OnDRajs: Darkest Hour na rozjezd středečního dne byli ideální volba. Kapela střídala metalcorovou polohu s tou thrashovou, občas byl znát i takový zdravě nasraný hardcore punk feeling. Díky této variabilitě poslech moc nenudil, byť si doma jejich tvorbu nepustím. Koncert valí i díky namakanému hromotlukovi za bicí soupravou Travisu Orbinovi, který by se neztratil ani na nějaké kulturistické akci. Fitness or die :)
Brutusáček: Říkám to pořád, Darkest Hour jsou nejlepší študáci göteborské melo dm školy. Na míle a míle vzdálené tomu, co den předtím předváděli At the Gates. Hrály se hlavně hitovky (festivalový čas) a sahalo se hodně do nejlepší Deliver Us, což jsem ocenil nejvíc, takže totální spokojenost, buddy kapela, kámoši od vedle. Neuvěřitelně mi to sedlo a jeden z mých topů festivalu. Do půli těla svlečený Travis Orbin musel samozřejmě uhranout přítomné dámy.
OnDRajs: Jestli někdo přišel na thrash staré školy okořeněný výraznější melodickou vokální linkou, nemohl z Heathen odejít zklamán. Holohlavý pěvec David White přidává rubačkám power/heavy podstatu a díky němu z beden konečně lezou i výraznější harmonie a nejen ratlíkovské vokální štěkání, jak to známe z desek oné doby, tedy z osmdesátek. Hlavně z tohoto důvodu jsem měl z Heathen výrazně pozitivnější dojmy než z Vio-lence, kapela prostě sype z kapsy písničky a netluče to hlava nehlava, aby byla za každou cenu agresivní.
MXL: Ve středu jsem si šel po obědě zaplavat do řeky a rovnou vyrazil na rozcvičku s dalšími thrashovými veterány z Bay Area Heathen. Domovská kapela Lee Altuse, kterého vídáme i ve spřízněných Exodus, vydala za bezmála čtyřicet let své existence pouze čtyři alba. Přesto si na scéně vydobyla jisté postavení pro svou zajímavou technickou řežbu se speedovými elementy. David R. White je frontman, jak se patří, a jeho zajímavý vokál evidentně rozděluje fanoušky na ty, co kvůli zpěvu tyhle Amíky nemůžou, a ty druhé. Já patřím k těm druhým. Je tomu dva roky, co Heathen vydali po desetiletí ticha novinku, a z ní se hrálo především. Otvírák The Blight a titulku Empire of the Blind, vystřídala Goblin’s Blade z prvotiny Breaking the Silence z roku 1987. Z jedničky zazněla ještě Death by Hanging, pak už zase nová Blood to Be Let nebo Sun in My Hands. Hrálo se ze všech desek, takže i z The Evolution of Chaos a Victims of Deception, z níž koncert uzavírala hitovka Hypnotized. Skvělé nasazení a instrumentální stránka věci byly nakažlivé, lidi se bavili skvěle a David si liboval, jaké je to na tour v Evropě skvělé, že lidé tu metalem žijí, což se u nich ve Frisku neděje. Škoda, kdyby hráli Heathen předchozí večer místo Vio-lence v hlavní čas, mělo by to jistojistě vyšší společenskou úroveň než jejich nudní souputníci. Vedle Onslaught pro mě nejlepší z letošních festivalových thrashů.
MXL: Následující dědkórová sjúprstár Lorna Shore přitáhla pozornost krvelačných davů a pro mnohé patřila mezi nejočekávanější středeční akvizice. Američané se prezentují technicky vystavěným, promáklým a notně extrémním deathcorem se symfonickými prvky a hodně prasáckým vokálem. Kde to v sobě subtilní vokalista Will Smith bere, je mi záhadou. Extravagantní týpek se do toho umí položit a pazvuky, které z něho lezou, jsou docela strašidelné. Oproti očekávání netvořilo páteř vystoupení oceňované předloňské album Immortal, ale novinkové EP …and I Return to Nothingness, které zaznělo celé a předchází říjnové emisi dlouhohrajícího titulu Pain Remains. Z něho zazněla tak třetina věcí, takže jsem toho moc nerozpoznával. Při Kingdom ov Deception jsem si ale zatřepal kebulí pořádně, to zase jo. Čertužel mi energické vystoupení kazil slabý zvuk, ale je možné, že to bylo mou polohou mírně nalevo dvacet metrů od Sea Shepherd stage, protože kámoši mi tvrdili, že to hrálo OK. No, já nevím. Sympatické vystoupení umocnila Willova znalost magického zaklínadla “Hobluj, pyčo!”, a to se počítá.
OnDRajs: Misery Index předvedli tradičně dobrý výkon. Vzadu na Obscure stage to zvukově hrálo skoro všem a hoši z Baltimore nebyli výjimkou. Parta kolem Jasona Nethertona stále jede svůj valivý death s grindcorovou příměsí (půlka tváře starých Dying Fetus), vydávají sice podobně znějící, ale stále přesvědčivé desky, které nesou jejich originální otisk. Adrenalinem našlapané kousky mi často smrdí až punk/crustovým odérem, jejich produkce je díky tomu pro řadu lidí podmanivá i na „první dobrou“ a vesele si a ně podupává nohou a pokyvuje hlavou. Zaznamenal jsem i nějaký flák z poslední Complete Control. Ta sice kvalitou a živelností na jejich majstrštyk Heirs to Thievery nedosahuje, nicméně živá prezentace to zachraňuje. Pro jistotu jen doplňuju, že bicmen Adam Jarvis bez zaváhání splnil očekávání motoru kapely.
mIZZY: Středu jsem měl, díky slušně prolitému úterku, hlavně odpočinkovou. Vlastně úplně celý den jsem hlavně doplňoval síly dršťkovkou u Rampušáka a kecal s kamarády. Na otočku jsem ale vyrazil aspoň na Bloodbath. Tuhle all-star deathmetalovou kapelu jsem měl hlavně ve svých začátcích rád, a jelikož jsem s nimi ještě naživo neměl tu čest, na koncert jsem byl zvědavý. Nakonec ale nemůžu říct, že bych z něj neodcházel zklamaný, a to z jednoho prostého důvodu - vokálu. Přitom to je docela škoda, protože zbytku kapely to docela šlapalo. A dokonce i když řval místo frontmana kytarista Anders, mělo to fakt koule. Já chápu, že ta kapela prostě chce mít za mikrofonem docela velké jméno a Nick Holmes má sice v Paradise Lost své charisma, ale deathmetalový zpěvák to prostě není. Hitovka Eaten u srdíčka teda zahřála, ale stejně s jakýmkoliv jiným vokalistou z minulosti kapely by to bylo lepší. Jo a jen tak mimochodem, když se jmenujete Bloodbath a nemáte na sobě ani kapku krve (a to ani umělé), je to poněkud lame.
MXL: Jedno z nejbolestivějších dilemat nastalo, když jsem musel vyřešit, jestli Misery Index, nebo Bloodbath… úplná Sophiina volba. A protože jsem Bloodbath ještě neviděl a M.I. už tak pětkrát, padla volba na švédskou kapelu s anglickým osazenstvem. Klasicky vystoupila sestava z členů Katatonie, LiK a Paradise Lost. Naživo totiž ex-Opeth drummera Axe zastupuje Waltteri Väyrynen. Zvuk tentokrát entombedovsky chrastil a řezal podle chladivých skandinávských norem a slyšeli jsme poměrně rozmanitý průřez tvorbou uskupení, kdy se dostalo na zástupce všech alb. Začalo se Fleichsmannem, končilo Eaten, mezitím pecky jako Cry My Name, Crucifiers, Like fire, Bathe in Blood, a to všechno v deluxe balení. Škoda jen, že jsem byl na jiném koncertě než mIZZY, protože nejen mně se naopak Nickův lehce utopený vokál zamlouval a jeho hluboký growl fungoval dobře a pochvalovali jsme si to. Jeho tradiční suché ingliš vtípky pobaví vždy: “Slyšíte nás i vy tam u zdi, co čůráte? Jo? Tak super a nic si nedělejte z toho, že je malej.” Také při Bloodbath jsme zažili výpadky videa, ale to byl detail. Kolem a kolem povedená show.
MXL: A protože na Obscure vystupoval další člen Paradise Lost, kytarista Greg Mackintosh se svou death/doom/crust parádou Strigoi, šlo se kotlit tam. Po překvapivém rozpadu Vallenfyre jsem registroval tuhle bandu hned, a už na nahrávce mě totálně uzemnila svým brutálním přehnaným zvukem a živelným zlem. Greg se obklopil nejen svým bývalým spoluhráčem Chrisem, ale přibral i ex-Carcass kytaráka Bena Ashe a talentovaného bubeníka s mrazivým jménem Guido Zima. Dohromady čtveřice s bíle pomalovanými obličeji rozpoutala jedno z nejsilnějších vystoupení dne a pro mě jedna ze špiček festivalu. Zvuk paráda, protože Obscure stage, volume na max a už nás Strigoi mandlovali se svým mixem místy nasypaného nebo zpomaleného deathu s crustpunkovými spodky. Pánové vůbec nebyli hodní, hrálo se z obou desek, zatrsal jsem si při King of Terror a Seven Crowns. Přál bych kapele, aby se představila více lidem, na BA to byl její teprve druhý koncert a v zádech s dobrým vydavatelstvím by se Strigoi mohlo do budoucna dařit.
MXL: Jestli někdo zaslouží titul legenda Brutalu 2022, tak to nebudou Diamondovci, ale stařičký Pentagram. Kapela založená počátkem sedmdesátek ve Washingtonu mezi prvními, spolu s Trouble či Saint Vitus, definovala to, z čeho se později vyvinul celý doommetalový subžánr. Určité sabathovské vyznění jí zůstalo dodnes a zároveň dodává na autentičnosti, která už u Ozzyho tlupy dávno vyšuměla. Osmašedesátiletý (!) vokalista Bobby Liebling si okamžitě získal zaslouženou pozornost svým originálním hlasovým fondem i nečekaně energickou pódiovou show. Dědek v modré saténové košili koulel očima, vyplazoval jazyk, válel se při sólech kytaristovi u nohou, plazil se a skákal. Neuvěřitelné, chci mít jeho vitalitu v tom věku. O masivní sound se postarali hudebníci hradbou šestice boxů Marshallů a tří basových lednic od Ampequ, což dohromady hrálo jak kráva. Byl to tvrdý, dřevní sedmdesátkový stoner doom mnohem více než v programu proklamovaný heavy doom. “Whatever You Do Is Allright”, vyřvával po crowleyánsku ten starý ďábel a měl publikum na zadní scéně zcela v hrsti. Jestli bych mohl Pentagram k něčemu přirovnat, tak nejblíž mi to asi znělo jako Cathedral, což může být zároveň i doporučení pro všechny, kteří kapelu neznají nebo koncert trestuhodně minuli. Naprosto skvělé a nakopnuté hodně vysoko.
OnDRajs: Imperial Triumphant? Spíše zklamání. Už podruhé jsem měl pocit, že na koncertě dostanu naservírovanou úplně jinou kapelu, než co předvádí na albech. A teď jde o to si na to zvyknout. Jakékoli reference vztahující se k black metalu už dlouho nechápu, trio jede na vlně improvizačního, řádně uskřípaného noise rocku s bizarní pódiovkou. Jenže Imperiálům rozhodně neprospěl přesun dozadu na Bastion, jehož stage s velmi skromným péáčkem dělala festivalu spíš ostudu. Tahle kapela prostě měla hrát na Obscure pódiu. Ezrinova kytara vůbec nebyla slyšet, a to jsem stál pár metrů před ním, koncert tak spíš stál a padal na vytažené base Steva Blanca. Moderní klasika hrála roli jen spíš jen jako vycpávka mezi songy, než že byla zaintegrovaná do skladeb samotných. Žádné kakofonické běsnění se tedy tentokrát nekonalo, ale nemyslím si, že by za to mohla jen kapela samotná…
mIZZY: Jo, jestli si to někdo na Bastionu vyloženě vyžral, byli to Imperial Triumphant. A i když by si větší stage určitě zasloužili, kapele evidentně nevadilo, že hraje na malém pódiu. Když jsme chvíli kecali s bubeníkem, zdáli se být se vším v pohodě. Přímý kontakt s fanoušky jim očividně nevadí, což potvrdili už dvakrát v Underdogs, kde to pokaždé naprosto rozsekali. A mohli by i tentokrát, kdyby to celé nebylo tak potichu. Jestli jsem u Evoken psal, že Obscure stage byla neustále přeřvaná, tak Bastion byl zase furt potichu. Tady se fakt v kytaře nechytal ani fanoušek, který většinu materiálu zná nazpaměť. Basa teda celkem valila ven, ale bez kytary to byla spíše taková zajímavá performance než koncert. Nezbývalo tedy než upřeně sledovat Kennyho, jak za bicími jede totální psycho masakry, což sice k úplné spokojenosti nestačilo, ale bylo to rozhodně obdivuhodné. Asi něco jako když na Brutalu hráli Ulcerate, a všichni poslouchali akorát Jamieho drum-sólo. Přitom došlo aji na starší skladby jako Chernobyl Blues nebo Swarming Opulence (hezky i s intrem) na samotný závěr, a kapela se do toho opřela dobře, ale příště to zkrátka bude potřebovat zase klub nebo aspoň pořádný zvuk.
MXL: Ba, ba, největší průser na BA, správně to chlapi píšou, černý kůň festivalu, fenomenální avantgardisté Imperial Triumphant z NYC odskákali celý ten provar jménem Bastion úplně nejvíc. Ve zlatě odění zamaskovaní alieni ze surrealistického filmu se rozhodli vzdorovat nelítostnému osudu a dali do toho všechno. Stál jsem od nich 3-4 metry a přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že zvuk kytary zůstal někde daleko v prostoru backstage. Přesto byl jejich koncert zajímavým zážitkem snoubícím bizarnost retro prvků a rozdivočelé jazzové psychózy. Gesta s vystříkáním šampaňského do lidu, hra láhví na sólující baskytaru s blikajícími světýlky nebo psychopatické dysrytmie jen podtrhovaly podivnost celé performance. Poznal jsem jen ozvěny některých kousků z Alphaville a Spirit of Ectasy, ale děsivá bída. Ach jo.
Brutusáček: Inu, tady jsou taky na místě takové ty mrzící smajlíky. Jak píše Mizzy, chce to pořádnej zvuk nebo klub, Imperial Triumphant na Bastionu byli chybou.
OnDRajs: Další rozčarování přineslo vystoupení Igorrr. Kdo si pamatuje jejich vystoupení loni v rámci Josefstadtu, musel tentokrát odejít zklamán. Barevná produkce hlavního principála Gautiera Serreho zněla letos podezřele osekaně. Aby ne, chyběla zpěvačka Aphrodite Patoulidou a její protipól, šílený křikloun JB Le Bail, ji nedokázal zastoupit. Velká škoda. Kvůli zastřenější zvuku zněli Igorrr podstatně víc metalově, chybělo mi víc elektroniky a breakcorové nevypočitatelnosti. Přišlo mi to zkrátka víc předvídatelné a navíc mě až iritoval pocit, že Igorrr slevil z předchozích standardů a dělá přístupnější elektro pro metalový mainstream. Jelikož element šoku nebo překvapení se nyní nedostavuje, přesouvám se k další stage…
mIZZY: Jo, Igorrr byli oproti loňsku fakt totální demoverze. Zpěvačka teda sice úplně nechyběla, veškeré její linky byly puštěné ze samplů, ale to je prostě málo. Na druhou stranu zase musím říct, že od hromady lidí, co je viděli tentokrát poprvé, jsem slyšel pouze samou chválu. Ale když holt víš, že to může být ještě o X úrovní lepší, je to těžké.
MXL: Vše podstatné bylo řečeno. Igorrr jsem za poslední rok viděl potřetí a s loňským Josefstadtem nebo Prahou (o kterémžto vystoupení jsem na Marastu podrobně psal), se to nedalo srovnat ani náhodou. Ano, absence Aphrodite byla citelná. Měl jsem pocit, jakoby kapele chyběl jeden přední zub. Bylo to tak nějak bez šťávy, potichu (Jägermeister stage), elektronika nevynikla. Nehráli ale špatně a lidem se to líbilo. Já tentokrát zcela bez emočního zabarvení.
OnDRajs: Japonci Sigh znějí z dálky poněkud hloupoučce, ale když se k Obscure stage přiblížím, koncert dostává pozitivnější obrysy. Japonský přístup ke kánonům metalu bývá (viděno z evropského měřítka) až infantilně hravý a podobný pocit mám i z koncertu Sigh. Ti figurují na scéně neuvěřitelných 32 let, ale v pevnosti to tak nevypadalo. Bylo to zdravě imbecilně nezbedné, skotačivé, skoro bych se nebál označení „veselá tancovačka“. Sigh se prostě neberou vážně, někdy mi to znělo, jako kdyby epičtí sága makeři Bal-Sagoth prošli LSD uličkou do blackového Norska a tamní hroziče pozorovali přes růžový slunečník. Bizarní, úchylné, tak to má být.
mIZZY: Těžko říct, jestli za to mohou předchozí zklamání z jiných kapel, nebo jestli byli Sigh opravdu tak dobří, ale já si je fakt mega užil. Jasně, ty samurajské kostýmy byly trochu úsměvné, ale k jejich ztřeštěné hudbě sedí. Došlo opět i na polévání se krví a plivání ohně, kterým ovšem tentokrát žádný aparát nezapálili :) Už od prvních tónů, které patřily otvíráku z debudu Scorn Defeat, to byla skvělá zábava až do konce. Japonci zkrátka k black metalu přistupují jinak a značně avantgardně, ale zároveň jde slyšet, že Mirai s ženou a dalšími spoluhráči prostě cit pro podobnou hudbu mají. S dalšími skladbami, kdy se Sigh postupně dostávali k novějšímu materiálu, síla jejich setu pouze narůstala. A vzhledem k tomu, že samotný závěr patřil skladbám Inked in Blood a Me-Devil z jejich úplně nejlepšího alba Hangman's Hymn: Musikalische Exequien, po kterých ještě přidali cover Evil Dead (vy víte od koho), skončil jejich set snad nejlépe, jak mohl. Sigh tedy byli pro mě fakt nejlepší středeční kapelou a následný pokec s nimi druhý den ráno byl taky moc příjemný.
MXL: Cannibal Corpse. Chtěl jsem se také jít podívat na Japka dozadu, ale řezníky z Buffala jsem neviděl dlouhá léta, dávno mě jejich muzika neoslovuje, ale přece musí být nějaký důvod, proč mají stále tolik fans. Musel jsem tomu tedy přijít na kloub a zůstal. V podstatě pro mě kapela přestala být zajímavá s nástupem George Fishera. Mám za to, že jeho growl je velmi slabý, oproti tehdejšímu Barnesovi to byl velký úpadek, a já tohoto floridského fešáka nikdy nevstřebal. Fisher je totální vidlák, prototyp amerického křupana par excellence a tím je řečeno mnohé. Je mi jedno, že je to tlusté čuně a je ošklivý jak hračka z IKEi, ale především je to tupec, co má imrvére hloupé řeči a za svou hlavní přednost považuje fyziognomickou anomálii v místech, kde jiní mají krk. No a ke kapele… první půlku setu tvořily skladby z novějších, pro mě mimořádně nudných, středně tempých alb. Pořád jsem čekal, kdy z toho něco bude, a nic. Pak se někdy kolem půlky rozeznělo Fucked with a Knife z Bleeding, pak ještě pár slabších tracků nic moc, ale v závěru přišel zvrat a začalo to naopak hrát skvěle. I Cum Blood, Devoured by Vermin, prastará hitovka z debutu A Skull Full of Maggots, Stripped, Raped and Strangled a Hammer Smashed Face, to bylo úplně jiné kafe než nudné první dvě třetiny show. Geniální Eric Rutan samozřejmě zahrál všechno levou zadní, naopak Paul Mazurkiewicz sypal z kýble brambory na rytmičák. No, ale nakonec to CC uhráli na 60% díky ultimátnímu závěru.
OnDRajs: Stíhám druhou polovinu Cannibal Corpse a musím pronést ostudné vyznání. Nemůžu tomu uvěřit, ale poprvé se mi „Kenybl“ líbili! Stál jsem úplně vlevo pod kobkou, kde jsem měl parádní výhled na Erica Rutana, na něhož jsem se přišel podívat především. Myslím, že tahle výrazná DM postava sestavu řezníků řádně oživila, protože i naživo mi přišlo, že do jejich desetiletí zaběhlé tvorby přidal vlastní vklad a akordy. Z krví nasáklých fláků jsem měl docela svěží pocit, a to zejména v místech, kdy měl Eric prostor pro svá sóla. Corpsegrinder svoje uvřískané party živě nedává a v komunikaci s publikem se prezentuje jako buran, ale jinak OK. Kromě zaběhlých kusů jako I Cum Blood, Hammer Smashed Face, Devour By Vermin, Striped, Raped And Strangled mě moc moc potěšila Unleashing the Bloodthirsty, parádní riffovačka.
Brutusáček: S hoblovačkou Cannibal Corpse jsem byl též spokojený. Po těch x koncertech co jsem viděl, byl tohle určitě top.
OnDRajs: Zástupce severské rychlopalebné eskadrony Dark Funeral jsem nemohl vynechat, byť míním, že to s úrovní jejich posledních počinů jde kvalitativně dolů (hlavně ta letošní zní jako nasypaný epický hevík). Podobně jako u Marduk zůstal z původní sestavy už jen Lord Ahriman, který line-up látuje sezonními muzikanty. Tady ovšem musím zmínit bezchybnou práci Janneho Jalomy (aka Jalomaah), nad jehož sypanicemi zůstával rozum stát. Nekonečné kobercové nálety dával bez jakékoliv známky dřiny a potu, ten člověk musel blastbeat trénovat na ZUŠce od svých devíti let, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pódiovka ostatních pomalovaných členů kapely je jinak statická, je to jen nehybné hoblování strun v nadzvukové rychlosti. S výrazem pohrdání nad námi čněl kazatel Heljarmadr oblečený do koženého kabátce, který diktoval jeden skřehotavý žalm za druhým. Na žádné velké pózy díkybohu nedošlo a prim hrála hudba. Ta byla logicky nejlepší, když se hrály staré kousky z druhé půlky 90. let. Z mého nezaujatého pohledu velmi dobrý výkon, který nekazil žádný alkoholový exces nebo špatný sound. Časy se prostě mění. Playlist (bez záruky): Unchain My Soul, My Funeral, Leviathan, Open the Gates, The Secrets of the Black Arts, Nail Them to the Arts, Let the Devil In, Where Shadows Forever Reign.
MXL: Co se mě a Dark Funeral týká, jejich první alba jsem fakt žral, postupem času se mi vytráceli, ale v posledních letech si k nim opět hledám cestu. Navíc po vystoupení Grá s Heljarmadrem na letošním ETEFu, jsem byl zvědavý, jak to Švédi dávají v tomto klinickém případě. A vida, za mě to vyšlo na výbornou. Takový zvuk měl na předních hlavních scénách opravdu málokdo, sypalo se převelice, ten drummer má asi nějakou klepavku, nebo co. Nakonec místo očekávané bubu-show celkem přijatelně zlověstná prezentace. “Zahrajeme pro vás jednu skladbu, ale nejprve musíte vy udělat něco pro mě,” kšeftoval zpěvák s publikem, které s ním pak skandovalo do noci pozdrav všech pekelníků “Hail Satan!” Za odměnu se síry chtivým posluchačům dostalo hymny The Secrets of the Black Arts. Vcelku silné vystoupení, od kterého jsem moc nečekal, a překvapení se konalo.
Brutusáček: “Let me hear you hail satan!”. Vichřice byly super, krásně zakryly ty slabší kusy v setlistu.
mIZZY: S Dark Funeral to je docela těžké. Já tu kapelu měl ve vrcholu své kariéry fakt rád a hlavně jsem ji několikrát viděl, když tourovala před rokem 2010 s Dominatorem za bicími a hlavně s Caligulou za vokálem. A byť musím říct, že se jejich současný zpěvák Heljarmadr po té tragédii, co předváděl na Brutale posledně, fakt výrazně zlepšil, furt to není úplně ono. Potěšilo mě rozhodně zařazení vypalovaček typu The Arrival of Satan's Empire, jenže když tou dobou šly před zvukařem slyšet akorát kopáky, a kytary byly ty tam, o nějakém nadšení nemůže být řeč. Někdy po Open the Gates, která se už teda dala mnohem lépe poslouchat, odcházím na KAL, protože chci dát aspoň chvíli šanci Moaan Exis. A dobře jsem udělal, protože Francouzi s tím masivním zvukem, který jim Přemek nachystal, fakt likvidovali. A byť mě jejich současná podoba nebaví tolik, jako když hráli instrumentální sety na Audiotramě, hned během první skladby svou tvrdostí překonaly veškeré středeční metaly. Mathieu už naživo zvuky a podobu skladeb téměř neupravuje, primárně spoléhá na samply a věnuje se uřvanému vokálu. Vlastně to je mnohem více digital hardcore než kdy dříve, techno momenty se sice občas taky objeví, ale primárně jde o to zaklepat přítomným hřebíky hodně hluboko do hlavy. Kvůli napálenému zvuku sice šlo místy slyšet, jak je bubeník, co s Mathiem hraje, sem tam křivý a netrefuje se do beatů, ale v dané hodině už vám to stejně bylo poněkud jedno. Mimochodem se zaslouží zmínit big up to Bolehlav, který tentokrát Moaan Exis do ČR dotáhl a pomohl jim naplánovat několikadenní turné, během kterého se ukázali také v Praze (kde rovněž byli super) a ukončili jej právě na Brutalu, což si pochvalovali jako nejlepší zastávku ze všech štací.
Brutusáček: Amenra jsem snad naposledy viděl před Neurosis a předtím ve výhni na Fluffu, takže jsem se těšil a dostal to, co jsem očekával, valivý, emotivní post-metal/sludge. Zvuk tlačil, hudba drásala, projekce vše podtrhovala. Zpěvák samozřejmě dostál svému zvyku a po čas koncertu byl k zády k publiku. Jediný kaz byl páreček, který měl nutkání při těch pomalejších a tišších rozjezdech skladeb si neustále povídat, takže když už jsme je s dalšími okřikli, tak borec jen s úsměvem odvětil “I don’t care”, holt č*ůraci se najdou všude. Dojem z koncertu ale nezničili.
mIZZY: K Amenra musím zmínit především to, že byli snad úplně první kapelou na velkých stage, u které mě nesral zvuk. Stál jsem tedy úúúúplně vzadu, ale furt to tam adekvátně tlačilo, vše bylo hezky čitelné a díky tomu prostě dobré. Celkem palec nahoru za to, že na rozdíl od klubového turné nehráli skoro žádné věci z novinky De doorn, ale set poskládali hlavně z těch silnějších fláků. Když přicházím, zrovna končili The Pain It Is Shapeless We Are Your Shapeless Pain, v průběhu setu došlo taky na obligátní Am Kreuz, doják A Solitary Reign, a úplný závěr pak patřil songu Diaken, jehož poslední riff se osvědčil jako dost silný zavírák koncertů. Jedinou výtku bych měl snad k některým až moc natahovaným klidným pasážím, kterými sice kapela buduje atmosféru a připravuje posluchače na nástup hutných zářezů, což často funguje v klubech, ale když hrajete jako poslední kapela dne na několikadenním metalovém festivalu, kdy už většina přítomných padá na hubu, spíše se hodí podobné momenty minimalizovat. Těch lidí, co z Belgičanů po pár sonzích, odešlo se slovy “pičo, vždyť se tam pět minut vůbec nic neděje”, bylo docela dost. Ale jinak pěkný, velká projekce a pořádná stage jim sluší.
MXL: Na Amenra už jsem po celodenním výkonu neměl dost paliva. Dal jsem 2-3 skladby a musel se odporoučet do stanu. Ale co jsem viděl a slyšel, mě utvrdilo v tom, že kapela nesbírá vavříny bezdůvodně. Tlak jak hovado, průzračný zvuk, halucinogenní projekce… vše v naprostém pořádku a báječně se při tom usínalo.
Vložit komentář