Je to už čtyři a půl roku, co se v Praze naposledy ukázali Celeste. Hráli v naprosto narvaném Chapeau Rouge a už tehdy se několik lidí divilo tak velké návštěvnosti. Kdo by ale tou dobou čekal, že až zde vystoupí znovu, zaplní několikrát větší klub? Co klub? Divadlo! Alternativa festival se ve spolupráci s Heartnoize Promotion, River Promotions, Mad Duck booking a Žižkovskou Nocí rozhodli využít tanečního divadla Ponec k uspořádání koncertu dvou francouzských post-metalových kapel, ke kterým přizvali ještě plzeňské Esazlesa.

Divadlo Ponec je mimochodem velmi pěkný, velký sál se super zvukovým i světelným vybavením a dokonce i tribunou. Osobně bych jej přirovnal třeba k paláci Akropolis s hodně místy na sezení. Vlastně jsem se 11. 11. až divil tomu, že se zde podobných koncertů nekoná více. Co se návštěvnosti týče, tak i když je Alternativa letos hojně navštěvována a Celeste vyrostli na úroveň dosti velké kapely, tolik lidí jako na Martina jsem asi nečekal. Úplně narváno sice nebylo, ale i přes to, že kapacita Ponce je několik set lidí, ani první kapela se nemusela cítit blbě kvůli tomu, že by hrála v prázdném klubu.

Prvním vystupujícím nebyl kupodivu český support, ale rovnou kapela, která z páteční trojice působí nejdéle. Dirge hrají už od roku 1994 a mají na kontě šest řadových alb, na kterých postupně proměnili svůj styl od industrial metalu á la Godflesh až po poměrně melancholický post-metal. Na jejich posledním albu Hyperion, z jehož songů mají v současnosti primárně postavený setlist, se dokonce nebojí čistých zpěvů a podobně. Nicméně hned ve chvíli, kdy začali hrát první skladbu Hyperion Under Glass, zmizely veškeré obavy o tom, že by měli hrát příliš něžnou hudbu. Díky opravdu výtečnému zvuku, v němž dominovala masivní basa, a zpěvy byly spíše utlumené, měli Dirge, i přes své pomalé tempo a post-rockové kytarové linky, opravdu koule. K průběhu koncertu Francouzi přistoupili přesně naopak než většina podobných kapel. Místo postupných gradací si na závěr nechali tu nejpomalejší věc. Postupné zpomalení ovšem také fungovalo. Industriálních údarů jsme se sice nedočkali, i tak ale slušný set.

To Esazlesa začali spíše post-rockovějšími songy a následně přitvrzovali. Od skladby Průměrný děti historie se už docela sypalo. Plzeňáci, byť za poslední roky naživo moc často nehráli (naposledy jsem o nich slyšel někdy v roce 2014), byli docela dobře sehraní a šlapalo jim to. Občas se ozvala nějaká kvílivá kytara, ale ve výsledku odehráli pěkně nabitý emo violence koncert. Škoda jen, že nehráli jako první. Chápu sice, že vzhledem k tomu, že Esazlesa hráli před Celeste v Praze i naposledy, chtěli pořadatelé trochu zavzpomínat na minulost a dát české kapele hodně prostoru, ale takto byli mezi dvěma post-metalovými kapelami trochu jako pěst na oko. Kdyby se první dva interpreti prohodili, Esa by to ze začátku dobře nakopli a provázanost kapel by byla trochu smysluplnější.

S nástupem Celeste na stage bylo poznat už během zvukovky, když bylo v sálu ještě světlo, kdo je hlavní kapelou večera a na koho téměř všichni přišli. Po chvíli však všechny reflektory zhasly a pódium zahalila mlha. Kapel, které hrají v hromadě kouře, je dnes hromada. Vůbec nechci tvrdit, že Celeste byli první, kdo na svém koncertu použil smoke machine. Patří ovšem mezi ty, kteří mají svou image nejlépe promyšlenou a inspirovali jí řadu dalších. Když není na pódiu téměř absolutní tma, oblaka kouře problikává stroboskop a jako bonus mají na hlavách členové Celeste rudé čelovky, kterými řežou ve vzduchu jako lasery.

Živáky Celeste ale samozřejmě nejsou jen o vizuální show, nejdůležitější je zde stále hudba. Hutná, agresivní a temná hudba. Tito Francouzi byli jedni z prvních, kteří začali kombinovat čím dál oblíbenější mix post-hardcore, sludge a black metalu se svými screamo kořeny. Jak se ale říká, když dva dělají totéž, není to totéž a Celeste v tomto sub-žánru patří k těm nejlepším. A když z něj opomeneme Amenra, kteří se sice do podobné scény rovněž řadí, ale black metal v jejich hudbě téměř nenajdete, jsou Celeste právem i ti nejslavnější.

Když zde hráli minule, byla to ve stísněném Chapeau slušná hluková bomba. A vzhledem k tomu, že jsem byl tehdy celou dobu v prvních řadách, rozhodl jsem se, že minimálně začátek absolvuji z tribuny na druhé straně klubu. Zde byl, jako během prvních dvou kapel, zvuk od počátku parádní a také se šlo kochat výše popsaným vizuálem. Rovněž jsem si všiml, že oproti minulému koncertu mají na pódiu o jednoho člena méně. Neznamená to však, že by jejich hudba byla nějak ochuzena, pouze Johan začal hrát naživo i na basu, stejně jak je tomu i na albech a místo v pěti hrají dnes ve čtyřech.

Po několika skladbách mi však došlo, že i když v zadních prostorech sálu byl dobrý zvuk, chybí mi pořádný tlak, a proto jsem se posunul dopředu, kde byl sice sound méně čitelný, ale o to agresivnější. Kromě tlaku mi však trochu chybělo i větší tempo. Celeste na letošním mini-turné prezentovali své poslední dvojalbum Animale(s), což je samozřejmě pochopitelné a i přesto, že je dobré jako zbytek diskografie a také se na něm místy dobře sype, je o poznání klidnější než jeho předchůdce. Morte(s) Nee(s), z kterého hráli minule, je mnohem více založené na black metalu než novinka. V případě pátečního koncertu dominoval post-metal. Naštěstí jako jeden z posledních songů zahráli Ces belles de rêve aux verres embués, jenž Morte(s) Nee(s) otvírá, a s jeho pomocí dosáhli vrcholu.

Celkově vzato, jednak díky hudbě, tak i díky prostoru, mnohem kultivovanější a méně chaotický koncert než před čtyřmi lety. Ale i když bych preferoval jiný výběr songů a vyšší hlasitost, prakticky nemám koncertu co vytknout. Celeste jsou naživo skvělí, a pokud se zde opět ukáží až za čtyři roky, půjdu na ně určitě znovu.

Fotky © Petr Zewlakk Vrabec