LooMis: A přišel déšť. Poslední den téměř celé odpoledne propršelo - zpočátku vydatně, postupně spíše mžilo, aby se nakonec udělal příjemný večer. Ale kde se dalo, tam se brzy udělalo bláto, louže začaly narůstat a s tím bylo spojené i trocha toho nepohodlí. Ale pevnost má tu výhodu, že má obrovskou zastřešenou plochu - když si to vezmete, tak Obscure, pivní stany, včetně zadního "maskáčového", BastionX a k tomu podzemí. Takže těch pár vytrvalců na lavičkách se dovnitř za lijáku vmáčklo a fandové i za velmi hustého deště pod hlavní pódiem? Party hard!
Brutusáček: Z naší nory jsem byl, tuším, první, kdo v poslední den vyrazil vstříc metalu. Šel jsem si na pohodu na Mallephyr s tím, že od Gutalax dám 3-4 skladby, jenže přijdu do areálu a šok. Nemůžu se nikam dostat. Gutalaxu se povedlo to, co nikomu předtím. Jako první ranní kapela dotáhla ke stagi několik tisíc hlav. Na jejich goregrind bylo víc lidí než na Sodom nebo snad i Testament. Neuvěřitelná beach party. Nafukovačky všeho druhu lítaly vzduchem pospolu s hajzl papírem, prostě gore shitstorm grind tancovačka, jak má být.
mIZZY: Sobotní ráno již tradičně patří gore grindu. Letos byli pozváni opět Gutalax, takže bylo předem jasné, jak to v areálu bude vypadat. Osobně jsem se sice rozhodl přijít do areálu spíše až na závěr setu, protože to množství šílených lidí mě předem děsilo. Ty vole, na ty jejich chrochtací tupačky došlo snad více lidí než na některého z headlinerů, ale okay, lidi se chtějí bavit. A pokud vás baví házet si toaleťákem s hromadou nafukovacích píčovin, skákat v kotli a počkat, než kapela pošle z pódia na stage diving TOI TOIku, prosím.
Mrzí mě ale, že ani polovina, jestli vůbec třetina z těch lidí, co si přivstala na tuhle tupou šaškárnu, nezůstala na Mallephyr. Ti předvedli další z tradičně parádních koncertů, jak je od nich zvykem již delší dobu. Většinu setu logicky tvořily songy z poslední desky Womb of Worms. S výjimkou jedné starší skladby došlo určitě na The Temple of Nothingness, W.Y.I.D. a obě části závěrečného dvojsongu. Na festivalovém pódiu jim sice nevyšel tak parádní zvuk jako v klubu, ale všemu se dalo dobře rozumět, snad jen bicí byly trochu divně nahulené. To ale nebránilo "Plzeňákům" v tom, aby zahráli naprosto parádní black/death palbu, kterou strčili do kapsy dobrou část zahraničních kapel. Vlastně mě až mrzí, že nehrají v mnohem důstojnějším čase, kdy by oslovili větší počet návštěvníků, což by si bez debat vzhledem k hráčskému umění a kvalitě jejich hudby zasloužili. Třeba ale někdy dostanou kvůli vypadnutí jednoho z headlinerů podobnou šanci jako Brutally Deceased v čase určeném Deicide, a to by byla paráda.
MXL: Hned jak jsem probral z hibernace, vydal jsem se po zvuku Mallephyr, který na dálku cupoval vše, co Západočechům přišlo pod smrtící motorovou kosu. Na chaotic death workshop coby prezentaci španělských Altarage už jsem byl s ostatními podivíny na značkách. Chtěl jsem vědět, jak se poperou s určitým žánrovým vybočením, kterému se oddali na poslední fošně The Approaching Roar. Zatímco první dvě alba nám předkládala zajímavý a technicky vyspělý industriální death, tak aktuálně se osoby pod černými plachetkami zhlédly v trendu “jednodušších” chaos deathů typu Eskhaton. A protože to vnímám jako určitý krok zpět, musel jsem se přesvědčit, jak to vlastně je. Zahuhlaný zvuk ok, denní světlo už míň, protože tu bubu atmosféru si pánové ze slunečních paprsků, jako třeba před rokem Diabolical, nevykutali. Ve finále starší i novější skladby držely pohromadě, bylo tam určité zlověstné zadostiučinění, nepříjemné napětí a chlad, ale příště dám přednost klubu. Oproti jiným účinkujícím spolkům to byl - samozřejmě v rámci stylu - čajíček, i když zas tak slabý ne.
mIZZY: V areálu ale zůstávám i nadále, pokračují totiž Altarage. Španělé, kteří se pohybují v temných deathmetalových vodách, jak to dělají Portal nebo třeba Abyssal (které by bylo dobré taky konečně na Brutal dotáhnout). Zahuhlaný zvuk Altarage celkem dobře sedl. A i když měli image s šátky přes xicht jako správný nihil a baskytarista měl na zadní straně svého nástroje nálepku „no hope“, na poledním světle působili se svou hudbou poněkud zbytečně. Pořadatelé je mohli šoupnout aspoň na zadní stage nebo na Octagon. Navíc by se jim fakt hodila druhá kytara, která by jejich hudbu oživila. Takhle ve srovnání například s australskou scénou poměrně dost pokulhávali. Věřím ale, že za lepších podmínek by na mě udělali mnohem silnější dojem.
AddSatan: Z Altarage stíhám jen asi 20 minut (dlouho jsem po noční/ranní Kaltekk rychtě spinkal) a potvrdil si dojem, který mám i z desek. Spíše béčkový (nebo céčkový?) pokus o portaloidní, temný death metal. Jejich riffy jsou vlastně poměrně jednoduché. Sem tam se nějaká působivější pasáž objeví, není to špatné, ale často mi to přijde tak nějak „standardní“, bez osobitosti a (silnějšího) nápadu. I ten jejich zvuk vnímám jak z desek, tak živě ambivalentně – zahuhlanost se k tomuhle samozřejmě hodí, ale oni to mají nastavené nějak divně (trochu do „Meshu-Vexovoid“?), že to působí jaksi „neotesaně/hranatě“ (nevím, jak to líp popsat). Líbil se mi ale výrazný, kovově diktující rytmičák. Vokál v pohodě (myslím, že byl trochu zkreslený nějakým efektem - na první desce je určitě). A ano, na denní světlo taková kapela nepatří. Možná bych jim ještě někdy v klubu šanci dal, tady jen jako docela fajn.
Brutusáček: Od Altarage jsem čekal trošku víc ulcerate-metal, ale nakonec mi ta přemíra pomalu valících se pasáží sedla. Esteticky kapela připomínala takovou demoverzi Mgly.
OnDRajs: Hraješ BDM a přemýšlíš, jak ve světě přeplněném hudbou zaujmout? Promysli si pořádně marketing. Hoši ze Cytotoxin na tohle mysleli a přišli s „černobylským death metalem“. Na stage vlítli v plynových maskách, vokillista přiběhl se žlutou dýmovnicí a s velkým barelem a mela mohla začít. Na tohle si přišli všichni zapařit a Němci jim k tomu předvedli zábavnou show. Cytotoxin jinak valí originovský BDM, v němž se trochu šablonovitě střídají sypačky s deathcorovými rovnými pasážemi, takže to po několika skladbách začíná být trochu únavné. Oceňuju geniální nápad vzít si s sebou na koncert dopravní značku „kruhový objezd“, nikdo pak publiku nemusel říkat, co má dělat. Circle pit! Humorný set kapely pojednávající o nehumorných věcech.
LooMis: Celá řada kapel měla na letošním Brutalu nějakou show. Cytotoxin jí ale měli postavenou na jednoznačném varování - tohle bude sakra nebezpečný! Plachta z jaderným reaktorem v pozadí, siréna na úvod, z barelů s logem biohazard začne stoupat zelenožlutý dým, kapela přichází v plynových maskách na scénu, a odehraje v nich celou (lehce goroďáckou?) klepačku Chaos Cascade. Působivé o to víc, že na prostředním barelu stojí namakaný hovado Sebastian Grihm. A ten jeho vokill? Po prasečím duetu, co měl o den dříve se Svenem, několikrát předvedl deep throat s mikrofonem samozřejmě za neustálého vyluzování patřičného prasečího kvikotu (Radiatus Generis?). I hudebně to bylo dobrý, natlačený, rychlý, nekompromisní. Baví mě i celý ten koncept. Jenom moje žena stojící vedle si povzdechla, že by chtěla rozumět, o čem se zpívá.
MXL: Do nejlepší deathové pětky se pro mě vedle Krisiun, Aborted, Gorod a Hypocrisy zamíchali i “radioaktivisti z Černobylu”, toho času dlící v Chemnitzu. Cytotoxin jsme tu poměrně nedávno měli v Praze právě s Aborted, jenže tentokrát zřejmě sežrali vyšší podíl uranu. Muskulaturní chrochtomet a jeho odmořovací kumpáni nastoupili způsobně v plynových maskách, kterýžto elán jim vydržel asi dvě skladby. Na pódiu nechyběl jedovatě žlutý sud se známou značkou RA, z něhož se žlutě čoudilo za frenetického jásotu ozářených mutantů. Osu vystoupení tvořilo šest skladeb, polovina z Gammageddon a ta druhá z Radiophobia. Surově chroptící Grimo řádil, lezl po sudech, natahoval si masku se zabudovaným zefektovaným majkem, takže nám pak diktoval chorobný hlas z tlampače v Pripjati. Jindy zase zvedal modrou kulatou značku pro kruhový objezd, z čehož byl vždy circle pit jak bejk nebo sám s čoudícím soudkem v podpaží skočil do kotle. Ani ostatní odborníci z pětice nezaháleli a sázeli tam jednu riffovanou jízdu za druhou, nejvýrazněji pochopitelně zaujal skvělý Stephan Stockburger za bicími. Sice nedosahoval kvalit souputníka Kena z Aborted, ale určitě si ostudu neutrhl, právě naopak. Divoký námel způsobený spontánním štěpením nestabilních radionuklidů hodnotím na stupnici poločasu rozpadu vysoko. Skladby: Chaos Cascade, Survival Matrix, Frontier of Perception, Radiophobia, Radiatus Generis, Chernopolis.
Radek: Co se únavy týče, sobota byla náročná. Vesměs už nešlo nic moc vnímat a vlastně mě už žádné kapely nijak extra nezajímaly. Maximálně mě trošku více mrzí Altarage a Shape of Despair, zase ale nejde o nic, bez čeho bych nemohl existovat. Jako hudební rozlučka s festivalem mi posloužila japonská ujetost Vampillia. Vampillia je kapela, která se v ČR objevila minulý rok po boku Alcest a šlo o nevšední zážitek. Vampillia začali přesně, jak jsem čekal. Šílenost! Překvapivě to bylo ještě mnohem ujetější, než jak si vystoupení pamatuji z Prahy. Zpěvák, který vypadal jako takový roztomilý mužíček, okamžitě skočil do davu před pódiem a nechal se jím unášet. Poté nastalo neustálé fackování, pohyby jako při epileptickém záchvatu a samomluva. To už jsem Vampillii poznával. Vampillia kombinuje post-rock, shoegaze, black metal, experimenty a death metal či grindcore, chcete-li. Hudebně šlo o nevídanou záležitost. Snové post-rockové pasáže byly už natolik atmosférické, že až hraničily se shoegaze vlivy, přičemž hru s emocemi podporovala zejména talentovaná houslistka. Srandovní mužíček... pardon, zpěvák, do celého toho místy harmonického, jindy zase chaotického výrazu blackmetalově screamoval a občas dokonce hluboce zachroptěl. Nejvíce šílené byly pasáže, které se z post-rocku obrátily naruby v jazzové hračičkovství. Konec představení, které opravdu pobavilo a dalo dobrou náladu, bylo zakončeno skokem kytaristy do davu (na koncertě s Alcest skočil do popelnice). Kdo neuvidí, nepochopí, co to znamená šílenství a podivínství Japonců.
mIZZY: Jo, Vampillia je hodně zábavné uskupení a je dobře, že zde spolu s VMO a třeba i Diablo Swing Orchestra letos hráli. Podobné zpestření na Brutalu vždycky vítám. U Japonců člověk nikdy neví, co si přichystají za set, často bývá dost odlišný. Post-rock, black metal nebo soundtrack k japonskému anime? Na Brutalu to skloubili všechno dohromady a drželi se spíše tvrdších poloh, kdy se bubeník nebál zasypat a exhibicionistický zpěvák pořádně zaječet. K tomu ale měli i něžně znějící housle, jemné kytarové plochy a vše postupně prolínali. Pořád to sice nebyly takové Bohnice jako třeba Sebkha-Chott, ale za mě v pohodě.
onDRajs: Vampillia z Japonska pro mě byli velkou neznámou, ale na doporučení MXL jsem se zašel podívat. A nelitoval jsem. Kapela se prezentuje škatulkou „brutal orchestra“ a muzikanti jako inspiraci uvádějí Arvo Pärta, Joa Hisiashiho, Philipa Glasse a Karlheinze Stockhausena, Luka Ferarriho, Meredith Monk, Anal Cunt, Mr. Bungle a Discordance Axis. Slušný mišmaš a při koncertu jsem si vůbec nebyl jistý, jestli to, co hrají, myslí skutečně vážně, nebo to je všechno do absurdna vyhnaná parodie. Někdy patetické á la Mono, čemuž přispívala tklivá hra skotačivé bosé houslistky, jindy až crustově agresivní, místy ale došlo i na avant/RIO přístup a dětské popěvky. Skvělý byl křičící, ale i deklamující postarší bubeník s vizáží jazzového profesora. Zvláštní sebranka.
MXL: Bláznivá sebranka z kolébky kamikaze Vampillia patřila k těm, u kterých jsem ani netušil, co čekat. Japonci mají každé album jiné a tak nějak ani nelze určit, co hrají za styl. V podstatě jsme slyšeli silně emotivní najazzlé pasáže s houslemi a klávesami, které v průběhu skladeb gradovaly až do noise ploch, které měly za úkol umocnit melancholické pocity sklíčenosti nebo bizarní radosti, čemuž vydatně napomáhal zpěvák. Ten hned při počáteční hlukové stěně skočil s rozběhem do publika, což učinil v průběhu vystoupení vícekrát, stejně jako na závěr polonahý kytarista pomalovaný kaligrafickými znaky od hlavy až k patě. Bicman věku i vizáže univerzitního profesora chvílemi též zpíval a odbíjel své nekonečné tirády. Slovo “opakovat” mu nic neříkalo. Bosá houslistka působila vedle běsnícího pěvce velmi umírněně. Ten se stále pitvořil, tvářil jako idiot, plakal, šíleně se smál a svíjel. Celý cirkus v podání sedmi nindžů (bývá jich i více) eskaloval do stále hlučnější performance a celkový obrázek by se dal přirovnat k soundtracku, který chce podojit diváka o co nejvíce emocí, nicméně s postranními úmysly a zlomyslným podtónem. Před rokem jsem je ve Futuru v Praze neviděl, ale příště si “Japka” ujít nenechám.
mIZZY: Totálně mě ale tentokrát dostali Necros Christos. Jasně, ti letos zahráli dost dobrý koncert i v Praze, ale tam trochu trvalo, než se to pořádně rozjelo. Tentokrát nastoupili s parádním zvukem hned od začátku a hráli jednu pecku za druhou. Na rozdíl od turné s Ascension a Venenum, kde prezentovali své poslední album Domedon Doxomedon, se tentokrát na nové songy téměř vybodli a nejvíce hráli věci z debutu Trivne Impvrity Rites a dokonce došlo i na demo Grave Damnation. Samozřejmě nechyběly pecky jako Va Koram Do Rex Satan nebo Necromantique Nun. Škoda jen, že vynechali I Am Christ, na kterou jsem se celkem těšil, ale jinak si nemám na co stěžovat. Němci si asi sami uvědomili, že mají kratší hrací čas, tak nesmí začít nudit. Jejich set byl tedy intenzivní celou dobu. Svůj střednětempý death/black se super groovem a parádním vokálem prezentovali ještě lépe než ve Vopici a dokonce se na ně rozjel i menší kotel. Naprosto v pořádku a jedna z těch lepších METALOVÝCH kapel, co jsem letos na BA viděl.
MXL: Necros Christos jsem znal spíše povrchně, ale času stráveného při jejich produkci nelituji. Poctivý black/death se odehrával ve středním tempu s výborným zvukem. Kapela sází na určitý systém repeticí, v čemž může připomínat postupy Celtic Frost nebo Obituary. Zároveň není od věci připomenout určitý až stoner feeling. Solidní porce pravověrného metalu.
LooMis: Venku se to začínalo kabonit, takže nejlépe se schovat na Obscure stage, kde stejně mají hrát Minority Sound. Od vydání novinky Toxin jsem je ještě neviděl (a hanba, desku ani ještě neslyšel), takže možná proto mi první půlka setu přišla vlažnější. No půlka - zazněly snad jen dvě věci, titulní a Sunlight. Be Me! Sunlight Begone!? Nejvíc mi tam asi vadily příliš dlouhé samplované pasáže, kde se vlastně nic moc nedělo a rovněž mi skladby nepřišly tak "taneční". Změnu vizáže doznal i basák Petr, který shodil dredy? Copak to? Při všelijakém tom poskakování si nešlo nevšimnout, jak mu plandají prokroužkované ušní lalůčky, hotovej Dumbo :-) Postupné zlepšení nálady a nájezd adrenalinu tak přichází až se staršími skladbami z Drowner's Dance a hlavně The Explorer! Na Load of Destruction jsme si se ženou dokonce zatrsali. A musím ještě poznamenat, že Alešovi to tentokrát zpívalo celou dobu náramně! Celkově palec hore, zmáknuté to nakonec bylo pěkně a Toxin si brzy nasadím (moje chyba, že neznám).
MXL: Violator z Brazílie potěšil především početnou základnu jihoamerických fanoušků a thrashových maniaků. Nabroušený old school thrash sepulturovského střihu dal v něčem vzpomenout i na středeční Krisiun. To brazilské riffování je prostě poznat. Neznám jejich tvorbu příliš podrobně, přesto jsem se bavil skvěle. V odkazu na probíhající Prague Pride měl kytarista přes bednu přehozenou duhovou vlajku s obráceným křížem. Zpěvák Pedro patřil k dalším, kteří se z pódia vyjadřovali k politickým záležitostem. Prý nelze mlčet k převzetí moci ultrapravicí v Brazílii, která má podle něj na svědomí tlak na těžbu pralesů. Varoval před nácky a vyzýval k tomu, aby se neopakovala minulost.
LooMis: Jelikož se nám nechce na déšť, vysíláme rychlého posla pro pivo a vyčkáváme na další kapelu. V Oceans Of Slumber hraje sypač z Insect Warfare Dobber Beverly a zpívá tady překrásná černoška Cammie Gilbert (taková hezčí, vlasatější Skin ze Skunk Anansie). Zajímavý mix melancholického metalu (nechci psát doom metalu, i když tady ta klasická formulka mužský řev-ženský zpěv je), kdy výlety do progresivního hájemství (epická kytarová sóla) se střídaly s nekompromisními, až deathmetalovými, pasážemi, kde dominoval mužský zpěv. Asi nejčastěji se mi tady vybavolali staří Opeth (taky to logo), ale pouze díky podobné struktuře staveb skladeb, navazování a prolínání motivů, než že by to byla nějaká kopírka.
onDRajs: Demolition Hammer předvedli podruhé na Brutalu skoro totéž, co minule, jen s horším zvukem. Netuším, jestli to byl záměr, ale takhle do krve přepálený zvuk neměla na hlavním pódiu žádná kapela, co jsem viděl. Celé vystoupení to úplně zabilo. I když… schválně si do Google Images zadejte jméno kapely a co vám vyjede? Tak nějak to znělo. Hrálo se logicky z prvních dvou desek, takže superagresivní thrash/deathový kvapík s jedovatým nakřáplým hlasem dědka Steva Reyonoldse. Ten mě ovšem svým přiblblým uváděním skladeb zklamal. „Fuck“ používal za každým druhým slovem a k fanouškům mluvil stejně afektovaně jako ve skladbách, takže to znělo, asi jako kdybyste narvali yorkšírovi půlmetrovou mrkev do zadku a nalili do něj litr kafe. Hergot, chlape, táhne ti na šedesát, chovej se podle toho.
MXL: Před rokem doslova zazářili kultovní US thrash/deathers Demolition Hammer, ale k repete nedošlo. Nečitelný přehulený zvuk a playlist složený pouze z nejstarších skladeb na loňskou válcovnu nestačil. Možná to bylo i dramaturgií, kdy dva thrashe za sebou byly moc. Každopádně vystoupení nebylo špatné, jen poprvé chutnalo více.
mIZZY: Pak nastalo dilema, jestli jít na Violence Magic Orchestra nebo na Vltimas. Vzhledem k tomu, že jsem Japonce již jednou viděl v Praze, zvolil jsem druhou možnost. Tahle supergrupa, kterou tvoří David Vincent, Blasphemmer a Flo Mounier, je na scéně poměrně nová a své debutové album Something Wicked Marches In vydala teprve letos. Díky kapelám, ve kterých působí či působili jednotliví členové, se ale nikdo nemusel moc snažit, aby se o Vltimas rychle vědělo po celém světě. Sám jsem desku párkrát slyšet a přijde mi jako celkem fajn, prostě takový mix Blasphemmerových riffů v deathmetalovějších hávu s vokálem známým z Morbid Angel. Naživo to mohlo být přesvědčivé, ale taky nemuselo. Se zvědavostí, jak to dnes Blasphemmerovi hraje, s tím, že případně odejdu na VMO, to jdu teda zkusit. Ono to ale nakonec bylo fakt dobré. Trojici naživo doprovázel ještě baskytarista z Dodecahedron a kytarista, který hrává také s Lvcifyre. Technicky měli vše zmáknuté a dokonce jim klapl zvuk. Letošní desku přehráli, pokud se nepletu, v celé délce od začátku do konce a koncertní provedení šlapalo mnohem více než domácí poslech. Flo sypal dobře a nepotřeboval k tomu ani hyperblasty, Rune kytarově celkem dobře navázal na své působení v Mayhem a dokonce ani ten Vincentův vokál mě moc neštval. Jasně, občas se trochu předváděl, ale odzpíval to skvěle. Nakonec jsem vydržel celou dobu a i během neustávajícího deště jsem neměl důvod odcházet. Jsem zvědavý, jestli to skončí jedním albem nebo budou Vltimas v společné tvorbě pokračovat. Za mě jen tak dál.
onDRajs: All-star band Vltimas jsem musel vidět, hlavně kvůli Davidu Vincentovi. Ať si každý říká, že je to výstřední pako, jeho hlas – ať už ho nenávidíte, nebo milujete – poznáte mezi tisícovkou metalových vokalistů. Když k tomu připočtete bubenické eso z Cryptopsy Flo Mourniera a legendárního sekerníka Blasphemera (Ordo ad Chao!), fakt byste je všechny na jednom pódiu nechtěli vidět? Vincent na něj nakráčel v momentě, kdy už kapela hrála, a se svou vizáží a outfitem by skvěle zapadl do nějaké S/M úchylárny. Klobouček, plášť, pod ním vestička, no prostě fešák, žádný upocený metalový smraďoch. Silná mi přišla hlavní první půle gigu, kdy došlo na agresivnější kusy a Floova dvoušlapka byla v permanenci. Horší to bylo v pomalejších hymnických pasážích, kde se Vincent pokoušel o stadionové popěvky, které mu kritici dodnes vyčítají na Illud Divinum Insanus. Složení kapely bylo 100 % mezinárodní, basák byl z Dodecahedron, druhý kytarista jakýsi Portugalec. Za mě vystoupení v cajku.
AddSatan: Z desky Vltimas jsem slyšel jen asi dvě skladby, přišlo mi to ok, ale nic, co bych měl potřebu poslouchat víc. Šel jsem se na ně podívat hlavně kvůli Blasphemerovi. Jeho skladatelský rukopis je tu jasně znát, typické disonantní akordy a riffy, zkrátka takoví trochu deathmetalovější („morbidangeloidnější“) Mayhem, nicméně oproti jeho starším věcem je to o pár tříd slabší, zvláště když se zpomalí. Vincentův vokál v hrubších polohách fajn, ale jeho čisté, dramatické „óóó“ zpěvy mi přišly až směšné, stejně tak jeho garderoba a lehce nabubřelý způsob vystupování. Mournierovy bicí očekávatelně v pořádku. Celkově fajn, místy i víc než fajn, nebýt deště, asi bych si poslechl i víc, ale po 3-4 skladbách jsem vyhodnotil, že to za to nestojí a vyrazil se raději mocně zrubat bylinnou lihovinou do jistého velmi nebezpečného stánku.
MXL: Na all star band Vltimas jsem se těšil už proto, že jejich desku Something Wicked Marches In jsem slyšel alespoň dvacetkrát a dost se mi líbí. Právě skladby z debutu v totožném pořadí tvořily náplň koncertu. Možná to bylo tím, že začalo hustěji pršet, ale narozdíl od předchozích i následujících kapel byla odezva fans velice chladná. Je možné, že na Vincenta po jeho propadácích s “hrůzostrašnou” předposlední deskou MA, aktuální kariéře country zpěváka anebo komerčním kalkulu s projektem I Am Morbid (na který též nikdo během eurotour nechodil), prostě nikdo není zvědavý. Přitom kapela plná skvělých muzikantů hrála bezchybně, skladby také stojí za to, jenže… Bylo cítit, že na stagi vedle sebe nestojí žádní kámoši, ale součásti komerčního produktu. Všichni se snažili, ale nefungovalo to směrem k lidem. Výmluvně pak působil Flo, který se šel po koncertě tak trochu smutně pozdravit s fanoušky v předních řadách. On sám totiž dobře zná ten pocit, když rozdivočelí fans na BA ženou jeho Cryptopsy kupředu. A to se rozhodně s Vltimas nekonalo.
onDRajs: Animals As Leaders? Instrumentální žrádlo. Ba co žrádlo, přímo obžerství. Javier Reyes se ze začátku trochu kabonil, zřejmě nebyl spokojený s odposlechem, což u takhle technické muziky chápu. Naopak maestro Tosin Abasi byl v pohodě, ale lidem toho v pauzách mezi skladbami moc neřekl a v porovnání s ostatními interprety působil až zakřiknutě. Animals As Leaders provětrali celou svou diskografii, žádný extra kotel se tentokrát nekonal (snad jen omladina při CAFO skákala), lidé přišli hlavně poslouchat a hltali každý tón. 45 minut uteklo jako voda a za sebe můžu říct, že takováto kapela by v Josefově k plnému uspokojení potřebovala sety dva.
Brutusáček: Animals As Leaders byla samozřejmě povinnost. Po světě běhá spousty djent/progressive kapel, ale AaL prostě člověk pozná na první tón. Trochu zádumčivý Javier je opozicí oproti věčně usměvavému Tosinovi. Oba však jsou ale při hře nadmíru soustředění. Opět se jednalo o festival djentu a kluci měli své kytary naprosto pod kontrolou, ale tentokrát byl králem bubeník Matt Garstka, to, co předváděl za bicíma, bylo neuvěřitelný. Dokonale přesný stroj, žádná chyba, neskutečný groovy. Téhle kapele to prostě šlape, a když sázela jednu hitovku za druhou (CAFO, The Woven Web atd.), bylo o spokojenost postaráno.
LooMis: Tradičně huba dokořán. Animals As Leaders = Absolutně automatická Láska, Animálně agresivní Libido.
mIZZY: Chvíli před tím, než pro mě začal blok hlavních kapel soboty, jdu se podívat na kus Combichrist, kteří se prohodili se zpožděnými Anaal Nathrakh. Nejvíce jsem ale ocenil jejich parádní intro This Shit Will Fuck You Up. Nevím proč, ale vždycky jsem žil v přesvědčení, že hrají celkem zábavný industrial, ale vylezl z toho celkem tupej aggrotech metal. Jako jo, dvoje bicí byly docela úderné a zpěvák řval poměrně slušně. Sem tam se přidaly i samply, které koncert celkem oživily. Z toho, co jsem viděl, mě jako největší jízda přišel song Shut Up and Swallow. Po chvíli ale odcházím na něco mnohem důležitějšího.
onDRajs: Ved Buens Ende byli určitě jedním z hlavních taháků festivalu. Špekózní událost, která se neopakuje. Trochu jsem se obával, jestli se povede přenést atmosféra z desky, ale nakonec zbytečně. Bylo to podobné jako při Anthems, při poslechu Written in Waters jsem se rázem ocitl mimo prostor a čas a ztratil jsem se podobně jako postavy filmů Davida Lynche. Celé to vzadu ve stanu vyznělo poněkud metalověji a nabasovaněji než z desky, ale spíše to umocnilo celou atmosféru. Za mě TOP.
mIZZY: Vzhledem k tomu, že jsem po koncertu na Chaos Descends festivalu, který proběhl tři týdny před Brutalem, věděl, v jaké jsou Ved Buens Ende formě, opět jsem se na ně neskutečně těšil. Na druhou stranu jsem se trochu bál, aby to po unikátním vystoupení v lese, kde odehráli sedmdesátiminutový set, nebylo moc slabé. Naštěstí se tak nestalo a bylo to opět skvělé, trochu jiné, ale opět skvělé. Skvělý byl výkon kapely, zvuk a dokonce zafungovala i magie okamžiku, jelikož se zrovna během Ved Buens Ende objevila duha :-) Set měli pochopitelně kratší, ale z důležitých songů zahráli všechny. Oproti Německu vynechali You That May Wither a It's Magica The Plunderer. Musím ale říct, že pokud byl koncert Norů na Brutalu v něčem lepší, bylo to pořadí songů. Přišlo mi, že na sebe navazovaly mnohem přirozeněji, vkusněji a set byl díky tomu ucelenější. Rozdíl v nazvučení bych viděl hlavně u basů, kterých bylo tentokrát méně. V některých, hlavně těch rychlejších momentech, se to hodilo, občas nikoliv. Opět šlo ale vidět, jak si koncert užívají, Skollovu hru na baskytaru byla radost pozorovat. Navíc se jim neposral žádný aparát, takže ze strany kapely asi ideální podmínky. Sice mi přišlo, že závěr Remembrance of Things Past po parádním riffu trochu zkrátili a Den saakaldte neměla takovou sílu, ale na druhou stranu A Mask in the Mirror jsem si v samotném závěru užil o poznání více než minule. Ano, bylo to opět magické.
AddSatan: Koncert Ved Buens Ende jsem donedávna považoval za věc nereálnou, leč stalo se. Nebýt jich, kdo ví, možná bych na BA ani letos nevyrazil. Jedna z nejdivnějších, nejoriginálnějších a nejlepších (nejen avantgardně-black) metalových kapel zahrála naprosto famózně. Skvěle se povedl i zvuk, vše vyvážené (možná bych ještě o maličko vytáhnul basu – byla slyšet, ale já si na ní u nich vyloženě ujíždím), hlasitost tak akorát. Znovu mi došlo, jak moc je ta jejich hudba nadčasová, jak málo zestárla a jak moc originálně a svérázně působí i dnes. Vicotnik, Skoll i Czral samozřejmě zahráli své bizarně pokroucené kytarové a basové (jedna z mála bm kapel, kde je baskytara minimálně rovnocenná kytaře) linky perfektně. Malým otazníkem byl nový bubeník Øyvind Myrvoll - zopakovat některé ty komplexní a divné jazzy patterny, co tam tehdy Czral nasázel, není jen tak, ale zahrál to skvěle, s feelingem (i sypačky), neměl jsem pocit, že by tam něco chybělo. Czralův teatrálně-vyjetý vokál byl rovněž výtečný, ale to se dalo čekat, ve Virus svůj přednes piloval spoustu let. A Vicotnikův skřehot mi přišel i lepší než z desky (na demu TWCtP je dobrý, ale na WiW zní místy až trošku legračně). Surreálno, melancholie, snovost, magie, mlha, ale i cosi démonického. A energie a hravost. Jediný set, který mě letos na BA opravdu hodně bavil po celou dobu + některé pasáže byly vyloženě strhující. Mj. ta část, co přijde v A Mask in the Mirror po úvodním thrashi, je vždy zimomriavková. Ano a duha na obloze - jó, někdo má ty „stage efekty“ fakt vychytaný. It´s Magic! Spolu s Final nejsilnější set festivalu. Když bude příležitost, chci to vidět znova.
MXL: Ved Buens Ende mi v devadesátkách unikli, a tak jsem dal na doporučení s tím, že Norové jsou vlastně povinností, a pokud je neuvidím, jel jsem na BA zbytečně. Vikingský avantgardní black s čistými zpěvy byl příjemným osvěžením a možná trochu připomněl některými momenty Borknagar nebo Khvostův zpěv s Code. Na Brutal jsem tedy letos zbytečně nejel.
mIZZY: Jakmile skončila norská avantgarda, tak okamžitě zdrhám na Antaeus. Vlastně kapelu číslo jedna, kvůli které jsem letos přijel. Měl jsem možnost je vidět už dvakrát, ale festival pokaždé na poslední chvíli odřekli, tak konečně! Do Octagonu jsem se naštěstí dostal před tím, než se tam nacpali lidé a sice nevím, jak to vypadalo vzadu u průchodu, ale vpředu se dalo poměrně dobře hýbat. A že se to jednu dobu začalo hýbat dost solidně, hehe. Samozřejmě, kterej jinej dement musel rozpoutat vražednej kotel na Inner War než já? Rubanice sice nevydržela celou dobu, ale po třech sonzích, kdy přede mnou nějací Mexikánci akorát čuměli do mobilu, mi došla trpělivost a s pomocí dalších narušených jedinců se rozjela dobře bolestná mela, jak se na Cut Your Flesh and Worship Satan sluší a patří. Od Antaeus jsem jinak dostal přesně to, co jsem čekal. Až na bubeníka, který předvedl jeden z nejšílenějších výkonů a největších sypaček, co jsem kdy viděl, to sice úplně perfektní nebylo, ze začátku byly poměrně tiché kytary, což se s čtvrtým songem celkem zlepšilo, ale stále ten tlak nebyl úplně ideální. Tady se nebavíme o poslechové hudbě plné propracovaných riffů, ale o něčem, co má všechny přítomné umlátit k smrti. Na novější songy sice Francouzi (nechápu moc proč) vytáhli dokonce osmistrunky, ale velký rozdíl jsem ve zvuku nepoznal. Trochu škoda, že mezi songy vznikaly pauzy bez inter na prohození nástrojů, čímž trochu utrpěla celistvost setu. Na druhou stranu, velký respekt za tu rychlost a přesnost, kterou všechny skladby zvládli odmlátit. Jelikož se jednalo o druhý (zatím i poslední) letošní koncert a třetí vystoupení po více než tříleté pauze způsobené zdravotními problémy hlavního člena, byla taky šance, že už nebudou hrát naživo vůbec. Došlo jinak minimálně na dvě skladby z každého ze všech čtyř alb a výběru, který zvolili, nemám co vytknout. Nejvíce jsem se rozsekal asi na songy z Blood Libels, ale i taková Blood War III byla parádní. Tomu, co předvedli před pár lety personálně spříznění Aosoth, se sice Antaeus nepřiblížili, i tak to ale byla jedna z nejšílenějších sypaček, co jsem kdy viděl.
Brutusáček: Antaeus byl jednoznačně top black metal festivalu, žádné úskoky nikam, ale čirá rubanice. Cut Your Flesh and Worship Satan!!!
MXL: Co říct k francouzským pomatencům a ortodoxním vojákům Satanových legiích na povrchu zemském? S Antaeus přišel nezvratný zmar, černý oheň, věčná tma v slzavém údolí nicoty a nekonečná apokalypsa. Takový nářez nepředvedla letos žádná jiná kapela, intenzita se dala srovnat snad jen s Nordjevel den předtím. Zatímco mě Norové otrávili šaškárnami se svou státní vlajkou, Antaeus si na nějaké pózy absolutně nepotrpěli. Kulometná sypanice ve jménu Antikrista donutila slabší kusy z Oktagonu prchnout, ale dobře jim tak. Ačkoliv mám desky Frantíků celkem naposlouchané, nic moc jsem nepoznával, ale o to nešlo. Armageddon na entou, jednoznačně nejlepší black festu.
mIZZY: Poté si jdu odpočinout na KAL stage, kde hrají Poláci Jude. Padám do křesla a poslouchám jejich industrial / noise / punk v sedě. Vzhledem k vyčerpání je nejsem schopný plně docenit, ale asi takhle by mohli znít Swans, kdyby vycházeli více z hardcore punku. Skřípe to dobře, ale asi po půlhodině odcházím na další pekelnou povinnost.
onDRajs: Napalm Death byli minule v pevnosti totální průser a moc jsem si od jejich letošního koncertu nesliboval. Cha! Letos dědci překvapili. Popravdě řečeno, od odchodu Jesse Pintada jsem tuhle legendu snad neviděl hrát s uspokojivým zvukem (když hráli před lety v Praze s Immolation, tak jsem kvůli tomu dokonce odešel), ale teď se jim to konečně povedlo slušně nazvučit. Kytara Johna Cookea, který zaskakuje za Mitche Harrise, byla sice papírová, ale bránici cuchala víc než slušně. Setlist mají Napalm Death dost svázaný asi jako Metallica, Anthrax nebo AC/DC – některé klasické kusy prostě musí zaznít. Suffer the Children, Scum, Life?, Deceiver, The Kill, You Suffer, Dead, Nazi Punks Fuck Off, Unchallenged Hate, však to známe. Vedle těchto grindcorových standardů kvartet nasadil i řadu novějších věcí a o to víc mě překvapilo zařazení hardcorové Inside the Torn Apart, na kterou jsem si s radostí zapařil. Barney byl prostě opět výtečný, působil civilně, prostě frontman, který to má v hlavě srovnané. Zkrátka osobnost. Škoda, že Napalm Death nehrají nic z Fear, Emptiness, Despair, která je v jejich diskografii naprosto výjimečným počinem. Jinak ovšem velmi dobré.
MXL: Napalm Death patřili právem k headlinerům sobotní noci a po klasickém a živě odeřvaném intru Multinational Corporation rozjeli více než dvacetiskladbovou grindovou jízdu. Při modrozeleném nasvícení scény v první části show bylo v kotli poměrně nebezpečno, protože nikdo neviděl ani dva metry před sebe. Když přímo přede mnou v té mele kdosi spadl, neváhal jsem riskovat život a pomoci mu na nohy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při záchranném manévru v dlaních ucítil pevné čtyřky a najednou se vedle mě vyloupla plavovlasá princezna, objala mě, políbila a opět navždy zmizela v pitu. Od té chvíle se mi koncert líbil ještě víc :) Ale vážně. Napalmová smrt tradičně běsnila za pomoci tracků ze Scum a From Enslavement, ale došlo i na překvapení, když zařadila třeba otvírák z Diatribes Greed Killing, The Code is Red… Long Live the Code nebo skočnou Inside Torn Apart ze stejnojmenných alb. Také Barney si tradičně neodpustil politicky motivované proslovy, i když zrovna u něj to nebylo nijak překvapivé. Před Suffer the Children se rozpovídal tak, až Danny s úsměvem kopákem připomněl, že neprobíhá přednáška, ale koncert. Došlo také na songy z dosud posledního vynikajícího alba Apex Predator-Easy Meat, jmenovitě Smash a Single Digit a později Cesspits. Absence Mitche už nijak nerozrušovala a po x-tém koncertě s Johnem na postu jediného kytaristy už ani nevnímám rozdíl. Natlakovaný koncert uzavřeli Birminghamští dvojicí skladeb ze Smear Campaign, konkrétně Persona Non Grata a titulní věcí. Po delší době asi nejlepší koncert Napalm Death.
mIZZY: Australští Eskhaton přijeli na reparát po loňském koncertu s otřesným zvukem, kterému nešlo vůbec rozumět. Když začali, tak jsem byl naprosto vyděšen i tentokrát, protože vyznat se v kytarách byl nadlidský úkol. Postupně se ale zvuk zlepšoval a hlavně nabíral na intenzitě. S vysokou hlasitostí a hutností vznikl tlak jak prase, který nás z předních řad skoro odfoukl. Uši sice v hajzlu, ale bylo to dobře, protože to nasypanému death metalu Eskhaton rozhodně prospělo. Hrát za tmy jim rovněž sluší mnohem více než za denního světla. Vzhledem k tomu, že na hlavních pódiích se střídal jeden headliner za druhým, v Octagonu bylo tou dobou poloprázdno. Díky tomu se nebral moc ohled na ostatní včetně týpka s berlemi a rozjeli jsme dobrou pařbu. Řekl bych sice, že loňský koncert Australanů na BA afterparty ve Vopici byl objektivně nejlepší, ale subjektivně jsem si je nejvíce užil tentokrát. Na úplný závěr navíc zahráli Kimah Kalu Ultu Ulla s totálně vyhroceným závěrem, čímž to totálně zabili a předvedli snad největší peklo festivalu. Cokoliv dalšího už bylo slabší.
Po tomhle chodit na Mgłu sice nemělo moc smysl, ale když už mám možnost je letos vidět počtvrté, říkám si, proč ne. Přicházím a zrovna dohrávali nějaký nový song, který jsem ještě neslyšel. Docela mě ale zarazilo, jak čvachtavé měli kopáky a málem jsem se otočil. Hned poté ale navázali závěrečným trojblokem WHTN VII, EIF VI a EIF V, což jsou naživo vždycky ty nejlepší songy, takže mě donutili zůstat. Zvuk se během nich buď spravil, nebo jsem si na něj zvykl, každopádně jsem si poslední půlhodinu Poláků užil jako vždycky. Nevím jinak, jestli jsem si toho nikdy nevšiml anebo se jednalo o novinku, ale mezi skladbami měli tentokrát hodně výrazné samply, které dobře přidávaly na atmosféře. Dále to rozkecávat nebudu. Těším se ale na nové album Age of Excuse, které snad vyjde ještě letos.
onDRajs: U Carcass mi od prvních tónů spadla brada. Žádné přecházení a hledání ideálního místa pro optimální zvuk. Prdlajs. Postavil jsem se zcela vlevo k bedně a stejně jsem to měl jako z cédéčka. Produkce jako vyšitá z Heartwork, ze kterého Liverpoolští hráli nejvíce. A že toho hoši zahráli! „Less talking, more playing.“ Slova Jeffa Walkera tesat do kamene! Zaznělo to hlavní, co chtěli slyšet všichni - Corporal Jigsore Quandary, Incarnated Solvent Abuse, Carnal Forge, No Love Lost, Heartwork atd. Čtveřice mnohdy skladby pospojovala, někdy z nich udělala medley, což mi přišlo až škoda. Když vám ze sedmiminutové Forensic Clinicism / The Sanguine Article, která Necroticism zakončuje, zahrají jen poslední riff, přijde mi to jako její dehonestace. Radost byla koukat na poskakujícího hubeného hipíka Billa Steera v košili, který vypadal snad na dvacet. Takhle dobré jsem to tedy rozhodně nečekal. Walker sliboval na konci vystoupení na příští rok novou desku, tak se nechme překvapit.
MXL: Carcass byli dokonalí, a v tom bych viděl asi největší slabinu. Tak nějak zakonzervovali to nejlepší z Necroticism a Heartwork a to předvádějí stále dokola. Ano, je to skvělé, jenže není to na kapelu, která kdysi posouvala hranice žánru, málo? Co se týká zvuku a pohody, která z Anglánů vyzařovala, se jednalo o velice povedenou show a osobně se mi i po čtvrté od zmrtvýchvstání Mršina líbila. Otázka je, jak dlouho to ještě může fungovat z nostalgie. Snad se pánové ještě s novou deskou pochlapí.
mIZZY: Kvůli Mgłe nakonec nestíhám power electronics Sznur. Dle slov přítomných ale zahráli na KALu krátký, avšak o to intenzivnější set. Vyčkávám zde na Marii Jiku, na kterou se dostavilo celkem dost zájemců o zbičování. A teď myslím, jakože fakt. Na rozdíl od Hradeb Samoty, kde předvedla primárně vokální performanci, tentokrát rozjela dost noisový set, do kterého solidně řvala a v průběhu hraní i bič vytáhla. Tři (nejspíše) předem domluvení jedinci si sundali trika, klekli si na předek pódia a Maruška jim dala co proto. Když se otočili, měli na zádech pěkné čáry :-) Dále se pokračovalo ve skřípavém hlučení a japonském zaříkání, pohoda. Sice jsem neviděl Midnight, kteří v tu dobu dle slov kamarádů v perfektní formě rozjeli naprosto parádní speedmetalové inferno, ale asi bych si je už stejně moc neužil.
Ani Anaal Nathrakh jsem tentokrát moc nedocenil. Ono je to teda spíše chyba kapely a zvukaře, protože zněli opět dost na prd a hráli hlavně věci z posledních čtyř alb. Navíc s nimi zase nehrál Irrumator, který si údajně zlomil kotník a na poslední chvíli jej zaskočil jiný kytarista. V.I.T.R.I.O.L. mezi songy, i když stále opakoval, že mají málo času, hubu nezavřel. „Fuck Brexit“ sice potěšilo, ale kdyby žvanil trochu míň, mohli by zvládnout klidně další dva songy. Navíc jsem měl docela problém slyšet jeho řev, který byl na rozdíl od growlu a čistých zpěvů fakt slabý. Do toho něco furt žvanil i baskytarista, který místo toho, aby seriózně doplňoval vokál frontmana, si ze svých skřeků spíše dělal prdel. A vůbec, jediný song, kterým mě fakt nadchli, byl Forward!, a to hlavně díky parádním kulometným samplům. Bellum Omnium Contra Omnes tak nějak z povinnosti, The Codex Necro samozřejmě nic.
MXL: Obrovské štěstí měli návštěvníci festivalu, když Anaal Nathrakh postihli potíže během letu do Prahy a museli si tak přehodit hrací čas s odpornou narko-aggro blbostí Combichrist. Anaal Nathrakh odpálili nasypané hromobití s Obscene as Cancer a ze svého tradičního stanoviště uprostřed na zadní hraně kotle jsem si na zvuk rozhodně stěžovat nemohl. Potěšila skvěle odzpívaná Depravity Favours the Bold i In the Constellation of the Black Widow. Kapela byla z takového množství lidí v pozdní hodinu natěšená a valila to do lidí se vší hrubostí. Také V.I.T.R.I.O.L. si přihřál polívčičku, když upozornil, že si Británie a ČR nechala ukrást společnou zemi od fašistů, kterým pak všichni svorně vyslali své fuck off. Když zazněla More of Fire Than Blood, produkce na hlavních scénách pro tento rok definitivně skončila a my se plni zármutku vydali na poslední kapelu festivalu.
onDRajs: Jak jinak zakončit festival než funeral doomem? V Josefově je to už tradice. V tomto ohledu byli Shape of Despair trefou do černého. Ano, netvoří tak schizofrenně zvrácenou atmosféru jako Esoteric, operují v poněkud melodičtějších končinách, což umocňuje i hlas Natalie, ale táborákový čajíček to rozhodně není. Přiznám se, že ani moc nevnímám, co se děje na pódiu (spousta mlhy a v ní stojící zahalené postavy) a jen introspektivně hltám každé kytarové kilo a hluboký murmur Henriho Koivuly. Co přesně zahráli, už přesně nevím, určitě ovšem zazněla Reaching The Innermost ze skvělé desky Monotony Fields. Je jen škoda, že poslední sety na Brutaly nejsou delší, Finové to po 40 minutách a čtyřech písních balí a v tichosti mizí do zákulisí. Člověku se najednou nechce věřit, že je po všem a festivalový maraton tak náhle skončil. Při pohledu na rozebírání hlavních pódií se člověk nemůže ubránit stesku. Proběhlo ještě jedno pivo na rozloučenou, ale pak se už jde definitivně na kutě.
Brutusáček: Poslední síly se vyškrábaly ze zapadlých koutů mrzkého těla a šlo se ve dvě na poslední kapelu, ve znamení tradice samozřejmě funeral doom. Kolega onDRajs samozřejmě zaplul hned dopředu, ale na Obscure stage už bylo lidí sotva po zvukaře, že jsem se nechal unášet na vlnách rakví z pozvdálí. Shape of Despair hráli 40 minut, ale to ke kvalitnímu pohřbu stačilo. Pak už jenom tradičně zavřít Kobku ve čtyři a alou spát.
MXL: Finové Shape of Despair hrávají sporadicky jen párkrát do roka, a tak jsem uvítal další příležitost k funerálnímu doomání v závěru festivalu. Leč má kondice nabyla již pochybných rozměrů a v katatonickém rozpoložení jsem spíše zastřeně vnímal skladby z Monotony Fields, kdy zazněly Descending Inner Night a Written in My Scars. Víc nevím. Bylo to smutné až do úplného konce. Smrt přišla nenadále...
mIZZY: Shape of Despair mohli být dobrý funeral. Atmosféru celkem měli, pořádně pomalé tempo a řádný murmur rovněž. Přes co jsem se ale nepřenesl, byl hlas zpěvačky, který v podobné hudbě nemá co dělat. Po dvou skladbách tedy čau a z povinnosti ještě KALtekk. Tam opět probíhala šílená freak show, tak spíše rozebírám situaci s lidmi z Arkhamu, Big Bad Tripu a dalšími přeživšími. Dokonce se po cestě do stanu ještě potkávám i s velkou částí Marastu, jak se kutálí z Kobky a valí spát. Bylo toho letos moc, ale bylo to opět super, a to především díky parádním kapelám. Příští rok snad konečně klapnou Portal a třeba Magma, Devouring Star, Behexen, A Forest of Stars nebo dokonce Mercyful Fate, které teď potvrdili na Wacken. Čau!
MXL: ...zmrtvýchvstání u absinthového baru na KALtekku bylo o to intenzivnější, že jsem musel propít kredit z náramku, abych nepřišel o šedesát korun při refundaci. Pili a tančili jsme tedy intenzivně, jak se na závěr povedeného ročníku BA sluší a patří.
Fotky © David Surovec a Radek Holeš / Brutal Assault
onDRajs festivalový TOP (bez pořadí): Prong, Entropia, Carcass, Ved Buens Ende, Car Bomb, Krisiun, Animals As Leaders.
mIZZY TOP (abecedně): Antaeus, Daughters, Electric Wizard, Eskhaton, Eyehategod, Hellhammer, Incantation, Meshuggah, Necros Christos, Ved Buens Ende a celá KAL stage, na které to vyhrál Prurient s tekk afterparties.
AddSatan TOP: Final a Ved Buens Ende /// podTOP: Coven, Sorc'henn, Daughters, Emperor, Kaltekk (a možná Eskhaton, ale tam si nejsem kvůli alko-mlze jistý)
LooMis TOP (abecedně): After The Burial, Alien Weaponry, Animals As Leaders, Carcass, Car Bomb, Cytotoxin, Gorod, Krisiun, Nordjevel, Prong, Testament.
Brutusáček TOP: Meshuggah, Antaeus, Cult Of Luna, Anathema, Animals As Leaders, Kadavar, Krisiun, Aborted, Decultivate, Daughters
MXL TOP (abecedně): Aborted, Cytotoxin, Gorod, KALTekk, Krisiun, Meshuggah, Prong, Sacred Reich, The Ocean, Voivod, Woe Unto Me
Vložit komentář