Dantez: Wraath a Misþyrming, toť dvojice která se za poslední roky stala ověřenou koncertní kombinací. Účastník nespočtu zásadních norských blackmetalových kapel na sebe vzal úlohu zvráceného mentora, který dohlíží na to, aby Islanďané podávali vždy co nejnezřízenější koncertní výkony, ale i na jejich pitný režim. Kombinaci šlo ve stejném roce spatřit třeba v Bratislavě, kde Wraath podpořil Misþyrming s Ritual Death. Několik let zpátky pak šlo spatřit duo Darvaza/Misþyrming v pražské Modré Vopici, kde se role supportu zhostili Vortex of End. Za ty roky jméno Misþyrming porostlo, není proto divu, že se v roce 2023 místo konání přesunulo ze skromné Modré Vopice do rozlehlejšího Futura, opět za doprovodu Wraathových Darvaza, nyní ovšem hned s dvojím doprovodem: Helleruin a Wrang.

Už s prvními tóny Wrang bylo evidentní, že se přesun do většího klubu vyplatil. Během otvíráku šlo počítat mnoho hlav, které se musely pasovat s poměrně přehuleným zvukem. Z black metalu předeného válečnou tématikou relativně neznámých Holanďanů se skrz stěnu z přestřelených kopáků moc riffů vyčíst nedalo. Publikum se tak muselo zabavit celkovou nasypaností materiálu a uvěřitelným nasazením kapely, kterému vévodil běsnící frontman se schopností solidně zařvat i zahalekat. Wrang se tak porvali s úlohou první kapely obstojně – publikum se rozehřálo, domů si ale zásadnější dojem ovšem neodneslo.

mIZZY: Nejzapamatovatelnějším momentem setu nizozemských Wrang bylo asi hitlerjugenďácké intro, které nalákalo návštěvníky k pořádnému marši. I dle zpěvákova outfitu s kšandami a nábojovým pásem se zdálo, že půjde aspoň o lehce militantní záležitost. Ve výsledku se ale jednalo o poměrně generický black s melodickými kytarami, kterého lze slyšet všude spousty. Zahrané to bylo sice dobře, nasypané taky, frontman řval rovněž obstojně, energie kapela dávala do živého hraní dost, ovšem nápaditost zůstala na nule. Celé to bylo navíc nahlas jak prase s vazbícími kytarami a naprosto přepálenými kopáky, takže těch pozitivních vzpomínek z první kapely si fanoušci moc neodnesli.

Dantez: Helleruin tak představovali všeobecný posun laťky směrem nahoru. Holandský projekt Carchosta nepředstavuje na poli scény nic nového, vesměs jde o další kapelu z řad, které se pokouší naroubovat kytarový rukopis Mgła do rock n’ rollovějšího výraziva. Nutno podotknout, že Helleruin mezi jmény jako Spectral Wound, Uada či Dumal nezapadá, naopak působí o něco památněji. Snad za to může poněkud odlišná pódiová fazona, která připomene něco mezi přímostí Taake a divokostí Watain. Nasazení kapely není sice nijak originální, za to dostatečně uvěřitelné. Hudba v daných aspektech sekunduje. Když Helleruin spoléhají na rock n’ rollový ráz, není větší problém dav ponouknout k hrození a mlácení hlavami. Zájem trochu opadá v případech, kdy se do popředí dere typické „Mglí“ tremolo. Ve stejnou dobu totiž začíná skomírat drive. Helleruin si skladby s namotávajícími riffy naneštěstí schovali na závěr koncertu, který po silném úvodu spíše vyvanul.

mIZZY: Helleruin byli opravdu ve všech ohledech lepší než první kapela. Z desky je sice kdovíjak nemusím, ale už v Londýně na Cosmic Void festivalu potvrdili, že naživo jim to šlape jak cyp. Co se originality týče, zůstáváme stále na nule, ale jejich model Mgła meets Midnight na koncertech zkrátka maká parádně. Vzhledem k tomu, že Helleruin byli necháni napospas klubovému zvukaři a nestaral se o ně Jeremie z Emptiness jako o hlavní čtvrteční jména, nebylo to zvukově ideální. Na rozdíl od Wrang se to ale dalo docela poslouchat a v průběhu gigu se sound postupně zlepšoval. Londýnský set, kde vše znělo parádně, tedy za mě zůstává nepřekonán, ale i tak jsem se opět výborně bavil. Na rozdíl od kolegy místo punkovějšího začátku cením spíše závěr setu, který pracoval s výraznějšími riffy, což ale neznamená, že bych neocenil celý koncert. Z veškerých band, které navazují na výrazivo již zmíněných Poláků, mě Helleruin naživo baví dost možná nejvíce, a kacířsky řeknu, že tentokrát snad u mě i překonali následující Darvazu. Abylay hodnotil dvaceti sataňizmy z deseti.

Dantez: Přestože se většina návštěvníků vydala na akci kvůli Misþyrming, bylo evidentní, že i Darvaza bude mít v řadách pod pódiem dostatečnou podporu. Už na začátku akce šlo trasovat emblém kombinující symbol Leviatana a hada na mnoha rozích. Posedlost stále rostoucím kultem je oprávněná. Darvaza je totiž jedním z těles, kterému se zápal pro řemeslo dá i nadále věřit – to, že black metal není nějaká víkendová kratochvíle, ale esence, které je podrobeno vše ostatní. Z kapely prýští energie skupin, ve kterých Omega s Wraathem působili. Řeč je zejména o One Tail, One Head a Celestial Bloodshed. Běsů sice od starších dob poněkud ubylo, ráz pravověrnosti je nicméně i nadále citelný.

A právě zápal je aspektem, kterým Darvaza dokáže dav strhnout. Kapele se dá věřit každé gesto, jakákoliv zatnutá pěst nebo v sloup obrácené oko. Není tak překvapením, že se Darvaza dočkali nejzběsilejší odezvy. Konsensuální násilí i troglodytní extáze přitom, poměrně pochopitelně, vyvrcholila během Towards the Darkest Mystery, kdy se sborově oslavovalo jméno Lucifer. I zbytek setu ovšem neměl příliš problému nabádat ke vztyčeným pěstem a pokřiveným grimasám. Kontrast Wraathova násilného projevu s kontemplativnějšími nápěvy Omegy na prosté blackmetalové nástavbě prostě funguje. Nejzářnějším příkladem budiž finále s The Silver Chalice, kde se dekadentní popěvky nesou vesměs na dvou akordech. Stačí to, kdyže se to myslí vážně.

mIZZY: Z prvních koncertů kapely, kterými Darvaza šokovala, jak z naprosto jednoduché hudby dovede naživo vytřískat maximum, odcházeli lidi slušně zničení. Když zavzpomínám na třetí Prague Death Mass nebo na jejich koncert v Bruselu, jednalo se o gigy, které překonaly snažení mnoha podstatně nasypanějších a zběsilejších kapel. Od té doby ale Darvaza přišla s řadovkou, která ani zdaleka nepředstavuje kapelní vrchol, hraje fakt všude možně, což je vzhledem k rostoucímu jménu pochopitelné, ale upřímně říkám, že se mi už trochu přejedla. To nadšení z prvních shows se lehce začíná vytrácet, a když člověk jde na koncert automaticky s tím, že očekává námrd jako za starých časů, je to docela těžké překonat. A byť vlastně souhlasím s Dantezovou chválou, koncert to byl dobrý a zapařil jsem během něj solidně (natržené triko z kotle mluví za vše), nemohu říct, že by z řady akcí, které jsem letos navštívil, nějak extra vyčníval.

Mezi nejsilnějšími čtvrteční momenty se ale celkem překvapivě zařadil song This Hungry Triumphant Darkness z loňské řadovky Ascending into Perdition, u které dost dobře vynikl kapelní model - složit tupou hoblovačku, kterou při domácím poslechu klidně v půlce přeskočíte, ale naživo zkrátka maká. Tím, a úvodní Mother of Harlots ale hraní nového materiálu skončilo. Že by ani samotná kapela své desce tolik nevěřila? Většinu setu tedy tvořily již stokrát slyšené songy z EPček. “I am what I am, and I am fire!” je sice moment, který potěší vždy, ale jinak bych ten setlist už trochu obměnil. Zvlášť skladby s čistými Omegovými zpěvy, které nepatří k těm nejsilnějším. Palec nahoru ale naopak dávám za minutovou vzpomínku na Celestial Bloodshed v podobě Gospel of Hate, což byl jasnej vrchol, ovšem fakt krátkej.

Dantez: Koncerty Misþyrming dnes už představují poměrně nepřekvapivou záležitost. Není to nutně špatně. V případě Misþyrming to totiž znamená vždy konzistentní a ryze metalovou show, ve které se kapelní verva snoubí s jedinečným chladným rukopisem mrazivého Islandu. Ve Futuru stačily první tóny Söngur Heiftar na to, aby bylo jasno, že si Misþyrming přešlap opět nedovolí. A došlo i na méně čekané, když kapela v první půli vystřihla Hof, track ze splitu se Sinmara, co teprve k závěru, kdy přišel prostor na hezkou poctu norskému kultu a kapelnímu mentorovi v podobě coveru One Tail, One Head.

Zbytek setu byl laděn průřezově, tak, aby došlo na starší islandskou disonanci i novější přímější metal. Vše přitom fungovalo skvěle, zejména proto, že z celého vystoupení opět prosakovala neutuchající aura plynoucí z domoviny členů, kde se chladná odosobněnost prolíná s všudypřítomnou frustrací. Z pódia tak prýští svérázně agresivní náboj, zejména v momentech, kdy se první linie kapely bezhlavě oddává hudbě, evidentně na svou existenci zapomíná a nechá se kontrolovat pouze dynamikou vlastního katalogu. Ten na obecenstvo působí podivně uhrančivě, jako kdyby člověka tlačil do země a neumožňoval mu expresivnější reakce, než je pouhé občasné zahrození. Snad i proto Darvaza se svou špinavou rozohněností působila památněji než krotší (byť stále divoký) a preciznější tah na bránu Islandu.  

mIZZY: Zde se nemohu nechytnout kolegovy první věty a musím si aspoň trochu rýpnout, byť je mi jasné, že to nemyslel úplně doslovně. Koncerty Misþyrming rozhodně nejsou nepřekvapivé. Snad leda v tom smyslu, že je prakticky jasné, jak nasypaný a energický set pokaždé předvedou, ale tohle byl letos můj čtvrtý gig Mišpyrming a každý z nich byl o dost jiný. Samozřejmě, hodně dělaly podmínky jednotlivých prostorů a zvuk, ale mám za to, že všude hráli aspoň částečně obměněný setlist. A byť bych si na to jako velký fanoušek debutu mohl stěžovat, až na úvodní Söngur heiftar z něj tentokrát nezaznělo vůbec nic a Islanďané se věnovali hlavně materiálu z posledních dvou desek. A světe div se, i přesto že bych na něco takového v minulosti pičoval, tentokrát mi to vůbec nevadilo.

Jeremiemu se podařilo udělat naprosto adekvátní zvuk, kterej byl sice z těch letošních koncertů nejhlasitější, ale zároveň díky němu vše tlačilo jak prase a dobře vyznělo. Jestli jsem si v Bratislavě stěžoval na to, že to je nahulený jak kráva a tříská se to, tudíž tomu šlo až na ty nejvlezlejší melodie prd rozumět, tady to bylo přesně naopak. Jasně, melodické linky, aby se jednotlivých skladeb dobře chytali aji ti, kteří je až tak dobře neznají, byly samozřejmě dobře výrazné, ale jinak to byl METAL jako prase a totální kopanec do xichtu. Orgia, Ísland nebo Med humří, všechno totální šlehy. Největší radost ale přišla s Hof, kterou jsem naživo ještě nikdy neslyšel, a krásně vyznělo, jak heavy skladba to je. Překvapení v podobě coveru The Splendour Of The Trident Tyger s Wraathem u mikrofonu bylo už jen třešničkou na dortu.

Furt si sice můžu trochu zabrblat a říct, že v Londýně a hlavně v Estonsku to bylo ještě o něco lepší a s ještě lepším zvukem. Ale i ve Futuru to klaplo na výbornou a vzhledem k fakt totálně našlapanému setu u mě Islanďané překonali Darvazu na plné čáře a jsem fakt rád za to, že tři ze čtyř letošních koncertů Misþyrming dopadly fakt na výbornou. O tom, jak skvěle táhne kapelu kupředu Magnús, kterej je jedním z nejlepších bubeníků na blackmetalové scéně, se taky nemá smysl bavit. Až mě sakra mrzí, že v téhle formě a s takovýmhle zvukem jsem kapelu neviděl v době, kdy hrávali celý Söngvar elds og óreiðu a zvukově to většinou docela skřípalo. Už se každopádně těším na to, až je uvidím znovu v lednu v Trondheimu a pak zase na hromadě dalších festivalů všude možně.