Když mě před nějakými pěti lety naprosto sejmula hudba Swans a poté Godspeed You! Black Emperor, dalo se jen litovat, že nejsem o deset let starší. Reunion a koncert u nás byl v obou případech takový malý zázrak. Paradoxní pak je, že obě kapely u nás od té doby byly xkrát, zatímco jiné, pro mě podobně zásadní projekty, které celou dobu vydávají album za albem, nic. Six Organs of Admittance, Natural Snow Buildings, Current 93. A také Grails, kteří mi jeden čas hráli snad ke každému opilému usínání a kocovinovému vstávání. Při pohledu na americké tour s vedlejším projektem Lilacs and Champagne jsem jen skřípal zuby. Zkrátka, koncert Grails měl být událostí jara.

Večer otvírají LILACS & CHAMPAGNE, přesně na osmou, před ideálně zaplněným Pilotem (výborná volba klubu!). Obě desky jsou přecpané samply a synťáky, na pódiu se však, kromě klávesáka a člověka u samplů, připravují také dva kytaristé, jmenovitě Alex Hall a Emil Amos, dvě hlavní a donedávna jediné osobnosti projektu. Kapela zní výrazně jinak než z desky, takřka mizí ten (nádherný) kýč filmových melodií z 60. a 70., mizí i značná část nostalgie, zůstává soundtrackově rozvolněná forma. Lilacs nahrazují vzpomínání skvělou pozitivitou, první tři skladby dokonce nedostanu z obličeje úsměv. Celkový výraz je opět o něco blíže Grails, i když bez jejich pošilhávání k západu i východu. Ubylo hip-hopového houpání, prakticky zmizel pocit rozlámanosti, živí Lilacs jsou energičtí a bezprostřední, daleko víc se opírají o zvuk kytar, které často adaptují melodie původně hrané jinými nástroji. Z hraných písní poznávám jen Everywhere, Everyone a ještě jednu, ostatní jsou snad z EP, které vyjde za měsíc a ve kterém bude kapela už v nové sestavě i se dvěma živými členy. Část kouzla koncertu vychází z projekce v nezaměnitelně špatné VHS kvalitě, v níž tematicky dominuje lesbické porno a jakési nesmírně vážné a pravděpodobně právě tak špatné akční filmy. Skvělý, velice suverénní koncert, jemuž ještě přidala jeho překvapivost v kontextu tvorby kapely.

Na některých koncertech se člověk bojí, aby předkapela nesmetla headlinera. Na některých koncertech říká headliner jasné „ne“. Tuto roli dnes má skladba I Led Three Lives z Deep Politics. Tři kytary (dvě normální a jedna lap steel) dělají nečekaně masivní zvuk, který zejména v této skladbě vynikne: GRAILS valí plochy s famózně zvládnutou gradací a nástupem sólové linky. Líp to umí jen GY!BE a ani ti nemají skladbu tak perfektně promyšlenou, následující decrescendo je zkrátka perfektní. Husí kůže. Grails jsou oproti mému normálnímu vkusu velice muzikální, takže si, i když jsou barva zvuku a jeho intenzita samozřejmě pořád důležitá a distinktivní, pro jednou užívám především dokonalost skladby jako takové. V tomto případě není potřeba hypnóza ani emoční naléhavost.

Grails jsou, mimo jiné, sympatičtí svou normálností a suverenitou. Žádné subkulturní znaky, jen soustředění střídané úsměvy, v kteréžto kategorii vede Emil Amos, všeuměl. Grails na pódiu decentně migrují, basák se střídá s kytaristou, kytarista občas přechází na akustiku, bubeník hraje na kytaru, lap steel kytarista na bicí a basu. Všichni působí jako výborní hráči podřízení celku. Při pohledu na hmatníky a poslechu skladeb je jasné, že Grails jednoduše nevnímají starší zvyklosti, jejich skladby netrpí pocitem, že v jistém žánru je potřeba skládat z jistých akordů, a tuhle počáteční svobodu spojenou se schopností zahrát prakticky cokoliv dokážou vybrousit do perfektních skladeb. To není úplně časté.

Set pokračuje zklidněním, zřejmě dosud nevydanou skladbou Kebnekaise, a kapela dále prochází především alba Deep Politics, Doomsdayer’s Holiday a kolekci Black Tar Prophecies 4, 5, 6. (setlist) Skvěle působí All the Colours of the Dark, cover soundtracku Bruna Nicolaie ke stejnojmennému filmu, podivná, okultní záležitost. Postupem času opět narůstá intenzita. Zejména skladby z Doomsdayer’s Holiday připomínají Earth ve svém tíhnutí k jakési extrémní variantě blues až stoneru, ovšem oproti naživo poněkud mdlým legendám jsou Grails živelní a fascinující, navíc kromě amerického západu připomínají i asijský východ. Zvuk mohl být jen těžko lepší, výborně čitelný a zároveň pěkně nahlas. Grails vybrali pro koncertování tvrdší, živější skladby, takže se, díky všem okolnostem, postupem času přece jen propadám do transu a před pódiem se patřičně lámu. Hřebík do rakve příčetnosti pak sází závěrečná Origin-ing s jednou z těch basových linek, které působí jako hrané z pětimetrové věže, s macho podmračením, shlížeje na nicotný dav dole, zkrátka perfektní diktát, po jehož skončení zůstává příslovečný jazyk na vestě a ticho. Přídavek je vytleskán, ale Grails ví, že nemá cenu zkoušet tuhle náladu posunout dál, Space Prophet Dogon je jen pozdrav na dobrou noc.

Jeden z koncertů roku, velká spokojenost. Seděli jsme pak u stolu a já ještě asi hodinu vyklepával nohou, jak to bylo dobré.

Fotky © Zdeněk Němec, Musicweb.cz