Švédští post-metaloví velikáni Cult of Luna vydali v září novou desku A Dawn to Fear, s kterou vyrazili na turné. U nás se sice letos už jednou ukázali v rámci Brutal Assaultu, kde nový materiál rovněž prezentovali, osobně mi zde ale jejich koncert úplně nesedl. Možná jsem se nebyl schopný po přebíhání mezi metalovými kapelami naladit na jejich atmosféru, možná mi jen nesedl výběr skladeb, který působil příliš ploše. Po předchozích zkušenostech jsem ale očekával, že v klubu, kde dostanou pořádný hrací čas a večer bude patřit primárně jim, to bude o něčem jiném.
V sobotu sedmého prosince se Cult of Luna s docela zajímavými předkapelami ukázali i v pražské Akropoli. Co ale čert nechtěl, zrovna na tento termín vyšel rovněž Celebrare Noctem festival v Rakousku (report se na Marastu objeví snad do konce roku). A jelikož black metal má vždycky přednost, musel jsem koncert, který se konal doslova pár metrů od mého současného bydliště, oželet. Shodou náhod ale hráli Švédové o den dříve ve Vídni, kterou jsme se s přítelkyní v daném termínu rozhodli navštívit, takže jsme je na letošním turné přeci jen odchytli.
Prvně ale něco o klubu. Arena Wien je, co jsem vypozoroval, jeden z nejkultovnějších a nejvyužívanějších koncertních prostorů ve Vídni. Stačí se podívat na program klubu, a jde vidět, že zde hraje velké množství metalových, ale také různých alternativnějších kapel. O Aréně rovněž panuje pověst klubu s perfektním zvukem a dá se sem dostat snadno busem nebo metrem. Samotná Arena se dělí na několik menších a větších částí. Je zda malá hala s kapacitou 240 lidí, velká hala pro 900 lidí, nějaké další prostory, u kterých však nevím, zda slouží k hudební produkci, a dají se zde pořádat také open air koncerty. Jedná se pravděpodobně o opuštěné industriální budovy, které místní pankáči přetvořili v něco smysluplného. Na první pohled vás přivítají různá graffiti a vizuál, který byste od podobného místa nejspíše čekali. Na druhou stranu musím říct, že minimálně vnitřek velké haly, kde se koncert Cult of Luna konal, působil docela fajn. A to ať se bavíme o zvukové a světelné technice na pódiu nebo třeba o hajzlech, na kterých se nebojíte, že dostanete aids hned po otevření dveří, jako třeba na Sedmičce. Největším plusem Arény je však sál, ve kterém se kromě místa na stání nachází také velká tribuna, na kterou si může posedat zhruba 200 lidí, lze z ní dobře vidět a dokonce i skvěle slyšet. Pro menší jedince nebo pro lidi, co nevydrží stát pět hodin v kuse, ideální. Pivo na baru je sice naprosto nepitelné, ale docela potěšilo, že zde dávají v půllitrových kelímcích vodu za dobrovolný příspěvek, takže nemusíte utrácet nesmyslné prachy za nealko v lahvi, ani se napájet z umyvadla.
Na rozdíl od vyprodaného Berlína, Paříže nebo Londýna, a vlastně i Prahy, která den před koncertem ohlásila 95 % prodaných vstupenek, se na vídeňský koncert dalo v pohodě dostat. Pravda, na konci večera sice bylo docela plno, i tak mě ale menší zájem Rakušanů překvapil. Během vystoupení A.A. Williams bylo zatím poloprázdno. Jasný, chodit na předkapely je asi pro místní podobná nuda jako v Praze, stejně bych ale hned od startu čekal více hlav. Alex Williams se svou kapelou sice zatím nemá takové jméno jako headliner nebo druzí vystupující, i tak jsem ale zaregistroval, že se už o ní a její letošní eponymní nahrávce začíná mluvit. Navíc má docela dobré předpoklady k tomu, aby ji začalo žrát hodně lidí. Volí totiž v dnešní době oblíbený vzorec podobně jako Chelsea Wolfe nebo Emma Ruth Rundle. Hlavní roli tedy hraje něžný ženský hlas, který doplňuje hutná kytarová hudba. Instrumentální sekce byla naživo mnohem masivnější než z alba, což Alex pomohlo, aby nezapadla jako pouhá písničkářka, která dostala svých 30 minut slávy. Ve chvílích, kdy se místo kláves nebo akustiky chopila elektrické kytary, zvládla spolu s baskytaristou a bubeníkem utvořit slušnou stěnu a sem tam ji i pěkně proříznout. Kdybych měl sice A.A. Williams srovnat s některými koncerty Čelzí, o srovnatelně silném zážitku nemůže být řeč, i tak ale na úvod více než jen příjemná pohodička. A ano, s výborným zvukem.
Super zvuk vyšel také Brutus, na které bylo už o poznání plněji. Spolu s vydáním jejich druhé desky Nest a intenzivním koncertováním jejich sláva roste. Například ruský pár, který jsme před koncertem potkali, tvrdil, že přijel především na ně. Jejich hudba je navíc hodně chytlavá, poměrně chytře složená a nikterak náročná. Oblibě tohoto tria, které táhne dopředu charismatická bubenice a zpěvačka Stefanie, se tedy nelze divit. Osobně jsem je měl možnost tentokrát vidět už potřetí, a i když první setkání před Chelsea Wolfe bylo spíše neutrální, druhý koncert, který odehráli spolu s Big Brave ve Fuchs2, byl vyloženě parádní. Tentokrát jsem tedy očekával, že to bude opět pecka a rozhodně o zklamání mluvit nemohu. Svůj úderný rokec prokládají post-rockovými plochami a naživo funguje až překvapivě dobře. Stefanie navíc vše zvládá výtečně odzpívat i odmlátit. K tomu připočíst hitový potenciál skladeb jako War nebo Cemetery, a není co řešit. Došlo ale i na několik kousků z jejich prvotiny Burst, a třeba Baby Seal zněl naživo hodně mile. Vrcholem setu ale budiž vygradovaný závěr v podobě Sugar Dragon. Jo, opět dobré.
Přes veškerý respekt, který si předkapely jistě zaslouží, a kvalitu jejich vystoupení, se stále jednalo pouze o rozehřátí před hlavním chodem. A když přišel čas na Cult of Luna, šlo docela rychle poznat, na koho necelá tisícovka lidí přišla, a který koncert si po tomto večeru budou návštěvníci nejvíce pamatovat. S poměrně jednoduchou, avšak velice efektní vizuální úpravou pódia, kterou tvořilo několik bílých plachet zavěšených za zády hudebníků, a dobře zvolenými světly, která protínala oblaka kouře, se podařilo Švédům navodit silnou atmosféru, kterou během více než hodinu a půl dlouhého koncertu postupně proměňovali, a posluchače tak několikrát téměř vytrhli z reality.
Jak jsem psal v úvodu, letošní festivalové vystoupení mě až tak neuchvátilo. V případě klubového koncertu, kdy se soustředíte jen na výkon kapely a nerozptylují vás další blbosti kolem, to však fungovalo úplně jinak. Sice bych tentokrát mohl Cult of Luna vytknout prakticky to samé jako na Brutale, a to, že poskládat set z táhlých skladeb, z nichž má většina přes deset minut, bez zařazení nějaké hitovky, která by koncert oživila, je celkem blbost. Jenže když máte dost času, abyste takovýto koncept natáhli a dovedli k dokonalosti, je to o něčem jiném. Navíc taky pomohl fakt, že jsem měl skladby z nové desky docela naposlouchané a lépe jsem se během nich orientoval. Sice stále zastávám názor, že A Dawn to Fear není zrovna nejlepší album, ale vzhledem k tomu, že z něj vybrali ty nejsilnější skladby, nevadilo, že materiál z novinky tvořil půlku setu. The Silent Man na úvod je jasná věc, ale třeba Nightwalkers fakt šíleně nakládala a i naživo mě utvrdila v tom, že se jedná o nejlepší skladbu z alba. Zařazení Lights on the Hill bylo sice trochu zbytečné, protože to je fakt až přehnaně dlouhý kus, ale o vyloženě nudný song se rovněž nejedná.
Kromě věcí z letošní desky se jinak logicky hrálo dost z Vertikalu a dva kousky zazněly také z Somewhere Along the Highway. Trochu mě mrzí, že jsem neměl příležitost vidět ani jeden z výročních koncertů, kde hráli SATH v celé své délce. Dobře tedy, že na ni úplně nezapomněli a třeba Finland má na jejich koncertech stále své místo. Zrovna ten je totiž názornou ukázkou toho, že Cult of Luna nejsou jen kapelou, která má na pódiu zbytečně moc členů, ale že tři kytary a dvoje bicí zde mají opravdu využití. Zrovna během Finlandu totiž musel jeden z kytaristů rychle vyměnit nástroj a šlo poznat, že během jedné repetice kapele opravdu něco chybí. Kromě této zanedbatelné drobnosti už ale zbytek koncertu šlapal, jak má, a to se super zvukem, ve kterém šlo od sebe dobře rozeznat jednotlivé instrumenty, ale zároveň byly dost nahlas, aby si zachovaly pořádnou sílu.
Když jinak odhlédneme od typicky Kulťáckých songů, kterými byly i nářezy jako I: The Weapon nebo In Awe Of, docela potěšilo zařazení dvou klidných momentů v podobě And With Her Came the Birds a Passing Through. Především druhá jmenovaná píseň je sice totální oplodňovák, ale naživo mě vždycky bavila. Tentokrát jsem ji slyšel v koncertní podobě už potřetí a musím říct, že se jednalo zatím o nejlepší provedení. Jednak byla dobře odzpívaná, ale po rozvážném začátku se k jedné kytaře s xylofonem začaly vhodně přidávat i další nástroje jako bicí a basa, až silně vygradovala v plynulý přechod do závěrečné skladby večera. The Fall patří k songům, díky kterým chápu, proč A Dawn to Fear žere tolik lidí. Jedná se o dost silný kus, který během své délky párkrát zopakuje vzorec, kdy veškeré instrumenty gradují, poté lehce utichnou a pokračují v ještě silnější gradaci. Díky dobrým riffům a úderné rytmice to ovšem funguje, a na fanoušcích šlo vidět, jak s sebou celý sál kývá do rytmu jako smyslu zbavený. I na kapele ale bylo poznat, že hrát podobné věci ji opravdu baví, protože zrovna během The Fall se konečně všichni členové také pořádně rozpařili.
Když dozněla poslední hluková stěna, odkráčela kapela pryč z pódia a bylo jasné, že se už nevrátí. Žádné zbytečné proslovy ani přídavky, které by byly jednak zbytečné a hlavně by narušily kouzlo uceleného setu. Ano, sice mě opět mrzí, že nedošlo na některé hity z Eternal Kingdom, které bych si dovedl představit místo většiny skladeb, které Švédi tentokrát hráli, i tak mě ale dokázali opět svým koncertem zabavit a potvrdili kvalitu své hudby. Vídeňská Arena také ukázala, že je vhodným koncertním prostorem s dobrým zvukem a předkapely mě rovněž bavily. Za mě tedy spokojenost a až bude další příležitost vidět Cult of Luna naživo, asi opět nevynechám.
Setlist:
Vložit komentář