(Upozornění: Naprosto super zážitek z téhle akce nebyl způsoben jen hudbou, takže se nejedná o čistý report, ale spíš o mix reportu s jakýmsi tripopisem.)
 
Den první 13.4.2012

Cože? Já na německém paganmetalovém festivalu?

Cože? A Forest Of Stars na německém paganmetalovém festivalu?

Až pohromadě to začíná dávat smysl. Vedle takové kapely mi nestojí nepříjemnost v podobě oblíbených metalů národa s legendárně špatným hudebním vkusem ani za zmínku. Respektive nestála by, ale ono mě to nakonec celkem pobavilo. A co se týče AFOS, třeba taky jeli na tak podivný festival jen kvůli pár lidem s dobrým vkusem ze zbytku střední Evropy. Možná jim nepřipadal tak podezřelý, přece jen, spíš než německých obskurností si člověk všímá, že na programu budou ještě Dordeduh, Nachtmystium, Agalloch, Absu. Původně také Lifelover, ale ti už nejspíš nikdy hrát nebudou, a Borknagar, kteří nakonec vystoupení zrušili a byli nahrazeni německými Varg; kapitola sama pro sebe.

Od ujištění „jedu“ bývá k činu dost daleko, proto mě nehorázně překvapuje, jak pěkně se to všechno vyvíjí. Večer před odjezdem se stavuji pro kamaráda, nacházím ho ve stavu značně povzneseném, nicméně ani to ho nikterak neodrazuje, takže ráno poněkud narychlo a opožděně vyrážíme směrem Lichtenfels (perlička: původně jsem si myslel, že jde o nějaké předměstí Norimberku, a detailně naplánoval trasu směřující asi 150 km od místa konání). Nálada: vynikající.

V Praze vyzvedáváme jednu vinylově (black) metalovou a jednu atmosféricky blackovou dvojici a pokračujeme (éé, někteří vybaveni stylově růžovými drinky) směrem západním. Mimo jednu bouračku (já neboural, aby bylo jasno) to jde pěkně, obdivujeme postapokalyptické chomutovské a chebské továrny a různé snahy je zamaskovat, například protihlukové stěny či rychlé silnice, a najednou přejíždíme nějakou šedesátku (tak náhle, že mě ani nenapadlo zpomalit) a vidíme první německy psané cedule. Schengen vládne. Nicméně, jak kamarád prorokoval, postarší dodávka plná mladých lidí vábí pozornost bdělé německé policie. Z úvah o tom, proč ten Opel před námi nesvítí, mě dost surově vytrhává rozsvítivší se cedule „Polizei – folgen“ na jeho zadním skle; pár zmatených momentů, pak mi dochází, že to folgen asi znamená follow a že budeme řádně zkontrolováni jako možní post-hippies. „Máte nějaké drogy?“ Naštěstí jsme plán vzít s sebou deset deci LSD a kontaminovat water supplies aspoň poloviny Bavorska včas opustili (…), takže nás Polizei po desetiminutovém nervování, kdy asi zjišťovali, jestli náš festival existuje, propouští.

Německá pořádnost je fascinující. Nesmyslné padesátky a šedesátky všichni drží, pozitivním rysem ovšem je, že je doprava hodně v klidu. Krajina upravená, města spořádaná. Až za hranici kýče. Nicméně horské kaňony mě baví a hrady kolem silnic taky. Po německých čtyřproudovkách se jezdí výborně.

Na místě nás vítá pár pořadatelů s detailní navigací až na přesné (jakože na metr) místo zaparkování v kempu. Jen si nás chtějí znovu prohlédnout. „Máte nějaké sklo?“ „Éé. Snad ne.“ Ona by ti ta slivovice k ničemu nebyla, ještě by tě vyhodili za opilost. A víno… ale my tam nebudeme dělat nepořádek. Nakonec v klidu, prohlídka není nijak důkladná. Tři dvojice se rozptylují, jdeme obhlédnout terén.

Lichtenfels je nádherné městečko s dvaceti tisíci obyvatel a devítisetletou historií, a ta je pořád hodně znát. Úzké klikaté gotické uličky, několik románských a gotických kostelů (paráda proti našemu věčnému baroku), kočičí hlavy a staré stavby plynule přecházejí do klasické zástavby rodinných domků. Západ, žádné paneláky. Navíc mě baví různá zanedbaná zákoutí připomínající spletité pavlače časů Rychlých šípů nebo domy vrstvené snad ve třech řadách, kdy ta nejdál do silnice už pomalu odpadává. Tady nemám problém s přílišnou perfekcí. Ty primárně krásné stavby ovšem občas trpí různými současnými drobnostmi. Spousta moderních obchodů v historických domech. Kombinace trpaslíků a srdíček v oknech zabíjí. Největší perlou je ovšem koruna z umělého jehličí o průměru asi tři metry ozdobená plastovými velikonočními vajíčky. Stejně se mi to město líbí.

Dorazili jsme někdy po čtvrté, ovšem Agalloch hrají až někdy v deset, času je dost, přesto už kolem páté prohlížíme areál. První střetnutí je nehorázně nepříjemné – toika, na které někdo při činu použil pisoár, když měl použít mísu. Později už to bylo lepší, ale celkově má tohle Brutal zvládnuté lépe. Pokračujeme. Kapely hrají v hale, kterou bych odhadl třeba na 80x50m, před ní je menší plácek s merchem a občerstvením, víc toho v areálu není. Těsně u areálu začíná jedno ze dvou velkých parkovišť, které je samozřejmě osídlené spoustou více či méně true paganů. Ti true se snaží působit středověce, ti míň true zpívají nějaké popové odrhovačky (nicméně za Always Look on the Bright Side of Life od Pythonů tleskám), ale většina je samozřejmě černá a pouští nudné metaly.
 
 
Cosi hraje. Ani nevím, jak se ta kapela jmenovala, ale byla špatná, průměr, bum-čvacht metálek ničím nevybočující, občas tuším finntrollovská píšťalka, zkrátka zbytečnost, pryč. Pódia jsou dvě, a to na širší straně haly, mezi nimi pendluje opona podle toho, kde se hraje (ehm, možná měla někdy směřovat právě za hrající kapelou, zvukovka a příprava vedle by byly zajímavější). Jdeme se podívat na autogramiádu Agalloch. Ta je spolu s offi merchem ve vedlejší menší místnosti budovy. Němci si sice na pořádku dávají záležet, tu a tam se mihne človíček sbírajíc kelímky od piva, ovšem už teď je zřejmé, že na metalovém festivalu nedokážou čistotu ubránit ani oni. Tentokrát jde opravdu jen o dívání se, nějaké větší akce jsou spojené až s autogramiádu A Forest Of Stars. Respektive jí předcházejí, protože celou naši výpravu (kromě mě, já už vše mám) posedá fetišisticko-nákupní šílenství, načež obejdou celou sedmičlennou kapelu a všechno jim to nahází na stůl na podepsání. Dáma a pánové samozřejmě drží dress-code roku 1892, k tomu jsou slušně vychování, takže jsou na lidi hodní, až na šíleně se tvářícího zpěváka. Časově okolo lehce jede slivovice. Jdeme čekat na Agalloch. Cosi hraje a zní to jako Rammstein lehce říznutý nablacklými riffy.
 
AGALLOCH neznám. Tedy, vím o nich už pár let, ale poslech čehosi (snad Ashes Against the Grain?) ve mně zanechal dojem takového toho nijakého atmosférického WITTR-blacku, takže jsem případný další poslech odložil na později a najednou to byly dva roky. Teprve týden před akcí jsem si poslechl The White, což se mi už zamlouvalo výrazně víc: zajímavý mix Sol Invictus, Of The Wand And The Moon a blacku. Ke koncertu tedy přistupuji s dost neurčitým pozitivním očekáváním. To se v podstatě splnilo, jeden song vynikající, pár slabších, něco dobré. Frontman měl kožené kalhoty, mínus, basák tričko Naked City, plus, druhý kytarista nějaký HC/punk, neznám, na bubeníka nevidím. Dobrá melancholie, zajímavé kytarové postupy. Jen snad trochu zbytečně sypali songy a hecovali publikum. Kdybychom hodnotili podle většinové reakce, nemůžeme jim to ovšem vyčítat. Jeden odborník říká, že až teď si uvědomil, jak moc dělá na jejich deskách zvuk, jedna odbornice, že to bylo super. Jako přídavek (myslím, že přetahovali, a nečekal jsem, že jim to pořadatelé dovolí) dávají Kneel to the Cross od Sol Invictus. Jako celek to nezní nijak skvěle, na to by byl potřeba lepší zvuk, ale pořád tam je slyšet rytmus angličtiny původně použité v hudbě, která se na hlas dost soustředí, což mě hodně baví. Ještě zaříkávání na začátku bylo skvělé. Tuhle kapelu musím prozkoumat důkladněji.

PS: Bubeník sice na pódiu vidět moc nebyl, ale vypadal jako Bob z Twin Peaks.
 
Z našeho parkoviště, přestože je z těch dvou vzdálenější, je to do haly blíž než přes kopec k bráně na Brutalu (a není tam ten kopec), což umožňuje časté návraty za nejrůznějšími účely. Necháváme tedy čtyři statečné čekat v první řadě na AFOS. A ještěže tak, protože přicházíme o kus VARG. Varg nemají s Burzum nic společného, je to vskutku ukrutně špatný pagan, pochodně na pódiu, hecování davu a jeho nadšené reakce. Uff, to nemělo s blackem snad nic společného. Extrémně tupé rytmy. Je nicméně velice zábavné sledovat pár stovek Němců mávajících pravačkami. Vargovské „Hey!“ totiž posouvá „e“ dost do „a“, a od paroháče či napřažené pěstičky ve vzduchu je jen krůček k hromadnému ukazování, jakže vysoko skáče náš pes.

Vystoupení Varg však mělo i jiné ohlasy. Na začátku prý do první řady vtrhla tlupa lidí s pokřikem „Borknagar“, vynadala Vargu, něčím po nich hodila a ukázala zadky. U vstupu do areálu visely seznamu zakázaných kapel (NSBM). Druhý den k nim byl Varg připsán a někdo to nosil i na zádech. Ovšem během koncertu to nebylo tak super, v zásadě v první řadě střídavě pospáváme, vrtíme hlavou a smějeme se; spousta lidí totiž nadšeně tancuje, mezi nimi i metr a půl vysoká slečna s metrovými vlasy (tuším, že byly částečně růžové).
 
A FOREST OF STARS. DR má Crowbar, Střap Voivod, brutusáček Meshuggah, bizzaro Cynic. Já si netroufnu vybrat jednu kapelu, ale ze současně hrajících bych asi nic neviděl radši než je. (Coil jsou mrtví, C93 by mi ty nejlepší věci nezahráli, Swans byli úžasní, ale, zbývají GY!BE, no, možná – s dobrým zvukem a menším počtem lidí. A všechno to jsou legendy, které to nejlepší nahrály před deseti nebo patnácti lety.) Neznám jinou kapelu, která by už na debutu zněla takhle skvěle a navíc měla dokonale dotažené všechny věci okolo – mám na mysli hlavně image a design.

Proto vůbec nepřekvapí, že jsou AFOS perfekcionisté i na koncertě. Po klasické zvukovce sjedou dvakrát začátek Summertide’s Approach se vším všudy. Až pak zní intro (připomíná nějakou anglickou folkovou baladu) a začíná se hrát. Male z debutu. Okamžitě mě zaplavuje obrovská radost, protože zvuk je naprosto perfektní, takže geniální hudba není v ničem ukrácena. Spíš naopak. Minimálně poslední tři roky jsem neslyšel žádnou desku víckrát než ty dvě AFOS, takže vím dopředu o každém detailu (a že mi trvalo měsíce a roky, než jsem je odkryl; radši nebudu říkat „všechny“). Literárněvědecká poučka: „Expectations can be either fulfilled or subverted“. Obojí funguje, takže ve chvíli, kdy AFOS hrají přesně jako z desky, trnu blahem, protože to zní stejně, a když hrají jinak, trnu blahem taky, protože to zní jinak (a pořád geniálně). Doma jsou AFOS spíš atmosféričtí, klidní a zamyšlení, tady mají ohromnou energii. Riffování bych popsal jako doom, který byl blackem zbaven rozplizlosti. Kytaristé často prostě drží jeden tón. Na pódiu je sedm lidí, přesto není hudba přeplácaná a nikdo nepůsobí zbytečně. Housle přicházejí přesně ve chvíli, kdy mají, bicí střídmé, leč zajímavé, klávesáka-jablíčkáře je tu více, tu méně, basák tvoří masu zvuku spolu s kytaristy. Zpěvák střídá vokodér (kam se hrabou Cynic :)) a mikrofon bez efektů a jakmile vydá zvuk, naskočí husí kůže. Tedy, na těch pár místech, kde ještě není. Žádné hecování, jen snad jedno „díky“. Zpěvák vypadá střídavě jako číhající vrah a jako prorok, který svolává oheň a síru na náš bídný svět.

Male – Female – Delay’s Progression – God. Summertide’s Approach.

V první řadě vyloženě poskakuju radostí. „Tak, teď bude tak geniální pasáž!“ Taky že ano. Tu a tam kusy textu, které jen posilují dojem kázajícího proroka: zvířecímu řevu Mr Curse je totiž celkem rozumět. Když na závěr přijde jejich nejlepší song God, je prostě hotovo, konec, geniální koncert! Ano, opakuji slovo „geniální“, vím o tom. Nadšený potlesk, kapela se vrací a přidává Summertide’s Approach. Prodloužené blaho malinko kazí výpadek kytary, ale kapela se s tím srovnává a mocně finišuje. Tak. Jeden ze životních cílů odškrtnut, doufám, že je třeba za rok uvidíme na BA nebo ještě lépe v klubu. Naprosto suverénní, sympatická, originální kapela. Ještě jednou: GENIÁLNÍ!

AFOS první den končili, jdeme ven do zimy, mě to hrozně nakoplo, takže se ještě chvíli motáme po městě, načež se odebíráme do vymrzlého auta. Moc jsem nespal, ale možná dobře, celou noc mi totiž zněly v hlavě melodie z God.

Nejlepší pátek 13.

---

Den druhý 14.4.2012
 
Druhý den začíná časně, protože je zima. Bude krásný den. Hrabeme se ze spacáků, hledáme kafe a ejhle, přichází česky mluvící člověk, se kterým jsem se přes mail dost vágně domluvil, že se tu někde sejdeme, opravdu dost vágně, takže jsem to už ani nečekal. Fajn. Povídání o black metalu, neofolku, jatkách a světě je takhle po ránu parádní.

Chválím dramaturgii festivalu za vhodné rozdělení časů kapel. Dobré hrály jen večer a ani se jim do toho moc nemotaly ty ostatní. Dnes se v klidu vzdáváme možnosti spatřit staré klasiky a nové objevy německé paganmetalové scény (to jsem si vymyslel, až na výjimky nemám tušení, jak známé ty skupiny vlastně jsou) a využíváme aktivity atmosféricky blackové dvojice, která objevila v místních doporučeních pro turisty zajímavou horu asi šest kilometrů od místa konání. Je mi upřímně líto, že se festival neinspiroval městem a nenasměroval pejgny na nedaleký klášter.

Už jen cesta prázdnými ulicemi je fajn, díky té parádní vytrženosti z normálu – v cizím městě, v cizí zemi, s cizími lidmi. Široko daleko klid, na louce tu a tam cyklista, v lese tu a tam turista. Blížíme se ke kostelu na hoře, tentokrát baroknímu, ale nepřeplácanému. Atmosféra začíná připomínat Holy Mountain, jednak mi prodejci křížů a sošek svatých evokují jednu scénu, jednak jde o koncept podivné cesty za něčím svatým neurčitým. Tak dál. Rozděláváme víno, což možná nebyl úplně nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že skoro nejím, nespím, svítí sluníčko a čeká nás další cesta do kopce. Trochu mě to nakopalo a unavilo. Dorážíme do horské vesničky. Není to sice nijak zvlášť vysoko a jen pár kilometrů od čtyřproudové silnice, ale to místo působí krásně zapadle. Lidi na zahrádkách nás zdraví - jaká změna proti Čechám, kde mám pocit, že by účastníky festivalů radši vyhazovali vidlemi. Za vesnicí stoupáme rezervací (cedule  interpretována jako „Pozor, ptáci!“) a začíná nám docházet dech. Naštěstí už jsme prakticky na vrcholu, já si teprve teď vzpomínám, že šlo vlastně o oppidum na vrcholku hory. Teď je tam románský kostel. A kříž, na jehož ramenech jsou žárovky – doufám, že v noci barevně blikají. Po chvíli riskování na kraji útesu se vracíme, zkoušíme trochu jinou cestu, která dopadá dobře, a v pořádku dorážíme zpět do Lichtenfelsu. Tam už sotva pleteme nohama, takže si domlouváme sraz po Dark Fortress (které chce vidět čtvrtina výpravy; polovina je už viděla a minimálně mně to rozhodně stačilo) v areálu a jdeme do auta nechat vydýchat nohy.
 
 
Festival se pomalu blíží ke konci. Po nějakém tom zevlení a obhlížení merche s klasickými povzdechy „mít pět set ojro, hned bych je neměl“ vyrážíme na ABSU. To je kapela, která mě baví, přestože by asi neměla. Ale jejich poslední dvě desky, zvlášť předposlední, solidně jedou, na Brutalu jsem je neviděl a prý byli dobří, takže není důvod si je nechat ujít. Trojice vběhne na pódium, bubeník Proscriptor strašlivě zaječí a sype se. Bohužel pro mě představují Absu spíš průřez tvorbou, což asi potěší pořádné fans (vedle mě stál člověk, který roztáčel vrtule o průměru metr a půl – zcela bez přehánění), já však spokojen nejsem. Ze začátku je fajn sledovat bicí, pěkně si do toho black/thrashe klepat nohou a nechápat, jak ten bubeník zvládá ještě zpívat, ale pak sklouzává pozornost k obyčejnějším riffům a base, takže se přesouváme na tribunu. Pár set míst k sezení nad hlavami davu by bylo super, kdyby se tam neodrážel zvuk od střechy, takhle je to dost bolehlav. Nechce se mi čekat, co předvedou Einherjer, jdeme se tedy zeptat Dordeduh, kdy už konečně vydají ten debut (mluvilo se o něm už po Brutalu). Ta otázka je do extáze neposílá, ale bude to v září. Snad.
 
Zatím se dozvídám, že Einherjer jsou opravdu špatní. Následuje nejabsurdnější setkání festivalu. Kdosi se mě ptá „wie spät ist es?“, ale já mu nerozumím, tak to zopakuje anglicky, já mu to řeknu a otočím se zpět, abych náležitě oglosoval, že po pěti letech němčiny nerozumím ani tohle. Načež se ten človíček zeptá, odkud jsme, aby následujících dvacet minut mlel dokola o tom, jak je opilý, že je novinář, kde a co dneska pil a jak je rád, že potkal další Čechy. Pak se vynoří ještě dva, už v lepším stavu. Akože v pohodě. Dáváme poslední autopauzu (plnou řečí o hudbě, světě a drogách) a chvilku před půlnocí vyrážíme zpět. Hrají Moonsorrow a jsou zbyteční, tu a tam zajímavý zvuk kytary, jinak standardní vikingové.
 
NACHTMYSTIUM jsem už před pár lety viděl v Exitu, kde to byla dobrá prasárna a náklep. Teď se ještě překonali. Kapela nastupuje, já trochu zvedám obočí, protože přibrali klávesáka-jablíčkáře, který podle mě bude celkem zbytečný, jinak během zvukovky neustále ukazují nahoru, rozčileně gestikují, řvou a tak. Nakonec se to nějak domluví, oni odejdou a zase přijdou a začnou hrát. Už během příchodu stačí klávesák poslat davu pár „fuck-off“ a hodit do něj flašku vody. Co se týče hudby, opravdu tam nemusel být, v solidně zpraseném zvuku sice klávesy úplně nezanikají, ale ten člověk hraje stylem „občas tam náhodně hrábnu“, takže je to jen lehká změna oproti původnímu zvuku. Ale. Ten člověk je strašlivě opilý, potácí se, fuckuje dav, hází po něm věci. A stupňuje to, vlastně intenzita celého vystoupení se stupňuje. Blake Judd („Satyr před black’n’rollem“) řve jak démon, celkově to pěkně valí, do davu lítají motherfuckeři, já se směju, Nachtmystium serou na Němce a celé to berou dost punkově, občas to vážně vypadá, že chtějí jen způsobit co největší bordel (kytaristi, basák a bubeník hudební, klávesák organizační). Totální apokalypsa nastává s Hellish Overdose z nějakého EP. Nasypaná thrashovka, během které klávesák regulérně hodí mikrofon do publika, načež skočí za ním, sekuriťáci ho odtahují, Judd na něj řve a vráží do něj (pogo na pódiu? klávesák mu to měl vrátit), na klávesy lítají kelímky z publika, klávesák si říká o další. Assassins, do publika letí druhý stojan, klávesák tam znovu skáče, dav ho neudrží, človíček padá na zem, vzduchem lítají věci, hudební peklo, security rezignuje, ten dvoumetrový Ivan už se prostě směje a jen se stará, aby se nic nestalo. Ghosts of Grace. Na pódium vběhne kytarista Absu a zpívá s Juddem, klávesák opět skáče, pere se s davem, hází věci na zem, do davu, ten mu to vrací, fuckuje ho, lítá to na všechny strany. Rokenrolpičo. Uff, ještě jsem neviděl, že by někomu takhle vyšel přístup „jsme rockové hvězdy a sereme na vás!“, asi to bude tím, že Nachtmystium žádné hvězdy nejsou. Konec, klávesák ještě hodí stojan do bicích. Na takovémhle koncertě jsem tedy ještě nebyl. Takhle jsem se na koncertě ještě nezasmál.

Mimochodem, vím jen o dvou blackových kapelách (hm, vlastně si nevzpomínám na nic ani mimo black), které coverovaly neofolk. Na tomhle festivalu se sešly obě – Nachtmystium svého času předělali Death in June.
 
DORDEDUH festival uzavírají a já se trochu bojím, jestli je budu schopen po téhle divočině ocenit. Na pódiu jsou kromě bývalých kytaristů Negury Bunget Huppogramma a Sol Faura čtyři další lidé – kromě bezpražcového basáka a silně činelového bubeníka ještě jeden tradičnější bubeník (prkno + bubny) a klávesačka (navíc s jakousi troubou). Intro a začátek Cumpat z jediného zatím vydaného EP jsou naprosto parádní, skvělý zvuk, atmosféra, začínám tušit další úžasný koncert. Jenže když mají začít hrát kytary, jedna prostě nezačne. A to je u hudby na souhře dvou kytar založené docela problém. Takže místo užívání si skvělé skladby trnu a čekám, kdy si zvukař něčeho všimne. Nevšiml, až po skladbě si kytarista zvedl hlasitost sám. Tohle mě naprosto vyvedlo z míry a nějak jsem se zbytek koncertu nedokázal vrátit do normálu, tím spíš, že ostatní zahrané skladby neznám. Přišlo mi to možná o něco tradičnější než Valea Omului, ale pořád skvělé, minimálně kytarově velice zajímavé, jen těch vjemů bylo prostě moc na to, abych si to stihl za běhu utřídit, tím spíš, že už jsem byl docela unavený. Na rozdíl třeba od nedávných Mount Eerie bych potřeboval mít tu hudbu aspoň trochu naposlouchanou, takhle jsem ji nedovedl náležitě ocenit. Snad na podzim v Plzni, pánové, pokud vydáte tu desku opravdu v září.
 
Konec. Dneska už není energie na běhání po městě, jdeme tedy hned spát. Ráno se probudíme („what a fuckin‘ surprise!“), tentokrát čerstvější, a vracíme se v příznačném šedém ránu do reality.

Čekal jsem dvě skvělá vystoupení a taky jsem je dostal. A Forest Of Stars můžu, myslím, v klidu zařadit mezi deset nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl, Nachtmystium mě taky rozsekali, i když úplně jinak, od Dordeduh čekám velké věci, přestože teď jsem si je až tak neužil, Agalloch jsou zajímaví a Absu si zas někdy pustím, až budu potřebovat nenáročný náklep. Celkově díky zajímavému cizímu prostředí a super lidem vážně úžasná akce.

Omlouvám se za všechny ty superlativy, někdy se to tak holt sejde.
 
Fotky: Jeelwert, Licee a MirkoHyl.