- úvodní dojmy
- středa
- čtvrtek
- pátek
- sobota

DarkXane: Ochranka byla neoblomná i poslední festivalový den, a tak poté co definitivně dozněly poslední nedělní techno beaty IGRA/Cybersheep, jsme byli opět neúprosně vytlačeni spolu s ostatními spánku nežádajícími bytostmi nejen zpoza zdí KALu (bez možnosti zanechat na místě poslední náramkové tolárky v absintherii), ale záhy také bez milosti za brány areálu (bez možnosti dokončit ranní filosofické rozpravy pod lampou u zadního vstupu). Na(ne)štěstí letošní bezvadná novinka v podobě sámošky na konci Aamon kempu byla stále v provozu, a tak bylo ještě v půl páté možné pořídit pár plecháčů na spaní, jejichž sykotu neodolal ani již ve stanu dlící MXL…to nám ta neděle ale vskutku velice pěkně začínala. Výsledkem bylo, že jsme naše romantické stinné stanové místečko opouštěli úplně poslední až dalece po poledni, což by mimochodem bylo ve „VIP“ kempu nepřípustné. Cestou do Prahy se naše osádka navíc pěkně vlekla, tu chtělo osazenstvo zastavit na točenou v Jaroměři U Machů, tu zase velkopansky hodovat v nedělním odpoledni v královéhradecké krčmě Na Statku. Výsledkem bylo, že jsme nedělní oficiální dorážku ve Vopici stíhali s odřeným hrbem (na druhou stranu jsme aspoň neměli šanci ji zaspat), respektive já dokonce i prošvihl otevírací goregrindovou dvacetiminutovku, stejně jako jsem ji proflákal i v pátek v pevnosti.

vihkav: Já jsem teda po Marduk už vytuhl, protože místo pořádného závěru, jako minule, hrály na konci jen samé blbosti a únava po festivalu byla značná. To ale neznamená, že se z toho nejde znovu vyspat, že? Takže po přežrání se prasečími hody v Hradci se na knap stihlo doma osprchovat a valit na první kapelu ve Vopici. Jak člověk tu slinu chytne, tak se návrat do “normálního” života oddaluje mimo vaši kontrolu. A upřímně, vůbec mi to nevadí! Co ale trochu vadí je to, že jsem zažil ve Vopici mnohem atraktivnější soupisky afterů z Brutalu a poslední roky už se tam chodím jenom doožrat. Však tam byli Zhrine, Full of Hell, Nocturnus A.D. či Ad Nauseam a to jsem si jistý, že kdybych byl schopen plakáty dohledat, vzpomněl bych si na další kvalitky. Musí být ovšem těžké zlanařit kapelu, která má čas pár dní po své performanci, takže chápu. Nemůžu ale říct, že se nedivím letošnímu headlinerovi. Každopádně sranda musí být a ve spojení s vyblitými gore kapelami byla možná škoda něco takového oželet.

Miasmatic Necrosis jsem na Brutalu nějak nedal, protože během Nile jsem musel do stanu pro výbavu, kterou bych nestihl během pátečního večera obstarat. Když to ale hraje na after, tak nevadí. Dantez to vystihl tak znalecky, takže jakožto jediný svěřenec z Marastu, který je viděl tady ve Vopici, mám nelehkou úlohu. Každopádně nelze než koncert ohodnotit velmi pozitivně. Já už na grindy moc nechodím, ale když to má dostatek goru a sype to, dokáže to kdejakému úchylákovi, jako jsem já, vykouzlit úsměv na tváři. Tady jsem se nenudil vůbec a oproti českým podprůměrům tohoto žánru (fungujícím desítky let) mají tito Amíci bez debat navrch, a to s tím, že mají jediné album, vydané tři roky nazpátek. Taky se mohou chlubit, zdá se, kytaristou z Artificial Brain a bubeníkem z Aeviterne, což nějakou úroveň minimálně naznačuje. Neměli jsme tedy nouzi o pořádnou rubanici a prvních dvacet minut uběhlo jako prd.

DarkXane: V loňské květnové desce jsem na sedmou fošnu Mass Prayer v podání démonické hordy skandinávských sympaťáků Demonical, vzešlé na podhoubí Centinex, rozhodně nezapomněl. Ta od té doby sklízí veskrze samé pochvalné ovace. No a protože jsem v pátek v polední výhni neměl fyzickou sílu ani dostatečné morální odhodlání vyrazit, na rozdíl od sickyho, na jejich josefovskou premiéru, bylo v podstatě již tou dobou rozhodnuto o účasti na jejich nedělní zastávce ve Vysočanech. A bylo to správné rozhodnutí. Kvinteto s nadhledem prezentovalo ukázkovou porci naprosté švédské deathmetalové klasiky jako poleno. Na jedničku držel krok také nováček Charlie Fryksell, který se teprve v letošním roce ujal role growlového řvouna. Přítomní zevlouni pod venkovní stagí se zprvu jen poněkud nepřítomně pohupovali až tak, že se zdálo, že to kapele není moc po chuti, ale brzy se to celé slušně rozjelo až do takové rodinné sešlosti. Entombedovsko dismemberovské odkazy a smrtící vášeň, šířící se od Schulmanovců, stejně jako všudypřítomné výrazné melodické scenérie prostupující nezadržitelně všemi smysly byly natolik chytlavé, že nás nakonec zase slušně vykopali ze zombie módu do očekávání, co s načatým večerem.

vihkav: Demonical zněli na festivalu ze stanu pěkně, o tom žádná. Škoda, že nebyl úplně morál po Ellende brzy vstávat, protože tohle bych si klidně dvakrát dal! Už tu hráli víckrát a já jim pořád zbaběle utíkal. No, a tak jsme tu - velice poctivý death s old school zvukem. Škopkař už hrál v mnoha klasikách jako Grave, Entombed A.D. a samozřejmě Centinex a nedá se říct, že by samotní Demonical nebyli zajímavější než jejich protokapela. Byl jsem svědkem čirého zla a brutality. Vzhledem k Bergerstålovým konexím kluci Entombed stále chorobně uctívají (Wolverine Blues), protože místo pouhého vlastního materiálu zazněly tento večer hned dva covery a jeden jsme slyšeli i na BA (z dálky, ale nelze moc posoudit). V pořádku, šleha. Tak co dál?

DarkXane: Všemi očekávané vyvrcholení nedělního večera (pro některé klidně i celého brutalu, hehehe…) přišlo ovšem až na samotný závěr, když se po deváté hodině na pódium vyřítilo postupně japonské holčičí kawaii komando 花冷え。, chcete-li tou naší euro primitivní hatmatilkou Hanabie. A kotel byl v mžiku narvaný a nadšeně roztančené fanynky vyhopsaly mrštně i na okolní lavice a stoly, radost pohledět. Sakra kde všechny ty postavičky byly během předchozí švédské nakládačky? Jako poslední z kvartetu přikvačila nadšeně, českou vlajkou mávajíc, frontmanka a harsh/clean vokalistka Yukina a celá těžko uvěřitelná hodinová estráda mohla začít. Unikátní těleso se zformovalo v roce 2015 a kromě teprve letos se přidavší drummerky Chiky se jedná o zakládající členky. Podle svých slov produkují tzv. Harajuku-core, čímž odkazují na prezentaci osobitého módního stylu stejnojmenné části centrálního Tokia, který hýří všemi barvičkami, stejně jako celá jejich hudební performance. To je úlet jako prase, co? Ale proč ne, mladá japonská generace dávno překovává všechny myslitelné existenciální hranice. Rozhodně se ale nejedná o žádný babymetal, jak by mohlo někomu vytanout na mysli. To by byla chorá úvaha. Z pódia se na nás začala valit nekonečná schizofrenní hyper j-popová tsunami v bazální metalcorové krustě. Hlavní vokalistka střídala poměrně brutální polohy, neslučitelné s jejím dětským obličejíčkem, s čisťounkým hláskem, ke kterému když nasadila, tak ji taky začala sekundovat se svou troškou do mlýna Matsuri s kytarou a v chórech se k nim přidávala i basová pusinka Hettsu. Což v celku představovalo nekončící plejádu kombinace psychotických výkřiků a všeobjímající roztomilosti. Navíc vše v neustálém zběsilém tempu za hukotu klubových beatů snoubících se s vyluzováním kvazi metalových kytarových sól, kdy se bylo možné přistihnout i v zavnímání thrashových partů? Ech. Běsnící krásky z obrázku mají zatím na kontě dvě velká alba. Cédéčko, jak jinak než s anime coverem, s letošní červencovou novinkou Reborn Superstar! bylo k dostání také ve Vopici, a to se zcela lidovou cenovkou 1500 Kč s dovětkem, že se jedná o pravý Japanese import, takže nekup to, zvlášť když šlo platit cashless (rozuměj kartou). Takže bezpochyby další rekord spojený s josefovskými oslavami. Pokud někdo nevěří, tak existují minimálně dvě bytosti, co neváhali tuto raritu, bez váhání, pořídit: vedle jedné sličné vysoké slečny s jiskrou v oku také nám všem známý basák z Namölu. Pro méně movité byl k dostání gejšovský vějířek za kilo nebo triko k probíhajícímu world tour za krásných osm stovek. Že by byla založena dobrá tradice zastávek japonských exotických spolků na brutalovské afterparty? Samozřejmě muzikálně šlo letos o zcela jiné těleso než loňští noise rockoví extrémisté Melt-Banana, kteří také byli součástí hlavní soupisky a atakovali nejedny redakční festivalové topy. Jistě, není to úplně ten pravý šálek pro každého a k domácímu poslechu jen pro otrlé. Troufám si ale tvrdit, že i Yukina a její animované omašlované společnice by letos přímo v pevnosti, nejlépe v roli divokých zavíraček některého dne, ostudu rozhodně neudělaly a hravě by zadupaly do země nejedno z pochybných uskupení, se kterými jsme tam měli tu čest, a do kterých už zde nebudu kopat. Závěrem řečeno, to se musí vidět…, protože jen slyšet rozhodně nestačí :-)

vihkav: Po goru tedy začala módní přehlídka. V určitém smyslu jsem čekal, že dívčí kvartet předvede něco podobně vyblitého jako “předkapely”, protože si z nahrávek pamatuju takové brutální breakdowny, které se k j-popu můžou asi hodit taky, když to slušně po niponsku zamotáte. Ale spíš to byla prostě tancovačka, kdy se ke kawai přístupu občas zamotal nějaký metalcore a dokonce trap (no pun intended, doufám!). Vlastně je to poprvé, co jsem naživo slyšel něco takového, protože nejsem úplně nerd na to ujetý, ačkoliv se dá říct, že asi ten hype chápu? Koncert mi chvíli trvalo pochopit, ale jakmile akceptujete ujetinu z jiné subkultury jako věc běžnou, náramně se začnete bavit. Holky si k tomu připíjely Radegastem s naučenými českými hláškami a přestože údajně v Berlíně měly úspěch neskutečný a vyprodali většinu merche, daly tomu stejně energie jako přeplněnému sálu. Na druhou stranu, nevyplatí se být až tak úplně zaprdlý, abyste si jako obdobná kapela nemohli užít vystupování ve venkovní boudě, kde se běžně hraje death metal nebo punk. Takový otevřený přístup bez předsudků nelze než ocenit. S podobným tahem na branku a appealem na fanoušky příbuzných věcí se nedivím vzrůstu podobných uskupení v posledních letech. Vždyť nás to všechny blackaře nakonec bavilo, tyvole. Přidám se na závěr ke kolegovi a řeknu, že na samotném festivalu by se neztratily a určitě by předčily některé vystupující nesmysly. Kdyby hráli místo Perturbátora, klidně bych se na to šel podívat, takže tak.

DarkXane: A jelikož mládí vpřed, tak nás vihkav jako závdavek tomu všemu ještě ukecal na after-Afterparty do Erroru. Tam jsme tedy ještě hodně slušně zakřepčili, abychom následně upadli do nostalgického vzepětí pod plakátem Tormentor (fotodokumentace jen k privátnímu nahlédnutí je k dispozici). Na závěr v pondělním brzkém ránu se jako nejoblíbenější drink na plné čáře ukázal elixír se shnilých banánových slupek, po jehož několika sériích vihkav předčasně prchnul, nevěda ovšem co jej ještě čeká, jelikož jsme ho za to všichni pozůstalí samozřejmě svorně prokleli. Takže na loži Záhořově v pondělí někdy po čtvrté ranní jako na koni… letošní brutalovská cesta od úterní ořechovky byla vskutku trnitá. Tak zase za rok, protože i přes některá ta stařecká hudrování v rámci úvodních dojmů a počáteční úskalí, která již byla ostatně vyplavena do zapomnění, to opět stálo stálo za to! 

vihkav: Uff, takový týdenní tah dokáže jednomu zamotat palici! To erko totiž nebyl konec. Když jsem předčasně úplně na hadry utekl na noční bus do té své prdele, usnul jsem v něm a probudil se v Odolene Vodě, kde jsem tak trochu ztracen vystoupil a nevěděl, jestli nebudu muset jít další dvě hodiny pěšky. Naštěstí jsem po beznadějném čekání chytnul Bolt, který řídil úplně stejný člověk, jenž mě dovezl po Brutalu do Prahy, protože vezl až do Teplic bývalého spolužáka. Zajímavý den nejen pro mě. Po stovkách piv, Jamesonů a Kakadu bych sice ještě pokračoval, ale to by můj život vzplanul jako fénix a musel by začít úplně odznova. Hezké časy střídají ty těžké, protože jak by řekli Blackfield: Být naživu znamená umírat znovu a znovu! Proto si od té doby upírám pivo a prohlašuji Brutal Assault s radostí za úspěšné, ale poslední dobrodružství mé letošní festivalové sezóny. Tak třeba napřesrok!