Články

přeposlat článek tisknout
plakat

MISÞYRMING, KRINGA, RITUAL DEATH, NUBIVAGANT

  • kdy: 10. leden 2023
  • kde: Slovensko, Bratislava, Randal Club

Turné k propagaci nových desek všech zúčastněných snadno rozplynulo předešlou skepsi: materiál z nových desek funguje naživo podstatně lépe.

Dantez: Do Bratislavy se vyráží s nadšením, ale i trochou skepse. Čtveřice kapel se na turné dává dohromady zejména z důvodu propagace nedávno vydaných alb, která se sice setkávají s relativně spokojenými hodnoceními, o nadšení se však dá hovořit jen zřídka. Naděje tak pramení z víry ve větší funkčnost nového materiálu v živém provedení.

Soupiska je přitom sama o sobě velmi lákavá: nejen díky konzistentně kladným ohlasům na živáky, své dělá všeobecný zápal a vzájemná provázanost kapel. Nubivagant a Ritual Death jsou jakýmsi rozštěpením Darvaza, kde první jmenovaní pod taktovkou Omegy hrají spíše vstříc světlu, druzí, s vedením Wraatha, pak raději vzývají smrtelnou temnotu. Později se herní ansámbl rozšiřuje, po rakouském čtyřlístku Kringa zbývají Misþyrming, kteří berou zmíněného Wraatha jako osobního rock n’ rollového mentora.

mIZZY: Účast na bratislavské zastávce tohoto lednového blackmetalového turné organizovaného belgickými promotéry A Thousand Lost Civilizations byla naprostá povinnost. Nejen, že všechny zúčastněné kapely mají venku nové desky, které bylo třeba prověřit i naživo, jelikož na zastávku v ČR tentokrát nedošlo, bylo třeba vyjet do zahraničí. Z okolních štací se nabízely ještě Drážďany a Linz, ale když už koncert na Slovensku vyšel přesně na mé narozeniny a ještě jej pořádali přátelé z Temple of Horror, bylo rozhodnuto.

Chvíli před jedenáctou dopoledne sedám i s drahou polovičkou na vlak z Prahy, zde do sebe překlápím první symbolické pivo a kolem půl čtvrté jsme v Bratislavě. Oproti loňské návštěvě během Hradeb Samoty se zde asi nic nezměnilo. Naprosto chaotické chování lidí a snaha dopravních prostředků zabít chodce v protisměru i na červenou je přesně taková, jak se od “BR” města sluší a patří. Na rozdíl od českých “BR” exemplářů zde ovšem jdou koupit korbáčiky v automatech na mléčné výrobky, což je malé bezvýznamné plus

Po ubytování v hotelu, jehož zdi se nám nápisem “I am sorry.” rovnou omlouvají za to, že zde musíme být, skočíme ještě na pivo a jídlo do Hostince Na Šanci, který je hned naproti Randalu. Nic fancy, ale burger s oštiepkom a klobásou byl docela dobrej, a čtyři piva jsme tu taky zvládli bez problému zvnitřnit. Sedmá hodina ovšem značila přesun do klubu, setkání se s tunou známých nejen z Bratislavy a ČR, ale také třeba z Rakouska. Jelikož na Vídeň během turné rovněž nedošlo, nakonec do Blavy dorazilo mnohem více lidí, než jsem původně čekal, což je rozhodně dobře.

NubivagantDantez: Line-up dává ve všech ohledech smysl. Postupuje se od minimalistického ke komplexnějšímu, ale i od primitivního až po nejgrandióznější. Výkop tak připadá na Nubivagant, kteří si vystačí ve složení kytara a bicí. K časovým posunům naštěstí není důvod: o půl osmé se mezi svícny z lidských ostatků a vysušených krysích mrtvol dere Omega, který první polovinu zpod kapuce loudí převážně čisté nápěvy. Pod melodickým zpěvem se ve stejný čas rozehrává primitivní black metalová hra, která je v rámci zvuku i songwritingu takřka zaměnitelná s Darvaza. Na sypačkách a tupačkách se nese hrstka akordů a přímočaré tremolo.

Nezvyklá kombinace ze začátku funguje, v druhé polovině se ale dostává na prázdné popěvky, které testují obecenstvo a jeho toleranci pro zvukový kýč. Houževnatější dostávají obratem kompenzaci – ve finální The Plague of the Flesh se totiž Omega opírá do agresivnějších hlasových poloh, což vystoupení přidává na vyprchávající dynamice. Ze 30 minut hracího času by snad šla jedna skladba vystřihnout, pak by Nubivagant fungovali bez poskvrny. Netradiční start přesto potěšil – zdá se, že Omega se svým vedlejším projektem nechce dobývat větší pódia či zazší hrací doby. Je to dobře. Nubivagant totiž zvolené zasazení sluší.

mIZZY: Na Omegův Nubivagant jsem byl docela zvědavej, ale zároveň jsem měl z jeho setu největší obavy. Zrovna já patřím k těm lidem, kteří z alba jeho čistý zpěv nemohou rozdýchat, ale důvěru, že to naživo zafunguje lépe, jsem přece jen měl. A jo, nutno říct, že v koncertní podobě tahle hudba vyznívá opravdu sympatičtěji. Byť je to minimalismus ohlodaný na kost, kde Omega v doprovodu bubeníka drhne táhlá dvouakordová tremola a zpívá, dá se do toho hezky zaposlouchat.

Minimálně prvních 10-15 minut díky libozvučnosti skladeb, kterou v jejich druhé půlce už znáte nazpaměť, i když jste je před tím slyšeli jen jednou, bavilo dost. Zároveň zde nebylo až tolik patosu a občasné zintenzivnění popěvků do krátkého řevu zvýšilo pozornost. Jak ale v půlce setu nastoupily „nanana“ pasáže, začal se člověk více věnovat zdravení známých tváří než poslechu hudby. Již zmíněný závěr ovšem potěšil a celkově na mě úvodní koncert zapůsobil o něco lépe, než jsem čekal, i tak ale nenabudil větší motivaci vracet se k domácímu poslechu.

Ritual DeathDantez: Několik minut na dělení se o rozčarované pocity z Nubivagant, ale taky na rozplývání se nad koženou zádovkou Ritual Death, která vévodí bohatému stolu s merchem. Poté, co zjišťujeme, že opulentní kousek stojí skoro 50 éček, kroutíme hlavou a vracíme se k pódiu, kde se z repráků začíná drát You Want it Darker, která se dá trochu považovat za Cohenovu rozlučku se životem. K otevření setu projektu se vzdáváním holdu smrti v hledáčku vlastně ideální volba.

Na stage se vrací Omega, tentokrát však sedá za bicí a kutnu mění za ksicht zbrocený krví. Basák nezaostává, ve výčtu chybí jen klávesový doprovod, který byl od minula vyškrtnut. Nejvíce pozornosti na sebe bez většího úsilí strhává frontman, jehož prezentace je po boku hudby nejklíčovější složkou Ritual Death. Jasně, maska z lebky není určitě nic světoborného, na druhou stranu by byla blbost tvrdit, že odvěkému symbolu smrti někdy ubylo na síle. Vizuál projektu funguje – zejména ve chvíli, kdy se někdo z obecenstva setká s prázdným pohledem maskovaného Wraatha.

Na uhrančivost ale není hned ze začátku čas. Ritual Death se totiž rozhodují, že hned z první do lidí narvou nejstarší, tudíž i nejsilnější bomby. První rozvleklé riffy s varhanním backtrackem ohlašují kult Goat. Altar. Sacrifice, na což impulzivně reagujeme násilím. K uklidnění přichází čas až později, kdy se dostává na tvorbu z debutu, nutno podotknout, že i zde hudba funguje lépe než ze sluchátek a to včetně Salome’s Dance, která se z desky jeví celkem unyle.

Posléze se ukazuje, že i novější tracky dokáží strhnout – vše završuje Black Metal Terror, počas které si lidi pod pódiem opět vymění pár herd do různých částí těla. Poslední kolektivní řvaní „HAIL SATAN, SLAY THE LAMB“, do prázdna čumící lebka se poté bez dalších keců uklízí ze stage. Smrt, sataňizmus, násilí, tedy spokojenost, snad i nadšení. mIZZYm v minulosti proklínaný zvuk se teď rovněž povedl na výbornou. Oba jsme Ritual Death brali jako hlavního taháka šňůry, v polovině večera jsme tak mohli kvitovat, že se výjezd vyplatil.

Ritual DeathmIZZY: Jo, Ritual Death byli hlavním důvodem, proč jsem na koncert jel a konečně mohu říct, že z jejich koncertu nejsem ani částečně zklamán. Do třetice všeho dobrého i ZLÉHO to fakt klaplo se vším všudy, a ani věčně nespokojený jedinec z Přerova si nemá na co stěžovat. A přitom to v mnoha ohledech byl docela odlišný gig než ty předchozí. Začnu zvukem. Ano, na festivalech to prostě bylo vždycky zbytečně potichu a zkrátka chyběl pořádný tlak a koule, aby jejich primitivní hudba opravdu zabíjela. Tentokrát byl celý večer ve zvukové režii Jeremyho z Emptiness, který své řemeslo ovládá dobře, a musím říct, že poté, co jsem s ním prohodil pár slov a poprosil ho, ať to není zase kreténsky potichu, mi vykouzlil (samozřejmě obrácený!) úsměv na rtech. Žádná totálně přehulená morda, ale prostě tak akorát nahlas, aby to fakt příjemně vraždilo.

Další byla změna bubeníka. Na rozdíl od nahrávek a předchozích živáků hraje na aktuálním turné s Rituální smrtí Omega, který na rozdíl od Estena je opravdu pořádný bubeník. Škopky tedy nebyly jen tak šimrány, ale fakt do nich s naprostou přesností řezal, čímž rovněž posunul intenzitu setu o něco dál. No a ta poslední věc, co stojí za zmínku, je absence Håkona. Ale jelikož veškeré synťáky šly ven ze samplů, kromě toho, že nestál na pódiu, stejně žádná změna. Otázkou ale bylo, jaký zvolí Wraathova družina setlist. Přeci jen je venku nové album, nějaké ty koncerty zaměřené na EPčka rovněž proběhly, takže se dalo čekat, že se bude hrát nejvíce z novinky a doufal jsem, že aspoň některé staré pecky zazní.

Jenže když koncert odpálily ty úplně největší staré mordy, okamžitě se šlo do kotle a tetelil jsem se blahem. “Hail Satan!” a “I am Death, worship me!” řveme se zaťatými pěstmi stejně jako frontman a očekáváme, co přijde dál. Z dlouhohrající desky nakonec došlo jen na tři songy, které ale v live podobě taky makaly. Dokonce aji Vermin, což je opravdu spíše hloupější skladba než vražda. Vrcholy byly ovšem úplně jinde. Kromě začátku asi nejvíce rozbíjela ještě Ceremonial Crypt Desecration, což je i z nahrávky jedna z těch největších popravovaček. No a z těch nových pochopitelně závěrečný Black Metal Terror, což byl jediný moment, který dokonce i překonal některé věci z EPček. Spokojenost/nadšení tedy sdílím a vůbec nevadí, že hráli jen 30 minut, během kterých totiž proběhlo vše potřebné. Jediná možnost, jak posunout tenhle koncert ještě o něco dál, by byl Ritual Murder a Mark of the Devil za mikrofonem.

Setlist Ritual Death:

  1. Intro: You Want It Darker
  2. Goat. Altar. Sacrifice
  3. Ritual Death
  4. Vermin
  5. December Moon Cultus
  6. Ceremonial Crypt Desecration
  7. Luciferian Pyre
  8. Salomes Dance
  9. Black Metal Terror

KringaDantez: Výdech, pívo, Kringa. O živé prezentaci rakouské čtveřice jsem moc netušil, očekávání se každopádně motalo okolo přiožralých punkových běsů. Naplnilo se. Okultní garderobu vystřídaly křiváky a stahováky, které asistovaly největšímu rock n’ rollu večera. Kringa hudebně působili trochu jako starší Urfaust, ale i jako Vortex of End. Dva vokály alternují mezi zběsilým řvaním a vyfetovaným hlaholením, zatímco hudba drží převážně střední tempo. Setlist nešetřil na materiálu z poslední desky, která kromě riffů stojí právě na nejrůznějších variacích vřeštění. Momenty, kdy docházelo na nepříčetná zaklínadla jako třeba v tišších pasážích nové Gardens in Bloom patřily k nejzásadnějším chvilkám vystoupení.

Zvuk působil ve srovnání s předešlými Ritual Death o trochu více ploše, což snad vyplývalo i ze samotné hudební roviny Kringa. V rámci hraní vše proběhlo s patřičnou konzistencí. Všemu sekundoval vtipný chaos na pódiu s vévodícím stojanem na mikrofon, který nevydržel snad ani vteřinu na jednom místě. Všehovšudy velmi fajn show, v rámci hrací doby možná příliš ambiciózní – vyloženě hluchá místa nebyla, zároveň ale nic, u čeho by se někdo urval či duchovně procitl.

KringamIZZY: To já Kringu, pokud dobře počítám, viděl v Bratislavě stejně jako headlinery už poosmé. A byť bych vlastně rád řekl, že za ty roky už docela vím, co od nich čekat, vlastně to je především zjištění, že ani po těch letech nikdy nevím, co přesně od nich čekat. Nechápejte mě špatně, já je mám hrozně rád, a to jak po hudební, tak poslední roky hlavně po lidské stránce. Ale těch kapel, co jakýmkoliv očekávání a nějakým metalovým standardům ukazují tak velký prostředníček jako právě Kringa, moc není. Však si poslechněte jejich nejnovější desku All Stillborn Fires, Lick My Heart!, a jistě mi dáte za pravdu.

Ale právě svým totálně punkáčským fuck off přístupem a zběsilostí získali mé sympatie. A byť mají na kontu novou řadovku, ze které samozřejmě hráli, ještě více prostoru paradoxně dostaly podstatně starší skladby. A byly to dokonce i věci, které třeba nehrají až tak často a ani to nejsou ty největší hitovky. I tak ale zvládli davu slušně nasekat na prdel. Jedním z těch momentů, který mi nejvíce utkvěl v paměti, byla hned jedna z prvních skladeb Unwind the Gap Anew! z předchozí řadovky Feast upon the Gleam. V tu chvíli nastal návrat do prvních řad, a byť kapela volila i o něco méně party friendly songy, vlastně mě od té chvíle bavila až do konce.

Jo, přesně, byl to především rokenrol jak hovado. Kapela paří, dav taky slušně paří (v Bratislavě mají hromadu známých, tak ještě aby ne), stojan s mikrofonem letí do píče, kapela několikrát úmyslně střídá tiché pasáže s agresivními sypačkami, a i přes dost dlouhý set to furt šlape. Těhle kontrastů Kringa v poslední době využívá dost, a byť se přiznám, že z desky mi to kolikrát připadá jako pičovina, naživo se mnohdy jedná o styčné momenty setu. Díky čím dál lepšímu bubeníkovi, který ve chvíli, kdy utichnou kytary, stále zběsile sype, vůbec nevadí, že Bastian s Vritrou kolikrát spustí místo jekotu solidně falešné zpěvy. Gardens in Bloom jinak i díky konci opravdu super a Nine Prayers, Red Wine z Total Mental Desecration na závěr setu pak úplně nejlepší. Pro mě vlastně hned po Ritual Death nejlepší kapela večera a už se těším, až je znovu uvidím příští měsíc v Estonsku.

MisþyrmingDantez: S Misþyrming se kýžený tlak kvapem vrátil. Rituální svícny Islanďanům uhasili Kringa, headlineři si tak museli vystačit jen s rudým pódiovým světlem a klasickými, výsostně zaprášenými košilemi. S výpravným málem si Misþyrming hravě vystačí, jejich koncerty totiž odjakživa prodává nebývalá verva, která od začátku kariéry výrazně neskomírá. Je jedno, jestli se člověk zaměří na Dagurovo šílení nebo se najde v extatickém převracení očí basáka Gústafa, hned je jasné, že kapela metal bere vážně. Proudící energie se snadno přelévá do publika, ale i do nové tvorby. Prostředek setlistu je pádně vymezen pro střed novinky Með hamri, tedy pasáží, která je mnohými shledána tou slabší.

Mrdat. Misþyrming na stagi sluší přímočarost stejně dobře jako islandská pokroucenost. Svézt se na banalitě Engin vorkunn proto není vůbec žádný problém. A když chtěl někdo pičovat, vzápětí dostal kult Ég byggði dyr í eyðimörkinni z debutu, která jako jediná hnula předními řadami. Hodina spravedlivě pojala materiál ze všech desek, Ísland, steingelda krummaskuð si vysloužila krátkodobé překřtění na Bratislava, steingelda krummaskuð, což věcně podtrhlo mIZZYho úvodní sentiment. Finální Allt sem eitt sinn blómstraði s hostujícím Wraathem se vlastně jevila už jako taková povinnost. Večeru tak vévodil zápal, který šel z Misþyrming a Ritual Death podobnou měrou. Skepsi bylo učiněno za dost: živě zahrané novinky fungovaly podstatně lépe z pódia, v určitých momentech natolik, že po jejich dosvědčení naživo baví více i z nosičů.

MisþyrmingmIZZY: Hele, já bych hrozně rád napsal, jak mě Misþyrming naživo rozjebali jako za starých časů, jak vlastně byly věci z novinky naživo hodně v pohodě a odsouhlasil Dantezův pohled. Jenže ze setu Islanďanů mám poněkud ambivalentní pocity. Narovinu říkám, že po Ritual Death jsem pojal večer hlavně jako párty a pivíček lítalo dost. Navíc na Kringu jsem se vyblbnul taky dostatečně a Mišpyrming jsem už spíše poslouchal s tím, že dělat kokotiny do prvních řad jsem naběhl už jen párkrát. A když je pivíček více než dost, ale mě zrovna na koncertu něco nesedí, jsem schopnej odejít i z dobré kapely s tím, že to je napiču.

To se sice tentokrát nestalo, ale těch momentů, kdy jsem brblal, jak se mi nelíbí to nebo zase tohle, bylo během sypaček z Islandu fakt mnohem více než u předchozích kapel. Jedna věc je zvuk, kterej tedy nebyl úplně nejhorší, ale pořád asi nejchaotičtější z celého večera. Jasně, ono když hraješ největší náhul ze všech, tak se to aji nejvíce tříská (jak říkal v nedávném rozhovoru Dagur, aparáty naplno pičo!) A ani věci, co znáš nazpaměť, si v danou chvíli tolik neužiješ. Ohledně setlistu rozhodně plus za to, že stále hrají otvírák z debutu a Ég byggði dyr í eyðimörkinni, ale na druhou stranu z novinky nedošlo ani na první ani poslední song, které jsou jednoznačně nejlepší.

Místo nich byly naopak ty nejmelodičtější věci. Za klávesovku Engin vorkunn jsem vlastně docela rád, ale i když mě Með hamri začala poměrně dost bavit, naživo mi tyhle skladby přišly právě nejslabší. Navíc jsem aji musel trochu zamáčknout slzu, když jsem viděl Magnúse, který zde sice fakt poctivě sype, ale oproti svým dost komplexním bicím u Svartidauði teď hraje jen zrychlenou polku. Nasazení kapely je sice furt stoprocentní a je až obdivuhodné, že dovedou s takovouhle silou odpařit deset koncertů po sobě. Blbý gig to tedy rozhodně nebyl. Jeden z těch, z kterých bych si ale odnesl vícero opravdu silných vzpomínek, ovšem taky ne. Všechny předkapely mě v Bratislavě totiž bavily o poznání více.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze