pátek 30. září

Jednodenní rakouský festival kousek za hranicemi se zajímavým výběrem kapel za rozumnou cenu ke konci roku. To byl už po šest let Celebrare Noctem fest. Pak nastala dvouletá covid pauza a přišel sedmý ročník s několika změnami. Poprvé v historii se jednalo o dvoudenní akci, která navíc nebyla na přelomu listopadu s prosincem, ale na rozmezí září s říjnem. Lístky jsem měl jako vždy hned od začátku předprodeje a tentokrát bylo v plánu akci navštívit i s docela slušným doprovodem.

Já tentokrát vyrazil už s denním předstihem na jih Čech, odkud mě měl v pátek kolem poledne vyzvednout zbytek pražské sekce. Kvůli zajebané dálnici ale nabrali slušné zpoždění, a já nakonec raději vyrazil s kámošem z Budějovic, ať v klidu zařídím hotel ve Welsu a kdyžtak se se zbytkem shledám až na festu. Řidič, co vyrazil z Prahy, na to ale slušně šlápl a do hotelu dojel asi jen o čtvrt hodiny později než já. Dáváme tedy nějakou slivku na uvítanou a pomalu vyrážíme na první kapelu.

Tou byli rakouští Prediction. Blacková dvojice z Rakouska, která v době, kdy jsme dorazili do klubu, už hrála. No popravdě, zrovna dvakrát jsme na ně ani nespěchali, protože zkušenost praví, že až na výjimky nestojí drtivá většina rakouských kapel zrovna větší za pozornost. A v případě Prediction se tato zkušenost pouze potvrdila. V první chvíli mi sice nepřišli vůbec blbí. Až jsem si říkal, že by to mohl být takový chudší následovník Inquisition. V sypačkách to fakt fungovalo a docela i nakládalo. Jenže kamenem úrazu byly dost stupidní tupatupa pasáže a některé fakt debilní výkřiky jako „possessed, one, two, three“. A jak čas přibýval, podobných nesmyslů si člověk všímal čím dál více. No co, šli jsme kouknout raději na merch a posilnit se před další bandou.

Ruku na srdce, Häxenzijrkell byli už předem kapelou, na kterou jsem se úplně nejvíce těšil. Jejich letošní album Urgrund je moc fajn a hlavně jeho předchůdce Die Nachtseite fakt žeru. Konkrétně pro mě představují koncentrát té nejryzejší podoby Urfaust, což jsem primárně doufal, že dostanu i naživo. A upřímně, v úplně prvních minutách jsem byl trochu zděšený z toho, s jak tichou kytarou hráli. Stejně jako první banda nebo zmínění Urfaust, i tito Němci hrají jen ve dvou. A jejich bubeník to, hlavně díky dost silové hře, solidně rozbíjel. Veškeré samply plné recitací z různých čarodějnických filmů šly taky ven moc dobře, vokál rovněž naprosto v pořádku, jen ta kytara… Naštěstí se ale dalo procpat úplně dopředu, a když jsem si stoupl do druhé řady, do které byl namířen jeden z reproduktorů, konečně jsem našel místo s dostatečným tlakem, kde vše adekvátně nakládalo. Pak už netrvalo dlouho, a do koncertu Häxenzijrkell jsem se hodně silně ponořil. Špinavý black/doom, který se primárně drží v pomalejších, ale úderných tempech a má mega silnou atmosféru. Docela mě ale překvapilo, jak často se naživo Němci opřeli i do sypaček, které na albech nejsou až tak patrné. Hrálo se jinak po jedné skladbě z obou alb, ale došlo i na ještě starší věci a nějakou novinku. A co mě nejen překvapilo, ale doslova nadchlo, bylo uvědomění si, jak dobře se Häxenzijrkell podařilo přiblížit blackmetalové esenci Mare. Jejich hudba je sice furt dost jiná, jednodušší a stále ne až tak geniální, ale hned jak dohráli, tak jsem běžel koupit si jejich nové LPčko. Tohle totiž bylo ve výsledku přesně to, co jsem čekal, a nakonec ten zážitek, co jsem od koncertu dostal, byl možná ještě silnější, než v co jsem u druhé kapely festivalu doufal.

Hodně mě ovšem překvapili i Fides Inversa. Tahle mezinárodní kapela, kde po dlouhou dobu kromě hlavního kytaristy Giuseppeho fungoval také Omega a před pár lety se k nim přidal i Wraath, pro mě byla spíše ve stínu Darvazy, což je banda v podobném složení, kterou jsem měl možnost vidět už na mnoha akcích, a která sbírá nadšené ohlasy víceméně všude, kde si prdne. A u Fides Inversa jsem měl prostě vždycky zafixováno, že to je tak nějak něco podobného, akorát s více tremolama. Jenže! Při nástupu kapely mě nejdříve překvapilo, že Omega v kapele už nehraje. V současné sestavě naopak přibyli členové Vortex of End, a jelikož jsem zde FI viděl prvně, nemohu říct, jak moc kapelu obohatili, ale spolu s vždy nepříčetným Wraathem u mikrofonu odehráli fakt přísně nasypaný koncert. Vlastně musím říct, že mě bavili ještě mnohem více, než když na stejném místě hrála před pár lety Darvaza. Tohle byl takový její protipól, Darvaza si to drhne spíše ve středních tempech, a ty sypačky jí ne vždy jdou. Fides Inverza naopak sypali fest, ale ty střední tempa byly slabší. Jenže když sypali, tak to byl natremolovaný Marduk jak sviňa. Ve výsledku tedy parádní a mnohem lepší, než jsem původně čekal. Jen ten dav na ně mohl být trochu méně čurácký.

To němečtí Drowned začali s docela dost krutě valivým death metalem a prvních pár minut byli fakt mrda. Nojo, jenže pak to začali rozbíjet samým tupatupa, což nejdříve nevadilo, ale když se to začalo opakovat furt a furt dokola, začalo mě to srát. Všichni z party jsme se shodli na tom, že to je dobrá kapela tak na dvacet minut a ne na hodinový set. Plus asi máme v krvi o půllitru méně slivovice, než by bylo vhodné, což jdeme následně napravit.

Portugalské raw blackmetalisty Black Cilice jsem měl už tu čest vidět v Berlíně na Never Surrender festivalu. Tam odehráli hodně mrazivý koncert, který se hodně přiblížil tomu, co předvádí naživo například Sortilegia a byli pro mě jedním z vrcholů festu. Tentokrát mi především na začátku přišlo, že měli až moc konkrétní zvuk a dokonce až moc melodické kytary, což je od téhle kapely dost nevhodné. Naštěstí se ale časem vše začalo postupně prasit, a to včetně výkonu hudebníků, haha, a když se člověk trochu snažil, dalo se do atmosféry jejich hudby dobře ponořit. Škoda jen toho, že byly opět docela potichu kytary a ven lezly hlavně bicí a vokál. Kvůli tomuhle neduhu se občas posluchač měl možnost soustředit na nějaké ty fuckupy, a došlo mu, že to je celé tak falešné, až to je true jak hovado. Třeba takový bubeník byl echt křivý, ale zase dost rychlý, takže kapelu aspoň dobře tlačil kupředu. Celkově ale musím říct, že z berlínského koncertu jsem měl mnohem lepší pocity a nebýt mé oddanosti pro trve black metal, možná bych i šel do prdele. Někdy v půlce se ale naštěstí vše zlomilo ve prospěch kapely, přestaly se hrát melodičtější nesmysly a konečně Black Cilice začali drhnout pořádně monolitické riffy. K tomu zafungovala jejich hodně minimalistická póza, kdy se zpěvák skoro ani nehnul, akorát sem tam uchopil nějaké dýky, lucernu nebo lebku, a akorát zíral do davu a ječel. Zhruba poslední čtyři songy byly tedy fakt silné a i přes počáteční rozpaky Portugalci odehráli jeden z nejpůsobivějších koncertů festivalu, když se zaměříme primárně na jeho druhou půlku. Plus mi na jejich konci taky došlo, jak super je být po docela dlouhé době opět na primárně blackmetalovém festu. Nechci teď vůbec tvrdit, že death metaly na Tones of Decay nebo jiné akce byly nějak horší, to vůbec, ale prostě ta atmosféra, práce s vizuálem a vše na vás tady dýchne úplně jiným dojmem. A to, i když si před vámi některé opice natáčí na mobil z první řady skoro celé koncerty.

Na závěr pátečního dne nás ale ještě čekali Norové Djevel. Dnes už hodně all-star kapela složená z lidí, kteří se točí kolem posledního zakládajícího člena Trånna Ciekalse. Místo jeho jména však budete pravděpodobně mnohem lépe znát bubeníka, kterým není nikdo jiný než Faust (ano, ten z Emperor). A kromě něj dokonce v kapele momentálně působí také Eskil s Estenem z Mare. A jelikož víme, že Mare jsou naživo nejlepší blackmetalová banda ever, nelze od dalších kapel, kde hrají její členové, očekávat, že by to byly pičoviny. A ano, byl to docela jednoduchý, ale chladivý, syrový a dostatečně pravý norský black metal. Hned na úvod koncertu vás praštily přes uši výborně znějící a taky skvěle zahrané Faustovy bicí. Ten byl bez debat nejlepším bubeníkem celého festivalu. A samozřejmě taky exceloval Azazil se svým výborným vokálním projevem, kde jednak klasicky ale skvěle řve, do toho i místy vhodně zaječí a celkově parádně vodil celý koncert. Jediné menší mínus možná zase patří trochu tišším kytarám, což šlo ale opět vyřešit přesunem do oblíbené druhé řady, kde znělo vše tak akorát. A třeba jeden z kolegů, který letos už vidět Djevel na jaře v Lipsku, si chválil, že to tady bylo mnohem čitelnější. A co se hudby samotné týče, nutno říct, že z ní ta profesura a zkušenosti s black metalem jdou prostě cítit. Táhly to hlavně přesné bicí, výrazně melodické kytary a perfektně uječený vokál. Vše ovšem správně ug a syrové. A i když vlastně Djevel vůbec nic nechybělo, vše bylo v pořádku a precizní, každá změna a každé prodloužení zde mělo smysl, svým způsobem mě napadla i myšlenka, že tam tak nějak ani nebylo nic navíc. Rozhodně to bylo impresivní, bavilo mě to, ale s koncerty Mare nebo Dark Sonority se to stále nemohlo rovnat ani zdaleka, a ty Estenovy über mocné riffy zde zkrátka trochu chyběly. Ve chvíli kdy Djevel dohráli, bylo ale jasné, že za sebou máme jednu z nejlepších kapel festivalu, kterou bude následující den těžké překonat. I přes výše zmíněnou výtku jsem furt nadšen. Jen ta banda Rakušáků, co místo kapele tleská až pičusovi, co zhasíná svíčky, by zasloužila vyliskat.

Kousek po půlnoci byl konec prvního dne za námi a kromě čtyř výborných koncertů si šlo pochvalovat i koncept, s kterým letošní Celebrare Noctem přišel. Opravdu není potřeba stát na nohou celý den a pařit na metal někdy do dvou ráno. Těch šest kapel od pěti do půlnoci úplně stačilo, plus i kapely asi byly rády, že mohou odehrát plnohodnotné sety a nedostaly jen festivalovou půlhodinovku. Třeba takoví Häxenzijrkell, kteří pro mě byli hlavní kapelou festu, by jinak při natřískanějším programu asi těžko mohli hrát 50 minut.

sobota 1. října

Jelikož páteční party ještě pokračovala i nějakou dobu po poslední kapele, v sobotu jsme se do ranních aktivit zrovna moc neměli. Tvle, ten rakouskej schnaps se fakt pít nedá, ale když máš vlastní zásobu slivky, nějak se s tím dá žít. Při cestě na fest jsme naštěstí zastavili v obchodě, ke zrovna měli Franziskaner Weissbier za necelý euro a na hotelu byla lednice, takže dva lahváče hezky z postele hned po probuzení byly radost. A protože se ve Welsu dá fakt hovno co dělat, lehce před dvanáctou opět zapadneme na oběd do blízkého hotelu s pivovarem Gösserbräu. Levno tam sice úplně není, ale žrádlo mají fakt dobré a na rozdíl od klubu se tam to pivo aspoň docela dalo pít. Za žraso s pivíčky tam necháváme něco přes 40 €, pak se otočíme ještě na našem ubytku pro zbytek slivky s dalším lahváčem, a po čtvrté se konečně přesouváme do klubu.

Rovnou se přiznám, že sobotní program mě nezajímal tolik jako ten páteční, takže více než o sledování koncertů to tentokrát bylo o kecání a paření se známými. Hned první Goatcraft jsem ale určitě chtěl odchytit. A už během prvního songu mě okamžitě praštilo přes uši, jak výrazně lépe Slováci znějí ve srovnání s tím, když jsem je nedávno viděl na Tones of Decay. Super zvuk a dokonce aji mnohem přesněji zahrané. Od začátku to byl metal jak cyp s atmosférou jak hovado. K tomu smrad z kadidla a Kolossal Katastrophic Kollapse opět hned jako druhý song. Nádhera! Goatcraft vlastně hráli úplně stejný set jako v Praze s jedním bonusem. Hned na třetí skladbu Putrid Stench of Existence se k nim přidal Bastian z Kringy, který tento text napsal, aby spolu s Demolatorem tuto pecku naživo odječel. Na to, že Goatcraft (a dokonce kvůli jejich vlastnímu přání) hráli hned jako první kapela, byl to mega lepší začátek než v pátek! Venku furt bylo světlo jak zmrd, ale uvnitř mě svým koncertem uhranuli, jako kdyby hráli o půlnoci. Vlastně byli z celého festu asi nejpřísnější kapela a i přes dost slušné sobotní headlinery to druhý den za mě zkrátka vyhráli. Nebudu přehánět, když napíšu, že to byl nejlepší jejich koncert, co jsem zatím viděl (a to jsem na nich už párkrát byl). Na závěr předposledního songu jinak Demolator háže dopiče s kytarou a úplný konec patřil opět coveru od Cremation Pyre. Ten mi tentokrát přišel spíše jen jako třešnička na dortu než jako vrchol setu, protože celý koncert Goatcraft byl tak dobrý, až mi Look at the Eyes...The Satan's Wrath od Chilanů nepřišel tak hustý zavírák jako v Praze. Plus tentokrát šlo trochu poznat, že najednou chybí druhá kytara, ale to nelze brát jako nějakou velkou výtku jinak parádního námrdu.

Jako druhý následoval další test rakouské scény. Circle of Shadows vylezli na pódium a přivítali nás hláškou: „this is oldschool black metal.“ No tyvole, už když jsem tohle uslyšel, chtěl jsem udělat circle of shadows na patě a jít pro pivo, ale nakonec jsem jim šanci dal. A sice to bylo lepší než páteční Prediction, ale žádná sláva. Těch tudum tupých pasáží tam bylo na můj vkus až příliš a basák mi připadal jako hodně špatný kompars, ale když aspoň drhli relativně přímé riffy, dalo se to poslouchat. Plus mi přišel sympatický zpěvák, který zněl skoro jako Maniac. Sice po flašce tvrdého, ale aspoň trochu jako Maniac. No hele, 5 euro za pivo je ale fakt dost. Zvlášť když ho piješ už jen tak z donucení. Za stejnou cenu jako ten odpornej ležák sice měli na baru aji půllitrové pšenice, ale plať zase za lahváče přes kilo…

Pak ovšem přišel na řadu teprve pořádný klenot. Původně měli hrát na festivalu Root, kteří ale kvůli Big Bossově zdravotnímu stavu skončili. Nahradil je ale německý kult z devadesátek Baxaxaxa. Viděl jsem je už kdysi v Berlíně na Never Surrender, a už tehdy jsem se jim hodně vysmál. Ale tvle, to co předvedli tentokrát, to jako seriously? Ne že by mi vadil primitivní black s klávesama, naopak, tyhle věci mi mnohdy imponují, ale i ti Root by byli mega lepší. Baxaxaxa je prostě jednou z těch kapel, kde je i zpěvák totálně marnej, a přitom se nejedná o nikoho jiného než o Patricka z Iron Bonehead. Ta kapela prostě zní jako jejich logo a vyjít tohle v Česku, tak se tomu všichni vysmějou. Hlavně, že měli velkej převrácenej kříž uprostřed pódia.

Čtvrtá sobotní kapela ale už opět stála za to a jednalo se konečně o něco seriózního. Finské Krypts jsem měl tu čest tentokrát vidět snad už počtvrté a jelikož byl jejich death doom vždycky perfektní, celkem šlo očekávat, že ani tentokrát to nebude krok vedle. A jo, hned od začátku byli hustí, ale docela potichu. Sice s krutým vokálem, ale jak jsem si už párkrát v průběhu reportu stěžoval, ven lezlo docela málo kytar. Do zadní části sálu během Krypts nemělo vůbec smysl lozit, pro zažití jakékoliv intenzity bylo třeba okupovat přední řady. Hned v úvodu setu Finů ale bylo jasné, že tohle bude mnohem lepší death než páteční Drowned. Tady se prostě místo tupaček sází fakt na hustý válec a opravdu intenzivní doomové pasáže. Ne že by Krypts neuměli zasypat. Naopak, sypačkami, které protnou pomalou hudbu, nás naopak vždycky rozbili. Ale ta pohřební tempa a postupná zpomalování jim prostě jdou ještě o poznání lépe. Oproti předchozím koncertům, a to ať v Praze nebo v Polsku, nás tentokrát nerozmrdali hlukem, ale fakt se skvěle poslouchali. S postupem času se naštěstí i ta hlasitost jejich kytar oproti začátku mega zlepšila, a vylezl z toho jeden z nejlepších sobotních setů. Konečně nějaký death metal, co tady měl smysl.

V případě předposledních Archgoat se nemá moc smysl kdovíjak rozepisovat o samotné hudbě. Všichni vlastně moc dobře víme, že to je hrozná kokotina. Ale už se nám několikrát potvrdilo, že když se na ně sejde slušná banda násilných a retardovaných Slovanů, kteří rozjedou pořádný kotel, může z toho být zážitek jak hovado. Jen si vzpomeňme na tu krutost z posledního Prague Death Mass. Nojo, jenže ne všude se chovají fanoušci jako v Praze, a když se na kozlí metal smrti nikdo nehýbe a člověk ho začne pouze poslouchat, o to více ten fakt o kokotině vyleze na povrch. Navíc Angelslayer teď bez vlasů vypadá hrozně směšně, takže se na něj ani moc nedá koukat. Zhodnocení koncertu? Hrne to, intra s bičováním jeptišek a kvičením prasat jako vždy naprostý top, pár lidí sem tam zahrozí, ale kotel prostě nula. A když už se konečně objeví náznak něčeho jako strkanice a člověk potká v kotli nějakého kvlt nasraného Slováka, tak to akorát skončí. No hele, pevně doufám, že na turné s Whoredom Rife to na konci listopadu v Praze bude podstatně vydatnější.

Když jsem pak ale zamířil směrem na bar utratit poslední prachy za nějaký pivíčka, odchytne mě Basti, kterému si jako tradičně postěžuju na chcíplé rakouské fans, ale zase chválím výborné páteční Häxenzijrkell, které žel promeškal. A jen jsem to dořekl, seznamuje mě s jejich kytaristou a následně i bubeníkem, kteří jsou jednak oba strašně milí a zároveň rádi, že nějakej degen dojel na fest z Prahy primárně kvůli nim. Kupujou mi další pivo a říkají, že byť je lidi dost přirovnávají k Urfaust, vlastně je skoro neposlouchají. Na druhou stranu ale kytarista potvrzuje, že Mare jsou pro něj jednou z největších inspirací. Dobrej pokec, ale pak začnou hrát Nifelheim, takže všichni zdrháme hrozit dopředu. Tam je už za celý večer totální vedro, takže se tam skoro nedá dýchat, ale pičo Nifelheim! Co chceš jako slyšet, jasně že to byl top. V kapele navíc teď hráli dokonce dva Češi. Jednak Blackosh s kytarou, který se ke Švédům přidal po posledním koncertu Master's Hammer, kde Nifelheim rovněž vystoupili, ale také se se svými tympány ukázal Silenthell. Nemohu sice říct, že by jeho hostovačka (předpokládám, že stálým členem asi nebude) ten metal jak cyp nějak extra obohatila, plus mi to po těch všech pivech už bylo trochu jedno. Ale! Nifelheim sázeli jednu pecku za druhou a v setlistu nechyběly mordy jako Sodomizer nebo Possessed by Evil, které to tentokrát vyhrály. A byť už přes veškerou únavu padám na hubu, metal mě stále drží na nohou. Jak ale dohráli, následuje přesun na hotel a rychlá smrt, protože v neděli bylo třeba se přesunout zase na black metal do Prahy.

Když to ale zhodnotím, letošní Celebrare Noctem festival se opět nadmíru vydařil. Páteční večer s Häxenzijrkell, Fides Inversa, Black Cilice a Djevel pro mě sice výrazně překonal sobotu, kdy to zase vyhráli Goatcraft s Krypts, ale rozhodně mělo smysl dorazit na oba dny. Pořadatelé sice říkali, že ještě neví, jestli budou v budoucnu opět dělat dvoudenní fest nebo se vrátí k jednodenní akci, ale je mi celkem jasné, že bez ohledu na to, jak to dopadne, strašně rád se jí zase zúčastním. Jednodenní akce mají vždycky výhodu, že člověku odpadnou další náklady na ubytování atd., ale denní útrata za pivo byla stejně větší než cena jedné noci v hotelu. Tak snad se zde za rok zas uvidíme!