Pofestivalové období je na zajímavé koncerty vždy hojné a přivítá v nejrůznějších končinách republik kdejakou kapelu. Ať už známou, či tu, která se k uším a srdcím fanoušků teprve snaží dostat. První silnou akcí tohoto období pro fanouška toho největšího extrému bylo společné tour Cryptopsy, Disgorge a Jungle Rot, které představilo deathmetalovou bárku oplachtovanou všelijakými vlajkami.

Než ale na řadu přišli hlavní účastníci, v tu dobu ještě značně prořídlé publikum se k sobě snažili přivábit Izraelci MATRICIDE. O kapele jste nejspíš ještě neslyšeli, a nejinak tomu bylo i u většiny z přítomných, protože ti za jejich produkce většinou okupovali venkovní lavičky, ale vězte, táhne jim na desátý rok a odehráli již nějakých koncertů; z těch nacházejících se dá zmínit podzimní turné s jejich sousedy Orphaned Land. Ani nevím, jak a kde se k tomuto trojspřežení přidali, ale s hlavní skvadrou měli společného pramálo, maximálně tak „emařské“ pokusy Cryptopsy z minulé dekády. Ne že by Matricide hráli emíčko a mňoukali, ale, i když nehráli vůbec špatně, krom příjemného zpestření večera jejich měkčí groove metal (nesl až prvky nu-metalu) před třemi chrochtačkami vyzníval přinejmenším… neefektivně, protože většina zpěvákových snah o navázání kontaktu s publikem vyznívala vniveč.

Když se fanoušek řídil pořadím kapel z plakátu, očekával pak vystoupení Jungle Rot. Jaká to ale chyba, ve Vopici se začali chystat DISGORGE, kteří se ze smrti basáka Bena Marlina otřepávali několik let. Se ztrátou se ale vyrovnali a před třemi lety zas začali decimovat (jiným termínem se jejich live-prezentace totiž nazvat nedá) koncertní podia. Na Benově pozici je momentálně Diego Soria (v mezičase na ní byl třeba Derek Boyer), pozice druhého kytaristy byla neobsazena, ale i v jednom člověku kapelu Diego Sanchez utáhl, protože zvuk měl nastaven silný a mohutný. A silným a mohutným se dá nazvat i hlas muže u mikrofonu. Tento post Disgorge vždy tropil trochu problémy. Ne že by se na něm chlapíci střídali jak na běžícím pásu, ale žádný z vokalistů se nevyhnul srovnávání s kultovním Mattim Wayem, který svým výkonem na prvních dvou albech prakticky definoval celý žánr. Angel Ochoa (ex-Cephalotripsy, ex-Condemned) na něm již nějakou dobu pobývá, ale ať už šlo o kohokoli, každý většinou předváděl jen „tupé“ blití bez výrazu a dá se říci, že Angel z této řady nevybočuje. I když z jeho strany mohu zmínit celkové cítění muziky Disgorge a i dobrou rytmizaci, na tuhle disciplínu je prostě potřeba mít dar. Jinak ale Disgorge působili v pohodě a určitě své fanoušky nezklamali, ačkoli já jako účastník několika jejich koncertů (těch v ČR nebo i zahraničních) bych tento řadil spíš někam k těm ne zrovna nejpovedenějším. K větší čitelnosti by bylo potřeba mít více vytažené bicí (Ricky to v blastech prostě šudlá a bez triggerů se neobejde a navíc drobně „brambořil“), aby se celá muzika živě spojila a nestála jen na strunné sekci (alespoň jí ale bylo rozumět) s vokálem. Ale Disgorge jsou trošku jiná klasa, vše jede úplně naplno a rychlostně na maximum a neznalý nemá šanci se orientovat. Kdyby krom občasných slamů v jejich produkci bylo více oddechu, neznělo by jejich vystoupení tak ubíjejícím dojmem.

Po chvíli oddechu nastoupili JUNGLE ROT a s jejich příchodem nastal další hudební obrat. Protřelí harcovníci (čtěte: již šedivějící) v sestavě mají za bicími mladého Remingtona Robertse, který od začátku ukázal, že bicím teď bude rozumět, protože údery byly při jejich zvučení vyrovnané a především muzika Jungle Rot je diametrálně odlišná. Zvučit těžkotonážně našlapaný brutal death je pech, zatímco u oldscholoově laděného deathu, kde nejde hlavně o zběsilý riffing a klepačku za klepačkou, si zvukař může s pultem hrát. A taky že ano. Zvuk jejich nathrashle valivého deathu vynikl a vyzněl krásně, ale jestli u Disgorge byly ubíjející ty konstantní námrdovky, u Jungle Rot to byly zas valivé a střednětempé „tancovačky“. Pokud se s tím nebudu párat, dá se říci, že Jungle Rot takto působili jako mix Obituary a Unleashed, pokud by ovšem Unleashed nehráli kompletně švédsky, ale na americký způsob. Nebylo to špatné, sem tam proběhl nějaký ten groove, ale mám radši složitější struktury a jiný – ano, modernější – přístup.

A toto vše mi měrou vrchovatou vynahradili CRYPTOPSY, protože u těch se ve složitých strukturách dá utopit. Cryptopsy se v hlavním městě sice neukázali celých osm let (schválně, kdo byl na jejich památném vystoupení v Lucerně s Vader, Dying Fetus, Kataklysm, Catastrophic, Aborted, Godless Truth a Intervalle Bizzare?), ale že by naší republiku přímo obcházeli, se také říci nedá, protože prakticky s každým novým albem jsme tu pravidelně jejich zastávku měli – 2013 na OEF, 2011 na BA a třeba 2008 v Brně. Ale zpět k vystoupení.
S Cryptopsy zas už nějakou dobu nehraje Jon Levasseur, takže jsem na jeho pozici čekával Youriho Raymonda (btw, AddSatane, má/měl co dočinění se Secret Chiefs 3), ale kanadská smršť, která si momentálně vše jede na své triko (label, tour, merch), přijela okleštěna jako kvartet. Chvíli jsem nad tím vrásčil čelo, ale jakmile se do toho Cryptopsy opřeli i s úvodní Crown of Horns (to jakože na starší tvorbu nijak nepřísahám), bylo vymalováno a vše zapomenuto. A navíc tím, že se hrálo ve Vopici, v malém klubu, blízký kontakt u podia vše ještě mnohem zintenzivnil. Jako druhou věc Kanaďané spustili Two-Pound Torch z posledního alba, ve které je asi nejlepší riff, jaký Cryptopkočky kdy vymysleli (pusťte si ji od 49s), a společně s detailním sledováním hry Flo Mouniera šlo o naprosto vrcholný zážitek; Mouřenín je samozřejmě pokládán za jednoho z nej extrémních bubeníků a tímto vystoupením i u mě napravil veškeré pochyby, jaké jsem k němu choval, tentokrát totiž s veškerou dynamikou uhrál čistě jakoukoli notu – respekt. Dále se pokračovalo s Emaciate z Whisper Supremacy (Cold Hate, Warm Blood nebyla, zazněla ale White Worms), pak snad následovala Worship Your Demons z rozpačitě přijatého (viz zmíněné „emíčko“ u Matricide) alba The Unspoken King, We Bleed z And Then You'll Beg a Cryptopsy se pak vrátili zas k poslednímu albu s The Golden Square Mile. Setlist byl z hlediska diskografie celkově vyvážený, i když se z poloviny vlastně skládal ze starších věcí – hrály se také Graves of the Fathers, Defenestration, Slit Your Guts a Phobophile, opomnělo se jen Once Was Not. I v jedné kytaře s fantasticky zvonivou basou byl zvuk velmi na úrovni, co se ale týče hraní kapely, ta by svým výkonem všem nemetalovým pochybovačům dokázala, že i když je extrémní metal muzika hlučná, dá se dělat i velmi inteligentním (se zapojení mysli a zručnosti) způsobem. Jedinou vadou pak může být výrazově až příliš sterilní přednes Matta McGachyho, který by nějakého – ne emíčkovského – zpestření zasloužil. Uvidíme, co nám Cryptopsy do budoucna hudebně nadělí, o kvalitu jejich živých vystoupení se ale bát rozhodně nemusíme, byl to ultranáser!