Gevurah (v logu kapely a na obalech psáno hebrejsky גבורה) je kanadské duo, které už přes deset let tvoří značně ortodoxní a zároveň i docela kvalitní black metal. I přesto mám ale pocit, že se o této bandě v blackmetalových kruzích až tak moc nemluví, za což pravděpodobně může i fakt, že s pár EP a dvěma řadovými alby na kontě zatím Gevurah nepodnikli pořádné evropské turné a ani v Severní Americe nekoncertují kdovíjak často.

Když ale opomeneme veškeré warmetalové kulty a kapely jako Antediluvian, Mitochondrion, Sortilegia nebo Thantifaxath, jsou to právě Gevurah, které nutno zmínit jako jedno z nejzásadnějších jmen z Kanady. Ne náhodou jejich nahrávky už od roku 2013 vydává uznávaný label Profound Lore Records (Portal, Impetuous Ritual, Evoken aj.) a vydáním své první řadovky Hallelujah! v roce 2016 přinutili i mě, abych je začal sledovat.

A byť s odstupem času nemohu říct, že by jejich debut byl perfektní od začátku až do konce (přeci jen je poněkud roztáhlý), ve výsledku jej dodnes hodnotím jako jedno z nejlepších alb daného roku. Minimálně závěrečný téměř dvacetiminutový epos הַלְּלוּיָהּ doporučuji poslechnout fakt všem. I jejich o dva roky novější a poněkud kompaktnější EP Sulphur Soul, kde Gevurah pokračují v nastoleném duchu, stojí za pozornost.

Po dalších čtyřech letech ale přichází Kanaďané se svou druhou řadovkou Gehinnom, o jejíž vydání se kromě Profound Lore tentokrát postaral i elitní bm label End All Life Productions / Norma Evangelium Diaboli a s kterou má kapela opět o něco větší potenciál prorazit. Už jen to, že se o zvuk alba postaral Stephen Lockhart (komplet Island), stojí za zmínku, ale i booklet, v kterém jsou ručně načmárané texty nečitelnými klikyháky po vzoru Seven Chalices, dostal pořádnou péči.

Vlastně i po hudební stránce je novinka vyrovnanější než její předchůdci a obsahuje méně kolísavou kvalitu materiálu. Po krátkém intru s kytarovým brnkáním nastoupí Gevurah plnou silou a už během prvního plnohodnotného songu At The Orient Of Eden vytasí intenzitu, kterou známe například od black/death spolků jako Vortex of End . Stejně jako Francouzi, i Kanaďané se nebojí do poměrně ryzí černoty zařadit rozvážnější pasáže a prvky, které posilují jak dynamiku, tak atmosféru skladeb.

Řeč může být o různých kytarových finesách, sólech, zklidněních, ale i čistějších vokálech zpestřujících jinak dobře zlý a často vhodně zdvojený řev. A byť musím říct, že mi zpočátku ne všechny tyto prvky desky seděly, u prvního poslechu sóla v druhém kusu jsem poněkud skřípal zuby, teď je beru jako samozřejmost a neoddělitelnou část alba, která brání pocitu, že posloucháte jen stereotypní mlátičku.

Vzhledem k jemnějšímu (ovšem dobrému) zvuku zní Gevurah na Gehinnom poněkud méně prasácky než v minulosti. A pravda, i hudba jako taková je poněkud méně obskurní, v redakci padly i názory, že to je takovej nasypanější Behemoth (ciao Dantez), čemuž nelze úplně oponovat. Ale já říkám, proč ne? Kanaďané možná nedrhnou natolik ryzí černé umění jako Sortilegia, případně nedosahují kvalit Aosoth, jejichž feeling mi celkem připomínají, ale přemíře nějakého sladkého patosu se vyhýbají a stále umí vytáhnout z rukávu silné riffy, správně do nich zasypat a proložit je vhodnými vokály.

Třeba takový song Towards The Shifting Sands může Poláky (byť rozhodně to lepší z jejich tvorby, žádná Purnama vole) ze začátku připomínat, ale v půlce se zlomí do parádní zběsilosti a končí zase atmosféričtějším blackem, který připomene třeba něco z Islandu. A celkově si myslím, že jediná konkrétní věc, která se Gevurah v návaznosti na letošní album fakt nepovedla, je klip k Blood-Soaked Katabasis. Tyvole, tu umělou krev, tupý nože a fejkovačku řezání a bičování se už fakt nikdy nechci vidět. A vy, pokud si nechcete vypíchnout oči, byste taky neměli. Varuju vás!

Už v minulosti ale Kanaďané potvrdili, že nejlépe jim jdou delší kompozice, které tradičně nechávají na konec alba a ve kterých vytasí své nejhonosnější riffy, což udělali i tentokrát. Jo, během posledních dvou kusů (hlavně v tom úplně posledním) kapela opět ukazuje to nejsilnější, co v ní je. A byť závěrečný majestát הַלְּלוּיָהּ z Hallelujah! asi zůstává nepřekonán, když vezmu kvalitu všech songů a jak fungují pospolu, stejně mi z Gehinnom ve srovnání s debutem vychází lepší album.

Po nějakých deseti posleších si dokonce bez nadsázky myslím, že lepších (aspoň trochu ortodoxních) black metalů letos moc nevyšlo (nepočítaje spíše deathovější věci, které letos s přehledem vládnou). Na druhou stranu se hodí položit si otázku, jak moc to vypovídá spíše o slabším roku než o výjimečnosti kapely, protože i přes své kvality a fakt, že se mi Gehinnom líbí, to AŽ TAK mega zázračná nahrávka není.