Objevily se ale i desky z minulých měsíců, tentokrát u jiných lidí, např. Between The Buried And Me, Maruta, Diftery nebo The Haunted.

 
1. HATE ETERNAL - Phoenix Amongst the Ashes
 

Annal: Tentokrát žádnej německej hevík ani anglický mňoukání. Death metal zvítězil většinou pěti hlasů. Zvukově čitelnější nakulenost z Fury & Flames. Hudebně zase jistá progrese v rámci žánru. Místy dost zpomalili. Simonetto se lepší. Po morbidím epic failu s Íčkem to vypadá, že letos budou vládnout klasickýmu death metalu. 

Black Hand: Menší tlačenka, než jsem u HE zvyklý, ale zato zase více zajímavých riffů, než jsem u HE zvyklý :P. Haunting Abound je nejlepší skladba, co jsem od HE slyšel za HODNĚ dlouhou dobu. Erik hodně zapracoval a rozšířil spektrum riffů, což je jedině dobře, protože je to opravdu znát a zvuk HE to oživilo.

2. LAST CHANCE TO REASON - Level 2

 
Tři hlasy a druhé místo pro přiteplené techniky z Maine. Mě před čtyřmi lety bavil jejich debut. Novinka je sice vyspělejší, ale míň agresivní a víc „mňau“…

Bizzaro: Opakoval bych se z minulého měsíce, a to doslova, tak tady odkaz na jen odkaz na to, co jsem k Level 2minule psal.

LooMis: Tak za tuhle kapelu musím hodně poplácat Bizzara po játrech a připojuji doporučení všem, kteří si oblíbili Between The Buried And Me, TesseracT a třeba i Periphery. Last Chance se řadí mezi ty mladé moderní kapely, které si nelámou hlavu s tím, co a jak zahrát - vesměs se jedná o vynikající muzikanty - jde jen o to, jakým způsobem postavit hudební stavení, aby z něj nebyl holobyt, ale spíš pěkná chatička, rodinný dům či slušná vilka. V nemnoha případech se poštěstí i výstavní usedlost, což je i případ této šestice z Augusty. Jízda napříč art rockem, djentem, death metalem, hardcorem, rockem, pokaždé ale provázané komplikovanými přechody a rozlámanými beaty. S přetechnizovanou hudební složkou koresponduje i matrixovská digitální lyrika, podobně jako to zkusili třeba Amogh Symphony na The Quantum Hack Code.

3. SHINING - VII: Född Förlorare

 
Annal: Dva hlasy, třetí místo a sebevražedný black metal ze Švédska vedený našňupaným „pořízkem“ Kvarforthem. Netřeba se rozepisovat, recenze zde a dokonce přibyla druhá! Klikejte…

Bizzaro: O albu již bylo řečeno vše, snad jen zmínit větší přístupnost a feeling takových Opeth. Podřezaný superstár...

 
 
 
 
 
Já (Annal) jsem vedle Hate Eternal ještě sjížděl Morbid Angel od C do H a Damaged - Token Remedies Research, ultranatlakovanej death/grind.

 
Baara je tentokrát distingovanější a nahodila Foo Fighters - Wasting Light, pak Between the Buried and Me - The Parallax: Hypersleep Dialogues a taky Niceland - God Has Her Ways We Have Ours.

 
Já (Bizzaro), jak už je uvedeno výše, počúval Last Chance to Reason - Level 2, Hate Eternal - Phoenix Amongst the Ashes, protože tahle deska se jim fakt povedla, pak doporučuju australské matikáře Circles - The Compass (djent, prog, ble ble ble… žádná novinka pod sluncem, ale funguje to, má to hlavu a patu) a tuzemské industriální blackmetalisty Gorgonea Prima - Black Coal Depression, kteří mě docela překvapili. Bylo toho dost, ale s příchodem června ještě více, uvidíme, jak se nám to v příštím hodnocení projeví.

 
Black_Hand se svou troškou do mlýna už vyjádřil u prvního místa, a tak jen doplníme další jeho dva tipy, které naznačují, zač je toho jeho nick. Blut Aus Nord - 777 - Sect(s) a Anaal Nathrakh – Passion a Skagos – Ást.

 
Bros krom zrecenzovaných Deep In Hate poslouchal starý Nile - Black Seeds of Vengeance, deathmetalovou klasiku Incantation - Onward to Golgotha a Destroy Judas - Wake.

 
Filipismo vsadil na jistotu, poslouchal Septic Flesh (Great Mass), teplo-techniky Obscura (Omnivium), lehce modernizovaný Disgorge ze Slovenska - Diftery (Trepa-Nation) a Beneath The Massacre z Ruska, čili Monumental Torment (Element of Chaos).

 
Gianni je výřečnější, a to se masakroval Marutou. Debutem In Narcosis i novinkou Forward Into Regression, která se nám zde již objevila v březnu. „Na prvotině In Narcosis vlak jménem Maruta upaluje v grindcorovejch kolejích. Zběsilá, utržená z řetězu, neuvěřitelně akční fošna. Nasranej Ninja, kterej kolem sebe máchá a seká mačetou jak nemocnej. Na novince Forward Into Regression se ale Maruta podle mýho názoru snaží trochu zamotat hlavinky a trochu mě zmást disharmonií. Místama má tahle deska až Gorguts nádech a bezvadně útočí na moje smysly. Pokud na debutu byl nemocnej Ninja s řádně ostrou mačetou, na posledním počinu je neurotickej, obtloustlej mafián z Yakuzy, kterej mě mučí a k tomu mi tiskne ke spánku řádně natlačnej kvér olovem…až mě z toho bolí hlava!“

Pak si dával Amia Venera Landscape - The Long Procession, které jsme zde měli hnedle dvakrát (v Brně a Liberci) a Defeated Sanity - Psalms of the Moribund.

 
Gorth na to tentokrát šel jinak, „jako top bych výjimečně viděl tři skladby. Lord of the Ages (Magna Carta) - nádherná desetiminutová anglická folkrocková balada ze 70. let se skvělým mýtickým textem, Independent (Haus Arafna) - nad tímhle jsem se rozplýval už minulý měsíc, ta nezávislost vlastně ani nemá cenu a Voila Puk (Volapük) - velice zábavný chamber rock. Ale přihodím i alba… The Axis of Perdition – Tenements, Shining - VII: Född Förlorare.“

 
Kotek samozřejmě řádí ve svém stylu a nahazuje tři komentíky.

Death Grips – Exmilitary: Tak tohle bude jednoznačně jedna z desek roku. Zach Hill znova a zase hodně jinak, tentokrát v rapovým projektu. Ale nečekej žádný pozlátko a bičiz, čekaj tě totiž rozlámaný, minimalistický beaty v hlučně psychedelickým hávu, okořeněným hodně agresivním rapovým projevem. MC tu totiž nediktuje, nemá dokonale vymazlenou flow, jednoduše řve z plnejch plic, zvířecí, vzteklý, ale přitom první slovo, co tě napadne: párty tyvole, párty.

Ampere - Like Shadows: Tak tady snad ani nemusím představovat, protože modří vědí. Totálně nasraný, chaotický screamo, alba ani koncerty nikdy netrvaj dýl než patnáct minut a tak je to správně. Svým způsobem kult žánru a rána mezi voči, jak si jí chtěl.

Fucked Up - David Comes to Life: Tahle deska je moc dlouhá, to je fakt. Ale stejně je ta kombinace klasickýho nasranýho HC řevu s hezkou, melodickou, pozitivní muzikou svým způsobem kouzelná a dokáže ti zvednout náladu nejedno pondělní ráno.

 
Kuba se svými kvéry také moc nepřekvapuje, jede si ve svém. Moderna, kytarovka, moderna.

Born Of Osiris - The Discovery: V dnešním závalu kapel spolek, který něčím vybočuje z řady. Neříkám, že se jedná o originální kousek, ale skladby jsou chytlavé a snad i s hitovým potenciálem!! Skvělé melodie, technika i atmosféra. Povedená záležitost.

Christian Muenzner - Time Warp: Umělec, který se za nějaký čas stane metalovým hrdinou, jenž bude patřit mezi právem opěvované kytarové bohy. Bravurní technika, skladatelská vyzrálost. Není téměř co vytýkat.

Arsonists Get All The Girls - Motherland: Podobně jako u Born Of OSiris. Kapela, kterých tu najdeme desítky, tahle je však už o nějaký ten kus dál. Šílená kombinace jazzu, grindu, death metalu a matiky. Plus této nahrávky jsou celkové kompozice, které nepůsobí jako náhodný bordel, ale jako ucelené a promyšlené skladby.

 
LooMis stojí za hlasy u prvních dvou míst, tedy Last Chance To Reason - Level 2 a Hate Eternal - Phoenix Amongst the Ashes, k nímž říká: „Není třeba nic vysvětlovat.“ Pak ale trošku „stadiónu“ do nás…

Mr. Big - What If...: Spadlo prase do strouhy jak široký, tak dlouhý, Ferda jede na kole, Ferda jede pryč. Každý měsíc se snažím zabrousit i někam do starých vod hardrocku nebo si aspoň odpočinout a relaxovat u nových desek starých rockových kapel. Zapomeňte teda na tuhle Schmitzerovu zpívanku - Mr. Big na comebackové desce neztratili nic z umění, které předváděli už na začátku 90. let. Nedá se očekávat, že by deska sklidila takový úspěch jako např. Lean Into It (1991), ale poznávací znamení kapely je jasně cítit už od výborné první skladby Undertow. Plné arény, chorály, roztleskávání, prsatice v prvních řadách, dlouhé vlasy a melodický rock, kam se jen podíváš, v případě Mr. Big ale ve všech ohledech na neskutečně vysoké hráčské úrovni. Mr. Big se drží jednoho hesla - udělat jednoduchou, maximálně melodickou skladbu a do ní pak napumpovat své hudební dovednosti. 4 sólisté, kteří pracují pro tým. Jojo, kdyby prase lítalo..

 
Ani LordSnape nesáhl jinam a nejvíce poslouchal záhrobní pošmournosti…

Ixion - To The Void: Absolutně výborný funeral doom s prvky atmosférična. Velmi pomalé, teskní, náladové a přitom tak krásně dojemné. Narozdíl od ostatních podobně znějících interpretů jsou skladby svou délkou ještě v únosné míře a rozhodně nenudí. Může za to hlavně trojvokální složka, která lítá od záhrobně pochmurného growlu až přes čisté cleany prozpěvující v pozadí. Vzhledem k tomu, že se jedná o debut, původně dvojice (nyní trojice), tak nemůžu IXION označit jinak než debutující kapelou letošního roku!

A jeho další tipy za uplynulý měsíc? Vomitory - Opus Mortis VIII a Legion Of The Damned - Descent Into Chaos.

 
Lunaris nám sice nějakou dobu stávkuje, do alb měsíce ale svými černotami přispívá pravidelně.

Endless Dismal Moan - Self-titled: Naprosto neuvěřitelná záležitost ze země vycházejícího Slunce a radioaktivního záření. Tohle je black metal. Zlo, nenávist, deviace, podivnost, šílenost, bolest, smutek, samota, nepříčetnost a všemožná jiná negativa. Najdete tam všechno od Darkthrone, Thorns po Ved Buens Ende, i zatracený klavír se tam objeví. Týpek se zabil v roce 2008 po vydání třetího (posledního skutečného) alba. Velká škoda, protože podobně naprosto dokonalých záležitostí se moc nenajde. Doporučuju absolutně všem.
Další nečistoty hledejte pod jmény Aosoth – III a Gehenna - First Spell.

 
-OO- aka zoomař se nadchl novými Haunted, a pak Scanner + The Post Modern Jazz Quartet - Blink Of An Eye a Souad Massi – Raoui.

The Haunted - Unseen: Pro spoustu lidí asi velký zklamání. Namísto dalšího přídělu klasického thrashe v duchu Slayer s povedenejma sólama moderní, hodně pestrá metalová deska, která si hodně inspirace brala i u ANTHRAX z let 93 – 98 anebo i Alice In Chains.

 
Trym poslouchal Född Förlorare od švédských Shining, Ascension od Jesu a doktora House.

Hugh Laurie - Let Them Talk: Všichni znají a milují doktora House, ale málokdo tuší, že když si kulhavý král cyniků v některých dílech šmrdlá na piáno nebo na kytaru, není to samo sebou - představitel House je totiž i ve skutečnosti celkem zdatný hudebník, který si letos nadělil první desku coverů slavných (nejen) bluesových šlágrů. Britův hlas samozřejmě neřeže jako hrdla černých mistrů, přesto Laurie výzvu ustál a jeho hlasová i muzikální performance je přesvědčivá. Nevím, podle jakého klíče vybíral skladby, ale rozhodně se mu podařilo sestavit pestrou kolekci plnou skvělých momentů, přístupnou i posluchači, pro něhož jsou černošské tryzny španělskou vesnicí. Moc příjemná deska, která ční vysoko nad mnohdy chudobné pokusy hereckých hvězd o úspěch v hudební branži. Pochopitelně následuje ukázka - skladba, se kterou Lauriemu vypomohl dokonce sám Tygr z Walesu, sir Tom Jones:

 
Marast tentokrát v hlasování byl pevně v kramflecích, protože i Brutusáček hlas dává posledním Hate Eternal a The Last Chance To Reason. Po návštěvě kina to ale netradičně doplňuje soundtrackem posledních Pirátů z Karibiku.

 
Zzn na závěr přihazuje trošku čistý kožžky…

Soap&Skin - Lovetune for Vacuum: Anja Franziska Plaschg, která se schovává pod jméno Soap&Skin, je mladá, krásná, depresivní. Hraje na piáno, občas trochu zaexperimentuje s elektronikou a k tomu skvěle vrství vokály. Barva jejího hlasu by se dala docela dobře přirovnat třeba k Des Ark. Deska Lovetune for Vacuum (nejlepší název) se bude líbit těm, co mají rádi ponuré projekty využívající kontrastů mezi dramatickými a oddechovými částmi.

A pak si dávala Red Harvest - Cold Dark Matter a ještě Sui Caedere – Thrène.