Není to tak dávno, kdy Obscure Promotion v Praze spojili dvě zajímavá tour, z kterých vznikla poměrně výživná sestava o pěti kapelách. A i když se v pondělí 30. května rozhodně nesešlo ve Vopici tolik kapel, celkem zajímavý krok s propojením tour dvou kapel se opět povedl. Kanadští blackmetalisté Spectral Wound s Portugalci Gaerea si to namířili na Mystic festival v Polsku, a byť obě kapely vyjely z jiné strany Evropy, nakonec se sešly už v Praze. A nehrály zde samy, pondělní sestavu doplnili ještě místní Altars Ablaze.

S těmi jsme se viděli už loni v Josefově na mini-verzi Brutal Assaultu, kde si tehdy Altars Ablaze střihli svůj live debut. A jelikož minimálně na pražské scéně mají dost kámošů, kteří moc dobře ví, v kterých kapelách jednotliví členové AA působí či působili, dorazilo na ně dost hlav. Pravda, tak trochu to vypadalo, že lidé, kteří přišli na zahraniční kapely, nejevili moc o předskokana zájem, a ti, kteří přišli kvůli Altars Ablaze, měli na háku headlinery. Na to se ale pořadatel při pohledu na počet prodaných lístků neptá, a já musím říct, že tohle byl dost možná nejnacpanější koncert ve Vopici, na kterém jsem letos byl.

Tuzemská all-star kapela každopádně představila skladby ze svého debutového alba, které snad v dohledné době vyjde u Lavadome Productions. A byť si hodně hraje s blackmetalovou estetikou, logem a názvy počínaje, pomalovaným Seppem a tunou kouře na pódiu konče, hudebně je to primárně technický peklo-death s občasnými Marduk vypalovačkami. Krutě nasypaný, s dobrými riffy i vhodným vokálem, ale… tentokrát s otřesně přepáleným triggerem na kopáku, který jednak zněl fakt odporně a navíc přehlušil prakticky zbytek bicích. No a taky, a teď se na mě nezlobte, s hroznou live prezentací.

A tím nemyslím hudební výkon, ten Altars Ablaze dost možná předvedli nejlepší za celý večer, ale i když přimhouřím oko nad tím, že se tahle estetika k jejich hudbě fakt moc nehodí, a že jediný člen s docela zbytečným paintem je zpěvák, zabije to kytarista s dozadu nasazenou kšiltovkou. Úplně nejhorší ale byly pauzy mezi jednotlivými skladbami, kdy celá kapela přestala hrát, Sepp šlápl na spínač od kouřostroje a čekal dvě minuty, než syčící smoke machine celý klub opět zakouří. C’mon, člověk si během toho sice zvládl zajít pro pivo a vrátit se zpátky do prvních řad, ale jestli se tahle kapela snaží aspoň o nějakou live atmosféru, tímhle ji (navíc na kouřostroji, který určitě má nastavitelný časovač) regulérně pohřbí.

To Gaerea si naopak na své živé performanci dávají opravdu záležet a mají ji promyšlenou do detailu. Pravda, není sice kdovíjak originální, ale od potisknutých masek, oblečení, žačerněných rukou, až po vyzdobené stojany na mikrony mají vše sjednocené, a zvládli to i bez použití mlhy. Čeho si navíc u Portugalců cením, je fakt mrtě energický přístup k hraní, kterým mě, i když mě jejich hudba až tak nebaví, udrželi v sále po celou dobu. Svým nasazením a tím, jak minimálně frontman s kytarou po celou dobu pařil, mi vlastně Gaerea připomněli až Misþyrming. Občas byli sice až přehnaně teatrální, ale nic, co by mě vyloženě štvalo. Na nervy mi spíše lezly některé prvky jejich hudby.

Základ tvorby Portugalců tvoří poměrně osvědčené postupy, které známe třeba od metalových velikánů Behemoth, Mgła nebo případně i od zmíněných Islanďanů. Jen to celé hrají s o poznání modernějším zvukem a cpou do black metalu i věci, které tam fakt nemají co dělat. Jestli v mém případě u poslechu studiových nahrávek víceméně platí, že neurazí a nenadchnou, naživo některé pasáže byly hodně na pěst. Především neustálé opakování bass dropů, které bych ještě tak nějak pochopil v deathcoru, ale fakt ne tady. Ale víte co? I přes to, že jsem mnohdy při poslechu skřípal zuby, nakonec jsem vydržel více než hodinový set Gaerea celý.

Hudební nesourodost kompenzovali poměrně dobrým hudebním výkonem a hlavně již zmíněným nasazením. Portugalci mimochodem hráli až na bicí s prakticky tichým pódiem, což je ve Vopici celkem nezvyklé. S in-eary a bezdrátově snímanými kytarami tedy přední řady nepocítily takový tlak, jaký je zde zvykem, ale oplatilo se stát o něco více vzadu, kde byl zvuk poněkud výraznější.

Po kapele, která pracuje s hodně moderním zvukem, ale konečně přišli Spectral Wound, kteří k žánru přistupují mnohem pravověrněji. Věnují se sice v poslední době dost populárnímu atmo blacku s hodně výraznými melodiemi, a byť bývají často řazeni mezi různé hipster-punk projekty libující si v old-school zvuku, na rozdíl od mnohých umí fakt agresivně zasypat a rovněž utvořit pořádnou atmosféru. Nelze se tedy divit tomu, že patří v současnosti k jedněm z nejvýraznějších jmen této retro vlny a jejich desky momentálně vydávají Profound Lore Records.

A i když zrovna ony nosné melodie, na kterých hudba Kanaďanů hodně stojí, může někdo označit za stokrát slyšený popík, nelze popřít, že fungují a že jsou poměrně chytře propracované. Navíc v první řadě, kterou jsem tentokrát okupoval po celou dobu, se i díky poměrně špinavému, ale stále dost rozeznatelnému a intenzivnímu zvuku, docela ztrácel ten největší patos, a krásně vynikla syrová atmosféra s pořádnou agresí.

Skladby z A Diabolic Thirst a Infernal Decadence tedy naživo fakt nakládaly, a jak Spectral Wound sázeli jednu za druhou bez výraznějších pauz, přiměli mě k non-stop headbangingu. K tomu připočtěte i konečně vhodně zvolená oblaka kouře zahalující pětici hudebníků a máte super koncert. Rozhodně nejlepší z pondělního večera, při kterém fakt od samotné hudby až po vizuální prezentaci vše dávalo smysl. A taky, což teď rozhodně nepíšu jako nějaký kritik Mgły, jsem si říkal, že Kanaďané zní asi tak, jak kdyby Poláci se svými melodickými riffy pořádně přitlačili na pilu a vykašlali se na sterilně čistý zvuk. Prostě velmi chytlavý nářez, který je zároveň dostatečně jedovatý.

Cca třičtvrtě hodina utekla jako nic, a když už to vypadalo, že na to Spectral Wound kašlou, vyřval jsem si (ano, první osoba jednotného čísla, protože zbytek Vopice byl ticho jako na pohřbu) ještě přídavek v podobě I Am the Black Wizards. Možná trochu zbytečnost, osobně bych si dal raději ještě jeden kus z jejich autorské tvorby. Na druhou stranu tohle je pecka, kterou fakt všichni znají a zároveň tím SW pouze potvrdili, od kterých kapel a z které éry primárně čerpají svou inspiraci. Jo, nakonec to bylo na pondělní večer fakt skvělý.