MXL: Trenčínští vařiči mlhy Depresy se vyloupli po čase zdánlivé hibernace, aby představili materiál nového dvojskladbového EP i s novým bicmanem Hoyasem, který k nim přibyl z grindových Attack of Rage. Na druhou kapelu dne bylo zvědavých celkem dost lidí a dostalo se jim solidního průřezu diskografií těchto slovenských věrozvěstů death/blacku. Všechno bylo v pořádku, jen by intenzivní skladby Depresy snesly trochu méně civilní projev hudebníků, čímž by show dostala větší grády. Jinak super.
Ve Francii domestikovaný bývalý basák Voivod Eric Forrest předvedl s bandou E-Force thrashovou muziku jako z partesu. Poměrně neznámá kapela s podivným názvem, ještě horším logem a příšernými obaly alb je celkem originální a šlape. Na původní Ericovy Voivod dá vzpomenout nejednou, ale vlastní tvorba je svébytná dost. Nikdo z přítomných se nenudil i díky super vokálu a solidní instrumentální úrovni.
Insanity Alert z Lince jsem do té doby znal jen podle názvu, ale jejich natlakovaný moshing thrash rozesmál a nakopal nejen mě. Vedle Terror šlo asi o nejenergičtější páteční vystoupení. Chlapi mají smysl pro humor, na podiu visela plachta s logem a portrétem Alfa požírajícího kočku, na jednom ze dvou vystavených bannerů byl nápis ve smyslu: „Co tady sakra dělá tahle věc?“ Na druhém zase německý reflexně zelený nápis: „Ať všichni do minuty zdechnou!“ Zpěvák při první skladbě vyběhl v nafukovacím obleku coby 300kg tlusťoch, aby později předvedl veselou havajskou košili pod ním. Do lidí IA nesypali jen divoký přímočarý thrash k radosti dovádějící mládeže, ale také kolínka, nafukovací nanuky, míče, koupací kruhy. Úchylný Rakušák za mikrofonem chvíli mával obřím jointem z polystyrenu, následně začal vyprávět o odporném průjmu ze zázvorového RedBulla, kterým zaneřádil celý hajzlík, aby uvedl song Desinfector. A tak pořád dokola. Sled bizarních scének, keců, do toho cover od S.O.D. Kill Yourself, vřava na podiu i pod ním. Prostě vtipná šílenost v duchu vlastní hitovky „Run to the Pit, Mosh for your Life“.
mIZZY: V pátek vyrážím do areálu až podezřele brzy, ale kvůli Sadistic Intent se trhnout od piva vyplatilo. I přes to, že v kapele nahrají žádní mladíci, na pódiu jim to solidně šlape. Jejich old school death (zde se nejedná jen o žánrové přirovnání, první dema vypustili už v roce 89) má stále sílu. A nejen to, vlastně byli jedním z nejlepších death metalů celého festivalu. Přitlačit trochu na pilu, klidně by smetli i mladší extrémnější bandy. Minimálně pro fanoušky Incantation a Morbid Angel super probuzení.
AddSatan: Od Sadistic Intent jsem před festivalem neslyšel ani notu, ale pověst je předchází dobrá a tak jsem na ně po pár pivech taky vyrazil a nelitoval jsem. Kapela je z Kalifornie, ale pánové vypadají jako z Mexika. Čekal jsem spíš nějaký osmdesátkový thrash/death (mj. 3 členové kapely chvíli hráli v Possessed), ale byl to fakt převážně temnější death metal z raných 90. let (nebo 89/90), místy slušně nasypaný (bubeník do toho zvládal ještě zuřivě točit řepou), skvěle zahraný, s dobrými riffy, poměrně chytlavý a energický. Párkrát se tedy nějaký thrashovější, nebo snad dokonce crustovější riff objevil, ale i díky tomu to bylo celkem pestré a zábavné. Snad jediným trošku slabším článkem byl vokál, asi už lehká „únava materiálu“, přece jen, zpěvák už není nejmladší. Povedl se i zvuk, takže nakonec pro mě hodně překvapivě nejlepší death metal festu.
MXL: Desky Hate mě baví, včetně poslední Tremendum. Naživo jsou to ale obdobně otravní pozéři jako Behemoč a vlastně ani nechápu, jaký to má všechno smysl. Hudba vlastně v pohodě, ale dívat se na ty klauny nedalo.
onDRajs: Hentai Corporation. Naposledy jsem tyhle magory viděl v Ústí v době, kdy jim ještě ani nevyšlo první EP. Ohlas měli tehdy skvělý. Sláva jim ale do hlavy nestoupla a svůj ujetý rock’n’roll hrají se stejným nasazením a bez kompromisů jako před sedmi roky. Stylově se jejich hudba podobá vyšinutějšímu a tvrdšímu Pražskému výběru, v němž ovšem nezpívá Kocáb, ale Axl. Jo, ten Rose, který všude, kam přišel, dělal jen bordel nebo ostudu. Radek Škarohlíd se v něm zhlédl. Koncert je plný vulgarit, obscénních vtípků, chlastu (zpěvák rozdal nadšených fandům v první řadě kvantum panáků), je to svým způsobem i dobrá reklama, protože která česká tvrdá kapela se dostane do mainstreamových deníků? Ale to se už dostávám někam jinam. Radek se i tentokrát strefoval do postav českého pokleslého pop-showbyznysu, na BA to schytala Hanka Zagorová. Ale nejen ona. „Tuhle píseň chci věnovat jednomu člověku a není to Lucka. Andreji, ty zmrdeeeee!!!“ To hovoří za vše, ne? Hudebně velká paráda, tolik energie nenajdete u Cannibal Corpse ani na tuctu jejich vystoupení. Hentai Corporation jsou naživo o dost nervnější, tvrdší a celkově vyšinutější než na deskách. Dominují potrhlé klávesové rejstříky (občas trochu v mixu zanikaly), ječící Radek a vynikající kytarista. Zazní největší pecky, odpočinkové kusy chybí (ano, jsme na metalovém festivalu) a na závěr nemůže chybět klipovka Dr. Zaius. Obecenstvo na BA tvoří většinou zejména lidi ze zahraničí a tak doufám, že si po letošním ročníku Hentai Corporation zapamatují jako české zástupce, kteří stojí doma za poslech.
LooMis: Jo, jo, poleželi jsme si, naštěstí páteční den měl být pod mrakem, s deštěm (což bylo), takže dospávání prohýřené noci nebylo, jinak všudypřítomným sluncem, rušeno. Trochu mne mrzí, že jsem se nevykopal na Depresy a hlavně E-Force Erica Foresta, ale nikdo nejsme dokonalý, že?
Pátek byl kapelově celkově nezajímavý, až na pár výjimek. Nástup byl tedy až na Hentai Corporation (ale to už jsem jí zase maličko měl), takže show mne strhla. Úplně chápu, že HC se snadno dostanou do křížku v podstatě s kdekým (třeba vyhazov z festivalu v Dačicích?). HC byli zároveň jediná česká kapela, která zatáhla na festival politiku. Nevadí mi to a považuji to v podstatě za součást image kapely a jejích postojů. Nátřesk před pódiem a transparenty o Lucce B a Sázava festu jenom dokládaly že, fanouškovská základna HC je opravdu široká.
onDRajs: Neocaesar jsou sice novou kapelou, ale při pohledu na personálie zjistíte, že jde o známá jména. Čtyři čtvrtiny skupiny jsou lidé spjatí se Sinister. A nejde o žádný kompars, Mike a Bart se podíleli na jednom z nejlepších deathmetalových evropských počinů – Hate. Neocaesar ovšem znějí trochu jinak, sirnatého feelingu tu moc nenajdete, jde spíš o death tradičního střihu. Technika versus old school zhruba půl na půl, kytara má naživo stejně jako na desce trochu thrashový odér, zkuste debut 11:11 a uvidíte… Jak jsem zatím z reakcí lidí pochopil, Neocaesara si proti vyčichlým Sinister cení o poznání více. Škoda, že posluchač neznalý jejich tvorby si to nemohl vychutnat víc, zvuk kapely stál na Metalgate totiž dost za prd.
MXL: Poměrně zvláštní dramaturgický krok pořadatelů způsobil karambol, kdy dvě holandské deathové veličiny hrály proti sobě na hlavní stagi a ve stanu. Satanužel to odnesli méně známí Neocaesar, přestože se jedná o zasloužilé rozsévače smrti. Jde totiž o tutéž sestavu hudebníků, která má na svědomí kultovní album Sinister Cross the Styx. V podobném duchu kapela vydala dosud jedinou placku 11:11, z níž se logicky hrálo. From Hell, Invocation of the Watcher, Sworn to Hate a další ultimátní mordy nás slušně rozdováděly. Z Holanďanů vyzařovala zlověstná pohoda a koncert odpařili i před poloprázdným stanem, když původně celkem zaplněný prostor opustila většina fans kvůli vystoupení Pestilence. Neocaesar by v jiný čas určitě uspěli lépe, hudebně na to mají. A dvě kapely pro stejné publikum najednou, to vnímám jako jednu z letošních organizačních hrubek.
LooMis: Asi zase budu za nenávistníka a osočován z předpojatosti, ale Mameliho živě fakt už ne. Na intro z Hadeon navazuje Non Physical Existent a pak už Mameli oznamuje, že bude hrát starý materiál a Pestilence jsou „fuckin‘ brutal death metal, so com‘on“. Začíná se z prvotiny Malleus Maleficarum (Anthropomorfia, Subordinate to the Domination a Commandments). Tady je krásně vidět, jak se Hadeon snaží cpát do těchto starých poloh, kdy technický death metal u Pestilence sice teprve vystrkoval růžky, ale byly zatím malé. Hadeon naopak má obrovské roky, ale hudebně se tam šudlá 100x slyšený kolovrátek. Asi bych mohl vydržet k dalším deskám, ale je mi jasné, že na nejoblíbenější z prvních třech desek Testimony (Spheres je samozřejmě úplně jinde), dojde možná tak na dvě skladby. Jako vždycky. Zhnuseně odcházím. Kapele neupírám technickou zdatnost, skvělý zvuk, světla, ale přijde mi to, že se tady mrhá talentem, který je těžce vyvažován hudebním kalkulem.
MXL: Co říct k mnohými očekávanému vystoupení Pestilence, které jsem sledoval asi od čtvrtého válu? Po odfláknuté novince Hadeo a vyhození Tonyho Choye z postu basáka jsem k Mameliho partě přistupoval nanejvýš obezřetně. Patrick překvapil absencí siláckých „fuck, fuck, you fuck“ keců, a také znatelnou proměnou fyziognomie. Místo plešatého vyžrance z doby před deseti lety před nás předstoupil z fitka nabušený Mameli vzor 2018 s podstatně skromnějším projevem a nadupaným setlistem plným hitovek z Testimony of the Ancients a Consuming Impulse. Potud v pořádku, každý rád zavzpomínal. Zahráno to bylo celkem dobře, ale to taky nestačí. Ačkoliv se lidem vystoupení velmi líbilo a já sám jsem po jeho zhlédnutí také ubral na přísnosti, fakt je jeden. Leader kapely se zajímá především o profit, muziku dle mého názoru hraje pouze z kalkulu a zatím mu to u fanoušků vychází. Pestilence nemá dnes co říct, nový materiál kopíruje sama sebe ve zjednodušenější podobě, slibovaný jazz/deathový Neuromorph také nikde. Nabízí se ale jedno vysvětlení. Od jedné Patrickovi známé, s níž jsem měl možnost druhý den mluvit, jsem se dozvěděl, že Mameli trpí těžkým diabetem. Léčba nemusí být levná, a to by mnohé vysvětlovalo.
mIZZY: Po slivkové pauze se vracím až na druhý set Grave Pleasures. Ten oproti tomu čtvrtečnímu tentokrát dokončili v plné délce bez jakýchkoliv problémů. Začali přesně tam, kde předešlý den skončili, tedy skladbou Death Reflets Us od Beastmilk, jen tentokrát v regulérní verzi. Dále pokračovali převážně odlišným setlistem. Jasně, pár největších pecek zopakovali, ale rozhodně mají palec nahoru za to, že fanoušky nenudili opakováním toho samého dva dny po sobě. Došlo tak i na skvělou skladbu Deadenders s chytlavým refrénem „Dance with the skeletons…“ a další. Oproti čtvrtku měli o kapku špinavější zvuk, ale nic co by narušilo celkový dojem. Škoda pouze, že ani jeden den nezazněla žádná skladba z alba Dreamcrash. Třeba takovou klipovku New Hip Moon bych si dal rád. I tak ale oba jejich koncerty patřily k tomu nejzábavnějšímu z celého festivalu.
onDRajs: První Hoře. Po vydání jejich fantastické poslední desky jsem tuhle bandu prostě musel vidět. Většinou to na BA bývá tak, že skupiny, které přímo nespadají do metalového ranku, tady svou produkci živě přitvrzují. Možná nechtějí být před máničkami za „měkouše“, ale většinou to bývá ku prospěchu věci. První Hoře byli tvrdí tak akorát, sázka na jednostrannost by se jim nevyplatila. Jejich hudba má totiž tolik barev jako duha, poetičnost se tu projevuje ve vzletných momentech, použití harmoniky, líbezných klávesových rejstřících, naopak metal tu hájí řízné riffy. Milan Urza to sice naznačoval mezi písněmi, punková Diskokoule nezazněla, dominovaly totiž písně z Křehkého mechanismu pozemského štěstí. Chlapci předvedli údernou Viva la Vita!, skočnou Čobol a Čehún, hymnu všech looserů Malej pán a nakonec zazněla i baladická Černej Petr. Všechny refrény (a nejen je) jsem odzpíval spolu s kapelou, na kterém vystoupení na Brutalu se mi tohle stane? Koncert nese prvky jisté divadelnosti (gestikulující klaun s akordeonem, křepčící klávesák pan Bertrám oděný do bizarních šatů), cirkusové kousky ale nikdy nepřebijí audio samotné. Pobaví i uvádění skladeb, skupina se nebere vážně. Když Urza prohlásí „rád bych vám ještě řekl…“, do řeči mu skočí mluvený úryvek z desky „ty bídný červe, kdybych chtěl, na místě tě rozdrtím“. Zaujal přearanžovaný Absurdistán, kapela zřejmě nebyla spokojená s jeho verzí na CD. Ještě musím pochválit parádní nazvučení, je prostě vidět, že když zvukař nemá nepochopitelnou touhu zlikvidovat publikum hlasitou sonickou anihilací (aneb motto „čím více je to nahlas, tím je to lepší“), i na Metalgate lze dosáhnout dobrého soundu. Škoda, že První Hoře nehráli déle, 35 minut mi přišlo fakt málo.
mIZZY: Z První Hoře stíhám asi jen poslední tři skladby, z nichž jedna byla Hymna Naděje, což je asi nejlepší hit nové desky. A ano, jako jedna z kapel na Metalgate stage měli dobrý zvuk.
brutusáček: Misery Index začali tam, kde dva dny předtím Black Dahlia Murder, stejným uragánem, jen o něco přímočařejším. Je otázkou jestli stejnotvárnost jejich skladeb není překážkou nebo devizou, ale jejich konglomerát death/grind/metalu prostě maká na jedničku a zrovna stejně jako u Dahlie není problém garáž ani open air. Závěrečná Traitors jako vždy nezklamala!
MXL: K Misery Index snad jen to, že je zajímavé sledovat, jak bývalí členové Dying Fetus dokáží zajímavě korelovat s aktuální tvorbou baltimorských souputníků, a přitom být tak odlišní. Jako vždy perfektní koncert, v němž se dostalo i na nejnovější pecku I Disavow, která představuje kapelu v tom nejlepším světle.
Terror jsou další z kapel, které se do Josefova vrací s oblibou. Nekompromisní hácéčkáři z L.A. fungují jako záruka živelně pumpujícího davu, který si s hudebníky vzájemně vyměňuje impulsy k ještě většímu bordelu v circle pitu. Hardcore as fuck!
AddSatan: Pak následovalo odpolední zevlení a popíjení (studený matcha tea s tatranským čajem je geniální kombinace) a po sedmé večerní jsme se nejdřív chvíli povalovali na K.A.L. stagei, kde hrála She Spread Sorrow. Slečna v jakési uniformě služky (?), či co to, prý power electronics/noise/dark ambient, ale přišlo mi to takové (až moc) jemné a zvukově nezajímavé, pokusy o výhrůžné šeptání vyznívaly také rozpačitě. Nevím, nic moc, dál. Ale válelo se tam pěkně.
Na Eskhaton jsem se těšil ze všech death metalů, které na festivalu hráli, zdaleka nejvíc. Belzebubužel se potvrdily obavy ze zvuku. Ono je to dost špinavé i z desky, ale ještě ok, zvuk se mi (hlavně ze sluchátek) líbí. Jasně, nazvučit naživo něco takového není určitě nic snadného, ale hlavně v první polovině to byly jen převážně nečitelné, nepříjemně výško-středové chuchvalce hluku, do kterých kdosi střílel kulometem a někdo jiný nevýrazně huhlal. Vokál mi přišel oproti desce slabší (mohlo to být rovněž zvukem), jakoby se kytarista soustředil hlavně na hraní a vokál odbyl jen tak, aby se neřeklo. Prsty jim všem místy po hmatnících lítaly, až se z nich kouřilo, ale co naplat. Navíc hráli ještě za světla a to se k podobné hudbě prostě nehodí. Užít si šlo jen těch pár relativně jednodušších pasáží a kratších „intermezzo“ skladeb jako Elu Azag, na kterou se konečně rozjel alespoň malý, krátký kotlík. V druhé polovině, či poslední třetině se zvuk přece jen trošku zlepšil (nebo jsem našel lepší místo?), poznal jsem třeba úvodní věc z poslední desky Relic of Mictlantecuhtli a závěrečnou Kimah Kalu Ultu Kulla (to jsou zase názvy, haha). Celkově až na pár lepších, čitelnějších míst, kvůli zvuku zklamání. Asi škoda, že jsem se nedokopal na afterparty do Vopice, ale nejspíš bych tam usnul ve stoje.
mIZZY: Pak opět návrat na Oriental stage, kde nás přišli zabít australští Eskhaton. Nejprve zvukově, ty výšky celkem trhaly uši, ale také svou hudbou. Jejich death metal je tak nasáklý špínou, že se hodí přirovnání třeba k Impetuous Ritual, ovšem nepostrádá i promyšlené kytarové pasáže. V půlce setu se zvuk zlepšuje a jejich hudba ničí čím dál více. Škoda, že kolem stáli samí unavení jedinci. Pokud si nějaká kapela zaslouží pořádnou melu, Eskhaton mezi ně patří. Mimochodem, na nedělní afterparty ve Vopici to rozjebali snad ještě více. Jak byl jejich kontakt s publikem přímější, o to byl jejich koncert intenzivnější.
MXL: At the Gates byla pro jednoho z headlinerů pátečního večera přirozenou volbou a Tompa a spol. se jí chopili se ctí. Zvukař se hlavně v první třetině trochu trápil, ale bylo to snesitelné. Osu koncertu určovaly vály z novinky To Drink from the Night Itself, předchozího At War with Reality a Slaughter of the Soul. To bylo sympatické, kapela si za novým materiálem stojí a nesází pouze na jistotu jako třeba Pestilence. Naplněné nádvoří pevnosti si gothenburská legenda získala okamžitě, i když Thomasův vokál už není, co býval a byl po celou dobu přehnaně nahalený. Naopak absence Anderse Björlera, který se nadále chce věnovat jen The Haunted a svého basujícího bráchu Jonase v ATG nechal samotného, byla solidně vynahrazena sympaťákem Jonasem Stålhammarem. Sledovat za bicími Adriana Erlandssona je zážitek samo o sobě, a tak Švédi patřili k dalšímu topu fesťáku.
LooMis: At The Gates nejsou na Brutalu žádnými nováčky, ty tam jsou doby, kdy jsem nadšeně čekal na návrat legendy a těšil se na novou desku. Anders Björler odešel a místo něj nastoupil minulý rok Jonas Stålhammar. Já bych ale ještě rád viděl změnu na postu bicích. Přijde mi, že Adrian Erlandsson už je brzdí, začíná mi u něj vadit až přílišná spoutanost tím, hrát „to nejnutnější“. Setlist, který se rozložil mezi poslední dvě desky a Slaughter Of The Soul mne trochu překvapil, ale v podstatě mne bavil.
brutusáček: Návratový koncert AtG před lety byl maximální top, protože se hrál starší materiál, následující koncert byl slabší, byť reuinonovou desku mám rád, přesto jsem si letošní At the Gates dal. Pravda, opět to nesekalo jako napoprvé, spíše se to místy tak nějak i táhlo, za což může letošní novinka (pro rychlíky jsou tu Lurking Fear), ale ten materiál mi tak nějak sedl, takže za mě ok. Navíc pořád jejich hudba má skvělý momenty a Lindbergův křaplák mám rád. Zvuk zprava u obrazovky hlasím jako gut.
onDRajs: At the Gates byli před třemi roky na BA famózní, letos mi to přišlo zvukově roztřepenější a bez koulí a tak jsem si řekl, že je na místě zkusit něco nového. Mířím na Oriental stage, kde už pár minut čarují svůj notně rytmicky rozházený free dark rock/metal (tuhle pseudoškatulku jsem si právě vymyslel) Aluk Todolo. Rezimé? Tak nějak napůl, čemuž odpovídaly i reakce lidí okolo. První skupina odcházela, ta druhá se neustále extaticky zmítala do prapodivných parytmů, které nikde nezačínají ani nekončí. I můj dojem je stejně jako z desek rozpolcený, atmosféru to má takovou, že byste ji nerozkrájeli ani motorovou pilou, potíž je v tom, že kapela na začátku nastolí nějaké hudební téma, nikam dál ho však nerozvíjí. V kruhu bloudí i postmetalové rejstříky kytaristy, který v podstatě v prvních 15 – 20 minutách řekl všechno a pak už to jen opakoval, derivoval, sčítal, násobil i dělil. Možná mi něco uniklo a opakování je součástí rituálu nebo mě prostě jen jejich fluidum míjí. Aluk Todolo sice dostali na začátku dobrý nápad, jak spojit avantgardní rockové směry 70. let s blackovou temnotou, skupina však své dobré riffy patřičně nerozvíjí a zůstává jen u jejich opakování.
AddSatan: Náladu mi ale rychle spravili Aluk Todolo. Viděl jsem je tentokrát potřetí a tenhle set byl ze všech dost možná nejlepší. Hrálo se pravděpodobně převážně z Voix, kterou jsem doma slyšel asi 1,5x a moc mě to nebralo, ale v živém provedení mě AT naprosto uhranuli. Současní Aluk Todolo jsou dost jiní než v dobách Occult Rocku a dříve. Z psych/krautrocku zbyl už jen psychedelický opar a z black metalu pár cárů temnoty a mlhy. Jinak to zní vlastně spíš jako jakýsi free jazz/noise(rock?). Klidně bych věřil tomu, že to byla z části improvizace (prý ne), ale v jistých pasážích a přesných přechodech bylo jasné, že tomu tak není. Bubeník neúnavně sází šílené polyrytmy, znělo to přibližně jako 3x zrychlené a (ještě) jazzovější, nejdivočejší chvíle Magma (či jiných zeuhl/rio/avant-rock věcí). Podle mě ten člověk na něčem jel, protože něco takového jsem snad ještě ani neviděl (a neslyšel), klobouk dolů! Basák s ním více méně ty zběsilosti kopíruje a doplňuje a kytarista do toho převážně noise/droneově kvílí a vytváří plochy a divné zvuky. A žárovka, žárovka je super, žárovka mě přitahuje jako můru. No a hlavně, já už se vlastně na koncertech hýbu čím dál méně, často vůbec, ale jak to se mnou mávalo při Aluk Todolo, to se mi už dlouho nestalo. Hotový tanec sv. Víta! Psychedelie, šílenství, posedlost, hypnóza, energie, výlet někam jinam. Vzalo mě to a nepustilo až do konce. Vlastně nejbližší věc ke srovnání (+ -), která mě napadá, a která byla podobně silná, byl koncert Zs v zimě. Ještě o level (možná dva?) dál/výš a přirovnával bych snad až k Supersilent. A zvuk? Perfektní! Nejsilnější set pátku, další zářez do TOP5 festu a koncertů roku.
mIZZY: Vrchol dne, a vlastně jeden z nejlepších momentů festivalu, nastal ovšem s příchodem Wrathprayer. Tyvole, čekal jsem od nich hodně, ale že předvedou takový zlo-námrd, fakt ne. Hořící síra z nich sálala na sto honů a jejich sypačky dav rozmetaly na atomy. K tomu zvuk, který bych si pro infernální death metal nedovedl představit lepší, pekelné řevy a mocné riffy. Borci z Chile sice ani z daleka nezahráli nejnasypanější ani nejnásilnější koncert, co jsem kdy viděl, od toho zde jsou jiní adepti. Ale minimálně na poli black/death metalu jeden z nejzlejších. Už jen kvůli jejich temné auře strčili středeční set Oraculum a zbytek death (i black) metalů do kapsy. Když o tom přemýšlím, asi jsem nikdy neviděl kapelu, které by se naživo podařilo tak blízko přiblížit posedlosti Teitanblood. Když dohráli, bylo jasné, že větší METAL už na festivalu nebude.
Díky Wrathprayer mě ani nemrzí, že jsem neviděl celý set Aluk Todolo. Na nich jsem jednak už byl pětkrát, a stejně mě jejich závěr (asi posledních 10 minut) moc nebavil. Být zde od začátku, určitě bych hovořil jinak, ale přijít do rozjeté rytmiky (bicí a basa diktovaly) a kvílivé kytary nebylo úplně to pravé.
onDRajs: Ministry. Stařečka Ala odsoudil snad každý. „Ten nedojde ani na pódium,“ slyšel jsem. Po koncertu ale bylo všechno jinak. Partu kolem legendárního frontmana jsem ještě neviděl, nemohl jsem si ji proto nechat ujít. Na BA už hráli, koncerty ale měly dost pochybnou pověst, takže jsem nevěděl, co čekat. Jenže… Septet všem vytřel zrak! Ano, čtete dobře. Ansámbl čítal dva kytaristy, basáka, bicmena, klávesáka, chlápka, který měl na starost scratching, a po pódiu se vedle nich procházel vrchní principál Jourgensen, který ve dvou skladbách vzal i do ruky kytaru. Byl trochu zpomalený a těžko říct, zda to bylo aktuální intoxikací, nebo je to prostě důsledek celoživotního fetování. Nicméně to mělo i pozitivní důsledek, řeči mezi skladbami omezil Jourgensen na minimum a hlavní slovo měla hudba. Setlist byl poskládaný perfektně. Nešlo o pouhé retro, což by znamenalo přehrání jen a pouze starých kousků, Ministry hlavně v první půlce vsadili na aktuální tvorbu, takže se dostalo i letošní a nutno říct, že povedenou, desku AmeriKKKant. Těžko říct, jestli Al vůbec má nějakého oblíbeného politika, ale po Bushovi si teď vzal na mušku Donalda Trumpa. Obě strany stage tak zdobily obrovské nafukovací figuríny jakéhosi kuřete s prezidentovou vizáží, které na sobě měly přeškrtnutý hákový kříž. Někdy to ale působilo komicky, protože nafouknuté kuře jednou spadlo kytaristovi na hlavu… Svými agitkami je Jourgensen pověstný, tentokrát to podle mě přepískl s Antifou – při prezentaci tohoto songu na pódium naběhly dvě holky s vlajkou Antify a celých pět minut s ní zuřivě mávaly. Jinak to ale bylo pozitivní překvapení. Ministry měli velmi dobrý zvuk (což bylo dobře slyšet, když po nich nastoupili Behemoth), i když jsem moc nepochopil, proč jeden z kytaristů zpíval do vypnutého mikrofonu. Nebo zvukař spal? Ministry publikum nešetřili, sypali do něj jednu speed/thrash/industriální pecku za druhou. Koncert parádně gradoval, největší ohlas měly logicky první dvě skladby z nejlepší desky Psalm 69 – N.W.O. a Just One Fix. Jourgensen si koncert očividně užíval, vypadal spokojeně a vlastně jeho jediný přešlap (pominu-li pár zaváhání v čistém zpěvu) byl, když uvedl Thieves, jenže kapela spustila N.W.O. „Omlouvám se, tahle skladba se samozřejmě nejmenuje Thieves,“ smál se tatíček Al. Ministry zakončili svoje vystoupení letitou klasikou So What. Myslím, že po tomhle koncertě ještě nemá smysl Jourgensena zatracovat. Nabral druhý dech.
MXL: Kdo viděl na BA Ministry již dříve, mohl oprávněně konstatovat, že je strýček Al pouhým stínem sama sebe a drogy s alkoholem z něho udělali popletenou figurku šéfující kapele žijící ze svého jména. Kdo však přišel na chuť překvapivě dobrému albu AmeriKKKant jako já, ten ve skrytu duše doufal v zázrak. A ten se svým způsobem stal, až jsem z toho zapomněl odejít na oblíbenou islandskou masírku na Orientalu. V úvodu zazněla hned Twilight Zone a Victims of the Clown a aktuální desce by věnovaný největší prostor (We‘re Tired of It, Wargasm), včetně praporového pochodu k asi nejslabší skladbě Antifa. Zatímco z Rio Grande Blood zazněly hned tři věci, tak na cokoliv z Filth Pig se nedostalo. Al se mohl spolehnout na celkem soudržnou kapelu s dýdžeji, sám snad doopravdy zafoukal na harmoniku a předvedl pár bizarních kousků ze své sbírky kytar, aniž by na ně zásadně něco předvedl. No, má prostě nárok, zázrak, že ještě žije. Silové vystoupení podpořené projekcí rozhýbalo kotel až nečekaně, sám jsem se nechal strhnout při „psalmích“ peckách Just One Fix a N.W.O. Ministry se stali pro mnoho přítomných příjemným osvěžením, nad vystoupením držel zřejmě patronát Sejtn himself.
LooMis: Další vícekrát slyšení a vidění Ministry. Proč je vidět znova? Protože minimálně poslední návštěva mne zase namlsala – skvělá show, super zvuk. Letos byl zvuk ještě víc nahlas (dost dobře to mohlo být to nejhlasitější, co zatím na Brutalu bylo slyšet, protože v uších mi slušně hučelo) a bylo to ještě více politicky vyhrocenější než v minulosti. Na pódiu se vyjímaly dvě nafukovací sochy Trumpa stylizované do kuřete, hrála se Antifa a vedly agitační proslovy. Jourgensen byl vždycky v tomto ohledu hodně agilní a z posledních desek politika stříká všemi směry. Plnotučná, energií nabitá show s kubánským principálem, kterému je letos 60 let. A seděl za bicíma Gene Hoglan nebo ne? (bizzaro: Ne.)
brutusáček: Když letos Brutal nabízí dost "nemetal" kapely a poslední vystoupení Ministry všichni chválili - a navíc nesnáším přebíhání -, dal jsem si po At the Gates i celý set Amíků (a že nohy pak ku*va bolely). Stejně jako po Laibach zavládlo nadšení. Nečekal jsem nic a dostal skvělou (další) audiovizuální show. Samozřejmě dost angažovanou, ale Trumpetka si o to prostě říká a song plus vlajky antify za mě ok. Tvorbu vlastně neznám, ale celý ten kolotoč šlapal jak na drátkách a přehulený zvuk k tomu jejich industriálu sedl jako pára nad hrnec. Pro mě asi překvapení celého festivalu.
mIZZY: Další totální rozmrd ale přišel s Dragged into Sunlight. Na rovinu říkám, že jsem je už viděl v lepších podmínkách. Nemít však srovnání s koncertem v Rakouských horách a v pražské boudě s masivním soundsystemem, vlastně bych neměl co vytknout a jásal bych, jak DIS byli jednou z nej kapel letošního ročníku. Měli sice nejhlasitější zvuk ze všech kapel, na kterých jsem byl, ale když se v něm dá orientovat, tak to v jejich případě znamená pouze plus. Svou tradiční image neopomenuli, byť se na velkém pódiu stojan se svícemi trochu ztratil. Svůj set otevřeli největší vyhlazovačkou Boiled Angel / Buried with Leeches v celé délce, kterou během loňského turné zkracovali jen na druhou část. Hned od začátku tedy panovala velká spokojenost. Došlo i na songy ze splitu s Gnaw Their Tongues se závěrečným Lashed to the Grinder and Stoned to Death. Ale pozor! Poprvé jsem viděl Angličany zahrát také Volcanic Birth. Nadšeně si tedy mohu odškrtnout, že jsem byl svědkem živého provedení všech skladeb z jejich debutového alba. Někdy bych si rád dal speciální set, kde Hatred for Mankind zahrají celé. Z něj by ale museli fanoušky odnášet na nosítkách.
To Misþyrming byli taky solidně přehulení, ovšem v místech, kde jsem se pohyboval, jejich hudba fakt vyzněla jako pouhý bordel. Je to škoda, zrovna na Brutalu jsem věřil, že jim zvuk klapne. Jako člověk, který zná jejich songy nazpaměť, jsem se docela chytal a závěr s Ég byggði dyr í eyðimörkinni byl samozřejmě super. Jejich koncert na Oriental stage bych ovšem nazval spíše zklamáním. V neděli v Modré Vopici to však Islanďané rozmrdali úplně nejvíc a nechali mě na jejich BA set téměř úplně zapomenout. Viděl jsem je zde popáté, a byl to zatím jejich nejlepší gig. Neskutečná energie, natřískané od začátku do konce, a byť se správně špinavým, tak dobře čitelným zvukem, ve kterém šlo dobře rozeznat kytarové vyhrávky. Výběr songů byl asi stejný jako na Brutalu s převahou debutových pecek jako Söngur heiftar. Došlo ale také na nové skladby.
AddSatan: To já našel na Misþyrming fleka s poměrně slušným zvukem, kousek před zvukařem, zhruba uprostřed, kde se pak i (spíš seitanžel) rozjel kotel. Byla to sice (ještě) o trošku větší špína než z desky, dost nahlas, ale (téměř) vše bylo stále celkem dobře čitelné. Musím říct, že mě to bavilo víc než z nahrávky, která je sice dobrá, ale živě mě to vzalo nějak víc. Oproti takovým Svartidauði, kterým jsou místy dost podobní, mají jejich skladby mnohem rozumnější stopáž, takže skladby nezačnou nudit. Hudba je to sice trošku jednodušší, bubeník hraje přímočařeji, ale dobré riffy, atmosféru a pověstný tah na bránu rozhodně mají. Vyzdvihnul bych i celkem mocný, spíše deathově posazený vokál kytaristy, sice si dost pomáhá echem/reverbem, ale účel (zne)světí prostředky, zněl jako démon. Nejvíce mě, stejně jako na desce bavila vypalovačka Söngur heiftar – tahle skladba má skvěle vymyšlené riffy, dynamiku a náboj. Ale vystoupení Islanďanů mě bavilo (skoro) celé. Ano, sem tam se nějaká relativně slabší pasáž objevila, ale celkově super. Tipnul bych si, že taková třetina, možná i polovina byly úplně nové skladby (?). Matně si vybavuju, že to tu a tam bylo takové trochu „hodnější“, post-blackovější, ale ne tolik, aby mi to nějak vadilo. Líbily se mi i skladby nové. Takže i přes drobné výhrady výborný koncert!
LooMis: Behemoth měli slabej zvuk – po odchodu z Ministry to znělo jako pidlikání děcek z mateřské školky, kde je hlasitost omezena, aby si nepoškodily sluch. Co do pódiové show, tohle mají Poláci zmáknutý na jedničku s pentagramem. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale tohle je prostě kapela, která ví, kde přesně v kterou chvíli být a jak gradovat atmosféru. Pódium tentokrát bylo průchodné i za bubeníkem Infernem, takže si tam Nergal dával často dostaveníčko s druhým doprovodným kytaristou. Nechyběly ani démonické plameny, prostě kompletní rouhání, jak má být. Chystá se nová deska, ze které zazněla klipovka God=Dog a ještě jedna skladba, plus nejsilnější skladby posledních desek (namátkou hned na začátku Ov Fire and the Void, Demigod, Messe Noire nebo Blow Your Trumpets Gabriel). Příští rok kapela opět dorazí do Prahy, takže bude veselo. Nechci se teď a tady rouhat, nicméně vystoupení Azarath (bubnuje právě Inferno) o tři hodiny dříve vzadu v MetalGate stanu ale bylo podstatně zlejší, nekompromisnější a vlastně i ten zvuk se mi tam líbil víc.
mIZZY: Behemoth tak nějak odzívám z dálky. Sice je fajn, že mají v setlistu více starších skladeb jako Decade of Therion a Slaves Shall Serve, ale tentokrát mě jejich festivalové divadlo spíše sralo. Ty konfety si mohli fakt odpustit a navíc jim ani moc nesedl zvuk.
Velké natěšení panovalo před začátkem Carpathian Forest. Bude to super zábava jako posledně, nebo to celé zkurví? Nattefrost má s sebou kompletně novou sestavu, tak by snad i šlo čekat, že to bude dobré. Norové však předčili veškerá očekávání a jejich koncert byl naprosto geniální! Nattefrost a spol. přišli tak najebaní, že svůj set snad více pojebat nemohli. Největší průser byl samozřejmě frontmanův vokál, kterým se vůbec netrefoval nejen do správné polohy, ale ani do správného žánru. Místo blackového řevu jen podivně kvičel, ječel a stále opakoval „We play rock’n’roll!“ Zvládli asi šest skladeb, z nichž paradoxně nejlepší byl cover A Forest od The Cure. Nejvíce mě však potěšili songem Carpathian Forest, který jsme s Voluptas svého času hrávali. Nutno dodat, že úmyslně hrozně špatně. Norům se však podařilo nemožné, zahráli ho ještě hůř.
AddSatan: Na Carpathian Forest jsem přišel až během coveru A Forest od The Cure (takže jsem dle setlistů provšihnul Black Shining Leather, kterou jsem chtěl slyšet). Já mám ten song rád a vlastně i cover od CF, tak jak je nahraný na desce, je fajn, ale živě to tentokrát zprznili do jakéhosi heavy/rock´n´roll/agro bigbeatu a bylo to fakt špatné. A takhle se dá i charakterizovat pár dalších skladeb, které jsem slyšel. Něco bylo strašné (novější songy), něco by i ušlo – třeba svižná Bloodcleansing, nebýt ovšem Nattefrosta, který všechno totálně dokurvil svým retardovaným ječením. Před pár lety mě tu jejich set docela bavil, minimálně Nattefrost byl sice i tenkrát dost ožralý a to, že živě neumí skřehotat jako na desce, vím už dlouho, ale tohle bylo fakt už moc. 4 songy a pryč… hanba!
MXL: Po jarním pražském vystoupení Ulsect v Underdogs (který jsem spolupořádal, ehm… pozn. bizzaro) jsem se připravil na absolutorium, jehož se mi dostalo. Technická deathmetalová avantgarda v podání Nizozemců spočívá v důmyslném vrstvení a prolínání kytarových stěn. Vše se odehrává v pomalém až středním tempu, což nevylučuje občasné sypačky. Dennisův řezavý vokál hnal soukolí kupředu a při Moirae nebo Our Trivial Toil to byl regulérní nátlak na tělesné schránky i psyché posluchačů. Vysoce nasazená laťka vybičovala očekávání na vystoupení dvou členů Ulsect v Dodecahedron další den. Za mě absolutní vrchol pátku.
brutusáček: Ulsect byli jediní, které jsem za celý festival "vzadu" dal. Stage stále trpí přemrštěnou zvukovou hlasitostí, ale Ulsect to paradoxně (pro mě) pomohlo. Vytrousili se všechny ty texturovské kudrlinky a víc to hnětlo, což chválím, ale uši bolely, ne že ne.
Vysílenost, nohy stávkovaly, ale s chorobností Řeků Dead Congregation si to sedlo, hroby archandělů se plnily přísně!
mIZZY: Bylo jedno, že po nich hráli výborní deathmetalisté Dead Congregation, v danou chvíli by i Kabát byli superstar. Řekové nám ale jako tradičně dali co proto. Někdy v druhé polovině se však pomalu sunu ke stanu a Malokarpatan vynechávám. Kombo Eskhaton, Wrathprayer a Dragged into Sunlight mě totiž vyčerpalo a naplnilo metalovou tužbou dostatečně.
onDRajs: Dead Congregation už na BA hráli, teď se ze zadního pódia přesunuli dopředu a nutno říct, že jim to prospělo. Tihle řečtí smrťáci berou svou muziku sakra vážně, žádný úsměv, jejich nasazení bylo ohromující. Přišlo mi, že do vystoupení dali úplně všechno, jakoby to měl být jejich poslední koncert. Zlo, smrt a nenávist se také linula z reprobeden, kytary byly hlavně v sypačkách zahuhlané, ale myslím, že to k záhrobní produkci Dead Congregation patří. Naopak jasně dominovaly bicí Vagelise Voyiantzise, bez jehož takřka robotického výkonu by kapela byla sotva poloviční. Kvartet zahrál vše podstatné z obou desek a konec stejně jako minule obstarala skoro desetiminutová Teeth into Red, kterou uzavírá monumentální riff, za který by se nemuseli stydět hoši z Immolation a Incantation dohromady. Parádní show.
AddSatan: Škoda, že Dead Congregation hráli až tak pozdě, popravdě si z jejich setu s odstupem vlastně vybavím jen to, že jedna z kytar byla trochu utopená (myslím, že ta vokalisty Anastasise), že měli dost nahlas bicí (ale žádná tragédie), že to bylo (samozřejmě) dobře zahrané a sehrané a že mě jejich temný death metal i přes horší zvuk opět celkem bavil, ale kvůli únavě jsem odešel po pár skladbách. A prý nezahráli Schisma (?), takže vše podstatné nezaznělo.
MXL: O Dead Congregation krátce snad jen to, že rychlopalný oldschoolem prosycený death zaručeně rozmlátil kebule všem, co by snad ještě neměli dost. V souvislosti s před nimi shlédnutým Ulsect ve stanu by mi možná přišlo lepší atmosférické Holanďany dát místo Řeků na main stage a bylo by to dokonalé. Ale to je detail, z všudypřítomného prachu jsem už stejně smrkal brikety s krví, tak jsem byl rád, že je konec…
Vložit komentář