S Texasany Haunter jsem přišel do pořádného styku hlavně díky jejich letošnímu turné se Suffering Hour, během kterého zavítali i do Prahy. A jak jste si mohli přečíst v mém reportu z Modré Vopice, naživo předvedli opravdu výborný masakr. Vlastně se dodnes pravděpodobně jedná o úplně nejlepší letošní koncert, který jsem zatím viděl. A když už jsem Haunter v reportu dostatečně vychválil, říkal jsem si, že psát další článek i o jejich albu je poměrně zbytečné. Jenže vzhledem k tomu, že jejich letošní deska Discarnate Ails je fakt výborná a stále mě nutí k dalším poslechům, myslím, že si recenzi rozhodně zaslouží.

Ale vezměme to pěkně popořadě. Kdy a jak vlastně Haunter začali? Pokud patříte mezi lidi, kteří rádi zkoumají i demo nahrávky kapel, dost možná narazíte na titul He Who Jumps into the Void Owes No Explanation to Those Who Stand and Watch z roku 2014 nebo o rok starší split s Moths, kdy tato banda hrála jakési nasypané screamo. Netrvalo ale moc dlouho, než Haunter screamu ukázali vztyčený prostředníček a vydali se vstříc black metalu. Už v roce 2016 na první řadovce Thrinodίa představili svou primárně prog blackovou tvář. A i když tehdy byl mix jejich hudby celkem nemastný/neslaný, v hledání vlastní tváře a zdokonalování svého stylu úspěšně pokračovali. Už na následujících splitech s Black Vice, Sovereign a Crawl nahráli mnohem hustější masáž, a s jejich druhou řadovkou Sacramental Death Qualia se rovnou dostali pod label I, Voidhanger Records. Mezi další kapely tohoto italského vydavatele Haunter fakt skvěle zapadli, začalo se o nich konečně mluvit, a dokonce bych řekl, že jejich zářez patří mezi ty nejlepší věci, co I, Voidhanger vydal. A jestli nemusíte od každé kapely slyšet úplně vše, co kdy vydala, minimálně Sacramental Death Qualia doporučuji protočit, protože se jedná o dost našlapaný a pestrý black/death, který osciluje od Opeth až po Gorguts či Mitochondrion.

Je tady ale rok 2022 a Texasané mají venku třetí řadovku nazvanou Discarnate Ails, o jejíž vydání se postaral dokonce samotný Profound Lore Records, který vydává například také Portal, Of Feather and Bone, Spectral Wound, Antichrist Siege Machine nebo Artificial Brain. Už jen tenhle fakt stojí za zpozornění, protože Profound Lore prostě pičoviny téměř nevydává a je jasné, že Haunter museli udělat další krok od okay progresivního black/deathu k fakt namakané kapele. A už když si pustíte novinku poprvé, musí vás přesvědčit o tom, že tihle borci opravdu umí hrát, vědí, co chtějí hrát, a také dovedou udělat vše pro to, aby výsledek opravdu zněl tak, jak má. Na Discarnate Ails se jim totiž podařilo zachovat veškeré prvky, se kterými rádi pracují, a všechny tři skladby složit tak, aby dávaly kompozičně smysl a zároveň měly i přes zařazení jakýchkoliv melodičtějších pasáží dostatečný tlak od začátku do konce.

Haunter proplouvají víceméně mezi všemi odnožemi black/death spektra od progresivních prvků, přes technické momenty až po disonantní marast. Vůbec jim ale nedělá problém do propracované hudby vpálit nekompromisní sypačky, které se místy dotýkají až warmetalové intenzity. Přes veškerou pestrost je ale Discarnate Ails hodně kompaktní album, a i když se toho na něj stane fakt hodně, díky stopáži, která jen lehce překračuje třicet minut, jej slupnete jako malinu. Na rozdíl od svého předchůdce nepůsobí tak rozháraně, neskáče na sílu z klidných prog pasáží do těch tvrdých, ale po celou dobu si drží své tempo a každý element desky přirozeně doplňuje ten druhý.

A i když je u Haunter jasné, kde primárně čerpají svou inspiraci a nelze je úplně označit za unikátní zjevení, rozhodně se jim podařilo vytvořit si vlastní tvář a k žánru přistupovat trochu jinak než většina svých vzorů. Už nahoře jsem zmínil vliv Gorguts (což se koneckonců potvrdilo především naživo), k tomu lze přirozeně aspoň částečně připíchnout Deathspell Omega, ale taky třeba hutnost raných Incantation nebo jiných spolků. Třeba ty Opeth na novince už moc slyšet nejde, ovšem jisté rozvážně jemnější prvky zůstávají zachovány.

Jak jsem již ale naznačil, na Discarnate Ails nevítězí to, jak je deska napěchovaná různými nápady nebo že je místy fakt skvěle nasypaná, skřípavá, či hutná, ale hlavně to, že je výborně vybalancovaná. I díky tomu, že se Hanuter nebojí přímo do disonancí klidně na pár vteřin napálit jednoduchou tupa-tupa pasáž, po které okamžitě drtí dál, album fakt dobře kope a leze do hlavy téměř samo. Na rozdíl od některých podobných kapel u Haunter fakt nemusí posluchač trávit týdny intenzivním naposloucháváním, aby je pořádně ocenil, ale zároveň je jejich tvorba záživná i při opakovaných posleších. A ano, i když určitě najdeme mnoho nahrávek, které jsou ještě promakanější nebo extrémnější, na poli progresivních black/death kapel je pro mě Discarnate Ails jedno z nejlepších a nejposlouchanějších letošních alb.