Není to tak dávno, co představa, že se z Thy Catafalque stane koncertující kapela, nebyla příliš reálná. Ještě před třemi roky, když jsme s Tamásem dělali rozhovor, otázku ohledně koncertu komentoval slovy: “Nemám čas ani energii na organizaci, zkoušení a sestavení plnohodnotné sestavy pro živé hraní.”

Hned následující rok ale proběhl v Budapešti jejich první oficiální koncert, následně vystoupili na Brutal Assaultu, zahráli i v Londýně, pak znovu doma (odkud si můžete přečíst dost obsáhlý report) a jejich koncertní aktivita se tím okamžitě rozjela. Loni zahráli opět několikrát v Maďarsku, ale také i v Bratislavě a dvakrát v Rumunsku. Až letos se ale Thy Catafalque poprvé vydali na své regulérní turné, v rámci kterého poprvé zavítali i do Prahy.

Koncert proběhl ve stále poměrně nových a netradičních prostorách Kasáren Karlín, kde doposud těch větších metalových akcí zatím moc neproběhlo. Hromada příchozích, hlavně těch mimopražských, si tedy hned na začátku večera pochvalovala, o jak zajímavé místo se jedná. Otázkou ale bylo, jak dobře zde vše vyzní a jaký výkon předvedou kapely?

Jako první vystoupili The Answer Lies In The Black Void, což je poměrně nová kapela, kterou založil Jason Köhnen (známý také jako Bong-Ra, který působil i v The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, The Mount Fuji Doomjazz Corporation a hromadě dalších) spolu s Martinou Horváth (která zpívá právě v Thy Catafalque, ale má s Jasonem i projekt Mansur). Momentálně je ovšem z TALITBV pětičlenná kapela, která od loňského roku hraje také live.

V Praze je každopádně hrozně zradil zvuk. Největší problém byl v tom, že minimálně v první půlce klubu nešlo prakticky slyšet kytary. Ven lezly jen bicí, hlavně tedy činely, a docela i zpěv, ale strunné nástroje nikoliv, což je u doom metalu hodně mrzuté. Prakticky hlavní atribut doomu, tedy kytarový tlak, v sobotu úplně chyběl. Až někdy kolem dvacáté minuty se to začalo lehce rovnat, ale stejně pro aspoň trochu přijatelný zážitek bylo třeba jít úplně dozadu za zvukaře, odkud sice nešlo skoro nic vidět, ale kytary si nemusel návštěvník úplně domýšlet.

I bez ohledu na zvuk ale musím smutně konstatovat, že je poměrně mrzuté, jak šablonovitý emo doom tito lidé hrají. Holt Jason má zřejmě ty nejlepší roky už za sebou a momentálně ho baví tvořit přímočarou hudbu, což by nemuselo až tak vadit, ale to, co lezlo ven, bylo fakt poměrně marné. On aji Martinin zpěv z nějakého důvodu během koncertu TALITBV zněl docela falešně. A jelikož byl hlasitější než většina kapely, nešlo to zkrátka ignorovat. Plus sice dávám za poměrně pěknou projekci, která běžela v pozadí, ale celkový dojem z koncertu žel nezachránila.

Po tomhle logicky nastaly obavy z toho, jak budou znít Thy Catafalque, na které přišla většina návštěvníků. Naštěstí hned od prvních tónů šlo poznat, že hlavní kapela zvukovku nepodcenila. Na to, kde jsem stál, o jaký prostor se jedná a jakou disponuje aparaturou, si troufám tvrdit, že vše vyznělo fakt výborně. Byť jsem byl prakticky celou dobu úplně vlevo v prvních řadách před kytaristou, ale výborně jsem slyšel rovněž basu s druhou kytarou, které byly na druhé straně pódia, stejně jako všechny čtyři zpěvy, samply i bicí. Vše bylo navíc přiměřeně nahlas, nic nijak zvlášť nevyčnívalo, prostě v tomhle ohledu spokojenost.

Zajímalo mě však, zda tentokrát, když kapela vyrazila na své první delší turné, dojde i k nějakým změnám v jejím složení či celkové prezentaci skladeb. Zde ale zůstává vše “při starém”, a to v dobrém i špatném slova smyslu. Jednalo se tedy o nejkomornější ze všech koncertů, co jsem od nich viděl, a to i včetně Bratislavy, kde na Maďary určitě dorazilo podstatně méně lidí. Díky menšímu pódiu jsme ale měli členy kapely jako na dlani a svým způsobem to byl určitě intenzivnější zážitek.

Na druhou stranu jsem se ale ani napočtvrté nemohl zbavit dojmu, že to prostě furt zní jako takové metalové karaoke. Thy Catafalque jsou naživo rozhodně tvrdší než z desky, metalovější, ale vlastně aji více agro. Jejich live model je zkrátka o něčem jiném než do nejmenšího detailu propracovaná alba. Tam, kde na studiových nahrávkách je perfektně vybalancovaný poměr tvrdosti s melodickými prvky, elektronikou či folkem, naživo dostáváme hodně živelnou zábavu plnou tleskání a hecování davu. To vás při správném rozpoložení dovede skvěle strhnout, což se třeba v mém případě podařilo, byť stejně musím říct, že jsem na koncertě Thy Catafalque vždy postrádal toho kouzelného ducha, kvůli kterému jsem si alba nejvíce oblíbil.

Nejblíže dokonalosti byl koncert v Budapešti, který byl tedy mnohem větší, honosnější, s krásnou projekcí, možná i vhodnějším zvukem a o něco lepšími zpěvy. Ani tam to ale úplně 100% nebylo, byť jsem odcházel nadmíru nadšený. A to platilo nakonec i tentokrát, byť to bylo zase trochu jiné. Kromě toho, že to bylo fakt o něco intimnější a snad ještě živelnější než dříve, došlo i k lehké obměně setu. Vypadá to sice, že na dvouhodinové koncerty si musíme zajet k nim domů, tentokrát hráli necelou hodinu a půl, i tak ale zvládli zahrát poctivý průřez svou tvorbou.

Celkem dost prostoru logicky dostala loňská deska Alföld, která v době mých dřívějších koncertů ještě nebyla na světě. Šlo se ovšem i dost do minulosti až do dob Tűnő idő tárlat. Na tour jinak s Tamásem vyrazily obě zpěvačky - Martina Veronika Horváth a Ivett Dudás a také dva mužští vokalisté - Bálint Bokodi a Gábor Dudás. Gábor Veres, který se v minulosti vždy přidal na skladbu či dvě, tentokrát chyběl. Všichni zpěváci a zpěvačky se na pódiu pravidelně střídali a doplňovali se jak v čistých zpěvech, tak i řevu. Osobně bych ale řekl, že nejvěrněji se daří přiblížit originálu Dudásovi (jen u pár skladeb platí, že live member nazpíval i studiovku).

Třeba Köd utánam z Róka hasa rádió byl pro mě asi opět vrchol setu. Kel keleti szél z Rengeteg byla rovněž výborná. Ze stejného alba nechyběla ani hitovka Trilobita, což je sice song, který už při domácím poslechu úplně nenávidím, ale naživo to je zkrátka skvělá party. Hodně makaly i ty nejnovější deathové kusy, které zněly skoro jako Bloodbath, viz třeba A csend hegyei, byť úplně největší sypec byl stejně dvojblok Jura a Csillagkohó. Třeba mé oblíbené album Naiv tentokrát až tak velkou část setlistu netvořilo, ale skvělého coveru Embersólyom jsme se ke konci setu samozřejmě opět dočkali. Úplný konec koncertu pak patřil skladbě Móló, kterou právě v minulosti vždy odeřval Gábor Veres. Toho tentokrát vystřídal Bálint, jehož growl rozhodně není tak hluboký a drsný, ale i v jeho provedení byl song cool. Pak přichází outro, nějaký ten potlesk, ale přídavku se už nedočkáme.

Stejně tak jsme se u Thy Catafalque nedočkali ani projekce, byť vím, že v Budapešti ji několikrát měli a třeba předkapela ji v Praze také použila. Proč ne Thy Catafalque, to netuším. I tak ale musím říct, že jsem s prvním pražským koncertem této maďarské avantgardní sebranky spokojen a bavil jsem se skvěle. Určitě bych řekl, že to bylo lepší než loňská Bratislava a předloňský Brutal Assault. Zážitek z Budapešti sice zůstává nepřekonán, ale vím, že když se u nás Thy Catafalque opět ukážou, mile rád se na ně vždycky zajdu znovu podívat.

Setlist:
1. Szíriusz
2. Szamojéd Freskó
3. Töltés
4. Napút
5. Szarvas
6. Mezolit
7. Köd utánam
8. Vonatút az éjszakában (Ady Endre Intercity)
9. Kel keleti szél
10. Trilobita
11. Sirály
12. A csend hegyei
13. Jura
14. Csillagkohó
15. Embersólyom
16. Néma vermek
17. Móló

Foto © Ivo Oskar Osvald