V posledních letech mám čím dál častěji pocit, že spousta (nejen metalových) desek, byť jsou poměrně dobré, trpí přílišným natahováním a zasloužily by si tu větší, tu menší zkrácení, nebo i vypuštění některých pasáží a pak bych si je užil ještě o něco více. Pohled na počet a stopáž některých skladeb a hlavně celkovou délku Éons (přes dvě hodiny) vzbuzuje silné podezření, že tu má někdo zase až příliš velké ambice a že to půjde doposlouchat jen velmi těžce. Rozdělení na tři části To the Earth, To the Moon a To the Sun naznačuje, že se vlastně jedná o trilogii a tak je asi vhodné nahrávku poslouchat po třetinách. Překvapivě už napoprvé jsem ale neměl problém sjet jí celou a i další poslechy potvrzují, že tu není navíc snad ani minuta.

Celkový koncept konce lidské éry a nástupu civilizace slonů, názvy skladeb, odkazující na různé mytologie od Řecka a Egypta, přes Indii až po Japonsko, ale trochu i samotná hudba, dávají vzpomenout na Magmu - zvláště v některých místech, kdy se objeví čisté vokály, zpívané v hypotetické, prehistorické proto-řeči. Smysl dává srovnání i s jinými zeuhl/avant-rock/RIO kapelami, třeba i Univers Zero – krajany Neptunian Maximalism. Oproti nim je tu ale méně výrazný vliv klasické/moderní kompozice 20. století a dominuje hlavně jazz. Především první dvě, ale částečně i některé další skladby svou zemitou, metalovou (doom/stoner/sludge?) úderností a hrou Jean-Jacques Duerinckxe na baryton saxofon však ze všeho nejvíc připomínají Zu. Rytmika je ale většinou o něco více tribální, „pralesní“, ceremoniální a díky dvojici bubeníků (Pierre Arese a Sebastien Schmit), kteří se navzájem nápaditě doplňují a využívají spoustu různých perkusí i poměrně dost zvukově barevná. Své místo zde často má, jak už to tak na (free) jazzových nahrávkách bývá, i improvizace. Nejen bubeníkům, ale celému ansámblu se skvěle daří skloubit volnost s hypnotičností a atmosférou, tak jako například na některých deskách Johna Coltranea (srovnej třeba s Kulu Sé Mama a slyš mj. vzletné sax sólo na konci Daiitoku-Myōō No Ōdaiko…), Milese Davise (Bitches Brew) a některých dalších avant/free jazzů z 60.-70., i pozdějších let (třeba pomalejší věci Naked City/PainKiller).

Jasně slyšitelné je i ovlivnění asijskou tradiční hudbou, od blízkého východu přes Indii, Tibet až po jihovýchodní Asii, dojde mj. i na hrdelní zpěvy, sitár a jakousi flétnu. Od třetí skladby se začne projevovat další výrazný prvek a to drone/doom metal, který v poslední části alba převládne. Tyto pasáže mohou evokovat některé experimentálnější polohy SunnO))) (nebo Earth), ale právě v kontextu propojování s asijskou hudbou a někdy i ambientnějším psych rockem (případně i post-rockem) bych přirovnal spíše k Master Musicians of Bukkake, nebo Senyawa. Už v první skladbě se do hudby NM vkrádají blackmetalová tremola a kvílivé kytary, i vzhledem k výše zmíněným podobnostem s avant-rockem/jazzem se nabízí přirovnání k Aluk Todolo, nebo Chaos Echœs (nejvíce v trojdílné Vajrabhairava). Baskytarové linky Guillaume Cazaleta kromě již zmíněných Zu také někdy připomínají styl Ala Cisnerose (Om).

Vlivů či podobností by se dalo jmenovat ještě více (Swans, DBR, MPH, Orthodox ad.) vlastně jen málokdy se najde moment, kdy Éons nikoho nepřipomíná, ale převážně se nedá mluvit přímo o kopírování, většinou je tu něco trochu jinak, jednotlivé elementy spolu různě fúzují apod. Překvapivé také je, že přes tu spoustu vlivů deska nepůsobí ani trochu přeplácaně. Přestože se struktura některých skladeb zdá do jisté míry volná, NM je často také umí i výtečně (vy)gradovat, občas nasadí nějaký chytlavější motiv a zejména (ale nejen) díky bicím nástrojům deska velkou část stopáže šlape a hrne. Skladatelská, aranžérská, improvizační i hráčská zručnost je tu zkrátka na vysoké úrovni.

Zvuková stránka nahrávky je perfektní. Zvuk je masivní, organický, vyvážený, nad mixem se tu evidentně dost přemýšlelo a štelovalo, trochu překvapivé je, že dle dostupného infa si kapela vystačila v nějakém svém domácím studiu (HS63/Homo Sensibilis Sounds Studio). I na grafické stránce si dal Kaneko Tomiyuki záležet, těším se na vinylovou verzi, která vyjde 25. září.

Ani po dvou měsících poměrně častého poslechu nemůžu říct, že bych měl Éons detailně naposlouchanou, ale přibližně se v ní orientuji, mám své oblíbené pasáže a baví mě stále celá. K plnému docenění to ale ještě asi pár měsíců potrvá a s hodnocením to ještě může lehce pohnout (spíš nahoru, než dolů). Každopádně zatím nejpozoruhodnější letošní deska napříč žánry.