Rozhodnutí jet do Litvy vzniklo poněkud spontánně. Igor, s kterým jsem byl již dvakrát na Funkenflugu, mi jednoho dne napsal, když už jsme se letos na Rakousko vykašlali, jestli se k němu nechci tentokrát přidat na výlet na dvacátý ročník litevského festivalu Mėnuo Juodaragis. On sám zde již několikrát byl a nespočetněkrát mi krásy Litvy popisoval. I když mě samotný fest dříve nějak extra nezajímal a v době naší diskuze ještě nebyla potvrzena jediná kapela, řekl jsem si: „Proč ne, zkusit se má vše a do Litvy se nedostaneš každý víkend.“ S přítelkyní, které se tento nápad líbil ještě více než mně, jsme si co nejrychleji domluvili dovolenou, a jakmile byl spuštěn předprodej, koupili jsme lístky hned v první vlně. Cena za kus na všechny čtyři dny tehdy byla 35 € a postupně se zdražovala až na 55 € za lupen na místě.

Hudební program celé akce je poměrně zajímavý. Sice se raději předem přiznám, že nejsem příliš velký fanoušek podobných stylů, většinu vystupujících kapel jsem před festivalem vůbec neznal a nejspíše si je už znovu nepustím. Přeci jen jsem především fanoušek extrémního metalu, experimentální elektroniky, avantgardy a různých hluků, tudíž se omlouvám, jestli v následujících odstavcích napíšu nějaké nesmysly a nevystihnu pravou podstatu některých kapel, jelikož jim zkrátka nerozumím. I člověk jako já si však v line-upu, který primárně tvořily folkové kapely z Pobaltí, dovedl najít několik jmen, která přilákala pozornost. Headlinerem festivalu byli Norové Wardruna a k hlavním kapelám patřily kupříkladu ještě Of the Wand and the Moon, Death in Rome, Der Blutharsch nebo Nest. Mezi dalšími jsem ovšem narazil i třeba na pár ambientních projektů, které mohly být v propojení s originálním místem hodně fajn.

No a právě ono místo, kde se Mėnuo Juodaragis koná, je hlavním důvodem, proč mě tento festival tolik zaujal. V minulosti se odehrál na několika odlišných lokacích, ale tentokrát byl na jezerním ostrově Dūburys na severovýchodě Litvy nedaleko Lotyšských hranic. Celý ostrov je dostatečně velký na to, aby se na něm rozprostřelo 3000 návštěvníků a nedocházelo k žádným tlačenicím před pódii a už vůbec ne ve frontách. Jednak místo na stanování je opravdu rozlehlé a hrálo se na čtyřech pódiích, z nichž dvě byla hlavní – Perkūnas stage a Dūburys stage. Na Folk stage poblíž kopce, jak název vypovídá, se odehrávaly především akustické koncerty folkových kapel a na Fir stage v lese vystoupila většina ambientů a experimentálnějších projektů. Mėnuo však zdaleka není jen o hudbě. Bylo zde i hodně přednášek, filmových projekcí, tvorba starověkých nástrojů a všelijaké pohanské radovánky, mezi kterými nechybělo ani zapalování velkých dřevěných soch. I mimo program se ale dalo bohatě zabavit. Samozřejmě se člověk mohl jít najíst z poměrně bohaté nabídky jídel – osobně musím vyzdvihnout uzené ryby a palačinky Bebro Blyninė, přidat se k sportovním aktivitám jako fotbal nebo lukostřelba, anebo se jen tak procházet po krásném ostrově, který doplňovaly ještě různé světelné a umělecké instalace. Ovšem pokud tento litevský festival něčím opravdu vyniká, je to možnost vykoupat se v jezeře i se saunou hned u břehu.

 Jsou žel věci, které lidská ruka neovlivní a mezi ty patří hlavně počasí. I když od čtvrtku 24. do neděle 27. srpna převládalo slunečné počasí bez deště, v předchozích dnech ostrov částečně poničily silné průtrže mračen a na pár odlehlých zatopených míst se nedalo dostat, což až tolik nevadilo. Větší překážkou pro nepřipravené návštěvníky bylo poměrně dost bahna, které především ve čtvrtek bránilo snadnému pohybu. Pro nás to znamenalo pouze čtyři dny strávené v gumácích, ale hlavně některá auta měla problém. Původně bylo pro parkování vyhraněné místo na louce, ovšem když jsme nejen my uviděli, jak se několik aut snaží marně z bažin vyhrabat, zůstávají auta zaparkována primárně podél cesty.

Po čtvrteční páté hodině, kdy nás pustili do areálu postavit si stan, hledáme nějaké pití. Mimochodem, i když se na festival oficiálně nesmělo přinést žádný alkohol a sklo, což bylo u vstupu celkem důkladně kontrolováno, české výpravě se samozřejmě podařilo propašovat slivovici v gumákách. Tvrdý alkohol jinak nešlo sehnat vůbec, ani víno. Pořídit si člověk mohl šestiprocentní točenou medovinu od Lietuviškas midus a pivo. Výběr piva byl ovšem velmi široký. Prodávalo zde několik pivovarů a počet jednotlivých piv určitě překročil číslo dvacet. Zajímavé bylo, že i když si člověk dal ležák, pšenici, ale, porter nebo stout, cena za půllitr byla 2,5 €. Sice nemohu říct, že všechna piva byla dobrá, třeba oficiální festivalové pivo uvařené speciálně pro letošní ročník mi moc nechutnalo, ale celkově vzato byla kvalita piv mnohem lepší než na českých nebo německých a rakouských festivalech. Vzhledem k rozmanitému sortimentu jsem téměř pokaždé šáhl po něčem jiném, ale sem tam se našla IPA nebo APA, která byla opravdu skvělá. A jako zajímavost bylo k dostání i mátové pivo.

Jakmile jsme ukojili žízeň a prohlédli si většinu ostrova, na kterém přípravy probíhaly ještě v plném proudu, následoval přesun k velkému dubu, jenž byl obehnán bílými plachtami a odehrával se u něj jakýsi úvodní rituál a ceremoniální bubnování. Jelikož se ve čtvrtek festival teprve chystal, i hudební program měl především funkci warm-upu. Ze všech pódií fungovalo pouze jediné, ovšem to nejhezčí. Lesní Fir stage byla pouze malá vyvýšená plocha krytá dvěma bílými nasvícenými plachtami s plochou na projekci. Kvůli zpoždění a menším změnám zde první kapela začala hrát až po desáté večerní hodině. Atmosférickému rocku Undoja se však pozdní čas vyloženě hodil. Folkové akordy se jim dařilo skloubit s podobnou hudbou, jakou předvádí v posledních letech Anathema, a ženským zpěvem, který doplňovali i elektronikou. Na úvod festivalu příjemná věc. Po nich se před pódiem nachystala proti sobě hledící čtveřice bubeníků. Nejspíše se jednalo o uskupení Griausmo Viešpačiai, které ještě doplňoval uprostřed klečící jedinec obsluhující noisové krabičky napojené na různé plechy. Samotní bubeníci nepředvedli žádný profi výkon - nejednalo se o technickou hru, a jelikož hráli značně nesourodě, ani o příliš efektní. Spíše se sem tam pokusili o blackmetalové sypanice, čemuž nasvědčovaly i corpsepainty na jejich obličejích poté, co si sundali bílé masky. Škoda, že hlukař na zemi nebyl více nahlas. Být lépe sehraní a nechat dostatek prostoru pro noise, mohlo by to fungovat mnohem lépe. Poslední interpret, kterého jsme první večer viděli, byl Niel Mitra z Faun. Na rozdíl od jeho hlavní kapely se ve svém sólovém projektu zabývá až diametrálně odlišnou hudbou. Prim zde hrál ambient s tribal industrial prvky. Byť se většinu setu držel v klidnější poloze, některé rytmičtější momenty hezky pobízely k tanci. Následující projekty zněly z letmého domácího poslechu zajímavě a mohlo se jednat o příjemné industrialy, ambienty a tancovačky, ale po předchozích dnech, kdy jsme nachodili desítky kilometrů po Litvě a ujeli stovky kilometrů v autě, už doslova usínáme ve stoje a na další koncerty už nemáme síly. Proto jsme se raději odebrali ke spánku, abychom si dostatečně odpočinuli před hlavními dny festivalu.

Prvním pátečním úkolem po ranním flákání byl nákup merche, o který byl slušný boj. Není se čemu divit, počet kusů jednotlivého oblečení byl značně limitovaný. Sám, i když jsem přišel asi čtvrt hodiny před oficiálním zahájením prodeje, jsem ukořistil poslední kus XL mikiny. Ceny za hadry byly jinak velmi rozumné, za triko 15 a za pořádnou mikinu 30 €. Po nákupu jsme se dále váleli na louce a poslouchali kapely hrající na Folk stage. V odpoledních hodinách zde vystoupili Rumbučiai, Laiminguo a Aušrela. U většiny vystupujících se dalo příjemně relaxovat. Některá uskupení byla zaměřená na zpěv, některá jen hrála na akustické nástroje, jedno ale měla společné – dobře se poslouchala. O nějaké invenční hudbě ani o něčem dechberoucím nemůže být řeč, ale pobaltské folky na rozdíl třeba od moravské dechovky vás za pár minut nezačnou vytáčet a klidně je vydržíte poslouchat několik hodin v kuse. Pozornost láká kupříkladu časté použití polyfonních zpěvů a použití nástrojů, které v našich končinách tak často nevidíte.

V pět hodin jsme se přesunuli oběd ke starému dobu, kde stejně jako předchozí den probíhal jistý rituál, který tentokrát měla na starost neofolková skupina Kūlgrinda. V průběhu hry a opakujících se zpěvů, ke kterým se přidala i většina přítomných návštěvníků, přihazovali jednotliví členové do ohně různé vonné květiny a předváděli jakýsi šamanismus. Opět poměrně pěkný úvod před začátkem programu, během kterého už vystoupily i některé z hlavních kapel festivalu.

I přes to, že Perkūnas a Dūburys stage od sebe byly relativně vzdálené, šlo od jedné ke druhé dojít do pěti minut. A i přes to, že se hrálo na obou zároveň, díky rozumně poskládanému programu bylo reálné vidět alespoň polovinu setu od každého z interpretů. Jelikož jsme neměli vytipovaných moc kapel, u kterých bychom potřebovali vydržet celý koncert, ale především nám šlo o poznání nových skupin a rozšíření obzorů, dost jsme přebíhali. Zaujala nás ale hned první kapela, na kterou jsme šli. V Gyvata hraje na housle a zpívá kamarádka, která nám poskytla na dvě noci azyl v Klaipėdě, tudíž jsme se na ni šli podívat i ze slušnosti. O to větší překvapení bylo, že je jejich hudba opravdu dobrá. Opět se jednalo o příjemný mix melancholického rocku se zasněným folkem. V šesti lidech hráli jak na akustické nástroje (kytara, housle, kankles) tak elektrické (kytara, basa) a kromě atmosféry jim v některých skladbách nechyběla ani energie. Lotyšští Daba San naopak v devíti lidech zahráli hodně veselý koncert s několika strunnými nástroji, flétnami a harmonikou. Velmi dobří však byli Spanxti pohybující se na pomezí neofolku, rituálního ambientu a martial industrialu s dominujícím ženským zpěvem. Kromě perkusí, houslí a kláves měli na pódiu rovněž tradiční strunný nástroj kankles, a jelikož hudbu doplňovali ještě různými cinkátky, byla zvukově hodně bohatá. Během přecházení mezi pódii jsme zaslechli i kousek G&G Sindikatas, což byl čistokrevný hip hop a vyloženě odlišná věc od zbytku interpretů. Drymba Da Dzyga z dálky zněli jako nakopnutý rockec s trumpetou. Na folkové stage se hrálo i v nočních hodinách a probíhaly zde lekce tradičních tanců, což rozhodně byla zábava pozorovat. Jestli mne však nějaká kapela překvapila a mnohonásobně předčila má očekávání, byli to Death in Rome, kteří coverují popové hity a předělávají je do neofolkové podoby. Upřímně, čekal jsem, že to sice bude zábavné, ale kromě hry na akustiku a zpívání známých songů, nebudou mít DiR žádnou přidanou hodnotu. Ve výsledku, i fakt dobrým a hodně masivním zvukem, byla i jejich samotná hudba fakt parádní. Akustika zněla skoro jako steel guitar, perkuse správně tepaly a největším plusem kapely byl člen obsluhující různé synťáky. Ten pouštěl beaty, ale také ambientní podkresy, lehký noise a pomohl Death in Rome stát se pro mě asi nejlepší kapelou festivalu. Největší peckou byla Pump up the Jam od Technotronic, ale také Diamonds od Rihanny a Barbie Girl od Aqua byly perfektní. Na poslední jmenovanou zpěvák vhodně navázal textem „But, what ends when the party's over?“ vtipně narážejícím na jeden z nejznámějších songů Death in June. Největším překvapením ovšem bylo, když na pódiu zůstal stát samotný kytarista a s jen lehce ušišlanou češtinou zazpíval Jeřabiny od Kryla. Po následném setkání z něj vypadlo, že se narodil v České republice a pár let zde žil, než se přestěhoval do Německa. Poté o půlnoci došlo k zapálení zhruba deset metrů vysokých dřevěných kůlů na kopci, kde jsme si hezky připomněli tradici z Funkenflugu. Následně koukneme na kus Italů Selvans, kteří byli jedna ze dvou blackmetalových kapel festivalu. Vzhledem k tomu, že jsem poněkud náročnější fanoušek blacku, tak mě jejich atmo sypanice moc nebavila a rovněž mě iritoval i lehce infantilní a vysoký řev. Podobně na mě působili i místní Nahash, kteří vsadili na okultní pózu se zapálenými loučemi. A přestože jejich hudba byla o poznání lepší, když do black metalu začnete hrát melodické linky na klávesy a můžete se tvářit sebezlejš, bude to působit furt úsměvně. Nějak nechápu, proč ze všech existujících BM kapel pozvali pořadatelé zrovna tyto dvě, které navíc byly až přehnaně nahlas. Třeba Au-Dessus nebo Luctus by byli mnohem lepší volba. Mezi nimi ale naštěstí hrála v lese mnohem příjemnější věc. Řeč je o finském dark folku Nest. Aslak vystoupil sám s hrou na strunný nástroj kantele, které měl pěkně naechované, a když do něj i udeřil, ozvala se rozléhající se rána. Celkově měl jeho set krásnou atmosféru, ale vzhledem k tomu, že nezpíval a chyběly všechny dodatečné nástroje, které pomáhají albům znít mnohem bohatěji, mohli být fanoušci jeho tvorby zklamaní. Já však odcházel spokojen. Na Fir stage v páteční večer ale hrály krom Nest ještě další ambienty Vejdas a Girnų Giesmės. Nejvíce zde ovšem zaujal Oorchach, který do ritual ambientních ploch pouštěl industriální rychty, které postupně gradovaly a přelévaly se až do drone/noisových stěn. Vkusná tancovačka, po které se už kvůli únavě přesouváme do stanu. Cestou ještě míjíme DJsBaltic Balkan. Čtveřici chlápků, kteří předělávají rádiové skladby do nakopnuté verze s prvky balkánské dechovky, ale také techna a viking metalu. Třeba uřvaná podoba Get Lucky od Daft Punk neměla chybu, zvlášť, když jeden z členů Baltic Balkan skákal na pódiu s dvoulitrovou flaškou vodky, kterou rozléval do lidí. Super pecka na závěr, a teď už konečně spát.

Sobotní ráno probíhalo podobně jako v pátek. Nejdříve koupel v jezeře, pak na oběd uzená ryba za 15 €, ze které se nacpali tři lidi, a chill na folk stage. Zde hrála například Vadauja, Ramtatūris, což bylo hodně veselých zpívajících lidí na pódiu, a také Girjaukis. Jedním z highlightů dne však bylo setkání „The thunder of drums“, kde se sešla většina návštěvníků festivalu k pochodu, během kterého hráli na bubny různých tvarů a velikostí. Sami pořadatelé před festivalem vyzývali, ať si lidé dovezou nějaké bubínky, ale i těm, kteří žádný bicí nástroj neměli, několik kusů půjčili. Vzhledem k tomu, že se začalo bubnovat na dvou místech, vznikly dva tábory, které se v jednu chvíli setkaly a společně se přesunuly na kopec, kde burácení desítek bubnů vyvrcholilo. Zhruba po hodině se průvod opět přesunul na jiné místo, ale to jsme se už oddělili, abychom se mohli věnovat kapelám.

Na Dūburys stage vystoupilo uskupení Kūlgrinda, které v pátek předvádělo rituál u dubu. Tentokrát, jak stáli všichni vedle sebe na pódiu, člověku došlo, kolik jich vlastně je. Ve zhruba dvaceti členech popěvovali a bubnovali podobně, jako předchozí den. Viděli jsme rovněž kus Baltos Varnos, kde hraje Igorova kamarádka se svou sestrou a kousek Atalyja. Hodně nás zabavili až belgičtí Irdorath. A nejednalo se o rakouský black metal, který můžete nalézt na Metal-Archives, ale o kapelu, jejíž hudba je dost podobná tomu, co hrají Corvus Corax. Dudy, didgeridoo, housle a další nástroje s nakopnutou rytmikou. Do toho čisté i hrdelní zpěvy a po pár pivech v sobě se Irdorath postarali o hodně veselou tancovačku. Kolem norské zpěvačky Elle Marja Eira, kterou doprovázel trip-hopový podklad, pouze procházíme a následně posloucháme Aurinkopyörä na lesní stage. I přes to, že jsem o této kapele před festivalem téměř nic nenašel, hrála trojice Finů hezký rituální folk. Dále ovšem následovala trojice headlinerů, které nešlo vynechat. Prvními byli Of the Wand and the Moon, kteří vystoupili, oproti jejich setu na Hradbách Samoty, v pěti členech. V sestavě, která čítala bubeníka, klávesáka, kytaristu s baskytaristou a samozřejmě Kima Larsena s akustickou kytarou, působili mnohem živěji než před lety na Veveří. Rovněž neměli problémy se zvukem a kapela zněla celkově masivněji a rockověji, byť se stále bavíme o zasněném neofolku. OTWATM měli ale tu smůlu, že během jejich koncertu byly ve 22:30 zapáleny dvě obří dřevěné sochy kozlů, kolem kterých jsme předchozí dny chodili a čekali na tento moment. Jelikož byly vycpány slámou, bylo předem jasné, jaký je jejich osud. Ihned jak dozněl song I Crave for You jsme se tedy šli ohřát. Jako jo, Funkenflug s několikametrovou hranicí je sice cool, ale takové peklo jako hořící kozly neměli ani tam. Jenže vzhledem k tomu, že Kim a spol. zahráli jednu skladbu a přišla řada na Sunspot, běželi jsme zase zpátky k pódiu. Během „Conjuring darkness black like coal“ mi naskočila taková husina, že zbytek songů spolu s noisově vygradovaným závěrem The Lone Descent byla už jen třešnička na dortu. Teď ovšem nastalo dilema, podívat se na celý set Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand, který bude jistě skvělý, nebo v půlce odejít na headlinera celého festivalu? Být to na mě, tak samozřejmě zůstanu, ale jelikož většina chtěla vidět Wardrunu, přizpůsobil jsem se. Ale ještě k Der Blutharsch… Ti po dronujícím intru rozjeli psychedelický kraut rock, kterému se na posledních albech věnují. Oproti jejich loňskému koncertu v Žižkostele byli tentokrát méně noisoví a měli uhlazenější zvuk, ale stejně byli sakra fajn. Přednes zpěvačky zní vyloženě jako nějaké kázání, trochu mi její hlas připomněl i Geneviève z Menace Ruine nebo Alzbeth z The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud. Zhruba po tři čtvrtě hodině se však během tónů totálně nakopnutého songu začneme přesouvat na Perkūnas stage, kde se ještě chvíli zvučilo a po půlnoci se na pódiu objevila Wardruna. Kapela, která už vyprodala dva pražské koncerty, na něž byly dražší lístky než na celý tento festival. Kapela, jejíž songy byly použity i v seriálu Vikings, ve které zpíval Gaahl a kterou vede Einar Selvik, kterého můžete znát i pod pseudonymem Kvitrafn jako bývalého bubeníka a člena z nejznámější fotky Gorgoroth. Ve Wardruně se ale místo black metalu věnuje norské rituální folklórní hudbě, kde používá spoustu různých, i ručně dělaných nástrojů. Proto nebylo překvapení, když s Einarem vystoupilo téměř deset dalších členů. Nutno říct, že jejich přístup ke koncertu je značně profesionální a to od prezentace samotné hudby, zvuku, až po image a světla. Z počátku však hráli nové věci, které nebyly až tak chytlavé, a kvůli kruté zimě jsme část z nich strávili ohříváním se u ohně, kterých bylo na ostrově zapáleno hned několik. Po asi půl hodině, jak přišla konečně řada na první dvě alba, nabral set větší energii a byl opravdu skvělý. Ze songů, co hráli, jsem poznal například NaudiR, ale i díky skvělému místu a celkové atmosféře byl koncert Norů až do konce dost silný. Upřímně si po tomto zážitku moc nedovedu představit jít na ně někam do klubu. Koncert skončil po hodině a půl, a v ten moment odpadáme do stanu. Sice v lese hráli ještě Vėjopatis, kteří mohli být příjemné minimal techno s dobrou atmosférou, ale už zkrátka nemáme sílu a musíme si odpočinout před cestou domů.

V neděli festival ještě pokračoval a odpoledne hrálo na hlavní stage ještě pět mně neznámých kapel, my se však balíme a kolem dvanácté vyrážíme opět na jih. Co říct o festivalu k závěru? Jeho největším plusem je rozhodně místo konání, které je s jinými akcemi, které jsem doposud navštívil, nesrovnatelné. Celková atmosféra, která zde panuje, je velmi přátelská a pohodová. O konfliktech mezi lidmi se bavit vůbec nelze a ani zde nepotkáte bordel dělající opilce. Ano, bylo zde bahno, ale to je jedna z věcí, se kterými musíte při výletu do přírody počítat. Jednou z dalších výhod, ovšem z mého pohledu žel i největších nevýhod, je rodinný přístup k festivalu a celková vstřícnost pořadatelů. Je sice fajn, když se zde sjedou celé rodiny i s dětmi a mají možnost s sebou vzít i svá zvířata. Problém však nastává ve chvíli, kdy dotáhnou své psy na koncerty a začnou zde zmateně pobíhat, nebo když ve dvě hodiny po půlnoci uvidíte matku s kočárkem pár metrů od beden během metalové produkce. V ten moment zůstává opravdu rozum stát. Až na tuto drobnou výtku však nemám Mėnuo Juodaragis co vytknout. Sám jsem zde přijel primárně kvůli hezkému zážitku, kterého se mi rozhodně dostalo, a i když jsem před festivalem drtivou většinu vystupujících kapel neznal, bavil jsem se na všech koncertech a odjel jsem hudebně obohacen. Těžko říct, zda sem v budoucnu ještě někdy pojedu, ale pokud někdo svou účast zvažuje, mohu tento litevský festival na krásném ostrově jen doporučit. 
 
 
Tímto je report z festivalu u konce, jelikož ale naše litevská dovolená trvala deset dní a navštívili jsme spoustu skvělých míst, přijde mi neslušné se alespoň o pár z nich nezmínit a nedoporučit pár tipů, co v Litvě navštívit.

Naše výprava vyrazila autem v sobotu 19. srpna z Brna, odkud jsme měli namířeno směr Białystok. Cesta po polských dálnicích je celkem v pohodě. Sice vás docela zaskočí, když vás dovede do města a místo toho, abyste jej rychle projeli, se zasekáte na sérii semaforů, ale aspoň jsou zadarmo. Do Białystoku jsme přijeli především za účelem noclehu před pokračováním do Litvy. Velmi nás zde však překvapil Church of the Holy Spirit, což je velmi pěkný, moderní a údajně i největší pravoslavný kostel v Polsku. Jako pivní závisláci zde ovšem navštěvujeme i hospodu, konkrétně 33 Krany s třiatřiceti bizarně pojmenovanými pivy (Jasna cholera, Atak chmielu…) z různých minipivovarů na čepu a super jídlem. Největší sranda byla ale s ubytováním, jelikož se náš hotel jmenoval Pokoje Gościnne Centrum Kultury Prawosławnej. Když jsem šel na recepci vyřídit rezervaci v triku Mayhem, bylo to poněkud komické.

V neděli se co nejrychleji přesouváme na hranice s Litvou, jelikož polských polo-dálnic už máme za předchozí den dost. V Litvě panuje mnohem větší pohoda. Jednak je zde minimální provoz, stejné rychlostní limity, benzín stojí kolem jednoho eura a jediné, na co třeba brát zřetel, je posun času o jednu hodinu vpřed. Celou cestu nám navíc příjemně prší, ovšem ve chvíli, kdy zastavujeme auto, tak jako zázrakem déšť ustává. A to platilo pro celou naši dovolenou. Auto = déšť, ale venku vždy hezky. První místo, kde zastavujeme, je obchod Lietuviškas midus v Stakliškės s údajně nejlepší medovinou v celé Litvě, a hned kupujeme několik flašek. Další mezizastávkou byl ostrovní hrad Trakai, který je velmi hezký z venku, ale jeho prohlídka prý za moc nestojí. Navíc nás zde hned z fleku zkasírovali o čtyři éčka za parkování a z pohledu na místní obchody a služby bylo hned jasné, že se jedná o tourist trap. Náš nedělní cíl bylo však hlavní město Vilnius, kde jsme sehnali i nejlevnější ubytování. Celkově nejsou litevské hotely moc drahé, všude jsme platili kolem tisícovky pro tři lidi. Ve Vilniusu jinak doporučuji někde ukořistit turistickou mapku města, kde jsou vyznačena téměř všechna historicky zajímavá místa, a řídit se podle ní. Je zde spousta pěkných zámků s hrádkem a katedrálou svatého Stanislava, na kterých lze žel vidět chudost země a že se do nich moc neinvestuje. Většina monumentálních staveb má opadanou omítku a je částečně rozbitá, a to platilo téměř pro všechna námi navštívená města. Dále byla pěkná ulice Literatų a rozhodně doporučuji se vyškrábat na Horu tří křížů, odkud je krásný výhled na město. Na pivo jsme si zde samozřejmě taky zašli (jména hospod si už nevybavím). Super byla Humulupu IPA, ale příjemně nás překvapila i studená růžová polévka z červené řepy podávaná s teplým bramborem. Na jídla ze zemiaků jsou jinak v Litvě specialisti (jestli si oni nevzali něco z vtipů o Lotyších?), takže bramboráky na sto způsobů najdete prakticky v každé hospodě. Co se potravin v obchodech týče, ceny jsou podobné našim, jen výběr je zajímavější. Dobrý byl například angreštový jogurt, bagety s bylinkovým masem, sto gramů uzeného lososa za euro a chlazené tvarohové tyčinky.

Následující den nás hned ráno čekala archeologická lokalita Kernavė, která je součástí světového dědictví UNESCO. Kromě mini skanzenu a kopců poblíž řeky Neris, které v historii sloužily jako útočiště a pro obranné účely, se zde nachází i jeden z typických litevských kostelů. Ty mají často střechu pobitou bílými plechy a zdálky díky nim vypadají, jako by byly zasněžené. Dalším naším cílem byl skanzen Rumšiškės, který je na rozdíl od Kernavė opravdu obrovský. Pokud jej máte v plánu navštívit a detailně prohlédnout, rezervujte si minimálně několik hodin. My jsme jej prošli za tři, ale téměř jsme se nezdržovali uvnitř jednotlivých obydlí a neviděli úplně vše. Na ploše 175 hektarů se zde nachází několik vesniček s budovami z různých regionů z osmnáctého a devatenáctého století s rozhlednou nabřehu přehrady Kauno marios. Na některých chatrčích lze jinak najít i slaměné svastiky, což je mimochodem symbol, s kterým se v Litvě setkáte poměrně často. I na festivalu bylo několik stánků, které prodávaly přívěšky na krk se svastikou zmutovanou do různých podob. V pondělí jsme také navštívili bývalé hlavní město, které osobně považuji za jeden z highlightů výletu. Kaunas má velmi pěkné, malé centrum. Nedaleko něj se nachází velký bílý kostel Sv. archanděla Michaela a kromě náměstí s bazilikou a prezidentského paláce zde můžete najít také hezký park v popředí hradu, který se prolíná do volného prostranství na soutoku řek Neris a Němen. Na jeho cípu je jen pustá pláň bez zásahu civilizace se skvělým výhledem na okolí a západ slunce. Na tomto místě jsem si říkal, jaká je škoda, že podobně nevypadá i okolí řeky v Praze. Jak samotná pláž, tak i park včetně možností k sportovnímu vyžití byl opravdu super. Z Kaunasu nás už čekal pouze přesun do Klaipėdy po směru zapadajícího slunce, jedna místní pivnice a nocleh u Eleny z Gyvata, která byla tak hodná, že nás u sebe nechala dvě noci přespat.

Jelikož v samotné Klaipėdě nic moc není, naším primárním cílem další den byla Kurská kosa. Téměř sto kilometrů dlouhý písečný poloostrov, který se táhne od Klaipėdy až po Kaliningradskou oblast Ruska a je dalším z míst zapsaných v světovém dědictví UNESCO. Na Kurskou kosu ale nejde jen tak dojet autem. Musíte na trajekt a ještě poté zaplatit ekologický poplatek, případně zvolit druhou možnost a jet sem autobusem stejně jako my. Na litevské straně kosy se nachází několik vsí. Každá z nich jistě nabízí něco zajímavého, my jsme si to ale zamířili do Juodkrantė, odkud jde za pár minut dojít na kopec čarodějnic. Jedná se o lesní stezku, na které se nachází kolem 80 dřevěných soch čertů, čarodějnic, ale třeba i draků a postav z různých pohanských legend. Dále jsou zde docela rozsáhlé písečné duny, které jsou různě porostlé, převážně borovicemi. Vzhledem k tomu, že je Kurská kosa zhruba pouhé dva kilometry široká, dá se rychle přejít z vnitřní strany na vnější, což jsme samozřejmě udělali, protože hlavním ze zdejších lákadel je koupel v Baltském moři. Zrovna v úterý nám počasí hodně přálo, slunce svítilo a venku bylo teplo. Když jsme však vlezli do moře, překvapilo nás, že je ještě teplejší než vzduch. Jasně, žádný Egypt, ale 20+ mělo určitě. Po koupeli ještě nalézáme válečný kryt, kotviště se sochami na vodě udělaných zřejmě z nějakých větví a následně jedeme zpátky do Klaipėdy.

Středečním úkolem bylo přesunout se na sever do Biržaie, ať se trochu přiblížíme festivalu, ale hlavně vidět Horu křížů. Ještě před tím ovšem zvládáme navštívit dvě místa na sever od Klaipėdy. Prvním byla trojice bunkrů Memel Nord z druhé světové války na pláži u Kukuliškiai. Nejedná se o nic extra, ale i když jsou prohlídky v nich dostupné pouze o víkendech od 12 do 14 hodin, dá se do alespoň jedné zříceniny vlézt. No a tím druhým město Palanga, což je asi nejvíce turisty nacpané místo v Litvě, ve kterém však nic extra není. Něco jako Karlovy Vary. Z pláže, ze které je všude spousta fotek, pouze vede jedno dlouhé molo a ulice plná nejkýčovitějších suvenýrů. Zajímavý je zde akorát park, v kterém je pár jezírek, zámek, nějaké další bunkry a jakože svatá místa. Do hodiny jsme byli pryč, což jsme využili jako časovou rezervu pro flákání na Hoře křížů. Jistě jste o tomto místu už slyšeli, a pokud ne, tak si ho vygoolujte. Pro mě se jednalo o hlavní cíl a místo, které jsem chtěl navštívit ještě dávno před tím, než jsme nějakou dovolenou v Litvě začali plánovat. Místo hory se jedná spíše o malý kopeček, který byste normálně obešli do pěti minut, jenže ony jsou na něm postaveny tisíce křížů. Co tisíce? Desetitisíce! Kříže různých velikostí, tvarů, barev. Kříže dřevěné, železné, plastové. Dokonce zde najdete i kříže z počítačových pamětí a další bizarnosti. Přes den se to tolik nezdá, ale v noci to musí nahánět hrůzu. Asi nejmetalovější místo, co jsem v životě navštívil (a to drtivá většina křížů ani nebyla obrácená). I když nám bylo řečeno, že tato hora jde projít za půl hodiny, strávili jsme tam nakonec téměř hodiny dvě, a to jsme si všechny kříže neprohlédli ani zdaleka. Koukat na každý zvlášť, nejspíše tam bloudíme do dnes. V Biržai, kde jsme nocovali, se k nám připojili další kolegové a zašli jsme na večeři a pár piv do místního minipivovaru Rinkuškiai. Měli zde ležáky, černé pivo, ale, celkem asi 10 druhů, a vše za 1,70 €. Jídlo rovněž dobré, rozhodně mohu doporučit.

Jelikož jsme ve čtvrtek ráno zjistili, že brána festivalu bude otevřená o něco později, neměli jsme kam spěchat. Proto jsme se porozhlédli po biržaiském zámku a zámku v Astravas, stojícím na druhé straně jezera, přes které je propojuje dřevěný most. Jít po něm v mlze musí být super zážitek. Kvůli tomu, že nás vystrašila předpověď počasí, vyrážíme na místní tržnici, kde úspěšně kupujeme několik párů gumáků, což byla (jak jste poznali z festivalového reportu), nejrozumnější věc, co jsme za celou dobu udělali. Dále, už v šesti, pokračujeme do přírodního parku Sartų. Zde vylézáme na rozhledu, ze které jde dobře vidět na jezero Sartai, které má nejdelší břeh ze všech litevských jezer. Následně dorážíme k jezeru Dūburys a co se dělo následující dny, už víte z reportu. V neděli jsme s pár zastávkami na jídlo dojeli až do polského Wyszkówa, kde jsme přespali a vrátili čas o jednu hodinu zpátky. V pondělí odpoledne nás Igor vyhodil na nádraží v Olomouci, kde jsme nasedli na vlak do Prahy, a tím byla celá dovolená u konce. Litva byla skvělá, a tímto reportem děkuji Jáněti s Igorem, že se mnou celou dovolenou absolvovali.