→ úvodní dojmy

→ středa

Druhý festivalový den proběhl kupodivu bez jakýchkoliv problémů. Vzhledem k tomu, že nám ale přálo počasí a nemuseli jsme ve čtvrtek na testy, rozhodli jsme se vyrazit na výlet na sopku Fagradalsfjall, který se nám trochu protáhl. Resp. my jsme z něj úplně nespěchali a úmyslně zajeli ještě na pár dalších míst. Začátek čtvrtečního programu byl totiž jediný kus festivalu, který jsme byli ochotni vynechat.

Islandský stoner/sludge Morpholith mě sice trochu mrzí, protože z nahrávek nezní marně. Ale vystoupení Sólveig Matthildur, což je klávesistka z Kælan Mikla, které ve středu odehrály super koncert, jsme raději vypustili. Když jsme slyšeli/viděli některé její sólové hity, rozhodli jsme se raději nic neriskovat.

Do klubu tedy přijíždíme až v pět na první blackmetalový set, který patřil Mannveira. Ty jsem měl možnost už jednou vidět v Praze s Wormlust, kde na mě ale, především kvůli hroznému zvuku, nezanechali moc silný dojem, který se se mnou táhl prakticky až doteď. A byť oceňuji jisté kvality jejich nahrávek, ani letošní debutová řadovka Vítahringur mě kdovíjak nedostala a dodnes mám kapelu zaškatulkovanou jako punkovější Svartidauði. A byť ani jejich set nebyl kdovíjak originální, díky dobrému zvuku a až agresivní energii kapely to naživo fakt makalo. Klasicky islandské riffy, dobrý vokál a na poměry země možná přímočařejší, ale fakt našlapaný koncert. No prostě opět skvělý začátek festivalového dne, jen jsem tohle už párkrát slyšel.

Dále následoval set Of the Wand & the Moon, tedy asi nejklidnější věc celého festivalu. Neofolkový projekt Kima Larsena, který dříve působil mimojiné také v doommetalových Saturnus. Kim tentokrát vystoupil s OTWATM sám pouze s kytarou a doplňujícími samply. Původně jsem byl trochu zklamaný, protože jsem jej viděl již dvakrát, a poprvé s sebou měl aspoň další dva hráče (s kytarou a perkusemi), a podruhé v Litvě s celou kapelou, kde byli naprosto výborní. Bylo to tedy tentokrát špatné? Ani náhodou! Fakt se nejednalo o chudé táborákové vystoupení s kytarou. Samply zde hrály fakt velkou roli a Kima skvěle doplňovaly. Vzhledem k tomu, že nedávno vyšla nová deska Your Love Can't Hold This Wreath of Sorrow, která se mi mimochodem dost líbí, hrál poměrně dost novinek. Určitě zazněla úvodní a titulní skladba, pravděpodobně i poslední dva kusy. A i když na úplně staré songy typu I Crave for You tentokrát nedošlo, alespoň na hitovku Sunspot z desky The Lone Descent, během které jsem měl husinu po celou dobu, Kim naštěstí nezapomněl. Opět velmi hezký koncert.

V případě islandských Zhrine, kteří nastoupili jako třetí, respektive pátí, bylo celkem jasné, že nás čeká výborný koncert. Tentokrát jsem na nich byl už popáté a všechna předchozí setkání, bez ohledu na to zda hráli v klubu či na festivalu, byla parádní. Vzhledem k tomu, že celý festival byl zatím super zvuk, ani v tomhle ohledu jsem se nebál. Jediné, co mě zajímalo, zda dojde i na nové songy. Jejich debutové album Unortheta už má pět let, a je mi jasné, že borci kují něco nového. A fakt, hned první věc byla novinka, během které mi padla brada. Tyvole, tak nádhernej zvuk! Bez nadsázky nejlépe nazvučený metal festivalu a nejlepší čtvrteční set. Následoval jeden starý song, po kterém v průběhu setu přišel ještě jeden další, zbytek byl z chystané desky. Určitě zazněl Spewing Gloom a možná úvodní track, už si nejsem jistý. Tentokrát mě každopádně nejvíce zajímaly nové skladby, které zněly skvěle, a jsem si jistý, že až vyjdou, čeká nás opět vynikající nahrávka. Úplně nejsilnější dojem na mě udělal předposlední kus, kdy Nökkvi rozjel tremolovou melodii, během které mě regulérně mrazilo v zádech, a závěr ukončil klidnější vybrnkávanou pasáží, která byla rovněž moc hezká. Asi nemohu říct, že tohle byl nejlepší koncert Zhrine, který jsem kdy viděl, protože všechny byly totální žrádlo, ale nenapadá mě jediná negativní věc, kterou bych tomuto setu vytknul. Snad bych jen řekl, že mrazivě modrá světla jejich vystoupením sedí více než červená, s nimiž hráli tentokrát.

Jako další přišli na pódium opět místní Auðn. Ti se na rozdíl od drtivé většiny islandských kapel netopí v disharmoniích, ale hrají především na melodickou a atmosférickou notu. Na Ascension festivalu vystoupili s exkluzivním setem, během kterého přehráli celou svou poslední desku Vökudraumsins fangi od začátku do konce. Když přišlo tohle oznámení, zrovna dvakrát jsem nejásal, protože mě z jejich diskografie baví nejméně. I tak jsem byl zvědavý, jak se s tím popasují. No a ve výsledku to byl taky hodně dobrý koncert opět s parádním zvukem. Jasně, bylo tam několik poněkud více sladkých pasáží, než jsem ochotný snést, ale především když sypali, mělo to koule. Sice v jejich případě moc nechápu, k čemu mají tři kytary, když prakticky furt alespoň dvě hrají unisono. Jinak ale vše odehráli precizně, frontmanův projev, i přes vyšší polohu hlasu, působil suverénně, a nebýt až přehnaně dlouhého setu a zbytečně unaveného posledního songu, klidně bych řekl, že mě bavil po celou dobu.

Největší zvědavost ale začala, když se na pódiu chystalo české Inferno. Netřeba zbytečně rozebírat zrušení nedávného koncertu, je každopádně vtipné, že k tomu, aby člověk viděl českou kapelu, musí letět na Island. Když jsme se členy kapely v průběhu dnů kecali, tak si docela stěžovali na to, že v klubu nemůže být použita mlha, žádný oheň, svíčky, no prostě žádný kouř. Docela zajímavé, že až do koncertu Inferna by mě prakticky nezarazilo, že tento, již naprosto standardní doplněk blackmetalových koncertů, na festivalu chybí. Pořadatelé by údajně museli platit naprosto absurdní peníze v rámci desetitisíců eur, aby mohli použít kouřostroj. Proto padlo rozhodnutí, že prostě žádná kapela bez výjimky mít kouř nebude. Ve výsledku ale musím říct, že vše zlé je k něčemu dobré, a i takovému Infernu koncert bez kouře fakt prospěl. Měli totiž naprosto skvělou projekci, kterou si údajně dělal Adramelech sám, a když opomenu například Treha Sektori a fakt, že sem tam byla složená z ezo-metalového kýče (který k jejich současné podobě ovšem sedí), byla to jedna z nejlepších videoprojekcí festivalu. Světla, která měli, byla rovněž super, a díky této vizuální kombinaci jsem byl nakonec rád, že půlku pódia zbytečně nezakrývá mlha. Vzhledem k tomu, že má kapela na kontě čerstvé album Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), logicky byl její set zaměřen především na něj. Vlastně celou novinku přehráli od začátku do konce jen v lehce přehozeném pořadí a v podobě upravené živému hraní. Musím ale říct, že jak zvukově tak instrumentálně bylo odprezentováno hodně věrně. Když si vzpomenu na některé z koncertů z dřívější doby, ne vždy se jim podařilo přiblížit studiové podobě a mnohdy mi naživo něco chybělo. Tentokrát dělaly velký podíl hodně výrazné samply, které chvílemi byly pomalu důležitější než samotná kapela. Kytary, stejně jako na albu, byly totiž upozaděné a vyčnívaly akorát Karlovy bicí. Ten mimochodem do kapely fakt skvěle zapadl a některé činelové akcenty, které hraje, nádherně vynikají. S Infernem měla původně na Islandu vystoupit taky Hekte Zaren, která na albu nahrála část vokálů. I se samotným Adramelechem u mikrofonu to ale bylo více než dobré. Jeho hlas sice nebyl až tak utopený jako na desce, ale zároveň nijak extra nedominoval. Spíše celku dodával potřebnou hloubku a hrubost. Na závěr setu došlo ještě na Ω ≻ 1 (Oscillation in Timelessness) z předchozí desky Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) a kapela se beze slova vytratila. Jak vizuálně, tak hudebně působivý a ucelený set. Inferno se mega vyšvihlo a naživo je teď v hodně parádní formě. A když hromada fanoušků začala vykřikovat, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení festivalu, určitě s tím musím souhlasit.

Po Infernu, když jsme koukli na mobil, však přišla nepříjemná zpráva. Island následující den bude zpřísňovat koronavirové opatření a existuje i možnost, že festival bude zrušen. No, nebudu si hrát na hrdinu, kromě pořadatelů tato informace vystresovala prakticky každého z nás, ale všichni jsme doufali v to nejlepší, a že se na témže místě budeme moct sejít a zapařit i následující dva dny.

Poslední čtvrteční kapela The Ruins of Beverast tedy mohla odehrát poslední koncert festivalu. Těšíme se tedy na to, jaký set nám předvedou. Jejich živáky bývají obvykle velmi dobré, někdy až pohlcující, takže očekávání byla vysoká. Hned během zvukovky nás ale praštil do uší až přehnaně hlasitý zvuk. Proč? Proč na festivalu, kde každá kapela zní naprosto výborně, museli tohle tak přehulit? Jasně, pořádná hutnost hraje v hudbě Ruin důležitou roli, ale tohle bylo poněkud zbytečné. Navíc v té stěně kytar docela zanikal Alexanderův hlas, takže jejich zvukař neodvedl zrovna dobrou práci. Nejlépe kapela zněla až úplně vzadu, kde šlo všemu víceméně dobře rozumět. The Ruins of Beverast letos mimochodem vydali rovněž nové album The Thule Grimoires, jehož úvodní skladba Ropes into Eden zazněla hned na začátku setu a druhá nová skladba následovala. A i když z novinky nejsem kdovíjak nadšený, naživo funguje dost dobře. S následujícími songy, což byl Daemon z Blood Vaults a hlavně pak Between Bronze Walls (beztak jejich nejlepší věc) z debutu Unlock the Shrine, šla kvalita setu ovšem znatelně nahoru. Z Exuvia žel nezaznělo nic a končilo se desetiminutovkou I Raised This Stone as a Ghastly Memorial. Trochu škoda, že Ruiny tentokrát prezentovaly především svou metalovou podobu a tribal šel celkem bokem. Plus teda ten zvuk mohl být taky o dost lepší. Už jsem je tedy viděl v lepší formě, ale jo, dobré to bylo i tak.