- čtvrtek

- pátek

Poslední festivalový den je zvolen podobný přístup jako v pátek. Tedy z ubytování téměř nevystrčit nohy, pak zajít na ramen k obědu (který se na rozdíl od jídla v klubu dal na pohodu jíst), nějaká dvě piva a od čtyř opět na metály. Serpent Spawn je banda zpěváka z Blood, kteří hráli předchozí den. No, a jelikož Blood byli hrozná sračka, ani od SS nečekám žádné zázraky. I tak ale musím říct, že se jednalo o podstatně inteligentnější hudbu. Martin zde kromě řevu hrál taky na kytaru a se zbytkem se snaží o takový Dying Fetus model death metalu. Ani zdaleka ne tak technický a namakaný, jako spíše groovy. Pracují tedy i s celkem dementními motivy, ale když sypali, bylo to poměrně poctivé. Když se Serpent Spawn soustředili na rovné palby, vyzněli poměrně ok. Padalo to ovšem v momentech, kdy se pokoušeli o něco techničtějšího, protože šlo poznat, že nejsou až tak skilled a sehraní, aby zvládli komplikovanější momenty suverénně prodat. A vzhledem k tomu, že měli i dost hrozný zvuk virblu a basy, rozhodně se jednalo o slabší start než v pátek, kdy nám Bloodsoaked Necrovoid total nakopali prdel. Serpent Spawn zkrátka nepřináší nic extra zajímavého a provedení rovněž kulhá. Chtěl jsem napsat, že to bylo něco jako Dying Fetus z Wishe, ale přesnější by bylo spíše DF z merch shopu Tomia Okamury pro voliče SPD.

Druhé místo patřilo Grabunhold, což je zase kapela od současného klávesáka z Baxaxaxa. A byť se jedná o velmi podobný model, tedy o německou BM tupačku, vkládal jsem do nich trochu větší naděje. Co jsem tak slyšel z nahrávky, docela mě zaujaly některé příjemně melodické kytarové motivy, na které jsem měl v tu chvíli zrovna náladu a těšil jsem se na hezkou riffovačku. Prvním průserem kapely ale bylo, že jako jediná z celého festivalu zdržovala zvukovku o nějakých 15 minut, čímž se na docela dlouhou dobu posunul program celého večera, který se ale naštěstí později podařilo dohnat. Druhým mínusem byl fakt špatný zvuk. Ven lezly jenom bicí, basa hučela jak traktor a z kytar šla slyšet jen jedna, a to tak tak. Co jsem se bavil s kamarády, kteří se na festivalu starali o backline, tak za to mohla i samotná kapela, protože hrála přes nějaký debilní a fakt levný kytarový krabičky, které celý zvuk total kurvily. Škoda, takhle z toho lezl jen typicky stupidní německý bum-čvacht black. Přitom šlo vidět, že tam ty melodické tremolo riffy fakt hrají, akorát nešly vůbec slyšet.  Oceňuji ovšem nádhernou dikci v němčině, vokál mě na tom reálně bavil dost možná nejvíce. Ale pak přišla další facka, a to, že jim nějaká kytara úplně vypadla a snažili se to marně dávat během koncertu dokupy, čímž zdržovali ještě více. Na to, že jsem se na ně celkem těšil, tak nope, strašná tragédie.

S třetími Hagzissa ale bylo jasné, že přijde poněkud kvalitnější zábava. Jednak jsem s nimi už několikrát měl naživo tu čest, dobře jejich zábavné koncerty znám a taky jsem věděl, že s nimi teď hraje i Vojta ze Sněti a Bahratal, který zde nově drhne kytaru. Pokud se nepletu, jednalo se teprve o druhý koncert v této obměněné sestavě. A hned když Hagzissa začali, bylo jasné, že budou mít úplně nejvíce heavy zvuk, co jsem u nich kdy zažil. Nahlas a s pořádně distorted basou, ale ne tak debilně jako u čtvrtečních Masacre, hezky vkusně. Už od prvních songů na začátku setu, což byly pecky z jejich řadovky They Ride Along, bylo jasné, že jsou zatím nejlepší kapelou sobotního večera, a to fakt neříkám jen kvůli tomu, že tam hrají kamarádi. Zahrané to bylo parádně a borci ve svých kostýmech dobře vypadali. Vojta hrál v jakési králičí kožce, kterou prej sebral z chaty, kde se válela kdovíjak dlouho a byla plná molů, haha, ale hráčsky z jeho strany úplně bez komentářů. V jeden moment v druhé půlce setu měl nějaký technický problém s kytarou, což se naštěstí okamžitě vyřešilo a jelo se dál, jen od té doby volume kytary lehce kleslo.

Jejich skočný black možná nenalákal až tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale zdálo se, že ti, co si to měli užít, si to fakt užili. Navíc když se do toho bubeník opřel, byl to snad ještě větší sypec než od mnoha primárně agresivních kapel. Nejvíce pozornosti na sebe ale pochopitelně strhával zpěvák a mozek kapely Bastian. Zaprvé obdivuji jeho uječený vokál, protože poté, co jsme spolu dva předchozí dny docela dost pařili a překřikovali se během veškerých metalů, sám jsem skoro nezvládal mluvit, a on tam jede výšky jak hovado. Ale hlavně mi přišlo, že se tentokrát úplně nejvíce vcítil do své role a fakt si koncert hodně užíval. Kromě různého válení se na zemi a pobíhání po pódiu došlo i na předčítání z knihy, což bylo mnohem uvěřitelnější než sranda s k ruce přilepenou knihou u Slagmaur, ale hlavně si během posledního songu dovolil znesvětit samotné pódium a místní stage design. Ve chvíli, kdy zrovna nezpíval, vzal stojan od svého mikrofonu, namířil jej proti obřímu pentagramu uprostřed pódia a srazil jej dolů do photo pitu. Krátký fuck off moment, ale hezky spontánní, uvěřitelný a dobře zapamatovatelný.

Pak ale nastává opět čas na pořádný warmetalový barbarismus. Weregoat jsou tupost až za roh, ale podobně jako Archgoat a některé další kapely jsou mi svým způsobem hodně sympatičtí. Zvlášť pokud jim klapne pořádně hutný zvuk, posluchači se správně naladí na IQ drop pod 20 a rozjedou kolektivní demenci. A byť na nich bylo po Blasphemy asi úplně nejvíce lidí (zde šlo opět poznat, kvůli jakému žánru primárně fans přijeli), zrovna tady to docela zabil sound. Weregoat utrpěli na podobný neduh jako Diocletian na Prague Death Mass, a to, že byli až moc potichu. Kick sice valil jako prase, ale od kytar to chtělo mnohem větší tlak a hluk. Snažím se tedy najít nějaké ideální místo, kde to bude nejvíce tlačit, a nakonec končím vlevo před kytaristou, kde tomu sice nejde kdovíjak rozumět, ale aspoň to je pořádně nabasované a dá se říct, že to je konečně METAL pičo.

Nebo teda, on to je po hudební stránce spíše gore o středních tempech než nasypaný war, ale hlavní je, že to pořádně nakládá. Své dělají dva ugrcané vokály, ale taky krásné kožešiny s ostny, které i po vizuální stránce kromaňonskou hudbu posilňují. V druhé polovině setu se naštěstí lepší zvuk prakticky v celém sálu, takže si Weregoat podobně jako Blasphemy předchozí den začínám mnohem více užívat hlavně ke konci koncertu. Tohle je fakt barbarismus at its best a kdo přistoupí na pravidla hry, nelze se ubránit nonstop headbangingu. A ve chvíli, kdy mě to fakt fest strhává, Weregoat ohlásí “this is the last one - Nuclear Cuuuuuuunt”, odmlátí poslední tříminutovku a s fuck off jdou do píče. Jako škoda toho zvuku ze začátku, tohle byla správně tupá krutost.

Na následující Death Worship bylo naštěstí už vše v naprostém pořádku. Co v pořádku? Tady si popravdě snad ani nedovedu představit, že by mohlo být cokoliv ještě lepší. Zvuk naprostá mrda od samého začátku, všechny tři vokály krásně nakládaly a hlavně to byl totální sypec od začátku až do konce. Mimochodem už třetí koncert basáka Kadeniaca, který hrál předchozí dny už s Blasphemy a Bloody Vengeance, a který jako vždycky svým hlubokým growlem přidával kapele neskutečné koule. “Abomination Stoooorm!!!” Tři záseky do kytar, uuuuuuaaaarrrgghhh, a už to zase kurva sype. Yes, takhle se ta anihilace má dělat! Death Worship jsem tentokrát viděl potřetí, a je úplně jasné, že to tady byl jednoznačný top. Na Chaosu sice byli taky výborní, ale zde šlo poznat, že tohle je vyloženě festival stvořený pro ně. Sound byl naprostý top, stage s veškerými lebkami nabodnutými na kůlech a obřími plynovými maskami taky top, a hlavně i odezva davu zde byla naprosto nejlepší. Ne jak na Celebrare Noctem, sorry.

Tady byl kotel okamžitě od prvního songu a stále rostl do té míry, až se násilí oddávala celá spodní část klubu. Když na to člověk koukal, tak se zde nejvíce řezalo několik malých Japonců s brýlemi vs. plešatá hovada z Polska. Němci většinou jenom debilně čuměli, ale to je jedno, rage byl přítomen. Velký plus patří jinak i Ryanovi, jehož vokál zde nezněl tak pitomě jako třeba v Rakousku, ale pořádně řval, plus neměl jen přes hlavu hozenou kapuci, ale byl pořádně zakuklený jako správný terorista. Jako v rámci tohoto subžánru fakt nevím, co vytknout a co více si přát. Zde snad chyběla jen ta odpálená síra jako na Chaosu, ale je mi jasné, že tohle uvnitř v klubu fakt asi udělat nejde. Samotný závěr jinak patřil The Poisoned Chalice s hustým doomovým závěrem. “Death, death, death”, poslední sypec, UGH! a zdar. Konec přišel přesně ve chvíli, kdy měl. Death Worship nehráli ani vteřinu navíc, a i kdyby hráli, tak nevím nevím, jak to rozdýchávám. Tohle totálně nakopalo prdel nějakým sranda grind pokusům typu Blood a jednalo se o jednoznačně nejlepší war metal celého festivalu. Uvidíme, jak po tomhle dopadnou Revenge, každopádně bych si přál, kdyby přesně takhle zněli Diocletian na PDM, což se satanužel nestalo.

To, že pak hráli nějací Imperator, mi už bylo upřímně docela jedno, byť jim samozřejmě šanci dám. Když jdu na údajně kultovní thrash death z Polska, který vznikl někdy v osmdesátkách a má jedinou řadovku z roku 91, očekávám hlavně nějaký nevkus typu Vader. Ve výsledku ale musím říct, že to nebylo až tak blbé. Rozhodně to byl více death než thrash, který fakt fest sypal a tlačil taky. Občas se tedy objevilo docela blbé sólo, ale jinak to bylo kupodivu cajk. Zaujaly mě až překvapivě dobré riffy a z těch nathrashlých věcí mě so far bavili asi nejvíce z celého festivalu. Jo, tu jde slyšet rozdíl mezi nějakým sranda thrashem a někým, kdo pořádně holduje metalu smrti a akorát k tomu přidá thrashové prvky. Nejsem sice úplně cílovka, ale ocenuji, že to makalo, mělo dostatečnou agresi a nebyla to žádná pidlikající onanie. Celý set sice nedávám, ale jo, nehrát mezi těmi největšími smrtmi festivalu, dost možná si Imperator užiju ještě podstatně víc.

Jestli byl ale pro mě někdo největším překvapením celého festivalu, tak určitě Naked Whipper. Black grind projekt z poloviny devadesátek, který byl ze známých důvodů až donedávna neaktivní. Pokud se nepletu, jednalo se po více než dvaceti letech o první koncert kapely. A byť stejně jako v případě některých tupých war metalů, i jejich ukvičený satan grind svým způsobem můžu, spíše jsem od živého provedení očekával zábavou blbost. Tyvole, kdybys jen tušil, jak kurevský nájeb to bude! Jasně, tady byla fakt hodně tenká hranice mezi tím, kdy to může být naprosto retard hudba nebo totální rozmrd, ale fakt to klaplo a zničilo úplně všechny. Kde byli třeba takoví Blood strašná cringe sračka, Nahý Šlehač byl naopak kill jak hovado. Všemu dominoval naprosto crazy zpěvák, jehož vokální projev se pohyboval někde mezi blackovým řevem a pig squealem. Ten ale furt měl rozumnou hranici, kdy byl ještě přidanou hodnotou a ne uchrochtaná gore debilita. Fakt přesně na hraně mezi blackem a grindem, kde si z obou žánrů bere to nejlepší. A to i hudebně. Žádné srandovní tupa tancovačky, ale téměř nonstop sypec.

K tomu nechyběly ani vzhledem k tématu kapely vhodné BDSM masky, ohlašování songů stylem “deamon, deamon, deamon!”, ani mávání obřím převráceným krucifixem. Tady to fakt chtělo už jenom bič v ruce a aspoň jednoho nahého člena na pódiu (naprosto nevyužitý potenciál)! Asi bylo třeba přistoupit na pravidla hry, ale když tomu jde člověk aspoň trochu naproti, už nemůžeš jinak než jen valit kill, kill, kill! Určitě tady zafungovala i kolektivní retardace v kotli. Pěsti jen lítaly vzduchem, a když tě u toho (evidentně total nafrčenej) bubeník z Imprecation nonstop mlátí do ramene a řve jak jebnutej, dalo se holt lehce nechat strhnout. Kotel ve složení Polsko vs. Japonsko opět vřel solidně. Dokonce i jedno polské hovado, s kterým jsme se potkávali na snídani a prakticky za celé tři dny nezavřel hubu, teď naopak držky rozbíjí. Zvuk ale měli taky cool, i zahrané bylo vše o dost líp, než si pamatuju ze starých alb.

Jasně, kdybych to někde poslouchal zezadu jako poslechovku, možná z Holobiče odejdu s tím, že to je kokotina. Jenže fakt nevím, kdy jsem se od Archgoat na PDM3 takhle skvěle bavil. Když klapne zvuk, nepříčetnost kapely a nechybí ani najebaní Slované v kotli, je to zkrátka párty jako prase, byť všichni víme, že to fakt není hudba pro lidi s IQ 180. Grind black war at its best! A mi je zároveň jasné, že nikde jinde na světě, i s ohledem na minulost kapely, to nemůže vraždit tak skvěle jako tady. Správně postižení fans, žánrové zaměření festivalu i ideální prostor tomu dali maximum. A byť si Naked Whipper hudebně dovedu představit i na Obscene Extreme, je mi jasné, že zrovna tam by jejich koncert asi nikdy neklapl. Trochu škoda, že jsem na ně nebyl ještě o něco více nalitej, ale i tak to byl hodně UGH masakr. A vzhledem k tomu, že jsem se hned poté potkal a zakecal s borcama s Grave Upheaval, kteří jsou btw až překvapivě kind týpci na to, jakou hudbu dělají, asi jsem v danou chvíli už nemohl být spokojenější.

S násilnostmi ale stále nekončíme. Ještě nás čekaj Revenge, REVENGE, R E V E N G E ! Co si vzpomínám, tak spolu s Black Witchery jedna z nejnásilnějších kapel, co jsem kdy viděl. Zde se počítalo se sázkou na jistotu. No ale co čert nechtěl, když Revenge začali, byli kurva zbytečně potichu. Evidentně měli vlastního zvukaře i osvětlovače, protože zde byl zvolen úplně opačný přístup než u drtivé většiny ostatních kapel. Tedy ne vše nahulit na maximum a pak to dostat na poslouchatelný zvuk, ale začít potichu a postupně přidávat. A byť mi bylo trochu líto toho, že to nebyl absolutní kill od začátku až do konce, asi lepší volba než u Blasphemy, kteří se první půlhodinu, než jim začalo jít rozumět, nedali vůbec poslouchat. Ani Revenge se nějakému zbytečnému vazbení aparátů, pravděpodobně u basy, nevyhnuli, ale aspoň člověk poznal, co hrají. Jen jim teda docela chyběly potřebné skřípající frekvence a výraznější kytara.

I tak ale třeba smeknout klobouček, protože to opět bylo totální násilí. Primárně oba ugrcané vokály a nepříčetné třískání bubeníka do bicích ten koncert hrozně moc zvedá. Nelze se tedy divit tomu, že jest opět kotel jak hovado a s postupem času se zabíjí více a více. Nemůžu si ovšem pomoct, ale i díky tomu, že je celá kapela hrozně skilled a pálí to do lidí s veškerou silou, i přes veškerý nářez je možná až moc precizní, a tedy i oproti podstatně větším barbarům až příliš kultivovaná. Záleží tedy, co od podobného koncertu chcete. A jelikož já očekávám primárně krutost dle hesla Attack.Blood.Revenge, asi jsem už viděl i jejich intenzivnější gigy. Ale vzhledem k tomu, že vedle mě stál Caller of the Storms, který po celý set ani nehnul koutkem, asi to bylo v pořádku. Stejně jako násilné rozmrdání basy o podlahu v samotném závěru.

Konec? Jako mohl by být, ale ještě nás čekala úplně poslední kapela a sobotní headliner. Mexičtí Mortuary jsou jedním z těch, co možná v devadesátkách vydali dvě alba, ale reálně jsem od nich nikdy nic neslyšel. Jdu se tedy ze zajímavosti podívat aspoň na kousek, ale reálně moc nečekám. A evidentně je mělo na háku dost lidí, protože po Revenge už v klubu nebyl skoro nikdo. Přitom nijak nezdržovali a po zvukovce začali hrát o dobrou čtvrthodinu dříve, než měli. Papírově byli jednou z velkých thrash death kapel, ale řekl bych, že po hudební stránce tam toho deathu až tolik nebylo a ze všech ostatních hráli nejčistokrevnější thrashařinu. Samozřejmě hodně tvrdou dle vzoru Slayer v první půlce osmdesátek, akorát s deathovým growlem á la Chuck z Death nebo Tardy z Obituary. Mortuary měli docela fajn zvuk, dobře nakopnutý rytmus po celou dobu a hlavně fest rychlého bubeníka. Byla to příjemná tancovačka, která možná byla ze všech thrashy kapel nejméně tvrdá, ale o to více zábavná. Putas rozhodně ví, jak na to, ale jak se říká, v tom nejlepším se má přestat, takže to kolem jedné balím a jdu na ubytko.

Tentokrát mě na rozdíl od předchozích dnů kupodivu nevyhání z klubu bolest nohou, ale hlavně hlad, protože ti berlínský kokoti zavřeli ten předraženej stánek s odporným jídlem už před Revenge. Takže nejen že si člověk na tom nepochutnal, ale reálně si během posledních dvou a půl hodin festivalu ani nic koupit nemohl. Tak teda díky a já jdu místo toho na nějakou idiotsky hranatou pizzu, kterou snad taky dělají jenom v Berlíně, a ještě ti ji rozsekají na pidi kousky jakousi špachtlí, aby to nešlo žrát už vůbec. Tohle byl fakt další důvod k tomu tohle město nesnášet, sednout na vlak a jet rychle domů.

S festivalem ovšem i s ohledem na šílenou cenu opět hodně spokojenost. Stejně jako před pěti lety si říkám, že takhle vydatný a násilný metalový fest minimálně do dalšího opakováni Never Surrender festivalu nejspíše nezažiju. Vzhledem k menší návštěvnosti je ovšem s otazníkem, zda ještě nějaký další ročník bude. Slyšel jsem drby o tom, že se na to minimálně jeden z pořadatelů chce už vysrat, tak uvidíme. Minimálně díky Grave Upheaval stála ta cesta fakt za to, ale aji bandy jako Bloodsoaked Necrovoid, Rope Sect, Death Worship, Naked Whipper, Volahn, Morbosidad, Malakhim, StarGazer, Blasphemy a Revenge byly fakt výborné, ale užil jsem si i mnoho dalších.

Na závěr díky kamarádce Vendule, která se mnou tuto cestu opět absolvovala a zároveň díky i přítelkyni za to, že mě pustí do zahraničí na festival plný takhle násilné a kreténské hudby, a to dokonce i s jinou ženskou, haha. Tak třeba za dalších pět let zase čau, i kdyby to bylo v tom odporném Berlíně.