Společné turné The Dillinger Escape Plan a Maybeshewill tak nějak odstartovalo podzimní koncertní maraton, který nás následující týdny čeká. Jeho tuzemská zastávka v Praze byla zajímavá ale ještě jednou věcí. Účastnili se jí australští modernisté Circles, pro které to byl s Dillingery poslední společný koncert, protože pak už po vlastní ose pokračovali směr Spojené království.

CIRCLES, kteří to odpálili kolem osmé hodiny, u Basick v těchto dnech vyšla nová deska Infinitas, ale jak se dalo očekávat, po dvou ukázkách z ní (předpokládám) se Australané vrátili k jejich EP The Compass, na nějž i publikum reagovalo evidentně obeznámeně. Z něj zazněly hned čtyři skladby, a to úvodní The Frontline, klipová Eye Embedded, pak Act III a Clouds are Gathering. Od začátku byl dobrý zvuk, jen kytary by zasloužily ještě kapánek více, jelikož v něm až moc výrazně figuroval zpěv bezchybného Perryho Kakridase. Technicky i emotivně nemožné mu vytknout cokoli, protože pěvecky byl vážně excelentní, ale jeho čistý zpěv kapele docela ubíral na tvrdosti, často svůj hudební doprovod až překrýval a posunoval ho více do progových vod. Ne že by djent Circles už tak jeho prvky nenesl, ale být v muzice více agresivních poloh, zajisté by nakopávala ještě krapet víc. Příjemné vystoupení, nijak komplikovaná a poměrně slušně srozumitelná muzika.

Pak nastoupili instrumentální MAYBESHEWILL a bylo vidět, že kapela zde má své fanoušky, protože zástup u podia zhoustl. Anglány, výzorem mimochodem naprosto typické, jsem měl zařazené jako math/post-rock, ale jaké bylo mé překvapení, když matika se nedostavila vůbec a post- hudbu spíš jen, především barvou zvuku a postupy kytar, tak olizoval. Maybeshewill totiž, a na vině rozhodně bude ve zvuku až dominující piano a celkové zjednodušení a totální odkomplikatizace rytmiky, spíš zněli jako alternativní a často až jako poprocková cháska mající v oblibě spolky jako Coldplay, takže bych se vůbec nedivil, kdyby toto bylo jedno z jejich posledních tours s tak extrémními kapelami a kapela to nenasměřovala spíše do hal s někým s větším jménem. Po čtyřech nijak výrazně se vyvíjejících skladbách jsem odešel, ačkoli zvuk byl čitelný, čistý a krásně v něm vynikala skvěle vylazená basa.

A pak se sál až do půlky donaplnil všemi, kteří po klubu posedávali, popíjeli nebo někde pobíhali a THE DILLINGER ESCAPE PLAN spustili Prancer, otvírákem nového alba One of Us is the Killer, a ihned bez jakýchkoli okolků bylo jasné, kdo tady komu bude dnes zobat z ruky. Zvuk by sice asi šlo ještě poštelovat, ale co se týče srozumitelnosti, snad jsem při přesunu sálem, ačkoli to při jeho zaplněnosti a pohybu v něm nějakými 350 osobami nebylo jednoduché, neprošel místem, kde bych o ní měl jakékoli pochybnosti. A ty nemám ani o kapele, ačkoli si říkám, jak dlouho to ještě spolek okolo Bena Weinmana bude moci takto táhnout. Jejich vystoupení jsou vždy šílená, naplněná potem a vysilující; nejen pro fanoušky, kterých se na podiu při stagedivingu vystřídalo opravdu dost, tak pro kapelu. Sice už to od Dillingerů živě nejsou takový mrdy, co bývaly a určitě výkon ve Vídni před devíti lety, kterým mě kapela srovnala jak trenky, nebo jaký ve mně zanechala na památné akci s Meshuggah a BTBAM v Roxy, nepřekonala a ani vlastně nepřekoná (tyhle vzpomínky jsou věčné a stále silné), ale ona za to bude dost moci těsnost Rock Café, které kapele, jako klub s vyšším stropem nebo třeba festival, nenabízí dost prostoru pro všechny ty lumpárny (co jiného v mládí mohl Ben být), co se na podiu a okolo něj jinak dějí. I tak si ale Weinman užil hraní na rukou fans, věšel se na světla nad kotlem, odskakoval z aparátu, co mu RC dovolilo. Steroiďák Puciato s tím nejlepším hysterákem pod sluncem byl furt v pohybu a dokonce ani jako posledně v RC nepotřeboval backingy z playbacku a vše v podstatě, až na nějakou tu výpomoc od kytarové sekce u mikrofonu, sám uzpíval. Při tom, jak se hýbe, to bylo obdivuhodné, ale bez debat na sobě (nebo Jena Haze na něm) musel především hodně zapracovat, protože při minulých vystoupení to úplně jisté nebylo. Fantastická i přes tu hybnost souboru je jeho sehranost a našel bych jen málo jim se rovnajících. O kvalitách Billyho Rymera za bicími je zbytečné při popisu plýtvat časem, ale nabyl jsem dojmu, že jeho výkony začínají už nechávat zapomenout na ty Chrise Pennieho. Jeho hra do splašenosti, neurvalosti a troufalosti muziky Dillingerů sedí, má potřebný atak, nápaditost a i cit pro detail. Patnáct let existence pak borcům z New Yersey dovoluje sestavit zajímavý set, v němž nechyběly až na Unretrofied, Parasitic Twins nebo Setting Fire to Sleeping Giants žádné ze zásadních skladeb, ale vybírejte je všechny, když propagujete novou desku, která si logicky urve svůj podíl (hned šest skladeb). Ale dostalo se na všechna alba rovnoměrně (viz setlist níže) a než to ESCape zabalili s námrdem 43% Burnt, pustili do nás od Aphexe Twina i kousek Come to Daddy, takže nejen vzpomínka na Pattona, ale i na trochu toho plagiátorství se dostalo. Teď s odstupem říkám: výborný koncert!

Setlist:
1. Prancer
2. Farewell, Mona Lisa 
3. Milk Lizard 
4. Youth 
5. Full of Eyes 
6. Black Bubblegum 
7. Fix Your Face 
8. Hero of the Soviet Union 
9. Funny 
10. One of Us Is the Killer 
11. Crossburner 
12. Dead as History 
13. Good Neighbor 
14. I Lost My Bet 
15. Sunshine the Werewolf 
16. Gold Teeth on a Bum 
17. Come to Daddy (Aphex Twin cover)
18. 43% Burnt

Fotky © Jakub Krásný / Radio Wave