Tiffany Ström a Syd Scarlet, britští rodáci, momentálně usazení v Lipsku, při vymýšlení názvu kapely věru mnoho invence nepředvedli. Ano, k jejich hudební tvorbě se vlastně hodí, nicméně alespoň u mě vzbuzuje předpojaté podezření, že půjde o nějaký nezajímavý, tuctový funeral doom metal. Možná by mě ani nenapadlo si je poslechnout (resp. bych o nich ani nevěděl), pokud by nedávno nehráli s Messa v Drážďanech. Nic moc jsem nečekal, ale zkusil jsem a brzy mě začalo ještě víc mrzet, že se na ten koncert nedostanu.

Ne že by snad hudba na Let the Earth Be Silent překypovala originalitou, nicméně je na tom jistě lépe než jméno kapely. Co jsem pak zběžně koštoval jejich starší desky, tak původně měli s doom metalem společnou hlavně náladu. Šlo spíše o jakýsi mix postupů z post-rocku, shoegaze, slowcore apod., zkrátka melancholické, naechované brnkání s ženským vokálem, byť i ty starší skladby působí většinou temněji a chladněji, než je v těchto žánrech obvyklé. K přitvrzení došlo až na předchozí desce Wounds a aktuální Let the Earth Be Silent v této tendenci pokračuje – a to výrazně. A nejen to. Stále je zde sice cítit jakýsi zvláštní smutek (ne „ubulenost“), ale místy hudba působí až trochu zlověstně, fatálně. A co do výrazových prostředků je to nejspíš jejich nejbohatší a nejpropracovanější deska, byť se stále jedná o poměrně minimalistickou, táhlou hudbu.

Úvodní Ashen Era začíná drone / dark ambientem, který částečně zní jako smyčce, disonantní klasika, nebo i bzučení hmyzu. Ke konci skladby (i v dalších) dojde i na zvuky připomínající dechové nástroje (tuba, pozoun?). Možná samply, elektronika, nebo i navrstvené hraní smyčcem / e-bowem na kytaře? Vzpomněl jsem si tu (i jinde) na podobné, atmosféru navozující pasáže Ulcerate. Chvíli po začátku nastoupí mohutné, rituální bubny Thomase Vaccargiu a zpěv Tiffany, trochu to zní jako temnější verze Dead Can Dance, nebo nějaký ritual / dark ambient, ten se projeví i v dalších částech desky (Rite mi připomněla dokonce Nile). Napětí posléze rozčísnou poměrně drtivé kytary a bicí.

Postupy, feelingem, zvukem apod. bych řekl, že je metalová složka desky někde mezi funeral a drone doomem, možná i vliv sludge/post-. Specificky naechované brnkání na začátku Descent, ale i některé pozdější riffy jsou blízké Evoken (hlavně Caress of the Void). Jistá spřízněnost (kořeny) by se dala slyšet i s Thorr's Hammer, Monarch! a nebo Rinuwat (čisté zpěvy, growl ani řev tu není), vzdáleně také Big ‡ Brave. Doomové sesuvy místy doplňuje, nebo střídá blackmetalové, či post-rockové bzučení.

Jak droneující hudbou, tak řekněme „obecným typem“ zpěvu, patří Fvnerals částečně i do okruhu kapel jako Menace Ruine, (Dolch), Wolvennest apod. Většinou je to zabarvení a styl, který mám u zpěvaček hodně rád, zvláště pokud se Tiffany drží ve středovějších polohách (a i většina těch vyšších je fajn). V jejím vokálu stále trošku přežívají shoegaze (apod.) počátky (doomgaze?). Melancholie se v něm ale mísí s čímsi čarodějným, snad až lehce zneklidňujícím. Je i pěkně naechovaný, občas navrstvený. Najde se sice pár výjimek, kdy mi úplně nešmakuje, třeba hned kolem poloviny první skladby je to na hraně až otravné naléhavosti, vlezlosti, ale těch 30 vteřin je asi jediné místo desky, kdy mám nutkání posouvat. Chválím i na poměry žánru/ů střídmou stopáž skladeb i alba.

Nahrávka má prostorový, poměrně mohutný zvuk, s mixem jednotlivých nástrojů a vrstev si tu zjevně dost vyhráli (Tim De Gieter z Amenra, master Jack Shirley). Tady asi bez výhrad (nebo jen drobné). Přední strana obalu asi ok, ale zadní bez postavy se mi vlastně líbí víc (Anton Novozhilov).

Po prvotním okouzlení mě ale začala pronásledovat mírná nerozhodnost. Na jednu stranu se mi líbí, jak je ta hudba většinou vlastně relativně (!) chladná, odtažitá, ambientní, občas dojem hloubky („propastnost“, zející prázdnota?). Kytary / riffy jsou dobré, funkční, byť většinou nijak zvlášť pamětihodné. Někdy mám pocit, že by se to mohlo ještě nějak vyvinout, možná nabídnout nějaký výraznější motiv, něco ještě silnějšího apod. Nevím přesně – a jak už jsem napsal, svým způsobem mi to takhle vlastně vyhovuje. Nebo jinak, jednoduše – určitě dobrá deska, do skvělé mi tu ještě cosi chybí.