Druhý den letošního Prague Death Mass festivalu byl hned od začátku značně odlišný od toho prvního. Už během první kapely zmizel mýtus o tom, že ve Futuru nelze udělat dobrý zvuk i na prasácké metaly. Goat Torment zvučil Jeremy z Emptiness a Enthroned, který je velmi zkušený zvukař na black a deathmetalové scéně, a Belgičané, i přes to, že byli jednou z nejzběsilejších kapel festu, se díky němu hned dali poslouchat i z prvních řad - ne jen od zvukaře, kde jsem jinak strávil většinu času. Goat Torment hrají solidně nasypaný black/death. Žádné tupé tancovačky, ale poctivé peklo (místy mi kombinací kytar s bicími připomněli i Inquisition), a byť bylo Futurum během jejich setu zatím poloprázdné, dovedli pro mě a několik dalších lidí páteční večer správně nakopnout. Škoda jen, že Jeremy na festivalu nezvučil více kapel.

V pátek se už naštěstí po většinu kapel čtvrteční zvukové problémy neopakovaly a i následující Shrine of Insanabilis byli v pohodě poslouchatelní. Jsou z Německa, vydávají na labelu World Terror Committee a stejně jako většina německých kapel vycházejících na W.T.C. stojících za zmínku, i Shrine of Insanabilis zní velmi podobně. Minimálně inspiraci v podobných moderních blackmetalových kapelách nezapřou. Oproti Ascension nebo Dysangelium sice kladou ještě větší důraz na melodiku kytar než na samotnou agresi, ale v mnohém jim jsou podobní. A tím, že podobných kapel se během poslední doby vyrojila velká hromada, nelze o SoI říct, že by mě nějak zvlášť odrovnali, nicméně technicky byl jejich set odehrán velmi dobře a Němci mě navnadili, abych se na opět podíval i na letošním pokračování Celebrare Noctem festivalu v Linci.

Mezi kapely, kterých se v poslední době vyrojila hromada a také nezní kdovíjak originálně, patří i Darvaza, která na Prague Death Mass měla svou koncertní premiéru. Tu tvoří hlavní duo Gionata (Omega) z Deathtrow či Acherontas, který také bubnuje v každé druhé kapele, ale v Darvaza má hlavní jméno coby skladatel veškeré hudby, a Luctus (Wraath) z One Tail, One Head, Dark Sonority, Celestial Bloodsheed a dalších, který se zde stará o většinu vokálů. Jejich hudba je ne moc vzdálená od zbytku trondheimské scény. Jedná se o surový black metal s jistou dávkou okultna a poměrně výraznými melodiemi. Jejich nahrávky nezní špatně, ale otázka byla, jací budou naživo. Na koncertě se k duu Luctus + Omega (který nejen k mému podivu hrál tentokrát místo bicích na kytaru) připojili další tři hráči, a pokud jsem čekal, že budou jako většina kapel na PDM dobří, tak tisíckrát předčili má očekávání. V živém podání měly songy Darvaza mnohonásobně větší koule než z desky. Jako vhodné přirovnání se nabízí třeba One Tail, One Head, jejichž EPčka také nejsou kdovíjak oslnivá, ale naživo zabíjí. Stejně jako OTOH, i Darvaze přidává Luctusova živá performance a skvělý vokál neskutečnou sílu, zvlášť když jej doplňovali zpěvem i oba kytaristé. Začalo se přehráváním EP The Downward Descent pěkně popořadě – během A Hanging Sword mi spadla brada a chvíli jsem nechápal, co se děje, Derelict of Passion částečně pokazily úsměvné popěvky „Azazééél a Sejtááán“, které však oproti desce nezněly až tak stupidně a s The Barren Earth to totálně rozsekali. V tu chvíli jsme na sebe jen s vedle mne stojícím Martinem mrkli a za pár vteřin jsme rozbili první řady, jelikož ten tlak a volání kotle už nešly vydržet. Totálním nasazením kapely a brutálně naechovaným řevem se Darvaza postarali o jedno s největších překvapení festivalu. Ambientní skladba Tenebrae je pochopitelně vynechána, pokračuje se něčím novým (nejspíše Blessed, And Cursed Not z nového EP) a konec patřil melodické The Silver Chalice, která i díky čistým zpěvům působila mocně mrazivým dojmem a přitom stále ničila. Myslím si, že lepší první koncert Darvaza ani předvést nemohli.

Jestli jsem se ale v pátek na některou z kapel opravdu těšil, byli to Islanďané Sinmara. Má slabost pro islandské kapely je velká a Sinmara patří k mým nejoblíbenějším. Hraje zde navíc Þórir ze Svartidauði, skvělý bubeník Bjarni (působící také ve Wormlust či Slidhr, kteří na PDM hráli ve čtvrtek a naživo zde vypomáhá většina členů Sinamra) a jejich debutové album Aphotic Womb je výborné, tudíž jsem doufal, že budou sázkou na jistotu. Satanužel jako první kapela pátečního večera doplatila na zvuk a stejně, jak tomu bývá i u Svartidauði, ani set Sinmara se neobešel bez problémů a zvláště v kytarách jsem se poměrně ztrácel, což je u hudby z části postavené na disonantních riffech škoda. Začali poměrně klidnou novou skladbou (možná z chystaného splitu s Misþyrming?), po které s Cursed Salvation už navázali skladbami z debutu Aphotic Womb, z něhož odehráli většinu a v pořadí, jak jsou na desce. Opravdu škoda, že ani v průběhu setu se čitelnost kytar nezlepšila, takto jsem si „užíval“ jen bicí s basou. Dobrý byl ovšem také frontman Ólafur a jeho dobře artikulovaný vokál, nicméně bez kytar byli Sinmara poloviční. Škoda, tohle mohl být jeden z vrcholů festivalu. Tak snad příště.

Po Islanďanech ale přišel čas na kapelu, na kterou mnoho lidí čekalo. Už během zvukovky, kdy na pódiu nebyla vidět žádná svíčka, se sál zaplnil podobně jako na 20:11 předchozí den. Za oponou se totiž chystali Poláci Batushka, kteří jsou v současnosti jedním z nejskloňovanějších jmen na blackmetalové scéně, a to jak fanoušky, tak jejími opovrhovateli. Na stage samozřejmě přišli v kostýmech s maskami a přinesli s sebou odér kadidla. Jak dohrálo intro, tak frontman Bart (působící také v Hermh) pronesl jen dvě slova „Batjůška, Litůrgia,“ načež tato osmičlenná skupina odehrála své debutové album v celé délce. Na pódiu byli muzikanti poskládaní oproti ostatním kapelám trochu odlišně, bubeník byl se svou sestavou na pravé straně, levá patřila pěveckému sboru a předek pochopitelně frontmanovi. Zapálené svíce zde samozřejmě nechyběly a opomenut nebyl ani další dominantní vizuální prvek – obraz s obalem desky Litourgiya položený na stolku před zpěvákem. Batushka během svého koncertu využívali zvonečků, rolniček a dalších cinkátek. Do toho zpěvák dělal různé pózy, no zkrátka podobně jako Acherontas, i tato kapela si hraje na cool occult, který je dnes v módě a vizuální stránka (byť velmi pěkná) válcuje tu hudební. Abych ale Batushce jen nekřivdil, musím uznat, že hudebníci to jsou opravdu zruční, minimálně bubeník je skvělý, ale i zbytek. A co je nejdůležitější, liturgické zpěvy, kterými album vyniká, byly naživo taktéž zvládnuty velmi dobře. Škoda jen, že ne zrovna vyrovnaným zvukem se v první polovině setu ztrácely pod masivním návalem basy a bicích. Zhruba od druhé poloviny se ale naštěstí vše zlepšilo a i celý sbor byl dobře slyšet. Škoda ovšem také, že instrumentální stránka kapely není trochu více propracovaná a místo melodického black metalu nehraje něco originálnějšího. Své fanoušky bezesporu má, ale působí poněkud plytce. Rozhodně ale musím říct, že jejich živé provedení bylo o něco lepší, než jsem původně čekal (ty zpěvy se jim opravdu povedly), každopádně by to mohlo být ještě zajímavější.

Jestli mě však v pátek některá kapela opravdu dostala do kolen, byli to švédští Irkallian Oracle. Ty jsem viděl v roce 2013 na Hell’s Pleasure v Německu, kde odehráli svůj, tuším, teprve druhý koncert a nezanechali na mně moc dobrý dojem. Působili zde jako laciná kopírka Portal, nebyli moc sehraní a navíc hráli na žhnoucím slunci. Avšak to, co předvedli na PDM, bylo dechberoucí a říkal jsem si, že tentokrát přede mnou hraje úplně jiná kapela (což vlastně u skupin, které vystupují v podobných hábitech a jsou zahalené hromadou kouře, člověk nikdy neví, heh). Stále sice hrají odporný death metal silně inspirovaný australskou scénou, byť více než Portal jdou na novém albu Irkallian Oracle slyšet spíše Impetuous Ritual nebo Grave Upheaval, ovšem jejich vystoupení bylo s tím před třemi lety naprosto nesrovnatelné. Jistě mnoho udělala klubová atmosféra a řádně hnilobný zvuk, ale tohle byl opravdový hnus a smrt. Jediné světlé chvilky byly ty, kdy frontman zacinkal zvonky, gongem nebo tibetskou miskou. Už od začátku, kdy nás odstřelili starší skladbou (myslím, že to byla jednička z debutu) Ekstasis, během které frontman bubnoval do v ruce sevřeného šamanského bubnu, zahltili Futurum temnotou. Poté hráli převážně songy z jejich druhé desky Apollyon, s mnohdy pomalejšími pasážemi a minimalistickými bicími, ve kterých však kytarové stěny stále drtily neúprosnou silou. Když po nich ale přišla pořádná sypanice, dílo zkázy bylo dokonáno. Portal se sice stále nevyrovnali, ale i tak to bylo opravdu mocné. Nějakou Batushku, která hrála před nimi, pohřbili Irkallian Oracle hluboko pod zem a pro mě se stali jednou z nejlepších kapel festivalu.

A pokud po tomhle měl někdo stále málo, nevěřím, že ho Profanatica nedorazila. Já měl šanci tuto trojici jeptišek letos již vidět na Chaos Descends v Německu, tedy jsem moc dobře věděl, co mě čeká. I tak mě ale Paul se svým doprovodem hned po přivítání slovy „Black cult ejaculate“ opět donutil otevřít hubu dokořán, jaký skvost dovedou stvořit z tak jednoduchých motivů. Hrají vlastně totální punk, a kdyby měli hrát ještě jednodušeji, nesměli by hrát vůbec. I tak ale brutálně podladěnou kytarou s basou a krutým echem na Paulovu vokálu uhranuli většinu lidí v sále. Nevím, zda za to mohla kolektivní demence způsobená lidmi v kotli nebo pálenková přesnídávka, ale Profanatica mě zde smetla ještě více než v Německu. Hráli sice ty samé věci (nejvíce z kompilace Sickened by Holy Host / The Grand Masters Session), ale přišlo mi to celé především díky zvuku (a ano, i díky nesnesitelnému vedru) o další úroveň nechutnější. Nejvíce to každopádně rozbili songem Unto Us He Is Born z jejich první řadovky Profanatitas de Domonatia a jejím našlapaným rytmem. Kdo v tu chvíli zůstal nehybně stát, jakoby zde nebyl. Trochu je škoda, že s Profanaticou nehraje naživo i John (ten napsal prakticky všechny kytarové i basové party a tváří se, že kapelu nadobro opustil) a jediným původním členem zůstává Paul. Ryan a Alex jej ale doplňují skvěle a já doufám, že tyto Disgusting Blasphemies Against God budu moct znovu někdy vidět, slyšet i cítit.

Na poslední Raventale už nezbyly žádné síly a hlavně jsem byl naštvaný, že nevystoupí Lamia Vox, kteří v onen čas měli hrát místo nich. Hudbu Ukrajinců jsem však před festivalem poslouchal a připadala mi jako docela špatný Moonspell, tak doufám, že jsem svým předčasným odchodem o moc nepřišel. V sobotu však hrála (mimo jiné) pro mě nejdůležitější kapela celého festivalu, tudíž se bylo třeba pořádně vyspat.

Fotky © Oskar999