1) SPOTIFY playlist: listopad 2022 - 69 skladeb a lehce přes 7 hodin hudby

formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tří skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel, jakkoliv zde umístěných, v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých redaktorů

4) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 3)

 
(5) DISILLUSION - Ayam (11/2022)

- rozhodně ambiciózní počin, po skoro strhujícím úvodu ale někdy kolem poloviny začne hlodat červík, jestli si východní Dojčland tentokrát nenaložil moc. A hlodání s plynoucím časem sílí, konec v 59:21 zdá se strašně pozdě. Pro nějaké frekventovanější přehrávání celé desky nedobré znamení. (piTRs)

- je to těžké chytat druhý dech, když za 20 let máte 4 desky. Uvidíme, jestli právě tahle čtvrtá bude průlomová. Podobně jako na tři roky staré "comebackovce" je tu skvělý zvuk, famózní nápady, atmosféra. Možná občas trochu zbytečně sklouzává k takové "jako gotice", ale až na pár sekund jsem tuhle téměř hodinovou hudební ekvilibristiku projel za listopad minimálně 15x. Směr letošní TOP je jednoznačný! (LooMis)

- výjimeční Disillusion vydávají další úžasnou desku, která navazuje na tu předchozí a logicky ji rozvíjí. (Herelson)

- ach, skvělá deska, co má zvuk, myšlenky, instrumentaci, přesah i překvapení, tvrdý pasáže a něžný laskání bez podbízení a sladkosti. (bizzaro)

- když po dlouhých třinácti letech vylezli Sasové v roce 2019 s novinkou The Liberation, už dávno jsme je oplakali a měli za mrtvé. Přitom jejich první dvě alba diktovala a v rámci melodeathové progrese patřila k tomu nejzajímavějšímu. Dravá, chytlavá a nápady nabušená deska byla osvěžujícím překvapením i v zástupu kapel probouzejících se z nicoty po hiatusu. S novinkou už si pánové dovolili mnohem víc, v rámci žánru experimentují a neznámých vod se nebojí. Výsledkem je pestrými aranžemi prodchnutá, až avantgardní hudba plná vlivů žánr přesahující. Nuda se tu neodehrává ani náhodou, kapela se vyhýbá klišé a nápady má nosné. Zvlášť musím vyzdvihnout vynikající práci vokalisty, takhle se k tomu má přistupovat. (MXL)

(4) CANDLEMASS - Sweet Evil Sun (11/2022) 

- zdánlivě o poznání slabší než předchozí deska. Ale už poměrně záhy i tokající tetřev rozkóduje, že dobrých chvil není zas tak málo, jenom jsou tentokrát maskovanější. Ani letošní Candlemass zkrátka nejsou vůbec špatní. (piTRs)

- švédští uctívači zhouby, potažmo pan Leif Edling, pořád dokáží přikovat k židli řádně hutnými sabbatovskými riffy. Nicméně zároveň se člověk nemůže ubránit pokukování po starých (magických) deskách. A tím nemyslím jenom ty s Mesiášem, ale i s Robertem Lowem. (LooMis)

- třináctá řadovka epických zadumanců s Johanem Längquistem, stojícím od posledního alba za mikrofonem (kultovní debut v roce 1986 nenapěl nikdo jiný), na první poslech úplně nemusí oslnit a neznalé může svést na scestí sladkobolných rockových tónin. Zdání ale setsakra klame a Švédové v podstatě v původní veteránské sestavě potvrdili své pevné titánské žánrové postavení. Zabijácká riffáž a žaluplné zpěvy evokují veleuctívání osudu u nikdy nehasnoucích svící tak, jak se na v trýzni utápění sluší a patří. (DarkXane)

- kolekce epicky pohřebních koled heavy/doomových veteránů nás zve ke královskému karu přímo mezi rozpadlé hrobky. Jednoduché a důvtipně vystavěné album si klasicky pohrává s posluchačem v interiérech poznamenaných zašlou patinou, ale zároveň v exteriérech si s klasickými prostředky vystačí k mocnému songwritingu a ponuré hitovosti. Třinácté album je v bohaté diskografii kapely, jíž jsou vydané řadovky jen zlomkem, dokonalým zlatým hřebem potvrzujícím status králů. A dá se u toho skvěle hrozit. (MXL)

(3) KAMPFAR - Til klovers takt (11/2022)

- black metal, který není krutopřísné zlo, takže se dá i v pohodě poslouchat. (sicky)

- je-li libo šest inspirujících výletů do norské přírody vstříc plamenům Severu, tak není lepší volby než vsadit na zkušenosti stařešiny Dolka táhnoucího tento černo-paganský spolek od raných devadesátek. Blouznění v děsuplných údolích a sběr snových prožitků v rytmických záchvěvech pod hvězdami, hledání ztracených trollů a míchání lektvaru smrti; není nic jasnějšího v čase adventním. (DarkXane)

- fúúú, to je vánice, úplně mě to odfouklo! Vikingové pevně třímají prapor potřísněný krví ve jménu ohnivých Temnot. Urkraft nás přenese na věkovité bojiště, aby nám čtveřice ve Fandens Trall nakopala zadek ultimátní válečnou vřavou. Norové po osmadvaceti letech rozsévání zla vědí, jak nakopat zadky, a v jejich podání jde o prudce návykovou záležitost. Cením vysoko, jak vyrovnanou kvalitní produkcí Kampfar trpí. (MXL)

(3) RITUAL DEATH - Ritual Death (12/2022)

- kapela, která si dvěma epky udělala dobré jméno a vzbudila velké očekávání směrem k první desce. No a ta dopadla... rozpačitě. Na war metal strašně učesané a hodné, patřičná agresivita snad v jedné-dvou skladbách. Na seriozně pojatou hudbu jsou motivy neuvěřitelně slabé a někdy až naivní. Zklamání srovnatelné s LP deskou One Tail One Head. (vaněna)

- Wraathovo testování nejzáhrobnějších death metalových koutů. Formálně je na debutu vše v pořádku, žánrová primitivita funguje, stejně jako varhanní a chorálové podkresy. Stejnojmenná dlouhá deska se jen na úkor jednoduchého templatu začne rychle vyčerpávat a přepisovat nejsilnější motivy z předešlých kratších počinů. (Dantez) 

- první řadovka kapely, kde soustředí svou současnou vizi Wraath z One Tail, One Head, Darvazy a tuny dalších. A byť půlhodinová deska oproti intenzivnějším EPčkám působí poněkud utahaně a místy i unaveně, solidní mrdance se na ní stále najdou. Primite and sometimes even stupid, but deadly! (Bandcamp) (mIZZY)

(3) XENTRIX - Seven Words (11/2022)

- očekávatelné pokračování comebackové Bury the Pain. Poctivá práce, ale staří Xentrix (Astley-era) holt byli jen jedni. (piTRs)

- tři roky tomu nazpět jsem se rozplýval nad comebackem. Seven Words navazuje kde Bury The Pain skončilo, ale ten zvuk kytar se výrazně posunul do Kanady! Celkově spokojenost, ale myslím, že na TOP jako v roce 2019 už to stačit nebude. (LooMis)

- sebevědomé potvrzení comebacku z roku 2019 v podobě thrashmetalové učebnice klenotů tesaných do anglického kamene z devadesátých let. Pozoruhodné album měsíce útočící v celoročním hodnocení na příčky nejvyšší. (DarkXane)
 
 
(2) ASSUMPTION – Hadean Tides (05/2022)

- jedna z nejpovedenějších a nejoddanějších návazností na australskou jednorázovku diSEMBOWELMENT. Pomalé, hutné, rdousící a velmi příjemně vyprodukované. (Dantez)

- funeral doom/death od makarónců. Tlačil jsem to do sebe hlavně kvůli koncertu s Demilich a přes prvotní rozpaky to dost vyrostlo. Z Italů by něco mohlo být. (onDRajs)
 
 
 
 
 

(2) FUNERAL HARVEST – Redemptio (10/2022)

- už předchozí eponymní ep mě překvapilo propracovanou grafikou a nabubřelými promo kecy v poměru k hodně vyprázdněné hudbě. Tehdy necelých dvacet, na aktuální "LP" třicet minut je derivát derivátů (Watain > Fides Inversa), názvy skladeb pochází snad přímo z automatických generátorů. Tím nechci říct, že jde o vyloženě špatnou hudbu, svým způsobem je to sázka na neselhávající jistotu. K tomu krásný obal, ten musím pochválit. (vaněna)

- první deska další z kapel částečně napojených na Fides Inversa, Ritual Death a další. Oproti různým trondheimským kapelám nepřináší nic nového a až na napálené bicí ani extra nevyčnívá, ale sype to solidně a svou nasranost a koule to taky má. Svým způsobem Redemptio může místy překonávat řadovky OTOH, Beyond Man a dalších, ale zázrak to taky není. Navíc mi tu zrovna moc nevyhovuje střídání několika vokálů (Wraath included) mezi skladbami. (Bandcamp) (mIZZY)

(2) LORNA SHORE - Pain Remains (10/2022)

- přes hodinu trvající deathcore album možná není nejběžnější spojení, ale jedná se o natolik pestrou nahrávku, že není prostor na nudu. Skvělá atmosféra. A ten zpěv....! (Kuba)

- brutální deathcore s naprosto neskutečným prasečím rykem, při kterém se slabším povahám obrátí střeva naruby. Jaký rozdíl k hudebním přínosu oproti téměř stejně dlouhým Therion. Tohle zadupává do země! (LooMis)
 
 
 
 
 
 

 

Kuba

FALLUJAH - Empyrean (09/2022)
- ano, natočili i slabší (v porovnání s jejich standardem) desku, ale stejně jim tu jedinečnou atmošku žeru i s navijákem. Novinka není výjimkou. 

SCEPTIC - Nailed To Ignorance (09/2022)
- tak jsme se dočkali. Po 17 (!) letech plnohodnotné album. Je znát, že Hiro stárne a pokračuje ve "zjednodušování" kompozic. Další Unbeliever´s Script už asi nevydají. Každopádně novinka je super - bez debat. A kvituji návrat ex-zpěváka.

vaněna

MITHRIDATUM – Harrowing (02/2023)
- zase jedna pocta *** , ale tentokrát mimořádně povedená. Zajímavého je tu toho víc, mimo jiné rozptyl písní, od vyložené *** vykrádačky po pomalejší rozklady se zajímavou basou trošku ve stylu ***. Celek i jednotlivé nástroje jsou technicky na vysoké úrovni, ale prim tu jednoznačně hraje bicí sekce (ex-***), minimálně kvůli ní stojí toto album za poslech, ačkoli proggy onanii ve stylu *** rozhodně nečekejte. Pro mě jedna z nejlepších desek v rámci úzkého disso/bm žánru za poslední rok. Zamrzí jen generický obal.

THY DARKENED SHADE - Liber Lvcifer II: Mahapralaya (10/2023)
- jediné, co chybělo první kapitole Liber Lvcifer k dokonalosti byl obal a zpracování vnitřňáku (kýč jak zmrd!). Hudebně to už před osmi lety bylo zcela bez připomínek a i nová deska nakládá a nechá se poslouchat dlouhé měsíce. Jsem teprve na začátku a vnitřňák logicky v ruce ještě nemám - takže o tom jestli 9/10 nebo 10/10 ještě nemohu mít jasno. O tom, že jde o jednu ze zásadních desek (nejen) letošního roku však nemůže být pochyb. 

Dantez

TRHÄ - vat gëlénva​!​!​! (08/2022)
- za letošek třetí řadová deska americké jednočlenné obskurnosti, která se zvukem dá řadit někde mezi Lamp of Murmuur a Old Nick. Syntezátorový doprovod svou pitvorností ovšem dojem z celku někdy sráží.

BACKXWASH – His Happiness Shall Come First Even Though We Are Suffering (10/2022)
- čtvrtá deska kanadské rapperky s inklinací pro industrial, hluk a řezavou elektroniku. Nelítostný sonický mustr je na novince zachován, deska se však od minula podstatně více opírá o hosty, což je v závěru trochu na škodu.  

NØRBAK – Código de Conduta (10/2022)
- minimalistické industriální techno po vzoru SNTS, zvuk Nørbak je však ještě osekanější, může se tak lépe soustředit na přímočarý útlak vyplývající z pulzujících repeticí. Funguje to a koláž na coveru temný sound efektně doplňuje.

VARIOUS ARTISTS – Cabinet of Curiosities (10/2022)
- rozmanitá hudební paleta primárně určená jako doprovod pro Del Torovu netflixovskou antologii. Výběru umělců nejvíce vévodí Oneohtrix Point Never, který se s releasem Uncut Gems začal pod filmy podepisovat vlastním jménem Daniel Lopatin. Jeho šestiminutová ebm/synth odysea je více než skvostná.

QRIXKUOR – Zoethrope (12/2022)
- přímočará návaznost na zdařilou řadovou Poison Palinopsia se Qrixkuor vyplácí, troufám si však tvrdit, že je Zoethrope navzdory své gargantuovské hrací doby a skvělých instrumentálních intermezz v některých momentech přímočařejší, což kapela ovšem výsostně obrací ve svůj prospěch.

sicky

ELDER - Innate Passage (11/2022)
- psychedelic rock á la sedmdesátá léta místy lehce do progu, pohodička, ale není to utahané, naopak místy má hudba slušný náboj.

DIRT FORGE - Interspheral (11/2022)
- sludge / post-metal album, které není primárně o tvrdosti, jako spíš o jakési epičnosti. Hudba valí a kapela dokáže vytáhnout solidně zatěžkaný riff stejně tak ovšem naladit i fajn melodii. Tvrdší pasáže střídají rockově vzdušnější a vše drží bez problémů pohromadě. Neděje se nic extra převratného, ovšem solidní práce ano.

DREAM UNENDING - Song of Salvation (11/2022)
- album, které se navenek tváří jako doom/death, nicméně v jádru jde spíš o vymakaný progressive metal.

HEIDEN - Andzjel (11/2022) 
- poeticky ztvárněná temnota. Kapela si vzpomněla, že kdysi hrála metal a líbilo se to, tak zkusila staré časy oprášit a opět se to líbí. Za velké plus považuji povedené české texty

AddSatan

COLIN STETSON – Chimæra I (11/2022)
- drone / temnější ambient na baryton saxofon (+ smyčky, efekty?). Částečně podobné Stetsonově soundtracku k Hereditary, vhodné i pro fanoušky Garetha Davise, Mount Fuji, ale i třeba Lustmord (Heresy Part 1). Poměrně vrstevnaté, proměnlivé, příjemné (místy příjemně zneklidňující / „strašidelné“). (Bandcamp)

ESKHATON – Horracle (EP) (11/2022)
- jak už hlásili kucí minulý měsíc, oproti Omegalitheos o něco slabší, částečně vinou (až moc) zahuhňaného zvuku (tolik to neřeže, nutno vohulit), částečně kvůli některým nudnějším riffům. Ještě trochu blíž k Impetuous Ritual než dřív, ale funguje jim to tak napůl. Nicméně i tak mě asi i většina stopáže baví, místy to pořád nakládá slušně, nejvíc Khaossuary. A příště zlepšit vokál jinak než (občasným) „gore“ efektem. (Bandcamp)

JK FLESH – Sewer Bait (11/2022)
- Justin Broadrick (Godflesh atd.) s novou várkou industriálního dub techna z kanálu. Pomalejší, těžké beaty, které ze mě dělají poslušně přikyvující otroka, doplňují další rytmické prvky, noise/industriální ruchy a jakési mokré (kanální) zvuky. Některé tracky, zvláště titulní, jsou hodně dobré, pěkná práce se zvukem/y, vrstvami, dynamikou, jiné bych trochu zkrátil, ale baví mě (různou měrou) snad všechny. Většinou temně atmosférické, lehce rituální. Ideální hudba (nejen) do metra. (Bandcamp)

DAEVA – Through Sheer Will and Black Magic (10/2022)
- hodně zábavný, energický, nápaditý, občas pekelně nasypaný, ale chvílemi i atmosférický black/thrash/death/heavy metal s ex-členy Vektor a Infernal Stronghold. Nejblíž to má k pozdnějším Absu, ale jsou tu dost slyšet samozřejmě i Bathory a další 80's kvlty, Morbid Angel, trochu i Mayhem (WLA), špetka Mercyful Fate, ale i Svartidauði atd. Asi jedna z nej desek, které jsem v rámci (+ -) téhle míchanice slyšel. Více v recenzi. (Bandcamp)

SENYAWA + LAWRENCE ENGLISH/AVIVA ENDEAN/PETER KNIGHT/HELEN SVOBODA/JOE TALIA – The Prey and the Ruler (10/2022)
- tentokrát ritual/tribal/ethno/folk (?) ambientní deska bez metalových prvků. Perkuse, strunné i dechové nástroje (i vlastní výroby), Shabara opět místy imituje Csihára, špetka elektroniky atd. Jistou dávkou podivnosti to připomíná i staré Zoviet France a také Troum, nebo i Common Eider, King Eider. Přes tu spoustu hostů je to až překvapivě decentní, nepřeplácané, spíše potemnělé, příjemné. (Bandcamp)

AVRAM & DUMITRESCU – Sacrum et Profanum (09/2022)
- skladby rumunských (post-)spektralistů, které zazněly na festivalu Sacrum Profanum 2017. Extrémně atonální, disonantní, rozbité skladby v podání Hyperion Ensemblu (mj. basklarinetista Tim Hodgkinson a perkusionista Chris Cutler z Henry Cow). Vhodné pro příznivce tvorby skladatelů jako G. Grisey, T. Murail, G. F. Haas, ale i Penderecki, Ligeti, Scelsi, Xenakis apod. Nouvelle Archae připomene ranou (i pozdní) tvorbu Diamandy Galás, v titulní skladbě hraje i Stephen O'Malley a Oren Ambarchi. Axis vii mě stejně jako naživo baví nejméně, poslední dvě skladby nejvíce. (Bandcamp)

FRET – Because of the Weak (09/2022)
- Mick Harris (Scorn, ex-Napalm Death atd.) a další industriální (+ -) techno. Oproti Broadrickovi je Harrisovo pojetí převážně agresivnější, rychlejší, rozházenější/lámanější. Debut Over Depth mě bavil (a překvapil) trošku víc, ale pořád solidní, (poměrně) propracovaná nakládačka, nej je asi Three Foot Twitch. (Bandcamp)

INCONSOLABLE GHOST – The Castle (07/2022)
- pokračování spiritistických seancí Hilary Jefferyho a Gideona Kierse z ex-Mount Fuji/Kilimanjara…. Tentokrát s větším zapojením táhlých (aj.) vokálů, vrzáním na violu Zsolta Sőrése a kytary Miodraga Gladoviće. Ale nejlepší je stejně pořád Jefferyho trombón, ten se mi asi nikdy neomrzí. Prvních cca 7-8 minut duchařské kecy, divné hlasy a troška noise, pak se (pomalu) začne hrát. Dark ambient, drone, noise, cosi blízkého moderní klasice / dark jazzu atd. Nejkratší 2. skladba je slabší. Předloňské Singapore Channeling bylo celkově lepší, silnější, „strašidelnější“, ale i The Castle má zajímavé, působivé pasáže a je zase trochu jiné. (Bandcamp)

mIZZY

GORYCZ - Kamienie (11/2022)
- byť se Gorycz tváří jako taková nenápadná a ne kdovíjak zblázněná kapela mezi všemi jmény u Pagan Records (případně spřízněných Godz ov War Productions), už vydáním svého debutu Piach se zařadili mezi mé nejoblíbenější polské bandy a letošní deskou své kvality pouze potvrdili. Jejich poměrně minimalistický disonantní black se drží mnohem více v rockových a punkových tempech než v sypačkách, i tak má ale koule jak cyp. Dobrou prací s vokály, dramatickými vsuvkami, atmosférou, částečnou hypnotičností a celkově chytrou stavbou skladeb mě Kamienie nutí k opakovaným poslechům a nemůžu jej hodnotit jinak než jako hodně vydařenou desku. Oproti veškerým béčkovým vykrádačkám Deathspell Omega či Kriegsmaschine (kteří zde jdou samozřejmě taky slyšet) působí Gorycz dost svěže, vlastně mají dost blízko takové kombinaci Virus s občasnými post-metal/sludge prvky a vím já čím vůbec? No rozhodně mě fakt baví a vás by mohli taky! (Bandcamp)

DJEVEL - Naa skrider natten sort (11/2022)
- druhá deska Djevel s Azazilem u vokálu. Na rozdíl od dalších spřízněných kapel zde nejde až tak moc o mega husté riffy ani o násilný námrd, ale hlavně o chladnou atmosféru. Stejně jako naživo nic extra výjimečného, ale dobrá a poctivá nahrávka to je. (Bandcamp)

MENACE RUINE - Nekyia (11/2022)
- ani po letech se kouzlo téhle kapely nevytrácí. Sice osm let po vydání poslední řadovky nepřichází s ničím novým a zároveň mě nová tvorba nepohlcuje až tak silně jako třeba Alight in Ashes, ale je to stále moc pěkná věc. Z těhle žensky zpívaných drone/martial/jánevímco projektů můj nejoblíbenější. (Bandcamp)

BRUTUS - Unison Life (10/2022)
- hezký písničky, zpívánky, post-metálek a rokec potřetí. Díky ženskému zpěvu působí především něžně, ale dovede i slušně zatlačit a překvapit. (Bandcamp)

ARIZMENDA - Spiders Lust In The Dungeon's Dust (10/2022)
- po šesti letech nová deska od jedné z nejzásadnějších kapel napojených Black Twilight Circle. A byť musím říct, že na mě novinka nepůsobí tak silným dojmem jako vzpomínky na živák, je fakt docela divná, dlouhá, s pošahanými vokály a ani ne extra intenzivní, rozhodně to je věc, co si pozornost zaslouží. (YouTube)

VERMIN WOMB - Retaliation (09/2022)
- druhá (ehm, ehm) řadovka vedlejšáku Ethana z Primitive Man, kterým navazuje na Clinging to the Trees of a Forest Fire. 18 minut, intenzivní black/death/grind výplach, sypec, zlo, skřípání, smrt a žádné sraní. Tak to má být. (Bandcamp)

LooMis

JEFF HUGHELL - Orbital Existence (11/2022)
- basák SFU přichází se sólovými počiny v celkem pravidelných tříletých intervalech, ale tentokrát se poprvé nejedná o čistě instrumentální desku. Za bicími opět (tradičně) Marco Pitruzzella a z celé řady hostů určitě nutno zmínit Scotta Carstairse (modří vědí). Koncept desky se točí kolem rakoviny (viz i cover) a výtěžek půjde na dětskou nemocnici St. Jude.

THERION - Leviathan II (10/2022)
- Christofer Johnsson zapnul generátor náhodných orchestrací a v Nuclear Blast si zamnuli ruce. Kdybych vzal poslední 4 desky a udělal bych z nich karlovarskou losovačkou výběr, na 90% se trefím do aktuálního počinu. Jsem rád, že mám zcela jasno i o (tradičně tradičním) propadáku roku.

onDRajs

SICKRECY - Salvation Through Tyranny (10/2022)
- all-star svenska grindcore čítající maníky z Birdflesh a General Surgery, Damned to Downfall a World in Ruins. Taková sázka na jistotu, je tu znát hodně vlivu Napalm Death. Poměrně chytlavé, ale přidal bych na tempu.

ANTIGAMA - Whiteout (07/2022)
- stále to zkouším, ale moc mě to nebere. Kde jsou ty časy, kdy Antigama zkoušela experimentální přístup ke grindcoru jako kdysi Brutal Truth. Teď už jedou na 100 % v duchu Napalm Death a vlastní ksicht už moc nemají. Bylo to slyšet už na předchozím EP Depressant, škoda. Valí to ale dobře, k silovému testosteronovému tréninku ideální volba.

CONSECRATION - Cinis (06/2022)
- Chandler měl na sobě v Praze na koncertu Esoteric jejich triko, hned jsem zpozorněl :) Žádný pohřební humus se nekoná, je to pocta ostrovní melodické doomové tradici z první půle 90. let. Milovníci My Dying Bride, Anathemy nebo Paradise Lost zkuste!

OZZY OSBOURNE - Patient Number 9 (09/2022) 
- neuvěřitelné se stalo skutkem. Chytám se za hlavu, ale tohle je moje nejposlouchanější deska podzimu. Takhle našlapanou hardrockovou desku jsem dlouho neslyšel (vybavuju si Fused od tandemu Iommi/Hughes, jinak nic). Ozzyho mečák jsem přitom roky nesnášel, stejně jako u Davea Mustaina. Čas však otupí všelicos... Zajel jsem také hlouběji do minulosti a troufám si říct, že takhle silné album Osbourne neudělal minimálně 20 let. 

Herelson

LAMENTATIONS - Passion of Depressions (11/2022)
- nadějné a talentované uskupení, co cituje osvědčená a zavedená jména prog death stylu. Nekopíruje je, ale umně kombinuje po svém. (Bandcamp)

SOEN - Atlantis (11/2022) 
- příjemný studiový živák. A je to vlastně i takové Best of obohacené o smyčcové aranže a doprovodné vokály.

SYNCATTO - Patterns (10/2022)
- prog rock/metal sólo projekt s prvky djent a flamenca. Nádhera. Ocení fans Pliniho, Jakuba Tirča nebo třeba Jakuba Zyteckeho. (Bandcamp)

Radek Chlup

LOST IN KIEV - Rapture (10/2022) 
- po třech letech se čtvrtou deskou. Rapture částečně ustupuje od postupů specifických pro tyto Francouze, přesto však zachovává jejich unikátní rukopis. Více se rozepíšu až v chystané recenzi. A určitě tato nahrávka nebude chybět v rekapitulaci letošního roku. 

FERN - Intersubjective (09/2022)
- Paul Seidel na chvíli opustil bubenickou stoličku u The Ocean a ponořil se do elektronické extáze. Mezi hrou světel a stínů, mezi chytlavostí a experimentem. 

BIRDS IN ROW - Gris Klein (10/2022)
- francouzské trio se natolik snažilo nahrát odlišný materiál oproti We Already Lost the World, až vydalo úplně tu samou desku podruhé. Ale ne, to bych Birds in Row křivdil. Gris Klein na první poslech sice působí jako dvojče čtyři roky starého předchůdce, změny tu jsou. Hlavně je to ale typická „Birds in Row kvalita“. 

PSYCHONAUT - Violate Consensus Reality (08/2022)
- Psychonaut jsou pomalu považování za post-metalové božstvo. A já se snažím existenci tohoto božstva potvrdit náročnými poslechy debutu Unfold the God Man a novinky Violate Conssensus Reality. Dostat se skrze chladnou slupku tvorby Belgičanů není snadné. Ale snažím se dál. 

OH HIROSHIMA - Myriad (03/2022)
- Oh Hiroshima rozvíjí svůj zasněný post-rock již na čtvrté desce. Oproti Oscillation má kratší stopáž, ale i v cca půl hodině dokáže s otevřeným posluchačem, který má kompatibilní vkus, stejné divy. 

ASTRONOID - Radiant Bloom (06/2022)
- jediný, kdo dokázal spojit ladnou atmosféru Alcest s „buranským“ thrash a „protivným“ power metalem, žánry, které nemám rád, a vytvořit exotický a vysoce výživný hudební koktejl. Novinka Radiant Bloom na tuto tradici navazuje. I v tomto případě mě specifický styl Astronoid baví, ale je škoda, že příliš recyklují původní tvorbu. 

A.A. WILLIAMS - As the Moon Rats (10/2022)
- jeden z adeptů na album roku. Více se rozepíšu v recenzi. Nicméně zmíním, že oproti debutu Forever Blue došlo ke změnám, které tvorbu britské umělkyně lehce oddálily od písničkářství a dark folku k větší bombastičnosti. Drobné střípky na Forever Blue nyní hudebnice poskládala v celiství obraz. Přestože mě novinka odčarovala, na debut nedám dopustit. Každá deska má své vlastní kouzlo. 

JSt

DJ TRAVELLA – Mr Mixondo (4/2022)
- strašně zábavná kolotočařina. A taky rychlá a svérázná.

KILL ALTERS – Armed to the Teeth L.M.O.M.M. (2/2022)
- až jednou přestanu hledat nové věci, zůstanu prostě u Haus Mountain... Kvalitní výplachy, ve kterých jsou noiserocková klišé zajímavě a hlavně zábavně deformovaná nebo přehnaná. 

CHEB TERRO VS. DJ DIE SOON – s/t/ (3/2022)
- zvláštní bortivá produkce, která ale připomene i dynamit a la Debmaster nebo Scotch Rolex, plus specifický africký rap. A smutný fakt, že Cheb Terro je už po smrti.

ERIC CHENAUX – Say Laura (2/2022)
- dost unikátní kombinace písničkářství a jazzu a velká dávka precizně prezentovaných emocí. Koncert byl ještě o hodně silnější než deska a čtvrtý track patří k těm letos nejlepším.

CHERI KNIGHT – American RItuals (7/2022)
- kompilace skladatelky a zpěvačky, která tvořila někdy na začátku 80s, v éře, kdy si experiment a minimalismus podávaly ruku s post-punkem / new wave. První věc je famózní, další minimálně zajímavé.

GAMMELSÆTER & MARHAUG – Higgs Boson (8/2022)
- dvě kultovní postavy (ve smyslu: buď jsou pro člověka klasici, nebo o nich vůbec neví), hlukař a experimentátor a zběsilá vokalistka. Silné, osobité, temné, vcelku konzistentní album, právě tou konzistencí myslím vyniká nad ostatní Runhildiny věci v tomto tisíciletí.

AUTHENTICALLY PLASTIC – Raw Space (9/2022)
- dost surová elektronika, je z toho cítit kuduro a další africké žánry, ale dost brutalizované. Natlakovaný, strohý mindfuck.

NZE NZE – Adzi Akal (10/2022)
- tribální industrial dubově technoidní elektronika se dá dělat mnoha způsoby, které budou většinou poměrně efektivní. Tahle stažená a precizní verze patří k nejlepším možným variantám.

LOCRIAN – New Catastrophism (8/2022)
- nic moc překvapivého, ale nová dávka jejich soundtrackového ambient/drone/black mixu je jednou za čas hrozně příjemná. Pořád platí, že jejich kombinace vlivů je celkem netradiční, ale že ještě důležitější je to, že jsou důslední a umí skládat.

NO HOME – Young Professional (11/2022)
- zvláštní věc, kombinace experimentálně klubových rytmů (tj. divně plochých a agresivních zvuků) se zprasenými plochami nebo jen subtilními melodickými doplňky a náhodným, ale o to důraznějším zpěvem. Občas to zní jako písničkářská verze Jute Gyte.

bizzaro

NORDJEVEL – Gnavhòl (09/200)
- Jevel of Nord složený ze tří známých Norů a jednoho Švéda. Za allstar projektem ale stojí kvalita. Pro zdejší bm sekci to bude asi moc čistý, ale Destructhor je riffmástr, kterej roky jezdil s Morbid Angel, což se tu projevuje. Ne hudebně, ale větším důrazem na muzikálnost, technickou složku a oproti ostatním blackmetalovým kapelám masivní a hutný zvuk. Přitom nechybí obrazotvorná válečná atmosféra, kterou vpřed žene extrémní blasthyrkh Dominatora. Zlo, nenávist, mrazení v zádech!

THOUGHTCRIMES – Altered Pasts (08/2022)
- bend bubeníka z Dillingeru a obroda mathcoru pokračuje.

DarkXane

DRUDKH - Всі належать ночі (All Belong to the Night) (11/2022)
- další kvartet atmosférických temných hymen od charkovských poetiků vzešlý z lůna válečné mizérie jen dále utvrzuje dlouholeté postavení na čele žánru i tímto již dvanáctým počinem. Sláva!

MXL

IN THE WOODS - Diversum (11/2022)
Kdo po comebacku ITW v roce 2016 čekal návrat Norů k blackovému soundu Heart of Ages nebo progresivně rockovému období Strange in Stereo, byl na omylu. Jenže zatímco na Pure ještě v kapele působili tři původní členové (viděli jsme fajn konzyg na BA 2016), po Cease the Day kapelu opustil i zpěvák. Na novince se prezentuje sestava vzniklá po roce 2018, kde z mazáků figuruje pouze bicman Anders Kobro. Ten se obklopil nejen novými kytaristy, ale logicky i zpěvákem. A v tom je změna nejcitelnější, nikoliv však nutně k horšímu. Vokál Berta Fjellestada jakoby převzal úkol nahradit typickou a barvitou spolupráci původních kytaristů a letošní nahrávce dominuje. Blacková tremola jako na Omnio už téměř neslyšíme, jedná se spíše o atmo rock/metalové kompozice, chvílemi až o epicky baladickou hudbu s odkazy na HM, což přičtěme jinak barvitému zpěvu. Není špatné, ale je to vlastně jiná kapela. Poslouchám dál.

THY CATAFALQUE - Mezolit - Live at Fekete Zaj (11/2022)
- historicky první živák kapely byl nabrán na koncertě ve Fekete Zaj už v roce 2021 a je zajímavé porovnat ho s letošním vystoupením na BA nebo tím, co zaznělo na podzim v budapešťském Akvariu. Pro fanoušky těhle originálních Maďarů povinnost.

Kuba

FALLUJAH - The Flesh Prevails (2014)
- v rámci porovnání s novinkou.

AddSatan

PROSCRIPTOR MCGOVERN'S APSÛ – s/t (2021)
- v souvislosti s Daeva (viz. výše) jsem sjížděl některé desky Absu, tuhle novou „reinkarnaci“ jsem v době vydání asi neslyšel (určitě ne celou). Na poměry black/thrashe je to vlastně dost technické/progresivní, hodně hrátek s rytmikou, frázováním/“drbačkami“, zvláštní (dis)harmonie, vlastně je to místy blízko Vektor, resp. nebál bych se to doporučit i fanouškům Voivod, Atheist, Death apod., byť je to black/thrash. Ale je to vlastně i celkem sranda, nejen kvůli Proscriptorově legračnímu skřehotu - bicí ale tradičně super + konečně poměrně dobrý zvuk kopáků! Kvalitní zábava. (Bandcamp)

ABSU – ABZU (2011)
- tohle jsem snad kdysi slyšel, ale stejně mě teď překvapil ten vliv Grand Declaration… od Mayhem (pak jsem zjistil, že Blasphemer na poslední 3 desky Absu nahrál některá sóla) a Deathspell Omega. Pořád sice thrashovější, ale od druhé skladby dál je to místy nepřeslechnutelné. A celkem mě tahle kombinace baví. Proscriptor je sice kokot, že pak vyhodil tak dobrýho kytaristu/ku (Vis Crom – údajně, protože se rozhodl být Melissou Moore a pro ženu není v Absu místo :) ), nicméně si vzhledem k loňskému albu zvládl rychle najít solidní náhradu. Ale Abzu mě baví víc (i přes trochu čvachtavější kopáky). (Bandcamp)

onDRajs

BODYROT - Fleshworks (01/2022)
- špinavý, humusácký grindcore z Kanady á la Dead Infection. Nic nového pod sluncem, ale má to tlak jako kráva a celkově to působí krásně odpudivě :) Tip od Gáby.

AEVITERNE - The Ailing Facade (03/2022)
- v diskuzi na Marastu jsem to už řádně probrali. Myslím, že v artovém temnodeathu letos nic lepšího neuslyším.

COSMIC HEARSE - Exalted Terror (04/2022)
- další tip od Gáby. Cosmic Hearse se těžko škatulkují, když napíšu, že je to psychedelický pomalejší goregrind, tak se budete chytat za hlavu. Ale zajímavé to rozhodně je.

BEAR - Propaganda (2020)
- myslel jsem si, že v moderně pojatém HC/metalu se už těžko hledají skuliny pro vlastní cestu, ale BEAR ukazují, že to pořád ještě jde. 

CAUSTIC WOUND - Death Posture (2020)
- vrátil jsem se k tomu. Jesli jsou Miasmatic Necrosis kopírka Regurgitate, tak Caustic Wound jsou klonem starých Carcass. Tihle mě ale baví o něco víc, super kanální zvuk, nasazení i pěkně nasypaný. Jinak ale přidaná hodnota nulová, jak tomu u těchto návratů k totálnímu retru bývá...

HORRIBLE PAIN - Horrible Pain (2014) 
- opět děkuji Gábovi za neskutečný výmaz mozku. Z vyjmenovaných grindcorů má tohle největší bodavý lebeční "impact". Co za sedm minut tihle Kanaďani dokážou spustit za zkázu, to se jen tak neslyší. Crust/grind se zkresleným vokálem, kde exceluje prašivý zvuk s fantastickou basou a kulometnými bicími. Ticho se mezi skladbami nekoná, vyplňují ho elektro/noise ruchy, takže těch 7 minut je opravdu sonická masáž! Paráda, takhle si to představuju.  

BEATEN TO DEATH - Dødsfest! (2013)
- konečně objev! Alternativní supermelodický grindcore z Norska. Chlapi mají svébytný smysl pro humor, konečně originální přístup k žánru. Tip pro hledače.

Radek Chlup

EZ3KIEL - La mémoire du feu (01/2022)
- můj úplně čerstvý úlovek z alternativně elektronického rybníku ve Francii. Ez3keil ještě nemám tak zaposlouchané, ale jejich kloubení beatů a elektronických vrstev s atmosférickým post-rockem zní… kosmicky. 

WE.OWN.THE.SKY - Home (2019)
- post-rock s progresivními manýry. Nic, co pohne horami a o čem by mělo smysl se rozepisovat více, ale poslech této nahrávky určitě smysl má. Už jen proto, jak dokáže překvapit silnými momenty ve správný čas. 

JSt

FUTURE BROWN – s/t (2015)
- popravdě nechápu, že jsem na ně nikde nenarazil, minimálně v souvislosti s Fatimou al-Qadiri... Směska grimeu, reggaetonu atp. ve specifickém (orientálně) futuristickém balení. Vernáculo je ultimárně vlezlá hitovka. 

SD9 – 40˚.40 (2020)
- jsem zjistil, že existuje docela silná brazilská grimeová scéna. Tohle je jeden z nejvýraznějších zástupců a je super, variabilní, solidní... míň blbostí a drillu v produkci než v britském mainstreamu. Tracky ze začátku a pár ke konci jsou vynikající.

bizzaro

WATAIN - The Agony & Ecstasy of Watain (04/2022)
- návrat k Agónii přinesl jen Extázi. Parádní multiplicitní deska, kde je zlo, bubušení, epika i hitový potenciál. Waťáci na to jdou ale chytře, protože skladby jsou složené zajímavě, mají mnoho překvapujících momentů a přitom vše odsýpá.

BE'LAKOR – Coherence (10/2021)
- dlouho jsem je opomíjel jako nějakej melo-death. Australani ale smýšlí progresivně, takže hudebně jde o směr blízký Opeth nebo Katatonia, neb do melodického skladatelství zasazují atmosféru a vše doprovázejí solidní technickou úrovní.