Jsou večery, kdy bych se nejradši přinejmenším rozčtvrtil, resp. těch zajímavých koncertů bylo 7. 11. 2023 nakonec 6. Ale dlouho dopředu jsem byl (skoro) rozhodnutý, že dám přednost avant-jazz/rock (atd.) dinosaurům, a to i přesto, že jsem 3 z nich už viděl. Tima Hodgkinsona a Chrise Cutlera v rámci Hyperion Ensemblu a Freda Fritha s jeho triem loni. Ale tihle 3 + baskytarista John Greaves na jednom pódiu? To jsem si prostě musel „odškrtnout“, i kdyby to měl být „jen“ tzv. docela fajn koncert. Kdo ví, jak dlouho ještě budou aktivní (a živí), všem už je přes 70.

Pokud vám jméno Henry Cow nic neříká, tak vězte, že se v 70. letech jednalo o jedny z průkopníků avant-prog rock/jazzu s prvky „klasické“ kompozice 20. století a free improvizace, resp. iniciátory „hnutí“ Rock in Opposition a prvního RIO festivalu/koncertu v roce 1978. Dále viz třeba Juklova recenze Miriodor. HC pár měsíců po zmíněném eventu skončili, Frith s Cutlerem pokračovali jako Art Bears a Aksak Maboul (s muzikanty z Univers Zero) a členové HC se potkávali i v různých jiných uskupeních. Frith hrál (mj. mnohé) v Naked City, Hodgkinson (mj.) v God, k dvoukoncertnímu reunionu HC došlo v roce 2014, ku příležitosti oslavy díla o rok dříve zesnulé hoboj/fagotistky Lindsay Cooper, která s kapelou hrávala. Loni se 4 hlavní persóny z původní sestavy dali opět dohromady pod názvem Henry Now a odehráli dva koncerty v Itálii. Ten pražský byl teprve třetí (?).

V Akropoli jsem nebyl… tak 6-7 let? Po vstupu mě vlastně příjemně překvapil počet lidí (a nepříjemně Plzeň za 75,-!), čekal jsem max. stovku, ale bylo tam odhadem tak +- 250 (?). Nepřekvapivě jsem patřil k menšině mladších návštěvníků, většině bylo tak 50+, možná tu byli i tací, kteří pamatovali vystoupení Art Bears v roce 1979 v Lucerně? V publiku byl i Gareth Davis (už ho vídám častěji než některé kamarády/známé :) ). Zvukař v triku SunnO))) též v pořádku, potichu to tedy nebude (tak akorát). Henry Now nejen svým názvem, ale i v tiskovém prohlášení avizovali, že staré skladby už hrát nebudou. Škoda, zvláště skladby z Western Culture, které zahráli před 9 lety, bych si poslechl rád (a i ten hoboj/fagot, žeáno, ale…). Pražský set byl kompletně improvizační (loni došlo na covery od Slapp Happy a Roberta Wyatta), nicméně ten „RIO duch/feeling“ v tom přítomen částečně byl. Ono to vlastně místy nebylo příliš vzdálené těm improvizačním částem z In Praise of Learning, nebo i Unrest, byť samozřejmě více, či méně aktualizované (a se současnějším, hlasitějším, plnějším zvukem). A ani „bigbeaťák“ neodešel úplně s prázdnou.

Střídaly se asi tak tři hlavní polohy a různé jejich mutace/mezistupně. Nežánrové („“?), nestrukturované šramocení, skřípání, hlučení, atmosférické až semi-ambientní části a některé úseky zněly přibližně (!) prog jazz-rockově. Po celou dobu bylo zajímavé poslouchat i pozorovat, co tam jednotliví pánové hrají, a přišlo mi to i poměrně konzistentní. Však jde o veterány oboru, kteří už improvizovali s kde kým a bylo/a tam znát společné cítění/„frekvence“. Frith hrál opět na kytaru vším možným – od prstů, trsátka, e-bow, slide válečku až po různé, převážně kovové předměty, jazzovou štětku, misku apod. Většinu času jí měl položenou na kolenou, tappingoval, občas jí používal spíše perkusivně, zvuk deformoval spoustou efektů (mj. typická psych-amorfnost). Spoustu těch zvuků bych si vlastně ani s kytarou nespojil, nevidět na něj (akusmatika, musique concrète?). V několika místech mi ale připomněl i hru/zvuk Roberta Frippa (však zvláště v letech 73-74 měli KC k HC celkem blízko). Ale nešlo o exhibici – do celku to sedělo. Hodgkinson též trýznil různými nástroji jakousi preparovanou kytaru, položenou na stole, místy z ní dostával dost zvláštní noise pazvuky, hrál smyčcem apod. (vzpomněl jsem si i na NWW). V jedné části hrál i na klarinet (pěkný, mohl víc) a párkrát na saxofon – v paměti mi utkvěla jedna až darkjazzová pasáž a cosi s až lehce orientálním nádechem. Sem tam pustil i nějaké divné samply (blábolení, noise), „skučel“ skrze zefektovaný mikrofon atd.

Cutlerova hra na bicí byla (cca) freejazzová, místy se soustředil na atmo-zvuky za použítí rozšířených technik, asi 3-4x nasadil přibližně progrockový groove, kterého se ostatní muzikanti (i posluchači) chytili, ale nic extra přímočarého a brzy se to zase zhroutilo do čehosi neurčitějšího. Asi ve dvou částech rozjel divno-tribal-šamanismus – to já rád. Greaves si vystačil se dvěma krabičkami (volume + ?), jeho baskytara byla v rámci celku nejvíce standardním prvkem, většinou prostě jazzově „pidlikal“ po pražcích, ale do celku to v 90 % sedělo dobře, občas i zaujal nějakým motivem. Vzpomněl jsem si na J. P. Jonese se Supersilent, ale Greaves byl asi přece jen lepší, výraznější. Párkrát taky přednášel jakousi spíše dystopickou poesii – i tohle tam sedělo a nerušilo. Celkově to bylo poměrně barevné, od napínavějšího, divno-mysteriózně-temnějšího zabarvení, neurčitější psychedelie po zjevnou radost ze zvuk/hluku/ů i občasného groovu i trochu humoru. Různě se to kroutilo, přelévalo, skládalo a rozpadalo, bylo to celkem dynamické, pár momentů bylo intenzivnějších, hlučnějších, ale vždy odolali předvídatelnému klimaxu (já bych se vlastně na ně za nějaký nezlobil, ale chápu, že tohle klišé prostě dělat nechtěli). Jasně, ty určité „sinusoidy“ se opakovaly, ale vždy to bylo (trochu) jiné. Hodinu hracího času vyplnili smysluplně, ano, bylo tam pár slabších chvilek („ohledávání terénu“), ale ještě jsem snad neslyšel improvizaci, ve které by nebyly. Až překvapivě mohutný aplaus (možná tak trochu za celoživotní dílo? :) ), 3x návrat na scénu, asi 10 minut dlouhý přídavek. Klidně bych si dal ještě dalších 15 minut, ale možná skončili tak akorát. Pak už konec, členové kapely balí vercajk a pak si jdou postupně pokecat s fanoušky, pohoda, civilní vystupování, žádný hvězdy.

Už jsem viděl i mnohem zajímavější / silnější improvizace (mj. Supersilent, The Necks, The Mount Fuji…, Punkt festival atd.), ale koncert Henry Now bych obecně k těm lepším zařadil též, bylo to dobré, smysluplné, záživné a mělo to svá specifika, feeling, atmosféru. Rozhodně jeden z těch lepších letošních koncertů, jsem rád, že jsem je viděl.

 
Konec koncertu kolem 21:15, co dál? Nejdřív jsem to chtěl zabalit, ale pak převládla chuť dát si ještě „dezert“ v Punctu od „kuchařů“ z Jednoty, přece jen, bylo to jen o dvě ulice dál.

Stíhám Australanku/y YL Hooi. Příjemně překvapuje začátek na basklarinet (Tarquin Manek - Silzedrek) a trubku (Ying-Li Hooi) – tak trošku feeling norského ambient jazzu (i v souvislosti s pozdějším dubem se mi vybavili i Hassell/Henriksen/Bang, ale i G. Davis, možná i Miles). Pak se přechází do dubu s „živou“ baskytarou (Manek), minimal-synth motivy (Hooi) – většinou fajn, něco až moc triviální. Lehce hrubé zvuky kontrastují s ambient mlhou a velmi příjemným, dream/ambient popovým zpěvem Hooi – i přes zjevné nachlazení zpívala fakt pěkně, málo výšek (+), lehce zastřený samet. Set ale trochu ruší technické problémy, asi špatný kontakt/kabel u baskytary. Kromě jednoduchých linek pak basák ukázal, že umí hrát i (relativně) technicky složitější, melodické party se zvukem blízkým gotice/post-punku. Cením i opětovný návrat k basklarinetu, ten prostě můžu poslouchat pořád. V jedné skladbě na něj Manek hrál motiv hodně blízký (stejný?) závěru Night and the Silent Water od Opeth.

Atmosféricky se v tom různě mísila jamajská houpavost, post-punk/gothic melancholie, tajuplný dream pop s lynchovským nádechem (mj. i vizáž Hooi = cca Josie Packard s účesem blíž k Audrey Horne? ;) ), občas i trocha dark jazzu. Živě lepší než z nahrávky (ale doma jsem slyšel asi jen 4 skladby). Velmi příjemná tečka. Takže jsem se vlastně nakonec alespoň tak trochu rozpůlil.