Začátek v 18:00, jasně otevření klubu a první kapelu odhaduji tak po půl sedmé. Přesto do Futura jdu přiměřeně pozdě, to už dvacet minut po šesté italští THE SECRET valí na prknech jejich pekla. Converge si prostě umí pozvat na turné dobrou sebranku kapel. V Případě těchto Taliánů nejde o žádné romantické procházky Římem, naopak hezky ho vypálit, a pak si nad tou krásou odplivnout. Mohutný tlak se vine z pódia, červená světla probleskují kouřovou clonou, kterou nás Italové neustále krmí. Nevím, jak to The Secret mají, jestli jsou nepřístupní sami od sebe nebo prostě jen nebyl čas na děkování. Jedna skladba následovala druhou, aniž by člověk stihl zatleskat. Hudebně bych to připodobnil k Rotten Sound, kterým nasadíte pekelné rohy, prostě zblackovaný grind. Dala by se připomenout méně zamotaná Gaza. Čím přímočařejší, tím to mělo mnohem větší náboj. Horda barbarů při nájezdu. Temnota. Nechci přehánět, ale ta syrovost byla bezprostřední a jediné, co tomu chybělo, byla opravdu jen ta síra.

Přestavba za účasti plnícího se sálu byla rychlá. A STORM OF LIGHT si jako jediní z večera připravují projekci, která je jejich nedílnou součástí. Jestli The Secret na to šli moc jednoduše, u Stormů se hraje na zadumanější notu. I když jsou zástupci post-metalové větve, nedrží se až tolik klasického motivu pozvolné gradace. Každé odstartování jednotlivé písně působilo jako uragán, zvuková stěna, která tlačila po celou dobu skladby a potažmo celého setu. Podle přítomných měli rozhodně lepší zvuk než při poslední zastávce. Souhlas, sedlo to výborně až na zpěv, který byl utopen v záplavě hudební masy. To však není myšleno hanlivě, naopak neustálý hudební tlak spojený s pochmurnou projekcí. Uvidíme, jestli pan Graham nebude Neurosis chybět, dodával pocit stísněnosti s mizivým výhledem na lepší budoucnost. Žádná naděje, zmar. Vyměřená půlhodinka pro A Storm of Light byla tak akorát, leč jednu skladbu by to ještě sneslo.

Auru pochmurného večera přerušili stále populárnější TOUCHÉ AMORÉ. Jejich mix melodického hardcore/screama mě až tolik neoslovil a v kontextu večera po předchozích kapelách působil až moc optimisticky, každopádně o svoje místo na tour se zasloužili. Na to, jací to jsou mladíci, set předvedli naprosto sehraně. Zpěvák Jeremy Bolm byl naprosto přesvědčivý, jeho čitelným zpěvům bylo bez problémů rozumět. Převážně mladší publikum si je notně musí pamatovat z loňského Fluff Festu. Touché Amoré se těší velké oblibě, proto mne ani neudivuje, že natlačená část publika na pódiu vyřvává většinu textů společně s Jeremym. Osobně bych asi před Converge viděl někoho jiného, ale svým výkonem rozhodně získali uznání.

Vem to čert, ono je asi jedno, kdo s CONVERGE jede. Oni jsou naprostý fenomén. Každopádně po těch letech pořád tvoří extrémní nahrávky a mají ještě extremnější show. U nás byli k zastižení naposledy dvakrát na festivalovém pódiu, kde prostě ten kontakt s lidmi chybí a celkové atmosféře ubírá na bodech. Předchozí Futurum byl největší hudební zážitek, takže očekávání byla velká. Úvodní zaskřípání kytar, úvodní tóny a anihilace začíná. Zpětně tuším, že se startuje Heartache. Parádní odpalovák. A v brutálním sledu se nepolevuje. Zazní veškeré povinné hitovky, klišé recenzenta, jenže když jste Converge a hrajete extrémní chaos, je každá skladba litím oleje do ohně. Jacob je samozřejmě králem pódia. Je ho všude dost, ale nejvíc vepředu, kde se na něj domáhá dychtivý dav sápající se po mikrofonu, který jim vřele „věnuje“. Jestli se upocený dav ztrácí, zbytek „backingů“ dodělají kytaristé. Ostatně samotný mikrofon první část setu protestuje a jsou místa, kdy Jacob není vůbec slyšet, opět práce pro Natea a Kurta. Nové skladby samozřejmě zapadly do pověstné skládanky, jen jsou oproti desce snad ještě rychlejší. Nate si veškerá sóla z desky s přehledem dává, byť, pravda, kvůli zvuku je člověk musí trošku lovit, a to i u starších skladeb. Naneštěstí to byl jediný hudební neduh večera. Kadence jednotlivých skladeb byla smrtící, přesto naprosto vyvážená. Pokud bylo potřeba zvolnit, zazněla Grim Heart…Black Rose z No Heroes, aby pak následovala klipovka Eagles Become Vultures z You Fail Me. Z aktuální novinky samozřejmě nechyběla taktéž obrázková Aimless Arrow, Sadness Comes Home, Sparrow's Fall a samozřejmě titulní sborově vyřvaná All We Love We Leave Behind. Converge nemají za ta léta problém jezdit dlouhá turné a vždy je s podivem, jak večer co večer předvedou naprosto extrémní show. Pokud mašina vedená zezadu neomylným a ultrarychlým Ben Kollerem narazí na dav lačně drápající se na publikum, dojde k nekontrolovatelnému střetu. Zběsilé circle-pity, kdy zakopnout znamená bolest a krev. Ostatně o tom by mohl vyprávět matador české HC scény Banán, kterého v kritické situaci nad hlavami dav neudržel, a jal se tedy na podlaze nechat krvavý otisk. A kromě šrámu to odnesla i ruka, takže velká nepříjemnost. Věřím, že to byl jediný vážný úraz večera a nějaké ty rozbité (aadvarkské) brýle budou už jen drobnosti.

Přes místy nepřesný zvuk a zmíněný úraz nelze nehodnotit jinak než PEKLO. Zběsilá, zničující anihilace se rychle balí. Uklízí se svižně, protože zatímco pár zpocených kids leze ven, do Futura si to jiní míří na „osmdesátky“. Tyhle páteční byly krví prolité…