mIZZY: V sobotu dorážím do MeetFactory ještě o hodinu dříve než v pátek. Z Bohemyst sice nestíhám ani minutu, ale vzhledem ke dvěma předcházejícím náročným večerům je vidina strávení 12 hodin během 12 kapel v jednom klubu fakt nereálná. V průběhu prvního nebo druhého songu Thelmy Ramon už ale objednávám prvního Matušku a mířím před pódium. Od této v Belgii žijící Texasanky jsem očekával, že by mohla navodit podobný dojem jako Occultation před lety ve Futuru. Přeci jen také míchá doom metal s occult rockem a výrazným ženským zpěvem. Jen v provedení této belgické bandy je ještě větší důraz kladen na doom metal než na skočný rytmus s propracovanými kytarami. Přeci jen tu nehraje Nameless Void, žejo.

Mnohem blíže měla Thelma třeba k Dool, byť rovněž bez nějak velké hitovosti, kterou spíše nahrazují post-punkovější prvky. To nic ale neměnilo na tom, že spolu se svými spoluhráči odehrála příjemný koncert. Zvuk během jejího setu navíc fakt dobře tlačil a byl mnohem hlasitější než třeba na Diocletian s Djevel dohromady (jaká smůla pro Novozélanďany). Zakladatelka kapely jinak na nic nehrála a věnovala se pouze zpěvu. Čtveřice ostatních, mně dle pohledu neznámých hudebníků, ji ale dobře doplnila. Škoda jen, že hráli asi jen pro 40 lidí.

Vaněna: Navnaděn předřečníkem, byl jsem jedním z těch, kdo se na Thelma Ramon přišel cíleně podívat. Nelitoval jsem. Z mého pohledu šlo spíš o výplň jinak našlapané soupisky. Vzhledem k tomu, že hrála navíc první (co si budeme povídat, Bohemyst se nepočítají), nedivím se malé účasti. Kdo se ale zaposlouchal, věřím, že zklamán neodcházel.

mIZZY: Na následující Heaving Earth taky ještě nebylo kdovíjak plno, ale minimálně podstatně větší množství českých fans si je nenechalo utéct. A myslím, že mohu za všechny říct, že kdo HE nevynechal, tak udělal moc dobře. Jednalo se totiž nejen o nejlepší koncert kapely, na kterém jsem kdy byl, ale klidně bych jej zařadil mezi řekněme sedm-osm nejlepších setů celého festivalu. Což na akci natřískané elitními BM jmény fakt není vůbec špatné skóre. O to více, když to napíšu jako člověk, který tvorbu HE sice zná a sem tam poslouchá, ale rozhodně je nijak neuctívá.

Zrovna v případě loňské desky Darkness of God oceňuji veškeré její kvality, ale kdovíjak ji nežeru, protože se do mého osobního vkusu zrovna dvakrát netrefila a je přeci jen až přehnaně upidlikaná. Naživo šla však veškerá “ale” stranou a padla mi huba z toho, jak výborný gig to byl. Šlo fakt poznat, jak si na tomto koncertě dala kapela záležet, protože tady sedlo fakt vše a dokonce i prvky, co mi z alba úplně nevoní, fungovaly naživo dost dobře. Technické provedení na 100 %, tady není co řešit. Ale díky vhodnému zvuku a světlům vylezla ještě více i temná atmosféra hudby.

Velký palec nahoru dávám rovněž za zapojení Otuse se samply, který, byť úplně jednoduchým a ne kdovíjak výrazným, avšak účelným noise podmazem, propojil jednotlivé skladby, takže celý set skvěle fungoval jako celek. Minimálně díky tomuhle a celkovému feelingu fakt HE překonali personálně propojené AA z prvního dne na plné čáře. K tomu ještě třeba připočíst Seppa, který přišel na pódium s trnovou korunou na hlavě a krví zalepenýma očima, takže byl mnohem krásnější než v civilu a rovněž skvěle, byť jednodušeji než v AA, ale o to účelněji, vokálně kázal. Jedinou výtku bych měl opět jen ke zvuku kopáků, který přeci jen mohly být ještě o trochu méně umělý, ale jinak fakt super gig.

Vaněna: Na Heaving Earth jsem se upřímně těšil, protože po dost dlouhé době je konečně uvidím živě a co se celkového dojmu týče – nelze než potvrdit shora uvedené. Špičkový set, který patří k nejvyšším vrcholům festivalu. Brilantní byl jak instrumentální výkon obou kytaristů (u jednoho Martyho sóla najednou ruce plné tatarky!), tak samozřejmě mistra Galatiho, kterého jsem vychvaloval nedávno na Brutal Assaultu u jeho domovských Nero di Marte. Korunu, samozřejmě trnovou, všemu dala perfektní živá prezentace v čele se Seppem a jeho povedenou maskou. Nemám pochyby o tom, že tady žáci přerostli své učitele a Heaving Earth v téhle formě svým živým vystoupením strčí do krabičky Immolation, Hate Eternal i všechny momentálně tourující trosky Morbid Angel.

Smekám a s maximální spokojeností jdu tohle vystoupení strávit do nedaleké Pradlenky a rychlým pětipivem si povítat se zahraniční částí Marastmusic. Ty dva kilometry jsem šel ten den celkem 4x a byla to jediná záchrana proti dřevěným nohám. Pak ale páchám osudovou chybu a snad až festivalou sebevraždu, protože se pouštím do nerovného souboje s olbřímím langošem. Vyvaroval jsem se sice chyby začátečníků (kečup, který pošpiní na celý zbytek festivalu jediné tričko), ale povzbuzen alkoholem, jsem roztažený žaludek ztrestal celým bestiálně přesmaženým koláčem zvícím velikosti deklu od hajzlu. Investice 140 korun se mi tak mohla vracet až do odjezdu ve tři ráno (což byly ve skutečnosti čtyři ráno vzhledem k posunu času), který jsem ještě raději předznačil dlouhým pochodem noční Prahou.

Dantez: Započetí druhého dne v mém případě padlo na francouzské Ritualization. Pětičlenná kapela s moc hezkým logem hraje něco na hraně black a death metalu, láme se ale přesně v tom bodě, kde není jednoho ani druhého málo ani dost. Koncert tak započíná i dojíždí na jednotném, byť precizním blastbeatu, na jehož povrchu neulpívají riffy ani vokál. Vše se jeví planě, hudba působí jako snaha o přiblížení se Angelcorpse, potřebný tlak a zloba však chybí. Nezáživnost vystoupení potvrdilo i ticho, kterým obecenstvo na kapelu „reagovalo“ mezi jednotlivými skladbami. Plachta s logem tak bohužel zůstala highlightem celého setu.

mIZZY: Já měl s Ritualization tu čest už kdysi v Berlíně během Never Surrender festivalu, kde mezi hromadou mega násilných a splašených kapel vyzněli jako hodně podprůměrnej black/death. Aspoň trochu jsem doufal, že tentokrát, když nejsou obklopeni samými warmetaly či jinými neméně extrémními spolky, zaujmou trochu více. I tak byl ale můj dojem z jejich setu prakticky stejný jako v Německu. Neztrácím tedy v klubu moc času a jde se na nějaký kus žvance. Langoše za 140 v sobotu vystřídala klobása za 160, kterou mi prodavačka cpala s komentářem, že nic lepšího jsem v životě určitě nejedl a že někdo jiný si jich během pátku koupil snad šest. No, kdyby stála pade, tak možná, ale furt teda lepší než právě hrající kapela.

Dantez: Relativně neznámí Thorybos mě k pódiu táhnou hlavně díky zkazek z úst dalších účastníků akce. Podle těch měla kapela ve druhý den zastat post doručovatelů nezřízeného zvukového násilí. Už v prvních vteřinách nemuselo být pochyb, že si v daném ranku Němci neudělají ostudu. Nepříčetné a nabušené hovado v nátělníku Grand Belial’s Key s honosným kostěným náhrdelníkem na krku a špičatým železářstvím kam se podíváš, se zhostilo pozice frontmana na pána. Když borec neřval, hecoval dav, mlátil mikrofonem do vlastní holé hlavy, několikrát si dokonce masochisticky zarážel ocelový hák do vnitřku spodní čelisti. Ze zadních řad mezitím vše korigovala instrumentální složka s kapucema, ze členů šlo za basou poznat samotného Ryana Förstera z Blasphemy.

Hudba tak odpovídala vlivům starého kultu i prezentace vokalisty, který si počas explicitního velebení násilí a diskriminace musel krotit končetiny, aby snad nelétaly do neakceptovatelných směrů. Z rubanic, ve kterých se riffy nevydávají za první čtyři pražce hmatníku, lezlo čisté násilí, které podporoval dostatečně vydatný zvuk. Jak ze soundu, tak z kapely sálala větší porce energie než z pátečních Diocletian. Koncovka v podobě coveru Ritual, kdy se Förster natáhl pro plynovou masku a frontman nasadil obligátní sunglasses, byla jedním z nejveselejších a nejnásilnějších momentů čtvrté Prague Death Mass. Zkrátka kromaňonské veselí se vším všudy.

mIZZY: Nelze s Dantezem nesouhlasit. Thorybos i u mě překonali páteční Diocletian, a to hlavně díky fakt adekvátně navalenému zvuku, ale i díky tomu, že se s tím fakt nesrali. Netřeba jít až moc do detailů, vše zásadní už zmínil kolega, plus bych mohl okopírovat většinu textu z reportu ze Zwickau, kde hráli před Mare. V Praze mi jen jejich zvuk přišel o něco řezavější, tudíž po kytarové stránce i srozumitelnější než v Německu, kde to trochu více dunělo. Co se energie týče, tak do toho dali borci maximum. Tohle byl fakt set, na který se hodilo se pořádně porvat. Na to, aby se vyrovnali Černému čarodějnictví, to tedy furt nestačilo. Ale už jen díky tomu, že jsem viděl, jak zpěvák po koncertě odpadl, aby vše pořádně vydýchal a zvládl dojít aspoň do šatny, jde věřit, že do toho jde fakt naplno. Ugh!

Dantez: Void ov Voices v sobotu zastával pozici nemetalového hudebního projektu. Rozvolněnější půlhodina po náloži nelítostných sypaček bodla. Attila nenechal nic náhodě – stage, ale i sebe samotného dekoroval tak, aby ze všeho prýštil dojem jakési okultní ceremonie. Vše doplňovala únosná porce syntetické mlhy, ale hlavně přehršel vokálních kreací, které podléhaly různorodým efektům ze záhadné krabičky. Během 30 minut se Attila stihl opřít o celé spektrum svých hrdelních a hlasových schopností, vše se přitom odehrálo tak, aby set dával v rámci atmosféry a dynamiky smysl. Z prvopočátečních ambientních šumů a dronů se do smyček přidávalo stále více prvků, které postupně odvážněji sahaly po středech a výškách. Void ov Voices tak vytěžilo v rámci prostoru a nabídnutého hracího času maximum. Projekt by mohlo povýšit snad jen ještě vhodnější zasazení: starý chrám s přirozeným echem by dané Attilově poloze sedl dokonale.

mIZZY: Attila se svým sólovým projektem Void ov Voices byl samozřejmě opět perfektní a byť jsem jej viděl tentokrát už potřetí, jeho koncert byl zase úplně jiný. Zde pochopitelně záleží na tom, co komu sedne, v jakém je posluchač rozpoložení, a ano, kde vůbec tento génius hraje. Tentokrát to bylo ve srovnání s mými předchozími setkáními nejstandardnější, a to jak prostorem, tak i setem. Attila se, byť samozřejmě využíval své vokální magie v celém rozsahu od sípotu a hrdelních zpěvů až po netopýři jekot, držel primárně ambientní polohy. Z části asi protože sám chtěl, částečně i kvůli údajné vazbě, kterou na pódiu chytal.

Vše se svou dost skromnou výbavou dostatečně loopoval a dosáhl žádané experimentální temnoty. Někteří známí se dokonce nebáli slov o nejlepším koncertu celého festivalu. Já jsem, hlavně vzhledem k předchozím setkáním trochu zdrženlivější. Úplně největší rituál plný zaříkání proběhl na Hradbách Samoty, navíc i na unikátním místě. Na KAL stage Brutal Assaultu zase nejvíce experimentoval a ukázal, jak skvěle ovládá alikvótní zpěvy. Zde to za mě bylo zkrátka jen velmi působivé, což však ani zdaleka není málo. S Attilou jsem jinak po jeho vystoupení poprvé trochu více pokecal, a když na to má čas, je velmi příjemný a velice sdílný člověk. Dokonce sám říkal, že by na podobných akcích jako Void ov Voices rád hrál mnohem častěji, tak snad bude příležitost jej vidět v blízké době znovu.

Dantez: Hierophant zastávali v rámci festivalu pozici černého koně. Ještě nedávní zastánci blackened sludge výraziva s poslední deskou nadobro konvertovali do vod hnusného a agresivního death-až-war metalu, který v sobě míchá prvky Teitanblood či Diocletian. K pódiu se tak vyráželo se zvědavostí, zda kapele půjde nově uzmutá fazona věřit. Italská čtveřice hned v úvodu dokázala, že nežertuje – dokonce by se dalo tvrdit, že v rámci běsnění šlo o nejenergičtější vystoupení čtvrtého ročníku. Rozjetou kapelu doprovázelo krvavě rudé svícení, špičaté propriety z kovu a přehršel kouře, ve kterém se jednotlivé postavy skoro zcela ztrácely.

Podobně se dá mluvit o zvuku, který si nejspíše chtěl svůj záhrobní feeling pojistit přepálenou zahuhlaností. V úplném začátku tak z beden lezla jen přesypaná koule, která si posléze začala trochu sedat. Nejsilnější skladby z nové desky, které padly na druhou půli setu, tak šlo celkem dobře rozpoznat. Těžko říct, zda v tomto případě vinit zvukaře či kapelu: samotná Death Siege totiž pracuje s nabasovaností a zastřeností. Koncertu však nedostatečná ostrost spíše uškodila.

mIZZY: Byť jsem velkou část koncertu Italů prokecal s Maďarem, minimálně na část jejich setu jsem se šel ze zajímavosti podívat, ať vidím, jak se tato kapela vyvíjí. Hierophant jsem tentokrát viděl už potřetí. První to bylo někdy v období Great Mother: Holy Monster, tedy v době, kdy v Itálii podobný mix nablacklého hardcore sludge dost frčel a kapely jako Abaton nebo The Secret i mě dost bavily. S odstupem času se od tohoto žánru čím dál více band distancovalo, ale minimálně okolo roku 2010 tato scéna i Hierophant pracovali s poměrně uvěřitelnou agresí. Podruhé jsem je viděl při turné k Mass Grave, tehdy už jako čistě deathmetalové těleso, které ovšem nijak zvlášť nevyčnívalo.

S nejnovější Death Siege ale opravdu pálí až do warmetalového výraziva. Netroufám si tvrdit, zda se Hierophant přímo inspirovali od Concrete Winds, ale nejen mě napadlo, že Italové působí jako taková béčkovější odpověď na jejich vyhrocenou agresi. Na rozdíl od Finů, kteří jdou do všeho opravdu naplno včetně na max vytavených skřípajících kytar, tady lezla z pódia spíše zahuhlaná špína a autentická nenávist zůstala schovaná někde za rohem. Rovněž mi k relativně furt dost tupající hudbě úplně neseděla rudě zakouřená stage s kovovými hady na pódiu, která by seděla spíše nějakému opravdu infernálnímu death metalu. Možná za to může fakt absence řezavého soundu, třeba jen špatná očekávání z mé strany, ale nátěru, který předvedli naživo Betonový větry, tohle nešahalo ani po kotníky.

Pak ale přišel čas na kapelu, na kterou jsem se (samozřejmě po Mare) z celého festivalu těšil úplně nejvíce. Thy Darkened Shade jsem měl tu čest vidět před šesti lety spolu s Hornou v Plzni, a byť to tehdy úplně neklaplo zvukově, stále na to vzpomínám jako na dost dobrý koncert. Od té doby vydali Řekové dlouho očekávaný druhý díl Liber Lvcifer, který vyšel dlouhých devět let po vydání jejich druhé řadovky, kterou dodnes hodnotím jako jedno z nejlepších řeckých alb, co jsem kdy slyšel, a celkově jako jednu z nejlepších blackmetalových nahrávek, co vyšla po roce 2010.

A vzhledem k tomu, že Thy Darkened Shade od tohoto turné naživo téměř nehráli a jelikož je jejich hudba opravdu hodně technicky propracovaná a hlavně poslední deska stojí hodně na výrazných čistých zpěvech, zajímalo mě, v jaké formě se předvedou. A nutno říct, že muzikantsky to byla naprosto precizní práce. Kytarám nešlo naprosto nic vytknout a novému bubeníkovi taky ne. Koneckonců se jedná i o Blasphemerova bicmena z Ruïm. Zvukově rovněž nelze hovořit o žádném průseru, takže perfektní koncert? No, teoreticky ano, a i několik mých známých hovoří o TDS jako o highlightu celého festivalu, nicméně já tu mám několik ale.

První, ten méně zásadní, je docela úsměvná pódiovka, kdy zpěvák dělal fakt hrozné šaškárny, jako by stál na stage poprvé v životě. Hlášky typu come on mutherfuckers rovněž mohl vynechat. To lze ale odpustit, případně zavřít oči, horší byl ale jeho výkon. Řev ještě okay, ale když zpíval čistě, šlo zkrátka poznat, že veškerá ÓoÓo a uctívání Azazelova jména holt naživo nedává tak jako na desce. Před koncertem jsem se celkem bál, ať to není až přehnaně teatrální a přepálené, ale v MeetFactory tyto popěvky spíše nedotahoval a utopenější hlasitost vokálu taky nedělala dobrotu. A třetí, dost subjektivní, ale o to podstatnější výtka, směřuje k výběru skladeb.

Velký palec nahoru za to, že došlo na tři songy z Liber Lvcifer I: Khem Sedjet. Úvodní Nox Profunda i závěr v podobě Δαήμων o φώσφορος super, ovšem Revival Through Arcane Skins byl naprostý vrchol celého setu a jsem fakt rád, že jej zahráli. Tohle jsem si prozpěvoval ještě týden po festu. Dva songy z novinky taky v pohodě, byť bych si dovedl představit lepší výběr. Čím to ale Řekové nejen podle mě docela pohřbili, bylo zařazení dalších dvou songů z thrashového debutu Eternvs Mos, Nex Ritvs. Chápu sice, že chtějí zahrát ideálně průřez celou svou tvorbou, jenže vpálit tyto tancovačky mezi progresivní skladby, když máte jen třičtvrtěhodinový slot, byla dost škoda. Ony sice fungovaly docela dobře, ale kdyby místo nich zahráli Elixir of Azazel nebo Cascade of Nun jako v Plzni, byl bych mnohem raději. Celkově za mě tedy Thy Darkened Shade i přes super výkon hudebníků minimálně částečné zklamání a první, byť zvukově přepálené a ani zdaleka ne ideální setkání, v mých očích zůstává nepřekonáno.

Vaněna: Kolega mIZZY tak docela neměl pravdu, že s pohyblivými obrázky si pohráli pouze dvě kapely. Statický obrázek (bububu okultní symboly atd.), který za sebe Thy Darkened Shade promítali, totiž nádherně oživil rytmický pohyb reflektoru, který navodil dojem kopulačních pohybů samčího rozmnožovacího ústrojí. Velká radost, kterou u mě tento detail vyvolal, byla podpořena velmi dobrým instrumentálním výkonem kapely samotné. Neorientuji se příliš dokonale v hlubinách jejich (rádoby esoterní) typicky řecké melodicko-agresivní rozmáchlé tvorby, takže rozhodně neposkytnu detailní setlist. Jisté je, že docela zbytečně zazněly dva thrashmetalové songy z kapelního pravěku. Škoda, kdyby přehráli aktuální desku, bylo by o zábavu dostatečně postaráno a atmosféra by se zbytečně netříštila.

Dantez: Bølzer se s postupem času stávají jedním z mých nejoblíbenějších hudebních těles. Svérázný, těžko kopírovatelný rukopis mířící na atmosféru a energičnost v sobě nese specifický ráz. Z dvojčlenné kapely jde vždy cítit, že svou hudbu myslí vážně, že nejde jen o kratochvíli, nýbrž o životní styl, kterému podléhá vše ostatní. BLZR dokonce svým způsobem navazují i na two-piece kapely jako Godflesh nebo Inquisition; alespoň ve směru tlaku, kdy dva členové stačí na to, aby vyvinuli více než dostatek zvukové údernosti, která přebíjí mnohé skupiny s běžným počtem. Název kapely se ostatně dá vyložit jako „úder veškerou silou“.

S obdobnou vervou Bølzer hrají: člověk má pocit, že se do vystoupení otiskuje každý zatnutý sval, každá napnutá šlacha. Všechny zmíněné aspekty se dokázaly otisknout do sobotního vystoupení. Zvuk tlačil, ale šel číst, v průřezově laděném setlistu zaznělo vše zásadní, od Zeus – Seducer of Hearts z prvního dema až po Entranced by the Wolfshook s jedním z nejmonumentálnějších riffů historie. Skvěle zafungovala i novinka The Pauper, ze které lze věštit, že se Bølzer v budoucnu vrátí k trochu útlejšímu, přímějšímu, avšak o nic méně monumentálnějšímu songwritingu. Okoi s Fabianem tak na Prague Death Mass zanechali vše – čistou metalovou esenci zaobalenou do nepříliš tradičních prvků, která celou soupisku osvěžila.

mIZZY: Já měl Bølzer fakt rád ve svých začátcích, materiál z dema Roman Acupuncture s EPčkem Aura se mi dodnes furt líbí a v době, kdy kapela ještě neměla tak velké jméno, jsem si hodně užil celkem slušné množství jejich koncertů. S dalším materiálem, hlavně řadovkou Hero, už se mi začali trochu vzdalovat, byť i novější tvorba mě furt docela baví. Naživo jsem se jich už ale trochu přejedl. A nemůže za to rozhodně ani výkon kapely, který je prakticky pokaždé hodně na úrovni, ale spíše nevyhovující podmínky. Dokonce i letos, když jsem byl na toto švýcarské duo v Lipsku, kde hráli před Watain, jsem z koncertu odjížděl dost zklamaný kvůli opět naprosto otřesnému zvuku.

Ten byl v Praze naštěstí mnohem lepší, a byť kapela šlapala jako vždy, nemohu říct, že by mě úplně odpálili. Z jejich setu jsem navíc musel párkrát odběhnout do backstage, kde jsem zrovna chystal svíčky pro Mare, ale naštěstí tam šlo stále vše dost dobře slyšet a z boku pódia vzhledem k menšímu množství kouře než před ním, i o trochu lépe vidět. A i když oceňuji, že průřez (téměř) celou tvorbou poskládali Bølzer velmi vkusně, ty nejstarší skladby stejně makají i naživo furt nejlépe. Když přišel čas Coronal Mass Ejaculation, zahazuju svícen a jdu okamžitě hrozit k pódiu. Takhle silných momentů ovšem za mě nebylo mnoho.

Vaněna: Nejen mIZZY se přejedl, výkon Bølzer pro mě zůstal zcela ve stínu pokračujícího trávení langoše. Jisté ale je, že zatímco z nahrávek, zejména LP Hero, je někdy posluchači až stydno, živě funguje hudba podstatně lépe. A teď již tiše, neboť přichází zlatý hřeb a vrchol celého festivalu, a nebojím se dokonce říct celoročního reportérského úsilí našeho kolegy, totiž vystoupení legendy nejlegendárnější, černoty nejčernější, pekla nejpekelnějšího, Mare, kterým se i tentokrát podařilo zhmotnit tmu.

Dantez: Takřka každý, kdo dosvědčil vystoupení Mare dne 7. 3. 2014 v polském Krakově, nemluví o vystoupení jinak než jako o nejen nejlepší koncertní, ale rovněž o jakési duchovní zkušenosti, kterou asi bude navždy nemožné vyložit v několika reportních řádcích. Koncerty ústředního trondheimského tělesa zkrátka navozují něco, co u mnohých spíná ve sféře spirituálna, spouštěčem přitom není snaha o co nejpřehrocenější luciferskou evokaci. Mare operují s temnotou jako takovou, kde slovo a Satan funguje spíše jako archetyp, který právě kolektivní vědomí naplnilo daným významem. Není proto divu, že se osazenstvo, které mělo tu čest s kapelou poprvé právě v rámci čtvrté Prague Death Mass, muselo pasovat s nemalými očekáváními.

Aspekt egregoru šel přitom vycítit z drtivé většiny publika už několik chvil před započetím samotného koncertu. Spoře, jen svíčkama osvícený sál okupoval největší počet hlav, který s klidem a v tichosti vyčkával jak na odhrnutí (nejen) pomyslného závoje, tak na dopad prvního tónu. Respekt davu – vyjma pár občas vytažených mobilů – vydržel až do úplného konce setu. Veškerá pozornost byla věnována převážně stoicky vystupující čtveřici, která čarovala skrz hypnotické riffy, jednoduché rytmy a ritualistické zpěvy. Neochvějnou, snad tranzem vyvolanou koncentraci mohl občas narušit jen přeplněný a zoufale větraný sál. 

Je asi zbytečné se věnovat konkrétnímu popisu koncertu: o ty se  mIZZY zevrubně postaral jinde. Zbývá tak jen potvrdit, že fascinace a konsternace všech, kteří Mare v minulosti zažili, je oprávněná. Kapela skutečně emanuje nejčistší možnou podstatu black metalu, pokud se o žánru diskutuje v rámci jakési magie, kde zastřené bicí a tremolo navozuje spíše ambientní dojem a celek navozuje pocit temné hypnózy, u které jde jen potichu zírat a nechávat se pohltit. Koncert přitom – díky dobrému zvuku a kapelnímu nasazení – ve stejnou dobu tlačil jako klasický metal. Je to až s podivem. Formule Mare je totiž vlastně banální, ve stejnou dobu však daný recept nedokáže takřka nikdo podchytit a zprostředkovat jako právě Mare. Naživo se do kapelního repertoáru vkládá něco více; něco, co následně obohacuje i domácí poslech. Snad i proto se dá koncert Mare doporučit každému, kdo hoví jakýmkoliv snahám o zhmotnění nejzazší temnoty, ne jen nejčistší esenci black metalu. Zkrátka jeden z koncertů, na který se nezapomíná, který připomíná, proč člověk danou hudbu poslouchá.

mIZZY: Hezky to Dantez popsal, a hrozně mě těší, že nezůstanu jediným, kdo nadšeně velebí jejich koncert. Těch lidí, se kterými jsem se po Mare potkal, a kteří jen nevěřícně vstřebávali, co to právě kurva zažili, bylo dost. A mnohdy se jednalo i o jedince, kteří se dříve o kapele vyjadřovali docela kriticky a můj worship vůbec nechápali. Našli se sice i tací, kteří i nadále hovoří o přehnaném hypu a ani naživo to u nich tentokrát neseplo. Ne každý je zkrátka hoden, ale to, že dveře do pekla byly otevřeny dokořán, ale ne každému se podařilo vstoupit, mohou naštěstí potvrdit ti, kteří měli tu čest, a černá magie u nich naopak zafungovala fakt stoprocentně. Například jedna osoba, která z koncertu odcházela regulérně rozklepaná, mi řekla, že něco tak silného vyjma koncertu Portal nezažila nikdy, což je přesně můj pocit.

A není se čemu divit, Mare opravdu naložili neskutečně. Klidně se přiznám, že jsem prvně do pražského koncertu nevkládal až tak velké naděje. Přeci jen hrát téměř na závěr dvoudenního festivalu, kde hrála dvacítka kapel, v již značné únavě a navíc v dost natřískaném klubu. To fakt není ideální setup. Nadšeně ovšem mohu říct, že v MeetFactory se této Nidaros partě určitě podařilo překonat koncerty z Bergenu a Celebrare Noctem. Na Londýn ani Zwickau to sice nemělo, ale i přes to, že byl údajně Eskil nemocný a na pódium lezl s těžkou horečkou, a oproti předchozím koncertům šlo slyšet, že třeba bubeník udělal pár chyb, je až k nevíře, jak silné to opět bylo.

Minimálně s Black Magick Funeral to v Praze odpálili úplně nejvíce ze všech pěti letošních koncertů. V tu chvíli jsem si říkal, aby to dokonce nepřekonalo i nejgeniálnější Londýn. Zvuk byl rovněž naprosto v pořádku a až na pár vypatlaných jedinců, kteří si koncert pár řad přede mnou natáčeli na mobil, za což dostali po pár vteřinách solidní sodu nejen ode mě, si nebylo na co stěžovat. Ale stejně jako všude, i zde se ty nejsilnější momenty lehce lišily. Sort Messe pochopitelně opět jeden z vrcholů, ale zrovna během závěrečných jekotů šlo lehce slyšet, že Azazil není stoprocentně ve své kůži. Tohle zkrátka spolu s Nidrosian Moon Sabbath byl v Anglii ještě silnější odlet. Závěr v podobě These Fountains of Darkness naopak nejvíce zabil v Německu.

U Mare ale fakt nejde o to, jestli je každá nota přesně, jestli zrovna zazní ten nebo jiný song, ale hlavně o to, zda se vám do jejich temnoty podaří ponořit, a na čtvrtém Prague Death Mass k tomu byly velmi vhodné podmínky. Kdo četl všechny mé předchozí reporty, asi může ze sepsaných dojmů tak nějak zhodnotit, kdy a kde Mare kralovali, a proč i v Praze byli nejlepší kapelou festivalu. Jestli ale chcete nějak uzavřít letošní sérii koncertů celkovým hodnocením, osobně to vidím následovně: Londýn > Zwickau > Praha > Wels > Bergen. Tímhle ale nekončíme, a minimálně v lednu na ně letíme do Trondheimu a v dubnu se jede do Lipska. A pokud se nakonec dokopu k tomu jet na ně i do Hamburku, kde mě kromě Mare jinak neláká absolutně nic, uzavřeme to krásnými osmi koncerty za necelých 12 měsíců. Poté si kapela dá od živého hraní opět pauzu na kdovíjak dlouho a vynechat jakoukoliv příležitost je vidět, je zkrátka hřích.

Dále by se dalo říct, že cokoliv po Mare už nemá smysl, a jako hrát po nich je naprosto nelidský úkol pro jakoukoliv kapelu. Netřeba se taky divit, že na všech jiných akcích hráli jako úplně poslední. Zde tomu tak nebylo, což je ve výsledku i dobře, protože čekat na Mare do dvou ráno by asi nikoho nebavilo, a takto jsme je mohli vidět ještě s relativním dostatkem sil. A byť jsem vzhledem k vstřebávání dojmů a nutnému vydýchání se neviděl úplně celý koncert, s nadšením říkám, že Dead Congregation to po půlnoci neskutečně zničili.

Tady opět klaplo vše, co mělo. Mohutný zvuk, valivé riffy, násilné sypačky, brutální vokál, vše. Zde fakt oceňuji dramaturgii, protože lépe pokračovat nešlo. A byť asi nemohu říct, že to byl úplně nejlepší koncert Řeků, na kterém jsem byl, určitě byl jedním z nejlepších a nemám mu prakticky co vytknout. S nadšením do sebe lámu další piva a hrozím zaťatou pěstí nad hlavou, dokud set Mrtvé kongregace nevygradoval v závěrečné vražedné kombo, kterým byla, pokud si to ještě dobře pamatuju, trojice Promulgation of the Fall, Serpentskin a ultimátní smrt v podobě Teeth Into Red. Největší metal festivalu a zároveň druhá nejlepší sobotní kapela.

Vaněna: Před Dead Congregation se mezi návštěvníky nesla jediná otázka – jak uchopit pod krkem publikum, které právě vstřebalo špičkové vystoupení Mare? Dead Congregation svým vystoupením odpověděli: Jak? Pod krkem! Patou! Ano, Dead Congregation naprosto dostáli skvělé pověsti, jíž se jejich živá vystoupení těší. A protože jsem je živě v klubu viděl poprvé, nadšení nebralo konce. Nebýt nešťastného langoše, nepochybně bych se vrhnul pěstmi do kotle, protože tady byla energie mezi kapelou a publikem obrovská. Spolu s Mare a Heaving Earth pro mě nejlepší vystoupení festivalu.

mIZZY: Když dohráli Dead Congregation, pokračovat v dalších sypačkách by bylo už naprosto zbytečné. Neříkám, že by se nedaly najít ještě bestiálnější a agresivnější kapely, ale kdo je na to ve 2 ráno zvědavej, žejo? The House se ovšem podařilo navázat velmi vkusně a navodit naprosto odlišný feeling, který na samotný závěr festivalu výborně zafungoval. Místo metalu a temnoty tento projekt Vlada z Cult of Fire, kterého naživo doprovázela celá kapela s Opatem u druhé kytary a Peterem za bicími, odehrál předělané verze známých soundtracků z legendárních hororových filmů. A byť zde byly tvrdé kytary a kolikrát se i na závěr skladby solidně zasypalo, když došlo na Halloween od Carpentera nebo Exorcistu od Oldfielda, více než cokoliv jiného zde skvěle zafungovaly nostalgické vzpomínky.

A byť samotnou nahrávku Horror Tribute Collection, jejíž krásné kazetové provedení od Nomad Sky Diaries & Sky Burial dokonce vlastním, mám docela rád, v živém provedení vše makalo mnohem lépe a s čistým svědomím napíšu, že The House mě v danou chvíli bavili více, než drtivá většina koncertů Cult of Fire. Velkou roli zde hrál také vyšperkovaný vizuál s hromadou křížů visících ze stropu pódia, k tomu nějaké svíčky a dokonce i rakev. To, že celá kapela vystoupila v paintech, politá krví, Vlado s podřezaným krkem a s projekcí ze starých filmů za zády, snad netřeba dodávat.

Celý set, až na poslední song, byl jinak instrumentální. Akorát na závěrečný cover Pet Sematary od Ramones došel Vojta a blackmetalovým hlasem jej odeřval. V tu chvíli to s ním zpíval prakticky každý, kdo ještě zůstal v MeetFactory, dokud nejebl mikrofonem o zem a celý festival tím neskončil. Původně jsem byl docela skeptický, zda do pozdních hodin vůbec vydržím a jak tohle bude na koncertě fungovat, ale nakonec si asi lepší zakončení čtvrtého ročníku Prague Death Mass nedovedu představit. Tohle kombo Mare, Dead Congregation a The House vyhrálo naprosto vše.

PDM IV byl tímto u konce, my ještě dali nějaké pivo, pokecali venku se známými a asi ve 3 ráno sedli do taxíku směr domov, abychom se pak celou neděli mohli vzpamatovávat z náročného víkendu, který ovšem stál za to. A když bych měl letošní Prague Death Mass zhodnotit, nelze nemluvit pozitivně. Prvně jsem byl z přesunu do MeetFactory dost skeptický, protože v okolí zkrátka nic není, ale vzhledem k tomu, že pořadatelé zajistili aspoň nějaké stánky, byť s předraženým jídlem, nakonec to vydržet šlo. Horší bylo vše ustát, protože být 12 hodin na nohou bez možnosti většího odpočinku je nadlidský úkol. Příště bych klidně zvolil opět třídenní verzi, případně pozval menší množství kapel. Na ty brzké odpolední sety stejně až na pár jedinců skoro nikdo nebyl a ve dvě ráno už všichni akorát padali na hubu.

Co však musím pochválit, je zařízení akce po technické stránce. Zde fakt klobouk dolů, byť mám některé osobní výtky, jako například zbytečně tichý set Diocletian atd. Kromě pár výjimek téměř vše znělo, vypadalo a šlapalo přesně dle hodinek, jak má, což je u takhle velké akce dost neuvěřitelné. Většinou má zkušenost při srovnání českých a zahraničních festivalů hraje ve prospěch těch zahraničních, ale tentokrát se karta naštěstí postupně začíná obracet. Doufám tedy, že Sepp a spol. bude v PDM, který po Corňákovi důstojně převzal, pokračovat, a na další ročník nebudeme muset čekat dalších sedm let. Stále totiž platí, že se jedná o nejzásadnější (nejen) blackmetalovou akci, která kdy v Praze byla.

Vaněna: K pochvalným slovům závěrem dodám souhlas a několik dílčích poznámek. Osvěžujících kapel, to znamená těch, které nehrají black/death metal, bylo tak akorát. Je s otazníkem, zda start akce druhý den nebyl zbytečně brzy. Původní odhad, hádám, byl poskytnout zábavu bezprizorním návštěvníkům z dalekých krajů, ale zdá se, že si s sebou krom cizokrajných šuměnek přivezli dost plánů a zábav, a minimálně Bohemyst a spíš i Thelma Ramen na to doplatili a hráli do téměř prázdného sálu.

MeetFactory akci poskytla důstojné zázemí, počet diváků byl optimální. Akce možná nebyla tak výtěžná, jak by se z relativně vysoké ceny vstupenky mohlo zdát, přimlouval bych se však raději zdražit, než prodat více vstupenek. Těch 700 diváků představovalo (i pro festival) strop toho, kolik lidí se komfortně na každou bandu může podívat. Kvalita, kterou jsme tentokrát na Prague Death Mass mohli vidět, byla skutečně vzácná. Chvála Temnému pánu a Seppovi!

Photos © NecrosHorns