač to utáhne v pohodě. (brutusáček)

- po super debutu a hodně úspěšném, hitovém albu Nordkarpatenland, tu je třetí deska Malokarpatan. Slováci se i nadále drží svého pojetí oldschoolového blacku s folklórní tématikou, jen tentokrát místo krátkých pecek složili pět poměrně rozsáhlých kompozic. Na první dobrou vás sice tolik neohromí, ale s dalšími poslechy album roste, a pokud vás Malokarpatan dříve bavili, nemělo by tomu být naopak ani tentokrát. Byť si myslím, že Krupinské Ohne nesklidí takový úspěch jako Nordkarpatenland. (Bandcamp) (mIZZY) 
 
 
 

(2) MEDICO PESTE - The Black Bile (03/2020)

- Herzogian Darkness bylo parádní, na novinku jsem se hodně těšil. Zatím mám rozporuplné pocity, silné momenty, ale taky hodně prázdných míst. Jsou dny, kdy všechno klapne a tahle deska mě mocně baví, jindy ji vypínám po prvním treku. Přesto doporučuju. (vaněna)

- minulé věci od téhle kapely, jejíž členové vypomáhají naživo v Mgle, byly sice fajn, ale vyloženě mě nestrhly. Na novince se ale ve všech ohledech strašně vyšvihli. Super zvuk, parádní songwriting i nápady. Asi takhle by měla znít moderní kapela, co úspěšně navazuje na francouzské kulty. (Bandcamp) (mIZZY)
 
 
 
 

(2) MOLESTED DIVINITY – Unearthing The Void (03/2020)

- Batu Cetin , vokalista Cenotaph a jeho jedna z dalších kapel. Turecký BDM válí. (brutusáček)

- a hlas přidal i Gába. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

(2) MY DYING BRIDE - The Ghost of Orion (03/2020)

- klasici zasmušilého metalu potvrzují, že jsou jako dobré víno – když budete ctít postupy skladování a podávání, bude vždycky chutnat. (LooMis)

- MDB potřinácté, a tak nějak rutinně (i když, co by za takovou rutinu leckterá "zasloužilá" kapela dala). Pro vyložené nadšení je asi potřeba být hodně skalní, nicméně i tak je slyšet, kdo v téhle doomové větvi pořád patří na trůn a kdo jen do zástupu následovníků. (piTRs)

vaněna

HILDUR GUDNADÓTTIR - Chernobyl soundtrack (12/2019)
- existuje jenom pár sountracků, ke kterým se budu navždy vracet. Lost Highway, Pulp Fiction, Judgement Night, Trainspotting. V seriálech hrají svoji ligu Twin Peaks a Chernobyl.

BLACK CURSE - Endless Wound (04/2020)
- death metal od lidí z Primitive Man, Blood Incantation, Dominion. Takže vynikající.

Radek Chlup

OBSCURE SPHINX – Thaumaturgy I (03/2020)
- Poláci Obscure Sphinx byli dlouho studiově neaktivní. Od vydání Epitaphs jsou to už čtyři roky a nic. Obscure Sphinx se sice minulý rok údajně zavřeli ve studiu a vyšli z něj s pěti skladbami, místo dlouhohrajícího alba tu ale máme živák z roku 2018. Vystoupení se odehrálo v polském klubu Progresja ve Varšavě. Leč se zážitek nerovná koncertu v reálném čase s vlastní přítomností, v časech karantény přišlo Thaumaturgy I opravdu vhod. Zvukově i vizuálně uspokojivé, ale je to dárek spíše pro aktivní posluchače kapely, zbytek to asi moc zajímat nebude. Ale pokud by ano, doporučuji video i samotnou audio verzi.

RUSSIAN CIRCLES – Blood Year (08/2019)
- i když už Blood Year poslouchám nějaký ten pátek, vlastně hned po vydání, až nyní by se dalo říct, že tato deska patří mezi mé nejposlouchanější alba. Roste to, stále to roste. Obdivuji, jak dokáže pouhá trojice hudebníků znít jako buldozer, který za sebou zanechá jen spoušť. A zároveň, jak Američané pracují s atmosférou, kterou tvoří pomocí harmonií nástrojů.

CULTDREAMS – Things That Hurt (08/2019)
- a na závěr lofi-rock, shoegaze punk z Británie. Měli jet turné se Slow Crush, ale nedopadlo to, jak asi víte. No, ale do minimálně této jejich desky jsem se zamiloval. Je v tom syrovost a punková nevyzrálost, ale zároveň intelektuální přesah a všudypřítomný shoegaze, který se vznáší nad tím vším a tvoří Slowedive atmosféru. Příjemná místa, i když deska disponuje slabšími i silnějšími pasážemi a zpěv, který není žádný zázrak, ale přesto je čímsi působivý. Asi tím, jak je necíleně posmutnělý a zvláštně zbarvený. Alespoň tak to na mě působí. A platí to i o agresivnějších polohách.

brutusáček

HEAVEN SHALL BURN - Of Truth And Sacrifice (03/2020)
- Němci už jsou klasikou žánru melo death/metalcore. Vždy mě bavil jejich tah na branku, zvuk a i angažovanost. Nová deska nevybočuje z řady. Jen jsem zatím nezapátral proč je to dvoj cd a má to 97 minut.

WAKE - Devouring Ruin (03/2020)
- něco grindu, něco blacku, něco sludge. Ono to docela funguje, ale dost často mi z toho lezli Isis, nevím proč.

THE WEEKND - After Hours (02/2020)
- Abel Makonen Tesfaye aka The Weeknd je skvělej R&B skladatel, producent a performer. Krom vlastního zvuku ví, koho přizvat, aby jeho sound byl prostě jinde než většina mainstreemu. U mě aktuálně top v této oblasti. A samozřejmě s videoklipem předčí spousty metalových kapel.

mIZZY

SERPENT COLUMN – Endless Detainment (EP) (03/2020)
- na předchozích nahrávkách včetně loňské desky se vždycky našlo hodně momentů, které mě štvaly natolik, že jsem je vlastně nedokázal jako celek poslouchat. Letošní EP je ale nasypanej námrd od začátku do konce a baví mě fest. Správně chaotickej disonantní black. Na bandcampu se píše „The Endless Detainment EP is Serpent Column's most aggressive and concise work to date - a sonic embodiment of scorn and antipathy deployed as a belligerent assault upon the senses.“, a jo, rozhodně to sedí. (Bandcamp)

BORGNE – Y (03/2020)
- kvalita hudby Borgne s každou novou deskou roste, což platí i pro Y. Zajímavý a poměrně pestrý atmo black s industrial prvky. Pro fanoušky Darkspace příjemná záležitost. (Bandcamp)

REGARDE LES HOMMES TOMBER – Ascension (02/2020)
- post-metal s výraznými blackovými prvky (nebo přesně naopak?) z Francie. Není to sice nějak extra skvělé, ale poslouchá se to fajn a některé riffy mají dost slušnou sílu. Své fanoušky si to určitě najde. Objektivně to je o třídu lepší než velká část slavnějších post-blackových kapel, které k žánru nedovedou přistoupit bez nechutného patosu. (Bandcamp)

IMPERIAL CULT – Spasm Of Light (08/2019)
- vedlejší kapela kytaristy a zpěvačky z Turia. Jedna třicetiminutová nasypaná skladba. Dost možná nejlepší (nebo jeden z nej) ze spřízněných projektů. (Bandcamp)

AddSatan

EIVIND AARSET & JAN BANG – Snow Catches on her Eyelashes (03/2020)
- ambient, či cosi ambientu blízkého, někdy s beaty/basy. Specifické zvukové barvy, které umí snad jen tihle Norové, mistrná práce se zvuky/em, častá nepředvídatelnost. Velmi příjemné. Jen Two days in June je na můj vkus až trochu moc patetická. (Bandcamp)

LooMis

SVENGAHLI – Nightmares Of Our Own Design (03/2020)
- do únorové desky už jsem nestačil založit, byť jsem se k EP dostal pře koncem měsíce. Pro milovníky progresivních, avantgardních smrťáren to bude balzám. Ostatně, jak právě minulý měsíc uvedl bizzaro – kápo Alex Weber (Exist, basa) si pro nahrání přibral neskutečná hudební esa: Rafael Trujillo, Kevin Hufnagel, Anup Sastry a kolega od kytary z Exist a Matt Rossa.

DEMONS & WIZARDS – III (02/2020)
- Hansi Kürsch a Jon Schaffer po 15 letech oprášili svojí spolupráci. Nenechte se nalákat nesčetnými ódami a výkřiky o „nejlepší“ desce. Je to sice dobré, ale o nic lepší nebo horší než první dvě. Prostě pořád dobrý mix Blind Guardian a Iced Earth, avšak s přihlédnutím ke kvalitě domovských kapel je třeba říct, že v obou případech je to dílo podařenější, než právě jejich poslední studiovky.

TESTAMENT – Titans Of Creation (04/2020)
- další klasici svého stylu a nové deska opět po 4 letech. Předchozí Brotherhood bylo studiově poměrně protrpěno, ale na výsledku to nebylo znát. Novinka mne docela zaskočila, jak nečekaně se objevila (nějak jsem to vůbec nesledoval, co se děje), ale o to víc mi sedla na první dobrou. Sedí to, kope to, valí to, tlačí to. Howgh.

onDRajs

COLOSSO - Apocalypse (02/2020)
- všude tohle EP chválí, mně to ale přijde jako mlácení prázdné slámy. Tomému došly asi nápady, Abrasive Peace stále jednoznačně vede.

Herelson

ARONIOUS - Perspicacity (03/2020)
- tech/prog death, který rozhodně upoutal, ale budu mu muset dát víc času. (Bandcamp)

CLAYSHAPER - Celestian (02/2020)
- melo death/doom one man band, co mě nechal vzpomenout na album Brave Murder Day od Katatonie. (Bandcamp)

INCEPTION OF FALL - Builders of the World (02/2020)
- death s jemnou příměsí progrese, baví mě to. (Bandcamp)

SUTRAH - Aletheia (03/2020)
- tech/prog death EP, které táhne 15 minutová bestie. Tak tohle ano. (Bandcamp)

Gába

ABOMINABLE PUTRIDITY - Non Infinite Sequence (singl) (03/2020)
AFTER THE ABDUCTION - Cracked and Bled (03/2020)
CARTHAGE - Pyrrhic War in Sicily (demo) (03/2020)
DECAYING PURITY - Mass Extinction of the Providential Ones (03/2020)
DEUTERONOMY - The Last Roman (01/2020)
DEVANGELIC - Sigils of Fallen Abominations (singl) (02/2020)
DISPERSED - Promo (02/2020)
ENCENATHRAKH - Live Album (02/2020)
ENSLAVEMENT - Filth (02/2020)
OMNI EXPRESS - Florida Man (03/2020)
PSYCHOSURGICAL INTERVENTION - Prologue (01/2020)
PUTRESEMINAL VISCOSITY - Spectral Rituals Of Malignancy (02/2020)
PYRRHON - Another Day In Paradise (singl) (03/2020)
PATHOGENIC VIRULENCE - Host-Cellular Deformity (singl) (02/2020)

piTRs

LUCIFER - III (03/2020)
- další poklona sabbathovsky zatěžkaným sedmdesátkám. Samo o sobě nic objevného, ale z řady podobných uskupení (namátkou Devil Electric, Kadavar) to Luciferům momentálně asi šlape nejvíc, a přidá-li se navíc k dosavadnímu rukopisu i nový závan tradičnějšího hard rocku na způsob Rainbow nebo Whitesnake, poslouchá se to příjemně.

JSt

SIX ORGANS OF ADMITTANCE – Companion Rises (02/2020)
- působí to trochu jako rekapitulace nejlepších časů před víc než deset lety, ale Chasny je pořád skvělý skladatel a kytarista a při aktuální frekvenci desek bude trvat ještě hodně dlouho, než mě jeho mix krásy a psychedelie přestane bavit.

SVITLANA NIANIO & OLEKSANDR YURCHENKO – Znayesh Yak? Rozkazhy (02/2020)
- reissue obskurního ukrajinského avant-folku (cca). Hodně svérázné.

HANNIBAL REX – The One Hundred and Forty Faces of... (02/2020)
- špinavé až psychedelické dubové písničky. Zábava, byť ne úplně konzistentní.

PULLED BY MAGNETS – Rose Golden Doorways (02/2020)
- chtělo by se to popsat jako doom jazz, ale reálně tam cítím přístup bližší Kayo Dot, Orthodox nebo Khanate než Mount Fuji. Poměrně náročná, rozpoznatelná, extrémně chytrá věc, basa-saxofon-bicí, kde skládá bubeník, který dřív dělal Polar Bear, což si pamatuju jako příjemný jazzíček... Možná z toho bude jedno z alb roku.

BEATRIZ FERREYRA – Echos+ (03/2020)
- Lawrence English udělal na Room40 reissue (of sorts) argentinské skladatelky spojené s GRM. Musique concrete, kde zpravidla dominuje hlas, krásný mindfuck.

STIAN WESTERHUS – Redundance (03/2020)
- Westerhus má pravděpodobně jednu z největších sbírek kytarových efektů, aktuálně ale při všem experimentování dělá krásné, příjemně rozvolněné písničky. Svým způsobem ideální avant-pop.

PARLOR WALLS – Heavy Tongue (02/2020)
- písničky cca v post-punkovém duchu, v zásadě příjemné, ale se spoustou různé zvukové špíny. Celkem osobitý výraz, zvlášť v kontextu toho, jak šablonovitý může post-punk být.

OUMOU DIABATE ET KARA SHOW KOUMBA FRIFRI – Music from Saharan WhatsApp 02 (02/2020)
- kytara, africké nástroje a zpěv. Zajímavé jsou hlavně rozhozené rytmy a barvy tradičních instrumentů.

BOOBS OF DOOM – (21): Self-Defence for Victim-Shamers (10/2019)
- z první skladby lezou zcela seriózně staří Kayo Dot, povětšinou to je takový psychedelický doom/dub, trochu a la staří Techno Animal, z obskurnějších Agarttha, kterou jsem na Marastu kdysi recenzoval. Přes, řekněme, chytlavý název a chrlení desek to je zcela neironicky velice kvalitní věc.

bizzaro

VISCERA - Obsidian (03/2020)
- takhle nějak by měl asi znít moderní metloš - progoš, brutaloš, groovoš, riffoš, atmoš.

BLOOD INCANTATION - Hidden History of the Human Race (11/2019)
- nezastydlý oldschool, progresivní myšlení, rozmáchlé skladby, vetřelčí tématika a zajímavé atmosféry.

Radek Chlup

BATTLE OF MICE – A Day of Nights (2006)
- stydím se, moc se stydím. Tento hvězdně obsazený projekt je sice dávno neaktivní, ale jedno jediné album, kvůli kterému vznikl a pak zanikl, naprosto odpovídá umu lidí, kteří studiovou kapelu tvořili. Nechápu, že A Day of Nights, na němž se podíleli hudebníci z Neurosis, A Storm of Light a jemuž darovala hlas Julia Christmas (Cult of Luna, Made Out of Babies), dávno neposlouchám. Je jedno, že nic jiného Battle of Mice nevydali, tohle je kvalita srovnatelná s jakoukoli deskou jiných post-metalových gigantů. Julia je neurotická, šílená, maniakální, při nahrávání snad ani nemohla být příčetná. Je v tom doom, post-rock…. Ale víte co, je to jedno. Má to hloubku. A náladově to fakt není prdel.

TOOTHWALKER – TWENTYTWO (07/2019)
- konečně nějaký ten český objev. Pokud ti nevadí post-rock, djent, elektronika a mixování různých moderních odnoží tvrdé i netvrdé hudby v instrumentálním podání, jsou Toothwalker jasnou volnou. Líbí se mi hlavně ta totálně do nebes vystřelující gradace v Letters, kontrasty ticho a bouře, ticho a bouře jsou odzbrojující. Post-rocková výbušnost, djentový podklad. Paráda.

PARTISAN – We Have Been So Terribly Betrayed (2017)
- tohle je kapela, kterou docela nedávno založil bývalý bubeník z Oathbreaker Ivo Debrabandere. Řadit hudbu této kapely ale budeme do jiné škatulky. Je to hipsteřina stejně jako Oathbreaker, ale zde vás hudba nebude škrtit nepříčetnou agresí. EP, které jsem poslouchal, je spíše zpěvná pohodička. Ničím nenadchne a neurazí, příjemně se však poslouchá. Moc příjemně. Post-punk jako z osmdesátek, ale občas zvuk ujede až do post-rockových či dreamnoisových poloh. Těším se na debutovou desku, doufám ve více táhlých atmo ploch a vypuštěná klipovka I Believe in You napovídá, že by mohlo být mé přání splněno.

SLOW CRUSH – Aurora (2018)
- turné zrušeno, pražský koncert tedy pochopitelně také, tak si alespoň poslouchám debut Aurora. Tahle belgická shoegaze paráda je mi hudebně i lidsky hrozně sympatická a já se těším, až na Marastu vyjde můj rozhovor, který jsem díky Heartnoize Promotion mohl s kapelou udělat. Mám je rád!

BIRDS IN ROW – We Already Lost the World (2018)
- od dvou koncertů, které jsem viděl (Lipsko a Krakov), tyto mladé Francouze poslouchám v podstatě nepřetržitě. Old school post-hardcore jako pěst, tu a tam grunge, jsou v tom i disharmonie současnosti. Při poslechu jakékoliv jejich desky posluchač nikdy neví, co přijde. Většinou tady masáž mozku pomocí výbušné palby riffů, uřvané vokály, za které byste ve špatně náladě chtěli zpěváka zabít, ale pak o to více Birds in Row překvapují citem pro melancholii. Hlavní slovo zde má ale razance. S tím počítejte.

mIZZY

MYLINGAR – vše
- můj největší objev na black/death scéně za poslední dobu. Mylingar míchají nasypaný death s výraznou rytmikou, který má podobný feeling jako třeba skvělí Howls of Ebb, a do něj hrají na kytary vyfetlé psycho riffy á la Wormlust. Parádní, energická, zajímavá a zároveň správně hnusná věc. Doporučuju všechny tři nahrávky kapely a sám si dávám tisíc ran bičem, že jsem Mylingar až do teď ignoroval. (Bandcamp)

AddSatan

ANJA GARBAREK – The Road Is Just a Surface (2018)
- už jsem si myslel, že muziku pověsila na hřebík, ale po 13 letech překvapivě vyšlo nové album, aniž bych si ho v době vydání všimnul. Jde asi o soundtrack k divadelnímu představení, nicméně to funguje velmi dobře i bez něj. Trip-hop/alternative pop (?), elektronika, občas až s industriálními vlivy, smyčce, podivné zvuky a sametový hlásek Anji. Některé kusy jsou řekněme experimentálnější („“), jde asi o nejodvážnější materiál od téhle Norky vůbec. Jiné jsou naopak možná na hranici až přílišné líbeznosti/vlezlosti, nicméně ve vhodné náladě se mi vlastně líbí i ty. Roste to…

Dál jsou to alba, která jsem poslouchal hlavně při cestování v Kambodži a Vietnamu v lednu a v únoru, ale to je vedlejší. Hudbu jsem samo sebou vybíral tak, aby tam byla nějaká souvislost s jihovýchodní Asií – často se ta hudba s místem krásně propojila.

ARVE HENRIKSEN – Places of Worship (2013)
- hlavně kvůli skladbám Bayon a Saraswati. Bayon je jeden ze starobylých chrámů Angkorské/Khmérské říše. Několikastupňový labyrint galerií a chodeb se spoustou věží, oken a průlezů – z kteréhokoliv vyhlédnete ven, vždy uvidíte kamennou tvář nějakého bódhisattvy apod. Arvemu se tajemnou atmosféru místa povedlo v jeho ambientně-jazzovém pojetí vystihnout skvěle. A Saraswati je hinduistická bohyně moudrosti, umění, hudby, no a ta skladba je taky moc pěkná. Taková plovoucí.

MASTER MUSICIANS OF BUKKAKE – Totem One (2009)
- rituální drone/psych rock/folk od Randalla Dunna a spol. je často asijskými vlivy notně nasáklý a taková People of the Drifting Houses se mi už asi navždy spojila s plovoucími domy a vesnicemi – ať už na ohromném jezeře Tonlé Sap, nebo v zátoce Lan Ha. No, je to věru pozoruhodný způsob života.

GRAILS – Doomsdayer's Holiday (2008) a Burning Off Impurities (2007)
- tady je to snad jasné, asijských vlivů je v psych/prog/post-rocku Grails požehnaně. Silk Rd je univerzální (a geniální) skladba na cesty kamkoliv!

SECRET CHIEFS 3 – Book of Horizons (2004)
- Exodus = univerzální (a geniální) skladba na cesty kamkoliv č. 2, jejich surf verze je jeden z mála coverů, který překonává originál (od Ernesta Golda z roku 1960, soundtrack k s/t filmu).

DEAD KENNEDYS – Fresh Fruit for Rotting Vegetables (1980)
- Holiday in Cambodia neasi! Hit jak cyp i po letech. DK jsem měl vždycky z těch starých punkových (resp. punk rock/hardcore) kapel nejradši, muzikantsky i skladatelsky na tom byli přece jen líp, než drtivá většina jejich současníků. V jejich hudbě jsou slyšet mj. jasné vlivy surf rocku, rockabilly, psych rocku nebo i jazzu. A ty vyjeté, rozhozené, disharmonické postupy jako třeba v Ill in the Head ?

Kuba

ULCERATE - The Destroyers Of All (2011)
- zatímco vychází první ukázky z novinky, je potřeba oprášit něco staršího.

INTRONAUT - Valley Of Smoke (2010)
- vzpomínám, že v době vydání se deska stala mým absolutním vrcholem toho roku. Dnes bych tak neučinil, ale stále je to zábavná porce muziky.

ATHEIST - Elements (1993)
- trochu té osvědčené klasiky. 11 z 10.

onDRajs

GRIDE/SIDETRACKED split (2014)
- úplně jsem se do toho zamiloval. Vedle Tance bláznů a Možnosti volby nejlepší Gride. Chválím parádní špinavou agresivní produkci, která dává zapomenout na trochu sterilnější zvuk loňského EP i Horizontu a Záškubů...

DISILLUSION - všechno

TONTO'S EXPANDING HEAD BAND - Zero Time (1971)
- zapomenutá deska zapomenuté kapely. Z dnešního pohledu nic převratného, tehdy ale pro řadu muzikantů inspirativní. Pro fanoušky Moog povinnost. Trochu mi to připomnělo Vangelise.

STEVE HILLAGE - Live Herald (1979)
- Hillage se po odchodu z Gong, s nimiž udělal nejlepší desky, vydal na sólovou dráhu. Tenhle živák je takovým jejím souhrnem. Steve pokračuje v psych/space LSD plochách, progové momenty ovšem rozbíjejí až popové skladby, které výsledný dojem srážejí dolů. Ale takhle to dělali na přelomu 70. a 80. let třeba i Brand X.

JSt

CYRUS (RANDOM TRIO) – From the Shadows (2007)
- dubstep jak lusk. Pro znalce stará klasika, pro mě velmi příjemné první setkání. Temnota, tlak, minimal.

WISHFIELD – s/t (04/2019)
- další přírůstek do rodiny kapel, které blacková tremola předělaly na cca hardrockové písničky (Gold, Brutus), akorát tady to je trochu víc do Pyramids / Blut Aus Nord. Má to celkem charakter (bezpražcové kytary, žádná basa, ženský zpěv), ale hlavně to je prostě zábava.

PSYCHIC TV – Force the Hand of Chance (1982) + Dreams Less Sweet (1983)
- 14. března zemřel/a Genesis P-Orridge, a tak přišel čas na trochu vzpomínání... Psychic TV mě nezaujali, když jsem kdysi začal celou (post)industriální scénu objevovat, ale to je částečně věc očekávání – když se člověk oprostí od nároků na experimenty, jsou jejich rané psychedelické pastorály nádherné, lezou z toho šedesátky, začátky Pink Floyd, britský psych folk... Kdo ví, jak by bez kontaktu s PTV vypadali Coil a Current 93.

ROOMFUL OF TEETH – Partita for 8 Voices (11/2016)
- vokální skladba od členky souboru Caroline Shaw, celkem masakr.

ORLANDO – Happy Bossman (11/2019)
- příjemnej bass/grime.

MARIA-GRACIA LATEDJOu – O Baile dos Sentidos (12/2017)
- angolská zpěvačka a houslistka, která dělá křehké skladby, kde je jen decentní vybrnkávání a zpěv. Super hlas.

VA – Abatwa: Why Did We Stop Growing Tall (8/2017)
- nahrávky různých rwandských/pygmejských hudebníků, zejména tracky s kutilskými elektronickými nástroji jsou masakr.

bizzaro

GAAHLS WYRD - Gastir – Ghosts Invited (05/2019)
- tak tohle jsem od bejvalýho Gorgorota nečekal. Vyspělý a rozmáchlý materiál pokrývající neuvěřitelně velké spektrum nálad, směrů, hlasových poloh.