Do Slovinska jsme s Týnou nevyrazili kvůli koncertu SunnO))), ale kvůli Slovinsku samotnému (o tom co a proč zrovna tam, pár slov v závěru). Byla to vlastně náhoda (vlastně dost velká). Když jsem pár týdnů před odjezdem dával dohromady plán cesty, samozřejmě jsem se podíval, jestli v Ljubljani nehraje něco zajímavého a hle - koncert „Sluníček“ se konal přesně v den, kdy jsme se chtěli po 4 dnech v horách přesouvat přes Ljubljan na jih do jeskyní. Navíc SunnO))) v klubu, který se jmenuje Kino Šiška? To musíme dát! Další velká náhoda spočívala v tom, že jsme si ještě v Alpách stopli řidiče (původem z Kosova), který jel pracovně přímo do Šišky, což je čtvrť v severozápadní části města a vysadil nás přímo před zmíněným klubem.

Do koncertu zbývalo ještě pár hodin a tak jsme vyrazili na špacír, jídlo (ve městě je několik vege restaurací a i v „normálních“ mají často několik vegan jídel) a pivo (objevili jsme slušně zásobenou pivotéku v historické části města, pod hradem na Starém trgu; mimo ní rozhodně doporučuji Sir William´s Pub se speciály na 8 pípách nedaleko od nádraží).

Ljublanja je dost příjemné, celkem malé (stejně jako celé Slovinsko) a pěkné město (i když tu není nic extra úžasného), kde lze téměř všude dojít pěšky, je tu i hodně cyklostezek. Něčím mi připomínala Wroclaw (a i oproti ní zde žije pouze polovina obyvatel) architekturou i trošku Prahu (část historického jádra + působení architekta Plečnika), trochu Holandsko (říční kanál, loďky) a lehce i Paříž a Vídeň. Prostě od všeho trochu. Možná nejzajímavějším úkazem je tu ale tzv. Metelkova mesto – cca dva bloky osquatovaných budov (od roku 1993) nedaleko hlavního nádraží, ve kterých se nachází několik klubů a jiných kulturních zařízení. Nehrají tu rozhodně jen malé, neznámé DIY hc/punk kapely, ale i větší jména – ke konci září tu zahrají např. YOB. Celé „městečko“ je provedeno v duchu fantasmagorického až surrealistického DIY artu – malby, sochy, občas i architektura samotná. Něco obdobného se v takovém rozsahu dá najít snad jen v holandské Christianii (resp. mě jiné místo nenapadá/neznám). Člověk si až říká, jak to, že to tady jde a u nás ne, i když si samozřejmě neidealizuji, že by se to i v Ljubljani obešlo bez občasných problémů s establishmentem (?).
 
Potom, co se nám povedlo zabloudit na „místním Petříně“ (ach ty „zkratky“) a ubytovat se, dorážíme přibližně v půl deváté na místo dění, tj. asi půl hodiny po avizovaném startu, ale včasné začátky naštěstí nefrčí ani v Kino Šiška.

Klub vypadá jako poměrně moderní (či v moderním duchu rekonstruovaná) budova, velice blízko obytné zástavby, ale evidentně disponuje nějakým těžce sofistikovaným odhlučněním. Zatímco u nás se často v deset nekompromisně končí, tady, jen pár metrů od první bytovky, si klidně můžou i SunnO))) začít hlučet ve 22:10 a skončit po půlnoci. Je tu pravděpodobně více sálů, dnes se hraje v tom největším jménem Katedrala. Celkově mi klub trochu připomínal wroclavský Firlej, ale hlavní sál bych zhruba přirovnal k Arše/Akropoli (bez balkónu), i když pódium a především hlediště je o něco širší. Navíc má hlediště zaoblený, téměř oválný tvar, což prostoru (mj.) propůjčuje skvělou akustiku a po malých stupních se od zadní stěny svažuje směrem k pódiu, což je super zvláště pro lidi menšího vzrůstu, ale perfektní výhled ocenil i „čahoun“ jako já. Zkrátka a dobře – sál je to perfektní. Na čepu Bernard a Krušovice po 2,90 eurech, mohlo být lépe, ale i hůře, tak dáváme po jednom „Bé“ (celkem ušel) a jdeme mrknout na předkapelu, která zrovna začíná.
 
BIG ‡ BRAVE jsem ještě nedávno neznal, pár dní před koncertem poslechl s tím, že by to mohlo být slušné a taky, že ano. Kapela vydává u Southern Lord a je z Montrealu, desku jim vlastně ne až tak překvapivě produkoval Efrim Menuck a hostuje na ní houslistka A Silver Mt. Zion. Některé (klidnější) pasáže mohou připomenout právě GY!BE, nebo ještě více starý drone/post-rock takových Labradford, výraznější je tu ale vliv Swans a kapela převážně produkuje podobně jednoduchý až lehce „tupý“, ale velmi úderný noise(industrial)rock, který ovšem naživo funguje až překvapivě dobře – z velké části asi díky vynikajícímu a celkem hlasitému zvuku (ovšem oproti O))) byli vlastně stále potichu). Možná bych k vlivům přidal i Boris, ale to nejspíš kvůli „orangeovému“ zvuku a asijsky vyhlížející kytaristce, která i (sem tam doplňována bubeníkem) zpívá. Její vokál má možná trochu barvou, ale spíš svou exaltovaností namířeno někam k polohám á la Jenny Hval (hlavně rockovější věci na Innocence is Kinky) a stejně jak ona mě sem tam lehce irituje, i když převážně se mi její projev vlastně líbí. Kapela hraje bez basy, jen se dvěma hodně podladěnými kytarami, které často opakují jen 3-2, nebo klidně i jen jeden akord, který doplňují a střídají s přesně odměřeným kytarovým skřípáním a vazbením – prostě noise rock. Bubeník se soustředí hlavně na přesnost a údernost + má opravdu skvěle nazvučené bicí. První cca 4 skladby mě to baví, je to celkem hypnotické, v dobrém ubíjející, vokál zajímavý, ale postupně je to pořád až moc stejné, až moc ubíjející a nudné, takže poslední 1-2 skladby už posloucháme od piva v předsálí. I přesto jo, jako předkapela určitě vhodné a celkem fajn.

SUNN O))) si s přípravami dávají hodně načas, ale není kam spěchat, takže sedáme (a někteří okolo i lehají) zhruba uprostřed sálu a čekáme. Čekáme dlouho, sál se postupně solidně zaplňuje, ale narváno vyloženě nebylo (špatně se to pak v té mlze odhadovalo, ale velice přibližně okolo 200-250+? lidí). Za chvíli se spouští „intro“ – jakási indická sitárová improvizace/rága a prostor potemňuje a zaplňuje se mlhou. Dlouho, opravdu dlouho. Mlha musela být „aby se dala krájet“ a tak se mlží a mlží asi 40 minut („To si snad dělaj pr…?“). Mlhomety jsou nejen na pódiu, ale i někde vzadu v hledišti/u zvukaře, někdy vidím (mlhavě) do vzdálenosti jen cca 3 lidí okolo sebe a chvílemi ani to ne. Ve 22:10 konečně utichá sitár a začínají řvát lidi. Pak toho nechají a na pódiu se (velmi mlhavě) objevuje první postava v kápi. V kuželu světla, který se na něj zezadu rozsvítí, vypadá Attila Csihár skutečně přízračně. Stojím přímo naproti němu, takže mi přijde, jako by byl pouze oživlou 2D siluetou (škoda, že jsem v první části u sebe neměl foťák). Prvních cca 15 minut je to vystoupení „a capella“ - tak trochu Attilovo Void Ov Voices bez vrstvení a jen občas s trochou echa/reverbu. Zaklínání, mručení, vzývání, oproti minulosti výtečně zvládá i východní alikvótní zpěvy, stejně tak i liturgické nápěvy inspirované křesťanskou tradicí. Až po zhruba zmíněné čtvrthodince konečně nastoupí kytarové drone/doom sesuvy půdy a postupně i moog a jiné synťáky/klávesy. Nástup je to mocný a zdrcující.

Samozřejmě se nabízí srovnání s Brutalem (jinde jsem O))) neviděl). Co bylo jinak? Očekávatelně jsou SunnO))) víc nahlas a zvuk je masivnější – až tak, že jsem zbaběle nasadil špunty (což jsem na BA nemusel), byť jen tak lehce a v průběhu i několikrát vyndal. Ono by se to asi (po většinu setu) dalo vydržet i bez nich, ale i s nimi byla zalehlost po koncertě slušná. Podlaha většinu času vibruje (ale jinak nic nedrnčí), basy cítím nejen v nohách a trupu, ale občas mě vyloženě vezmou pod krkem a „drtí“ ohryzek (zajímavý pocit :)). Přesto jsou v celkovém zvuku (alespoň někdy) více rozeznatelné synthy/klávesy atd. a kromě Tose Nieuwenhuizena a jeho moogu (a krabiček?) přibyl ještě jeden člen, který kromě o něco větších elektrických varhan/kláves/synthů později hrál i na pozoun/trombón (napadl mě Steve Moore, ale nechce se mi věřit, že by mu od doby, co jsem ho viděl s Earth, narostl tak dlouhý, šedo-bílý, gandalfovský plnovous). Hudba je tím pádem o trošku barevnější.

Vizuál už jsem zmiňoval, pozorovat poletující kusy mlhy na BA bylo sice též zajímavé a působivé, ale v zamlženém, uzavřeném prostoru je zase silnější pocit jinakosti, iluze, „nereálna“. A hlavně, SunnO))) mají o něco lépe promyšlenou dramaturgii a dynamiku a jsou momentálně o trochu „muzikálnější/hudebnější“, či jak to říci. Zhruba v půlce setu odcházejí oba kytaristé a hudba se nese ve více „dark ambientním“ duchu, kde mají kromě Attilova vokálního exorcismu hlavní slovo synťáky/varhany/klávesy/efekty a pár minut i pozoun, na který onen nejfousatější člen sestavy vlastně zatroubil jen pár táhlých tónů (náladou mi to připomnělo The Mount Fuji/Kilimanjaro - ne vyloženě zlo, spíš tajemná, temná melancholie) a pak spíše pracoval s rezonancemi jeho ústí „naprázdno“ a velmi decentně zkresloval a echoval jeho zvuk. Opakovaně zaznělo i několik izolovaných tónů připomínajících hodně naechovaný klavír. I zde musím podtrhnout skvělou práci světel. Zatímco při kytarovém dronění vládla pekelně rudá, evokující mj. sopečnou lávu, v ambientnějších místech se mění na jedovatě zelenou a převážně chladně modrou a bílou, což se v jedné pasáži geniálně propojí se zvukem synťáků/efektů/elektroniky(?), které připomínají kvílející meluzínu. Attila přesvědčivě zvládá hru na rozpolcenou osobnost – přepínání mezi žalostným kvílením a hrozivým zaříkáváním je bleskurychlé, ovšem tentokrát to oproti Brutalu tolik nepřeháněl a nijak mi nezačal vadit.

Po ambientnější části opět přicházejí O´Malley s Andersonem a s nástupem kytarového dronu se scéna opět potápí do ruda. Za chvilku naopak odchází zbytek a my si můžeme užít pořádnou porci syrového drone/doomu. V jedné chvíli Anderson hraje i riff připomínající Orthodox Caveman (což je vlastně vykradený, zpomalený riff z alba 2 od Earth), O´Malley obstarává drone podklad. Celkově mi přišlo, že oba trošku více hrají a doomové drony občas doplňují i disonantnějšími akordy a rozklady, zaslechl jsem i blackmetalové tremolo. Nemluvím o nějaké výrazné změně, táhlé dronění stále převládá, ale jistý posun tu rozhodně znát byl. V poslední třetině snad poznávám jeden z riffů z posledního alba Kannon a ten dojem mi potvrzuje i Attilův zpěv – stejný/podobný jako na albu, myslím, že šlo o Kannon 3, ale nejsem si jistý, mohla to vlastně být i nějaká lehce modifikovaná verze/variace na téma. Oproti albu to na mě nepůsobilo až tak světle, ale přece jen tato část setu zněla oproti zbytku poněkud smířlivěji.

V závěru přichází Attila opět v obleku coby „socha svobody složená z rozbitých zrcadel“ a set pomalu končí v noise/droneovém pandemoniu. A pak ticho. A pak bouřlivý potlesk a jásot, který ke mně doléhá jakoby zpoza neviditelné bariéry. Z pódia zdravice, mávání, dokonce objímačka a hlavně úsměvy, kdepak bubáci, jsou to sluníčka! Odcházíme též s úsměvy, vesmír se zhroutil, vše je krásné a v pořádku!

Možná nikdy nebudu nějakým velkým fanouškem jejich studiové tvorby (byť výjimky v podobě některých skladeb se samozřejmě najdou), ale co se týče živé prezentace, SunnO))) pro mě patří mezi nejlepší hudební (a i vizuální) tělesa, které lze na koncertě slyšet (a vidět).
 

A proč tedy do Slovinska? Protože je to sice malá země (asi 3x menší než ČR), ale velmi „lepa država“. Asi polovinu země tvoří lesy a především v severozápadní a jižní části se tu na poměrně malém území nachází obrovská koncentrace mimořádně krásných míst a přírodních zajímavostí. V Julských Alpách je mnoho horských jezer a řek s úžasnou barvou vody – nejpozoruhodnější (a žel i samozřejmě nejnavštěvovanější) je asi Bled, napájený termálními prameny, i v září byl snad o trošku teplejší než Jaderské moře. Nádherné místo je u obrovského vodopádu Peričnik poblíž doliny Vrata, připadal jsem si tam jako někde na Islandu (a v Transylvánii současně). Poměrně známá je i soutěska Vintgar plná divokých peřejí, skal a převisů, která je přístupná jen díky dřevěným lávkám. Trochu práci dá objevit (+ -) suchou soutěsku Pokljuška, ale i ta rozhodně stojí za návštěvu. Jižní část Slovinska tvoří tzv. Kras a je plný jeskyní - nejznámější Postojnska je prý druhá nejdelší veřejnosti zpřístupněná jeskyně v Evropě (5 z celkových 20 km), ovšem ještě krásnější a ne až tak „profláklé“ jsou Škocjanske jame – pokud jste se někdy chtěli podívat do Khazad-dum z Pána Prstenů a stanout na „Balrogově můstku“ (dolů je to dobrých 45 metrů), nabízí se tu ideální příležitost. No a každý správný fanoušek Master´s Hammer by měl navštívit jeskyni Jama Pekel. Na pobřeží se zase nachází malebné městečko Piran s dobře zachovanou středověkou (benátskou) zástavbou a hradbami. Slovinsko leží mezi Rakouskem a Chorvatskem a řekl bych, že z obou si vzalo spíše to lepší. Není tu bordel jako jinde na Balkáně a celkově to tu funguje o poznání lépe. Na druhou stranu to tu není až tak „přeupravené“ a „přeregulované“ jako v Rakousku a obyvatelé si alespoň z části uchovali balkánskou pohodovost a vstřícnost, i stopem se tu dá jezdit velice rychle a bez problémů. Je to zkrátka „lepa država“.

Fotky: totalySICK, AddSatan