Roadburn festival jsem měl v hledáčku už nějakou dobu, ale vždycky jsem to nějak zavrhl kvůli výši nákladů a faktu, že část kapel bylo daný rok možné vidět i v Česku, protože jely tour. Když ale loni na podzim ohlásili pořadatelé první kapely a mezi nimi KEN mode a Chat Pile exkluzivně pouze na Roadburnu, nebylo o čem přemýšlet a s kámošem Lubošem jsme koupili lístky. V průběhu dalších měsíců jsme si zajistili ubytování v Eindhovenu s tím, že budeme do Tilburgu, kde se festival odehrává, dojíždět. Dohodli jsme se, že cestu dáme autem. Jak se festival blížil, nastaly Lubošovi určité rodinné problémy, takže hrozilo že budu narychlo shánět někoho, kdo by jel se mnou, nebo že to dokonce budu muset dát sám. Nakonec se to Lubošovi podařilo nějak zařídit a celý festival proběhl víceméně podle plánu.

Vyrazili jsme ve středu v devět ráno z Teplic, cesta vedla napříč Německem a po dálnici ubíhala svižně, až v Essenu jsme se zasekli v koloně. Nakonec jsme se ale přes hranice dostali, a pak už to byl do Eindhovenu jen kousek. Přijeli jsme něco po šesté, zaparkovali na předem objednaném parkovišti a pěšky došli do našeho hotelu. Na místní dopravní pravidla si asi budeme muset chvíli zvykat, ale dorazili jsme v pořádku a ani nás nesrazil žádný cyklista, kterých tu jezdí opravdu mraky. Ubytujeme se, najdeme nedaleký fast food, kde si dáme vydatné burrito a zbytek večera strávíme v hospodě pivovaru Van Moll, kde okusím šest vzorků (0,25l), cena za takový objem byla kolem 5-6 eur. Snad až na jeden moc sladký stout mi chutnalo vše, takže v pořádku.

čtvrtek 20. dubna

Původně jsme si říkali, že bychom si ráno přivstali a vyjeli na otočku do Amsterdamu, ale no way. S “lehkou” kocovinou projdeme alespoň centrum Eindhovenu, kde toho ale moc k vidění není. Katedrála, kostel, pár docela hezky vypadajících uliček, několik výškových budov a jinak nic. V katedrále měli alespoň vitrínu s lebkama a dalšíma kostma. Nachází se zde i nějaká muzea, ale tématicky o ničem. Přes mobil kupujeme lístky na vlak, na nástupiště pak musíme projít přes turnikety. Cesta do Tilburgu trvá lehce přes dvacet minut. Vlaky žádná sláva, špinavé stolky, podrobené sedačky, celkem zašlé, ale hlavně že to jede. V Tilburgu rovnou vyrazíme vyměnit vstupenky za pásky, zatím nikde nikdo. Porozhlédneme se po areálu Koephalu, zde budou tři stage, velký The Terminal (dále terminál), trochu menší The Engine Room (dále strojovna) a nejmenší sál Hall of Fame. Taky do sebe kopneme jedno kafe ve festivalové kavárně. Je čas oběda, takže se jdeme porozhlédnout po okolí, zda by nešlo někde něco sníst. Cestou nalezneme i druhý klub/halu 013 Poppodium, kde je hlavní a ještě jedna vedlejší stage. V okolních restauracích už jsou na fanoušky náležitě připravení, tak si jednu z nich vybereme a po jídle vyrážíme na první kapelu zpět do terminálu. Kolem areálu už se to začíná hemžit muzikychtivými individui.

Jako první od 14:00 hrají v terminálu švýcarští post-metalisté YRRE. Kapela, kterou jsem před festivalem neznal, akorát jsem si v rámci přípravy párkrát poslechl jejich loňský debut a jakože fajn, ale moc od toho neočekávám. Jaký omyl! Do sálu jsme se dostali, když už hráli. Sál byl i přes svou velikost poměrně zaplněn. Ve tmě vrážíme do několika lidí ve snaze dostat se trochu víc dopředu. První věc, která nás naprosto odrovnává, je kvalita zvuku! V ten moment marně vzpomínám, jestli jsem někdy slyšel kapelu znít takhle dobře. Údery bicích se rozléhají prostorem, basa duní, kytary řežou a do toho noisy a řev, vše správně nahlas a vyvážené. První kapela a hned takový námrd. Jestli takhle budou znít všechny kapely, tak mazec, říkám si. Po skončení je čas na nějaké to pivko. Jako takzvaně chlastací pivo tady čepují Bavaria ležák, takže zkoušíme prvně to a není to žádný zázrak. Naštěstí je zde ale široký výběr jak čepovaných, tak plechovkových craft beerů z pivovarů Van Moll, 100Wat a Uiltje. Roadburn má také oficiální festivalové pivo Knuffel. Takže k ochutnávání toho bude po celé čtyři dny dostatek.

Ve strojovně už ale začínají Norna. Bohužel se kryjí s OvO, na které bych taky zašel, ale ty jsem viděl už několikrát, takže dáváme přednost Norně. Zde zjišťuji, že naše případné přebíhání ze sálu do sálu nebude probíhat tak snadno, jak jsem si představoval. Sály mají samozřejmě omezenou kapacitu a když je naplněna, tak ochranka další lidi nepouští a tvoří se fronta. Sál vypadá na první pohled nacpaný k prasknutí, ale je to jenom tím, že se lidi blbě poskládali kolem vchodových dveří. Ochranka nás tedy odvede bočním vchodem před levou stranu pódia, kde je spousta volného místa. Strobáče, kouř a pořádně hlasitý post-metal/sludge docela slušně nakládal, ale kapele se jaksi nedařilo mě nějak strhnout, takže přečkám do konce a pak následuje přesun zpět do terminálu na další kapelu Predatory Void. Nový projekt některých členů Amenra a Oathbreaker, s ženským vokálem. Před svým vystoupením vydali asi tři singly, celou první desku Seven Keys to the Discomfort of Being vydali až druhý den po svém vystoupení zde, takže na ně jdeme trochu naslepo, ale od zvučných jmen očekávám kvalitní hudební zážitek. A očekávání bylo naplněno. Klidné a tiché pasáže s čistým vokálem zpěvačky se střídají s houpavými těžkými riffy jaké známe z Amenry, do kterých jsou místy zakomponovány blackové sypačky. Do toho zpěvačka procítěně řve a hlubokým growlem jí sekunduje basák. Tak tohle byl hodně vydařený set. Po skončení odbíhám alespoň na kousek folkových Osi & The Jupiter, kteří mají hrát na vedlejší stagi v 013, ale dveře s nápisem Next Stage jsou zavřené, kašlu na to.

Dáme si chvíli voraz v relax zóně zvané “pit stop”, je zde i pultík, ze kterého se pouští reprodukovaná hudba, od metalu až po rychty. Super místo na odpočinek, kde nikdy nebyl problém si sednout. Program je tak nabitý, že většina lidí je pořád někde na nějaké kapele, takže zbytek si vystačí s pár lavičkama.

S předstihem, abychom se dostali více dopředu, vyrážíme do terminálu na těžkotonážní sludge doom Body Void z Kalifornie. Těžkotonážní doslova, protože jak nebinární osoba za mikrofonem tak basák mají dohromady tak 300kg. Nicméně jekot a těžké sludgové riffy jim jdou na výbornou. Basák se do svého nástroje opírá tak tvrdě, že se mu v jeden moment podaří urvat strunu a jejich set musí být na několik minut přerušen. Naštěstí se ale podaří strunu vyměnit a kapela může svůj set dokončit.

Po skončení se snažíme rychle prodrat davem ven a následuje přesun na hlavní stage 013, kde už hraje  Julie Christmas. O Julii jsem měl jenom letmé ponětí díky její spolupráci s Cult of Luna. Před festivalem jsem si ale naposlouchával hlavně její už třináct let starou sólo desku The Bad Wife, která se mi dost zalíbila, takže jsem se na její vystoupení docela těšil. Hlavní sál má velkou plochu před pódiem, za ní schodovitý ochoz a nad ním ještě balkon. Otevřeme první dveře do sálu, které jsme našli, a jen tak tak se vměstnáme. Raději to zkusíme jinudy a skončíme úplně vzadu na ochozu. Je tu v pohodě výhled na pódium a hlavně opět naprosto parádní zvuk i v takovémhle zákoutí. Jen co dorazíme začne hrát Bow, zrovna jednu z těch, které jsem si oblíbil. Parádní stage design se světlomety, mezi nimi probíhá Julie a řve. Jsem rád, že jsem stihl alespoň tenhle song. Následují údajně nějaké nové songy a skladby z jejích dalších hudebních projektů, které také slušně nakládaly.

Následuje přesun do areálu Keophalu, kde si dáme pár pivíček a čekáme na Spirit Possession v Hall of Fame sále. Před festivalem vydalo tohle oldschool blackové duo novou desku, která se mi stejně jako jejich prvotina docela dobře poslouchala, takže jsem si je nechtěl nechat ujít. Luboš vydržel asi dva songy, nejvíc mu vadil “auuu”, “jauuu” a “ugh” vokální projev. Já vydržel asi ještě další tři a taky jsem šel pryč. Jako v rámci žánru jistě dobré, ale mě to prostě po chvilce začalo nudit a šel jsem raději sbírat energii na poslední kapelu večera - Antichrist Siege Machine, což by měl být alespoň pořádnej námrd. Posedáváme poblíž baru před sálem a asi 40 minut před začátkem už se začíná tvořit docela slušná fronta, tak se do ní jdeme raději postavit. Poctivě si to odstojíme a když začnou pouštět dovnitř, začnou se z venku valit další lidi a cpát z boku fronty rovnou do sálu. Takže místo abychom byli někde v páté řadě, tak jsme skončili někde v půlce sálu.

Nu což, na tuhle kapelu má být člověk alespoň pořádně nasranej no ne? Warmetaloví šílenci přicházejí na pódium, pustí se sample a do toho bicí kadence ákáčka. Seru to a s hrozící pěstí ve vzduchu se dosti nevybíravým způsobem rvu dopředu. Během pár sekund jsem v druhé řadě. Přede mnou už paří borci s nábojovými pásy přes ramena. Můj příchod asi docela nakrknul týpka za mnou, protože do mě vší silou strčí a už se to mele! Aaargh!! Vydržím pár songů a pak se celý zpocený odklidím stranou. Jako poslední song zahrají mou oblíbenou Chaos Insignia a bubeník ze rozloučí vztyčenou pěstí a flusnutím kemra někam do lidí. Za lehkého poprchávání jdeme na zastávku autobusu, kde čekáme do jedné než pojede první autobus, který nás hodí do Eindhovenu.

pátek 21. dubna

Probouzím se celý rozlámaný se zablokovaným krkem z kotlení na ASM, ty vole, už asi taky stárnu. Vlakem opět dojedeme do Tilburgu, dáme oběd v restauraci a pak spěcháme na Ad Nauseam, kteří hrají už v jednu. Oproti včerejšku kdy byla zima a foukalo, to dnes vypadá na příjemný slunečný festivalový den. Dorážíme na místo a v pohodě se dostáváme někam relativně blízko ke kapele. Na podiu mají za sebou červená světla, která soustavně svítí do publika. Vypadá to epicky, ale trochu mě z toho bolí oči. Italové zahráli celou poslední desku Imperative Imperceptible Impulse. Někteří je možná viděli na loňském Brutal Assaultu, kde vystoupili bez nemocného vokalisty, takže minimálně Luboš byl zvědavý, jak budou znít v kompletní sestavě. Jistě byl jejich technický death metal také zajímavý, ale za mně to vokální projev zpěváka/kytaristy posouvá ještě na jiný level, když střídá hluboký growl, ječák a hrdelní zpěv. Druhý den a opět parádní vystoupení od první kapely dne.

Následuje přesun na Bell Witch, které na festival potvrdili pár dní před začátkem akce. Akorát se kryjí s Ashenspire, kteří loni vydali povedenou desku Hostile Architecture. Nakonec dám přecijen přednost doomařům a přesouvám se za Lubošem do hlavního sálu, který už je značně zaplněn, ale kapela nikde. Už mají pár minut hrát a zatím nic, stojím a pořád nic, tak si jdu ještě na chvíli sednout na chodbu, abych ulevil nohám. Za chvíli už ale konečně začnou, basák na jedné straně podia a bubeník úplně na druhé. Za nimi videoprojekce s různými depresivními výjevy. Postavím se na chvíli vedle basáka z Body Void, ten si jde po chvíli pro pivo a cestou zpátky mi šlápne na nohu, au... Bell Witch rovněž zahrají celou desku a to novinku, kterou vydali den před vystoupením. Tedy je to jedna skladba, která má hodinu a půl. A to je trošku problém, ne že by to nebylo pěkné, ale po čtyřiceti minutách už jsem začínal doufat v konec. Pak naštěstí přišla pasáž, kdy se oba do svých nástrojů trochu víc opřeli, což to na chvíli zachránilo. A na závěr opět pomalé dlouhé dohrávání. Chápu, že to tak má být, bylo to dobře zahrané, skvělý zvuk a odpovídající depresivní atmosféra, ale kdybych u toho seděl, asi bych si to užil víc.

Dále jdeme do Hall of Fame na Spiritual Poison, což je ambient/drone/noise projekt Ethana z Primitive Man a Vermin Womb. Koukám, že shodil dredy. Pokud jsem dobře pochopil jeho úvodní řeč, tak říkal, že měl mít touhle dobou vydanou desku, ale to nevyšlo, takže jede tour jako Many Blessings, jeho další, obdobný projekt. Set se nese většinou v poklidném rázu, jen v pár místech přejde do plnohodnotného harsh noisu, řve do mikrofonu a švihá něčím přes pult, aby to za okamžik přerušil. Takže celkem v pohodě, ale trochu škoda, že nerozjel nějaký vytrvalejší noisový bordel.

Dále mě napadá se jít podívat na kapelu Nordmann hrající takový jazz/rock do šesté “stage” v klubu Paradox. Ať se alespoň podíváme, jak to tam vypadá. Kousek za areálem narážíme na nějakého kazatele, který si tam postavil reprobedny a snažil se kolemjdoucí metaláky zachránit od cesty do pekla :D Byl celkem vytrvalý, před deštěm se později schoval do podchodu a byl tam dlouho do večera. Bylo to docela zábavné zpestření vždy, když jsme šli kolem. Klub Paradox byl na jazz jako dělaný, červené závěsy jak v Twin Peaks, židličky… kapela celkem fajn, ale po dvou skladbách jsme šli zase zpět, než se tam tísnit. Pojíme a já si konečně nakoupím nějaký merch.

Ve strojovně dáme ještě Portrayal of Guilt, a pak se dozvídáme, že na vedlejší stagi v 013 začnou za chvíli neohlášený koncert Have a nice life. Kdysi jsem je docela poslouchal, respektive jenom desku Deathconsciousness, tak proč se nezajít podívat. A nevím no, měl jsem jejich hudbu zafixovanou s takovou jakoby melancholickou atmosférou a to, co předvedli naživo… no… já jsem opravdu rád, že chlapcům zabrala antidepresiva, ale mně to totálně otrávilo celkový dojem. Dan vesele hopsá po pódiu sem a tam, basa a bicí zní hrozně “upbeat”... taky jak to vše znělo hrozně čistě zatímco z desky si pamatuji docela lo-fi zvuk… Vydržím dva songy a nechtěl jsem dneska už pít, ale na tohle si musím něco dát a objevuji v přízemí takový poklidný lounge s barem, kde si dám gin s tonikem. Docela fajn místo, kde se na chvíli uklidit, skoro nikdo tu není.

Po skončení HANL jdeme na stejnou stage na J.Zunz. Hraje takovou příjemnou hypnotickou elektroniku, zde s docela výraznými basami. Je to taková hudba, na kterou se dá sedět, vlastně na ní ani nemusíte vidět, tak si na balkoně sedneme na schody, abychom aspoň trochu šetřili nohy. Mrknu na mobil a tam notifikace z festivalové appky, že za patnáct minut začíná v druhém areálu neohlášené vystoupení Chat Pile. No ty vole, padáme! Vyjdeme před halu a prší, tak jdeme co nejsvižnější chůzí k Hall of Fame, už prší docela fest. A zase fronta, tentokrát až ven. Kdyby alespoň nepršelo… no nic, kašlem na to a jdeme se schovat do terminálu, kde zrovna hraje Backxwash, rap s tvrdou elektronikou na pozadí, do toho se připojila s kytarou ještě frontmanka z Pupil Slicer a společně stvořili jako docela slušnej nářez.

Po skončení se přesouváme zase do 013 na Holy Scum, což jsou lidi z Gnod a Mike Mare z Dälek, který ale na pódiu chybí. Psychedelická jízda naplněná elektronickými hluky a rytmickými bicími, hodně dobrý, ale už jsem docela unavený na to užít si to nějak víc. Na konci sleze kytarista mezi lidi, pověsí kytaru na náhodnýho týpka a pošle ho místo sebe na pódium. Týpek jakože něco hraje, ale těžko říct, jestli skutečně jeho nástroj nějaké zvuky tvoří, přijde mi, že ne. Taneční párty v podání Sierra (zastupující Boy Harsher, kteří nestíhali dorazit) už není nic pro nás, takže se vydáváme na bus a jdeme spát.

sobota 22. dubna

Dneska nás čekají naše nejdůležitější kapely, na což je potřeba se náležitě připravit, takže hned po příjezdu do Tilburgu se zastavíme v LOC brewery, který se nachází přímo vedle areálu Koephalu. Plánovali jsme si tam dát i jídlo, ale kuchyň otevírají až později, takže tam lupnu jednu jejich NEIPU Dinky, která byla hodně super. Když už tu jsme, tak na čepu vidím nějaký stout z De Molenu “Pinda & Hagel”, tak si říkám, že to zkusím… a tohle byl regulérně jeden z absolutně top stoutů, který jsem kdy ochutnal, nádherná vůně i chuť oříšků, hustá pěna, fakt mazec. V areálu něco pojíme a jdeme na chvíli na Pupil Slicer.

Nejsem zrovna jejich fanoušek, takže je nedokážu náležitě ocenit, tak si během jejich setu v klidu vypiju ještě jedno pivo a jdeme se postavit k terminálu do fronty na KEN mode. Už tu pár lidí stojí. Když nás pustí dovnitř, vlezeme se do druhé řady vlevo pod basákem, not bad. Kapela nastupuje, bubeník rovnou jenom v boxerkách, protože ví, že by šlo stejně všechno oblečení brzo dolů. Krátké intro a odpálí to skladbou A Love Letter z poslední desky NULL. Aneb jak se nejlépe uvést na festivalu než textem “I'd like to congratulate you for buying into the exact same narrative as everyone else, this untasteful place, something is broken, something is fucked!” Začínáme pařit jak zběsilí. Je neskutečný, jaká z nich jde naživo energie, od začátku opět mrda zvuk, pořádně nahlas, do toho Kathryn týrající saxofon. Ohoho. Po druhém songu dva kluci před náma, kteří si tam četli whatsapp, odcházejí, tak okamžitě zaujmeme jejich místo, alespoň se při házení hlavou můžeme opřít o zábrany. A taky si můžeme vyměňovat pohledy plné šílenství s basákem. Frontman Jesse odkládá kytaru a bere si basu. Myslel jsem, že to byla nová skladba, ale Luboš pak zjistil, že to byla Blessed ze Success.

Po ní zahrají skutečně novou skladbu Painless a následuje na uklidněnou “pomalá“ Lost Grip z posledního alba. Tak to je v háji, to už asi No Gentle Art hrát nebudou, nebo že by dali dva dlouhý songy? Nicméně teď už jede další zběsilá skladba a to Doesn’t Feel Pain Like He Should z Loved. Po dohrání sál na chvíli utichne, říkám si, že by sbírali sílu před No Gentle Art? Haha.. v tom Luboš říká, ty vole to je intro No Gentle Art… kurva jo! Tak přecijen dojde na jejich největší pecku. Přes pomalé intro se postupně dostávám do totálního tranzu a spolu s kapelou skanduju STOP GIVIN’ ME HOOOOPE! Konec, paličku bohužel dostává někdo uprostřed první řady. Zpocený a vyřízený se pomalu sunu ven ze sálu, můj krk je tak zničenej, že mám problém udržet hlavu vzpřímeně. Nemám slov, prostě takové ty koncerty, které vás nechají v němém úžasu. Měl jsem vysoká očekávání a ta byla ještě několikanásobně převýšena, neskutečný. Než jsem stihl dopsat tenhle report, tak KEN mode ohlásili evropskou tour se zastávkou v Drážďanech, takže jasně že si dáme opáčko.

Další kapelou na programu, kterou jsem chtěl vidět, byli Deathless Void, ale bohužel se jejich konec překrývá se začátkem Chat Pile, kteří jsou jasná priorita. Takže se přesouváme do lounge v 013 nabrat trochu sil. Zabereme pohodlná křesla a dáme si nějaké to kraftové pivíčko. Na chvíli nahlédnu na vedlejší stage na Sowulo, severský folk aka Wardruna z Nizozemska, jako v pohodě, ale už se mi tahle hudba celkem oposlouchala. Takže dám dvě písničky a jdeme si najít dobrý místo na Chat Pile. Najdem flek pěkně v místě očekávaného kotle a přečkáme zde zvučení kapely. Vystoupení odpálí hitovkou Why. Akorát mi to teda přišlo jako nějaká zrychlená verze a skutečně, když jsem se díval na záznam, tak opravdu byla asi o 20s kratší. Což trochu rozhodí, když zrovna tenhle song máte pořádně naposlouchaný a celou dobu na něm “něco nesedí”. Nicméně nebyl to takový problém, protože se to kolem nás začalo strkat od prvního tónu, takže člověk spíš dával pozor, aby nedostal loktem do zubů.

V kotli potkávám stejnýho týpka jako z Antichrist Siege Machine, teda tentokrát už bez nábojáku. Jejich hudba není kdovíjak převratná a hlavní devízou na jejich albech je Raygunův “procítěný” vokální projev, který naživo ne vždy dokáže věrně napodobit, nicméně naprosto to vynahrazuje jeho vizáží polodementního vidláka z Oklahomy s násilnickými až psychopatickými sklony a jeho pohyby po pódiu a hrozně mě to baví :D Celkově zahráli průřez celou svou tvorbou. Našel jsem si pak i setlist z předchozího večera a tam hráli zbytek jejich skladeb, z nichž u některých jako např. grimace_smoking_weed.jpeg nebo Mask mě fakt mrzí, že je nezařadili spíš do hlavního setu. Tak třeba až se objeví v Praze nebo někde poblíž. Tancovalo se na ně v podstatě bez přestávky, takže opět propocený se vydávám s davem ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Zvažoval jsem jít se podívat na synthwave Sierra, ale už se mi dnes asi nechce tahat do druhého klubu a na další tancovačku to taky nevidím, tak pozevlíme tady a alespoň se nakrmím hranolkama s jalapenos.

Na Davida Eugena Edwardse si najdeme místo na sezení na ochozu, kde si můžeme odpočinout a usrkávat pivko, což se k jeho vystoupení celkem hodí. Jako další si Luboš odběhne na Cave In a já spíš zůstanu v poklidném tempu a na vedlejší stagi se zajdu podívat na folk v podání Broeder Dielemana. Celkem sympatický chlapík s banjem zpívající prý v nějakém vlámském dialektu. Hrál s celou kapelou, mezi jejímiž nástroji nechyběl například theremin. Nerozuměl jsem mu tedy ani slovo, ale celé vystoupení včetně proslovů mezi písničkami se neslo v takové pozitivní atmosféře. Hodně příjemné překvapení.

S Lubošem se zase sejdeme na NIKA, což je noisový projekt Zoly Jesus. Ta nastoupila tak na deseticentimetrových platformách, v červených šatech, svalila se nad své krabičky, které měla vyskládané na zemi. Byl to tady asi nejhlasitější set, díky za špunty, Luboš bez nich po čase musel jít dál, první řada věřím, že docela bolela. Set zajímavej, Zola se zmítala nad krabičkami v nejrůznějších polohách a vřískala do mikrofonu. Tenhle noisový rituál měl několik hodně dobrých momentů, bohužel občas byla celková atmosféra narušena hlasitým zapraskáním při přepojování kabelů, nebo někde nesmyslně ztlumila výstup z jedné krabičky apod.

Na závěr večera proběhla diskoška s Boy Harsher na hlavní stage. Luboš vydržel asi dva songy a šel na mě radši počkat ven, já jsem si je dal celý, opět super zvuk, nicméně na to, abych se sám nějak víc vlnil, jsem byl už moc unavenej a málo ožralej. Po skončení je vtipnej pohled na ty rozjásaný metaláky, co právě protančili celý set. Sejdem se znovu s Lubošem a jdeme čekat na bus, byť jede až za hodinu, pro dnešek stačilo.

neděle 23. dubna

V noci jsem se moc nevyspal, ať jsem si lehl na jakýkoliv bok, tak jsem se po chvíli vzbudil s bolavýma zádama. A ráno, když jsem vylezl, tak jsem byl dost nepohyblivej. Dneska budu rád, když se budu trochu houpat do rytmu. První kapela, co nás zajímá, hraje až od tří, takže dopoledne ještě dojdeme zkontrolovat auto, projdem nějaká místa v Eindhovenu a po přesunu i v Tilburgu. Na obědě měli nějakou debilní nabídku burgeru s Heinekenem, ale nešlo si dát ten burger s něčím jiným, tak přepínám do HeineKEN mode (haha) a jednoho snad přežiju.

Před koncertem se stíháme podívat ještě na jednu výstavu pořádanou v rámci Roadburnu, a pak už se jdeme s předstihem postavit na Imperial Triumphant. Třetí řada fajn. Před začátkem rozdá týpek lidem v předních řadách zlaté škrabošky. Lahve šampaňského připravené, přichází jenom bubeník a kytarista… až když mají začít, tak přiběhne basák, on ten basák je z nich stejně největší démon. Tam pak běhal s basou mezi fanoušky, hrál na ní šampaňským… Začátek setu bylo asi poprvé, kdy jsem tady slyšel špatný zvuk, hroznej bordel, popošel jsem kousek dál a pořád špatný, ale naštěstí to po chvíli srovnali a zbytek setu už byl zase super. Zahráli celé poslední album a jakkoliv mi tahle specialita Roadburnu, že kapely hrají celá alba imponuje, tak zrovna u nich bych byl raději za výběr třeba i starších pecek. Jako překvapení přiběhl na dva songy na podium také týpek s pozounem. Což je opět super, protože zbytek tour po Evropě jeli, pokud vím, jenom ve třech. Na závěr vystříkání šampaňského mezi lidi, měl jsem echo dopředu, že to dělají, tak už jsem stál s předstihem bokem :)

Další na řadě jsou kanadští Big Brave, které jsem už viděl v Praze dvakrát a vždycky to bylo skvělý, takže tady jsem se na ně také dost těšil. Když se chystají zvučit, vidíme, že mají s sebou i basáka, tak to je novinka. Po festivalu jsem našel, že to je basák z MY DISCO a jede s nimi celou tour. Zahráli také celou poslední desku Nature Morte, takže se set nesl spíše v pomalých dronových pasážích, ale samozřejmě byly i nějaké ty momenty, kdy se do svých nástrojů pořádně opřeli. Přidaná basa hudbu dobře doplnila a zhutnila, ale ne nějak výrazně, že by to rvalo koule. Mathieu běžně vytváří drony tím, že přikládá svou kytaru k bednám, ale zde jsem viděl poprvé tvořit drony opřením kytary o činel, do kterého mlátí bubenice. Vlastně oba s basákem tam dělali s nástroji psí kusy. Robin jako obvykle skvělá a hrozně roztomilá.

Po skončení se přesouváme na Wayfarer, kteří už nějakou dobu hrají. Doufal jsem hlavně ve Vaudeville z poslední desky, ale celé to bylo takové nešťastné. Nejdřív mi Luboš tvrdil, že budou hrát nějaké jiné album A High Plains Eulogy, čemuž jsem uvěřil, názvy těch starších desek si nepamatuji, tak jsem myslel, že budou hrát nějakou starší desku. No, nakonec to byl jenom název toho jejich setu, který byl jakoby průřez jejich tvorbou. Takže nespěcháme, stejně nic z posledního alba hrát nebudou. Přišli jsme tam, viděli jsme dva songy a Wayfarer skončili s tím, že teď si dáme přestávku s krátkým filmem. Wtf, jak dlouho mají hrát? Koukám do programu a, ty vole, dvě hodiny dvacet minut? Po přestávce prý budou už jen nové songy. Tak Luboš vyrazil na Zolu Jesus, která se mu, jak mi pak říkal, dost líbila. Já jsem si řekl, že ještě vydržím, první song nic moc, druhý se mi docela líbil, ale byl jsem vším tak rozhozenej, že jsem si řekl, že na to kašlu a šel jsem na Iskandra. No a nyní, když toto píšu, koukám na setlist a Vaudeville hráli na úplný závěr po těch nových songách? Nemůžu říct, že by mě to nenasralo…

Inskandr, byl mi slíbený metal a dostal jsem týpka v bílých kalhotech a halence. Hudebně mě to zas tak moc taky nebavilo, kromě pár pasáží, které byly docela doom. A nebyl jsem očividně sám, protože se sál postupně slušně vylidnil. Asi bych šel i já, kdyby někde poblíž hrálo něco zajímavějšího. S Lubošem jsme se měli znovu setkat na Mamaleek, ale nakonec jsme se v sále usadili každý na jiném místě. O členech téhle jazzem řízlé šílenosti se moc neví, hrají v kuklách, kapela ani moc nevystupuje naživo. V březnu zemřel jeden ze zakládajících bratrů, nicméně kapela vystoupení neodvolala a již ohlášená vystoupení poslouží ke vzdání holdu Ericovi. Tohle bylo pro nás poslední vystoupení Roadburnu 2023, máme sice zaplacený noční bus, ale do jedné už se nám čekat nechce, tak si koupíme extra lístek a jedeme zpět vlakem. Alespoň můžeme jít dřív spát a ráno dřív vyrazit.

Z Eindhovenu jsme vyrazili nějak před osmou s tím, že ve čtyři jsme byli v Teplicích. Luboš to hnal po dálnici, co to šlo, nehledě na spotřebu, hlavně už být doma. Akorát jsme nedali jako destinaci Ústí nad Labem, kam by nás to vedlo po dálnici, ale nýbrž Teplice a než jsem si uvědomil, že i pro mě by bylo lepší pokračovat do Prahy z Ústí, tak už jsme sjeli a vedlo nás to okreskama přes kopečky. Ale hlavně že jsme dojeli. Rozloučíme se a uvidíme jak příští rok, když budou zajímavý kapely, tak bych si to i rád zopakoval, tak uvidíme.