Rok se s rokem sešel a je zde opět Chaos Descends. Malý německý festival v lesích na okraji ničeho, kam jsem se letos již potřetí vydal na metalový víkend. Tentokrát dokonce už o den dříve, jelikož se pořadatelé rozhodli udělat ve čtvrtek opening party, kam pozvali kapelu, na jejíž koncert se třesu již od vydání prvního EP. Jestli pro mě před rokem byli hlavním důvodem k návštěvě Sunn O))), tak tentokrát to byli jednoznačně Chaos Echœs.

Dovolená i vstup byly zařízené už dlouhou dobu, ale co čert nechtěl, týden před festem mi odpadl odvoz. A jelikož se festival koná opravdu v totální prdeli, která je od nejbližší vlakové stanice vzdálená přes 30 km, a samozřejmě nikdo další, kdo by mě vzal už ve čtvrtek, se nenabízel, začaly stresy. Hromadná doprava nepřicházela v úvahu a já už pomalu začínal panikařit, že si za 4 tisíce budu muset vzít auto z půjčovny, čímž by se víkend slušně prodražil. Naštěstí se na poslední chvíli objevila nabídka na půjčení auta od Cloven Hoof, za což patří věčný dík!

čtvrtek 19. července

S prací ve čtvrtek seknu dříve, kolem třetí dávám sraz se Stasem, sedám za volant a vyrážíme. Cesta po dálnici kolem Drážďan a Chemnitzu je těžce pohodová, takže před osmou jsme na místě a máme postavený stan. Kromě zjištění, že 1,5 litrovka Nové Paky za 23 korun je pitelnější než Budvar z plechu za stejnou cenu, nás žádná překvapení nečekají. V kempu zatím rozumný počet lidí, areál stále stejný, na čepu opět nepitelný sajrajt za 3 € (byť měli i černé a Kellerbier, které se docela daly), takže dáme pro změnu ještě Plzeň a jde se k bazénu.

Loni na Pool-stage vystoupily dva akustické projekty (např. A Dead Forest Index), které zde s malým PA navodily příjemnou atmosféru na začátek sobotního programu. Tentokrát jsem se ale docela obával, jak to klapne dvěma metalovým kapelám, z nichž jedna opravdu potřebuje pořádný zvuk. V bazénu byl ovšem naskládaný slušný backline, a už během zvukovky, při které se okamžitě vyprodaly vinyly, šlo poznat, že výsledek bude stát za to. Před aparáty byly navíc poskládány svíčky a za hudebníky nachystané bílé světlomety, takže i o vizuální zážitek bylo postaráno.

S nástupem Chaos Echœs jsem okamžitě připraven v první řadě. Měl jsem je vidět již v roce 2013 na Hell's Pleasure, kde však na poslední chvíli zrušili účast, a od té doby se v okolí ukázali jen jednou, kdy jsem byl zrovna stovky kilometrů daleko. Když tedy začínají svým intrem Senses of the Nonexistent, jsem už štěstím bez sebe. Jakékoliv obavy ze zvuku jsou ty tam, protože všechny tři kytary, vokály i další nástroje byly krásně čitelné a správně masivní. Ano, tři kytary. Chaos Echœs do svých řad nabrali nové hráče a na koncertě už mají o kytaru více než na albech. Kvůli vystoupení na Chaos Descends i výrazně přizpůsobili aranžmá většiny skladeb. Nejenže pozměnili, kdo co hraje, ale také hodně improvizovali, některé pasáže prodloužili či zkrátili a jednotlivé riffy popřehazovali, což mi po koncertě potvrdili i samotní hudebníci. Tu a tam tedy vzali kus z letošního Mouvement, třeba Through Kaleidoscopic Haze of Unexpected Extents, na nějž plynule řízli největší sypačku Kyôrakushugi z Transient. Z obou řadových desek zahráli hodně motivů, svůj prostor dostalo ale i debutové EP Tone of Things to Come, a to konkrétně nejlepší skladba Black Mantra. Po ní ovšem došlo až na nečekaně klidný moment. Francouzi se rozhodli zavzpomínat na svá Interzone, a zahráli dlouhou improvizaci, nejvíce připomínající Intoxicating Beauty. Baskytarista po více než 10 minut držel rovný rytmus a zbytek kapely jej, poté co odložil své nástroje,doprovázel různými ambientními zvuky na dřevěné a jiné nástroje. Bubnovalo se na tamburínu, dřívka, jakýsi xylofon, a to poměrně polyrytmicky. Bratři Kalevi a Ilmar se na závěr postavili k mikrofonu a skladbu zakončili lehce hrdelními zpěvy. Čekal jsem a doufal, že Chaos Echœs budou prezentovat pouze svou metalovou tvorbu, o to více mě ale touto vsuvkou a jejím vkusným provedením překvapili. Dále se pokračovalo opět v riffování, konkrétně Surrounded and Amazed by These Unplumbed Abysses of the Inverted Sea. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem slyšel i kus Advent of My Genesis. V celé délce žel nezazněl, což je jedinou vadou na kráse jinak naprosto výborného setu. Může se zdát, že hodnotím příliš zaujatě a nejsem objektivní. Ano, na festival jsem jel prakticky hlavně kvůli Chaos Echœs, ale nejen subjektivně si myslím, že svým výkonem předčili veškerá očekávání. Jejich riffy mají ohromnou sílu, skvělou atmosféru, jsou rytmicky zajímavé a propracované. Slyšel jsem názor, jak neumí zahrát pořádný song a celé to byla jen směs poslepovaných pasáží. Když však na sebe jednotlivé riffy umí vkusně navázat tak, že celý set utvoří funkční monolit, nevidím nikde problém. A vůbec, koho neuzemnil Soul Ruiner s jedovatými kytarami a totálně nasypaným závěrem, tak si musel sedět na uších. Konec v podobě Shine On, Obsidian! Ego! Ego! Echo Back to the Yearning of the Self! byl už jen třešničkou na dortu. První kapela festivalu a hned bylo jasné, že lepší už na letošním ročníku hrát nebude. Chaos Echœs zkrátka na současné black/death/doom scéně vyčnívají, do své hudby umí vkusně vmístit avantgardně progresivní prvky a zároveň si zachovat zlou atmosféru, což potvrdili i naživo. V kombinaci se skvělým zvukem a originálním místem byl jejich setopravdu intenzivní a sám si pro něj nedovedu představit lepší podmínky. Snad na další podobně úžasný koncert nebude třeba čekat dalších pět let.

Tímto však čtvrteční večer nekončil. Na programu bylo ještě vystoupení německých Occvlta na témže místě. O nich by se dalo napsat, že se jedná o totální vykrádačku prastarých black metalů jako Darkthrone, Celtic Frost nebo black'n'rollů à la Carpathian Forest, ale i to by bylo slabé slovo. Však si poslechněte jejich loňské album Night Without End. To je riffů zmíněných kapel vyloženě plné, a ani s tématy textů si nedělali velkou hlavu. Co se ale musí Occvlta nechat, jejich hudba fakt maká a funguje skoro dobře jako ta od metalových dědků. O půlnoci se tedy rozjela byť tupá, tak solidní party a rokenrol. Kapela v davu, pařící lidi v aparátech, k tomu svíčky rozházené různě po bazénu. Nehlídat vinyly, asi bych se na to nevydržel jen dívat. Došlo i na Above Pale Fields of Fevers, což je vlastně Transilvanian Hunger s jinými slovy. Jako jo, slušná prdel.

pátek 20. července

I přesto, že ožralí Němci dělali v kempu bordel a pouštěli heavy metal celou noc, se mi dařilo díky stanu ve stínu spát každé ráno až nezvykle dlouho. Před desátou vylézám, otvírám hezky vychlazené pivo, a jelikož bylo až do čtvrté odpoledne hovno co na práci, vydávám se na procházku. Původně jen najít neexistující signál, ale nakonec to skončilo dvouhodinovou túrou po zalesněném kopci. Nejenže zde byl nádherný klid a čisto, ale taky až neuvěřitelné množství měkkého mechu. K tomu nějaké popadané stromy, a dokonce jsem narazil po cestě i na jakýsi ukrytý bunkr, nebo co to bylo. Po návratu prolezu distra, vezmu pár vinylů a jdu na první kapelu.

Pátek otvírali Evil Warriors. Německý black metal, který sdílí pár stejných členů s Infernal Invocation, kteří se na festu představili předloni a vyrazili také na turné se Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Oproti II je jejich hudba více thrashová, ale na druhou stranu se nejedná o tolik primitivní sypec a sem tam se objeví i progresivnější kytary a modernější prvky. Zpěvákův projev je oproti kytaristovi z II o poznání méně bestiální. Rozhodnout, která kapela je lepší, ovšem asi nezvládnu. Když se bavíme čistě o hudební stránce, současná podoba Evil Warriors je dál. Na druhou stranu, Infernal Invocation předvádí o něco větší námrd. Obě měly naživo silnější i horší momenty.

Druzí Nachash hráli nedávno spolu s Kringa v Modré Vopici, kde jsem žel chyběl. Od baskytaristy jmenovaných Rakušanů mi dokonce byli doporučeni, jelikož si koncert s Nory vyloženě užili. Však co by mohlo být na norském blacku špatné, žejo? Nevím, čím to je, ale naživo jsem Nachash nějak nepřišel na chuť. Koncert to špatný rozhodně nebyl, ale v jejich old school mixu žánrů a pár lehce atmosférických vybrnkávačkách se mi nepodařilo najít žádnou přidanou hodnotu, a tak jsem si šel ke vstupu povídat s místními poníky.

To Chilané Oraculum už byli silnější kafe. Když víte, že dva z nich hrají ve Wrathprayer, tak bylo jasné, že to nebude sračka. Ve výsledku ale ještě předčili očekávání. Dobře nasypaný UG death metal s hnilobnou aurou podobný třeba Cruciamentum. Vlastně první fakt dobrá páteční kapela. Mimochodem, borci z Oraculum jsou hrozně fajn. Jejich kytarista mě během pokecu o pražských hospodách hned začal zvát na pivo atd. Těším se na ně i na Wrathprayer na Brutalu a všem fanouškům old school death/blacku doporučuji, aby na ně též zašli.

Ještě více ale překvapili Svartidauði. Borce z Islandu jsem viděl snad už podesáté, a i když jsem se samozřejmě opět těšil, bral jsem jejich účast na jejich koncertu jako povinnost, abych si je odškrtl i letos. Jasně, podobné to bylo i na Funkenflugu, kde ale hrálo rozhodující faktor i místo konání a celková atmosféra. Chaos Descends se sice taky koná v lesích, jenže tentokrát mě Svartidauði dostali primárně svým setem a zvukem. Když jsem stál uprostřed asi 5 metrů od pódia, výborně jsem slyšel obě kytary i s basou a bicími ve vyváženém poměru. Islanďané začali oběma songy z The Synthesis Of Whore And Beast, které však zahráli ve zkrácené a intenzivnější verzi. Podobně přistupovali k většině známých skladeb. Jakoby si sami uvědomili, že mají omezený hrací čas, a lidi už nebaví donekonečna poslouchat přes deset minut dlouhé songy. Došlo také na dva úplně nové kusy, které zněly výtečně. Jeden z nich dokonce obsahoval i lehce orientální prvky, díky čemuž se na druhou řadovku těším čím dál více. Závěr patřil samozřejmě opět dvojici The Perpetual Nothing a Flesh Cathedral. V nich jsem si všiml modifikací jistých riffů, kterými v daný moment ještě přitvrdili. Když dohráli, nemám prakticky co vytknout. Super energický set s parádním zvukem. Asi jeden ze tří nejlepších koncertů Svartidauði, co jsem viděl, a ani nevadilo, že hráli přes den na slunci jako kdysi na Hell's Pleasure.

Gospel of the Horns byl slušně nablacklý thrash s uječeným vokálem. Ve své podstatě připomínali docela Deströyer 666 a podobné kapely. Vyloženě nasypanou hudbu nehrají, ale energie jim nechyběla a i díky zpěvu to bylo poměrně zábavné. Co se ale thrash metalu týče, lepší hvězdy dostaly prostor až později.

Jedním z headlinerů festivalu byli letos Mannila Road. Heavymetalová legenda působící už od sedmdesátých let. I když se na ně z lidí v okolí těšil prakticky každý, sám jsem nebyl zrovna tou pravou cílovkou. Na pár skladeb ze slušnosti kouknu, ale pak odcházím doplnit energii borovičkou. Z toho co jsem slyšel, mě však překvapili řezavým zvukem. Totální špína to samozřejmě nebyla, ale nazvučení učinilo jejich hudbu poslouchatelnější. Dokonce i zpěvák místy přitlačil a lehce zařval. Na to, abych vydržel stát před pódiem úplně na všechny kapely, ovšem nemám, a tak jsem neslyšel ani Necropolis.

Další legendou byli pro mě o poznání zajímavější Tormentor. Ano, ti maďarští Tormentor s Attilou Csiharem. Přišlo mi sice celkem zábavné, že na UG festivalu, kde si každá kapela tahá nástroje z auta přes areál až na pódium sama, vyleze na stage hromada techniků, kteří hrají lépe než samotná kapela a udělají z totálně old school blacku, co nevydal 30 let relevantní desku, hvězdu jak cyp. Provedli ale evidentně dobrou práci, protože zvuk byl na Tormentor super. Ani samotná kapela se ale nezahanbila. Naopak to byla pecka jak cyp, a to nejen díky Attilovi! Slyšel jsem názory, jak byl jejich reunion gig v Budapešti perfektní, že jim to bude šlapat až tak dobře, jsem ale nečekal. Všichni parádně sehraní s až neuvěřitelně profi přístupem. Všechny vyhrávky a sóla odsýpaly jak po másle a jejich thrash/black měl v živém provedení neskutečné koule. O Attilovu vokálním umění se netřeba bavit. Ale buďto je tak velký profesionál a dobrý herec, který své vystoupení podá přesvědčivě, anebo ho koncertování s Tormentor opět fakt baví. Pauzy proložil i hrdelními zpěvy a různým zaříkáním v maďarštině. Vzhledem k výročí zaznělo demo Anno Domini v celé své délce, a minimálně první a poslední třetina byly fakt slušné. Některé songy mi přišly snad ještě rychlejší než z nahrávky. Kvůli tomu, že vystoupení Wolvennest vzhledem k leteckým problémům bylo přesunuto na závěr sobotního programu, netlačil Maďary čas. Po dohrání Anno Domini došlo ještě na několik skladeb z prvního dema The 7th Day of the Doom. Možná za to mohla únava, ale jak se říká, v nejlepším by se mělo přestat, jelikož mě starší songy už moc nebavily a set Tormentor mi přišel až přehnaně dlouhý. Jinak ale super a opět musím návštěvníkům Brutal Assaultu jejich koncert doporučit.

Po konci pátečního programu následoval návrat k borovičce a hrátky s vonnými tyčinkami, které jsme ukradli skupince Němců, kteří při záři svíček a vůni všemožných substancí rituálně obětovávali pudly vytvořené z nafukovacích balónků. Asi slušný materiál.

sobota 21. července

V sobotní ráno jsem byl na jakékoliv procházky líný jak sviňa a vzhledem k tomu, že mi borec z Oraculum dal heslo na wifi a do toho začalo docela chcát, trávím dopoledne kousek od vstupu do areálu lozením po netu. Jelikož jsem kvůli řízení musel do neděle vystřízlivět, bylo rovněž důležité naplánovat taktiku, jak naložit s pivisky. 10 kousků za 10 hodin znělo rozumně, takže jdeme pro plecháče, ať na první kapelu nečumím jen jako trapná zombie.

Hned dánští Taphos to ale solidně nakopli. Old school death nasypaný podobně jako Oraculum z předchozího dne se postarali o to, aby sobota stála za to hned od raných odpoledních hodin. Dobré riffy, drtivé tempo, slušná dávka špíny, no vždyť si poslechněte jejich letošní desku Come Ethereal Somberness. Jo, přesně kvůli kapelám jako Taphos má na Chaos Descends smysl chodit i na jména, která vůbec neznáte, jelikož pořadatelé vždycky vytáhnou nějaké death/black zjevení, které čerstvě vydalo první desku, ale nakope vám zadek. Pro fanoušky Grave Miasma, Dead Congregation atd. ideální budíček.

To samé lze ale tvrdit i o dalších spolcích. Indian Nightmare je skupina chlápků z Indonésie, Mexika, Itálie a Turecka, v současnosti pobývajících v Berlíně. Podle vzhledu, i díky warpaintům, opravdu indiáni jak prase. Hlavní je ale jejich hudba a nasazení, s jakým ji prezentují. Uječený speed metal, v kterém lze najít i crust, thrash, lehce i black prvky. Zpěvák s mikrofonem z kostí ve tvaru převráceného kříže pobíhal po pódiu jako Dickinson, mohl si plíce vyřvat, do toho mával zapáleným klackem a celou dobu nepolevil, no prostě magor. Nebýt Tormentor, tak byli Indian Nightmare nejlepší žánrovou kapelou festivalu a skoro tak dobrá pařba, jako loňští Deathhammer (kteří se tentokrát váleli ožralí někde v kaluži).

To Hällas už nějaké jméno mají. Vždyť je doporučuje i samotný Fenriz! I přesto, že se jedná o mladou kapelu fungující pár let, jejich hudba zní jako v sedmdesátkách nahraný progressive/psychedelic hard rock. Když jsem poslouchal jejich loňské album Excerpts From a Future Past, tak jsem si říkal, že by to mohlo být fajn zpestření metalového festu a celkem prdel. Naživo byli ale ještě stokrát zábavnější a byla sranda vidět všechny ty ortodoxní metalisty, jak na ně paří jako zbláznění. Sám jsem si samozřejmě taky zatrsal, ono to jinak nešlo. Super složené kytary, výrazné kytary a Korg synťáky, chytlavé melodie a skočný rytmus. S dobrým zvukem se jim podařilo vybudovat i hezkou atmosféru a strhnout všechny přítomné. Jelikož se i jejich vinyly vyprodaly během chvilky, nevěřím, že to někoho nebavilo. Na Star Rider festival zpíval tak, až z toho pomalu husina naskočila. Pražský koncert 10. 11., který pořádají Kreas, je samozřejmě povinnost!

Pozitivně překvapila i taková sázka na jistotu jako finští Demilich. Jasně, jejich album Nespithe z roku 1993 je minimálně na poli technického death metalu neskutečně uctíváno. I na Brutalu před třemi lety předvedli, že naživo rovněž umí. Teď to v prvních řadách s masivním zvukem bylo ještě brutálnější, než si pamatuju. Riffy řezaly, bicí kopaly a vokál byl přesně tak hnusný, jak ho máme z alba rádi. Kromě Nespithe se hrálo ještě několik starších songů z dema, opět nic nového. Jedinou vadou na kráse byl debilně ukecaný frontman. Na druhou stranu, nebýt jeho monologů, tak bychom se nedočkali super hlášek jako „fuck the mosquitoes!“

Na mladé doomové scéně se v současnosti hrozně uctívají Pallbearer. Přiznávám, že jsem hype téhle kapely nikdy nepochopil, ale ze zajímavosti jsem se šel na jejich koncert podívat. Hudebně to špatné nebylo. Sice žádný zázrak, ale pár dobrých doomových riffů a vzpomínek třeba na Candlemass by se našlo. Co jsem nicméně nedával, byly jejich zpěvy. Které nejenže byly teplé, ale dokonce i falešné. Po dvou skladbách lehám na zem, chlemtám pivo a doufám, že se to zlepší. Během toho mě natáčí dron, z čehož je i super záznam, na kterém lze kromě areálu také krásně vidět mé nadšení z kapely (od 1:20 sledujte máničku, co se natahuje pro škopek). Po asi půlhodině to vzdávám a jdu mimo areál.

To dědkové z Nifelheim už byli o něčem jiném. Sice, když je porovnám s Tormentor a Indian Nightmare, tak mě z této trojice bavili nejméně. I tak ale rozjeli nakopnutý set. Dvojčata Hellbutcher a Tyrant běhali po stage, házeli na lidi absurdní xichty a hecovali dav. Škoda, že odezva na ně nebyla tak dobrá jako třeba v klubu. Svůj thrash/black dělají pořádně a sám věřím, že kdyby se nejednalo o jednu z posledních kapel třídenního festivalu a méně mě bolely nohy, i já si je užiju o mnohem více. I když hráli Storm of Satan's Fire nebo Storm of the Reaper, tak se jim kotel moc rozbouřit nepovedlo.

S Pagan Altar mám podobný problém jako s Manilla Road. Ze slušnosti jsem se na ně šel kouknout, ale jejich hudba jde mimo mě. Na rozdíl od Pallbearer však oblibu jejich doom metalu aspoň z nostalgického hlediska chápu. Atmosféru to mělo, riffy rovněž makaly, opět jsem si vzpomněl na Candlemass, zpěvák mě ale štval, a tak jsem si šel odpočinout před náročným závěrem.

Wovenhand byli spolu s Tormentor hlavními headlinery festivalu. Sice jejich zařazení na soupisku vzhledem ke zbytku lineupu stále moc nechápu, jsem ale samozřejmě rád, že zde hráli. Je to už tři roky, co jsem na nich byl v Jablonci nad Nisou, kde předvedli totální rock-metalový set, během kterého jsme se až divili, kde se to v Davidovi bere. Od té doby vydali nové album Star Treatment, jež se nese v podobném duchu jako předchozí Refractory Obdurate, a tak jsem očekával obdobný nářez jako minule na jednom z koncertů roku. Když začali svou jedinou starší skladbou Dirty Blue, dokonce to tak vypadalo. Sice přeřvaným zvukem, především zpěvy, docela zabili její melancholickou atmosféru, ale šlapalo to. Ne tak jako v Eurocentru, ale jo. S Hiss to začalo makat ještě více, zvuk se srovnával, a i nadále se pokračovalo vzestupnou tendencí. Někde na pátém místě zazněla i má oblíbená skladba The Refractory, kterou se však set zlomil a dostal novou tvář. Eugene místo kytary uchopil svou banjo-mandolínu a začalo se hrát na atmosféričtější notu. Nečekejte ale country-folk vybrnkávání, hrálo se už pouze z posledních dvou řadovek. Jestli Gorth (JSt) intenzitu jejich koncertu přirovnal ke Swans, tentokrát to platilo dvojnásob. Edwards zpomalil, kolikrát nechal hrát jen zbytek kapely (Wovenhand tentokrát vystoupili s dvěma kytarami, klávesy/synťáky a bicími) a rozjel vyloženě noiserockový set. Samozřejmě to nebylo jen tak, mezi skladbami i v jejich průběhu předváděl různá indiánská zaříkání, modlitby a celkově dělal mnohem větší divadlo než posledně. Díky venkovní stage mezi lesy to dokonce i tak nějak více zapadlo dohromady s jeho hudbou. Kvůli zpoždění a faktu, že po nich musí vystoupit ještě jedna kapela, nakonec nehráli celých 90 minut, jak bylo původně v plánu. Zazněla ještě skvělá Salome, dle aktuálních setlistů přeskočili vypalovačku Good Shepherd (což vlastně vůbec nevadilo) a vrhli se rovnou na přídavkovou Low Twelve. O dost jiné než v Jablonci, ale opět super!

Poslední kapelou festivalu tedy nakonec byli belgičtí Wolvennest, které v pátek zradilo letadlo. Upřímně ale říkám, že jsem za tuto změnu rád, jelikož se jednalo o skvělou tečku na závěr. Vzhledem k jejich hudbě to je sice zbytečnost, ale jako jediní si zaskládali stage hromadou svíček, které jim téměř všechny během zvukovky popadaly z pódia. Do toho měli i projekci a různé smrady, vše celkem k ničemu. I když necháme celou vizuální stránku kapely stranou, jednalo se o nejatmosféričtější kapelu celého festivalu. Je to víceméně hudební mix psychedelického rocku, doom metalu a trošky blacku. Je zde podobnost také s (DOLCH) ze stejného labelu, kteří byli na Chaos Descends před rokem. Naživo hrají Wolvennest se třemi kytarami, bicími, basou, a také zpěvačkou s thereminemem. Jelikož jsem se samou únavou nacpal do první řady a opíral se o zábradlí, slyšel jsem možná většinu instrumentů rovnou z pódia, ale vše od sebe bylo krásně rozeznatelné. Jedna kytara klasicky riffovala, druhá jela vyhrávky, třetí sóla. Co mě hodně překvapilo, bylo smysluplné, střídmé a zároveň dostatečně efektní použití thereminu. Žádné nesmyslné hlučení, ale opravdu účelné využití oscilací mezi refrény, kde zpěvačka zrovna nezpívala. I její zpěv byl příjemný a připomenul lehce Menace Ruine. Hrálo se především z letošní desky Void, z které sice nejsem úplně unešený, ale živé provedení mě dostatečně omámilo. Poznal jsem například skladby Ritual Lovers a Void, obě skvělé. Úplně nejlepší byl ale song Unreal z kolaborace WLVNNST s Der Blutharsch, během kterého mi vyloženě naběhla husina. Ve dvě ráno už úplný konec a nebýt prvních Chaos Echœs, možná by Belgičané byli nejlepší kapelou festivalu.

Cestou ke stanu ještě nahlédnu na afterparty, kde je pod disko-převráceným křížem taková fronta na panáky, že se raději neobtěžuji hledat známé tváře. V neděli před jedenáctou sedám (snad už plně střízlivý) za volant, fičím si to po německých dálnicích zpátky do Prahy, a kolem čtvrté jsem rád, že je už vše za námi. Nevím, zda za to mohou primárně super kapely, na které jsem se díky absenci vlastních zásob tvrdého chlastu tentokrát soustředil více než obvykle. Možná na tom má podíl i méně známých xichtů v okolí a strávení velké části festivalu o samotě. Z velké pravděpodobnosti za nadšení mohou Chaos Echœs. Ale i s několikadenním odstupem si říkám, že když spojím všechny faktory dohromady, jednalo se asi o nejlepší ročník Chaos Descends festivalu, na kterém jsem doposud byl. Čtvrteční Chaos Echœs v pool-stage byli splněný sen, jelikož zahráli koncert, který by snad ani lepší být nemohl. Wolvennest byli skvělou tečkou na závěr víkendu. Ale i většina dalších kapel, byť se na první pohled mohlo zdát, že to je samý nudný old school metal, byla perfektní. K tomu hezký areál. A víte co? Já už tu větu o opakovaných návštěvách snad ani raději psát nebudu…