- úvodní dojmy
- středa
- čtvrtek
- pátek

sicky: Poslední den festivalu jsem svoje tělo nastartoval kupodivu brzy, takže stíhám hned první partu Obsidious. Nová progresivní tech death kapela, která má na kontě zatím jen jedno album, zněla na začátečníky ovšem velmi zkušeně. Bezvlasý zpěvák střídal čistý hlas a řev, kapela přehrávala složitosti, pidlikala, zrychlovala, zpomalovala a kupodivu to celé drželo pohromadě a hrálo nadmíru kvalitně. Půlhodinka byla skoro málo.  

sicky: Následující Spy hráli pomalejší sludge-hardcore, tzn. animální neotesaná hudba primárně postavená na tvrdosti a razanci. Nebylo to špatné, Amíci měli solidní bažinatý zvuk, vazbící kytary a daný žánr měli najetý vcelku dobře. Zpěv i hudba byly v pořádku, nicméně chybělo něco, co by kapelu povýšilo nad průměr. V tomto případě byla půlhodinka naopak akorát.

sicky: Instrumentální progery I Built The Sky jsem chtěl vynechat s tím, že půjde o sólující šmrdlálisty, což nemám rád. Koncert sice začal v obávaném duchu, postupem času se však kapela rozjela a hudba měla drive. Pomohl tomu hlavně výborný bubeník, který produkci tlačil energicky vpřed a v závěru dal i sólo. S odstupem tedy konstatuji, že v případě Australanů jde o inteligentní muziku, která není jen o pidlikání.

sicky: Ithaca se moc nevyvedla. Hudebně šlo o zběsilou HC/mathcore divočinu, což je v pohodě. Extravagantní muzika se dala pobrat, ale problém byl zpěv. Korpulentní zpěvačka, která obstarávala jediný vokál, ječela/vřeštěla hrozně nahlas a úplně přehlušila celou kapelu. Prostě té divy bylo moc, její řev dominoval příliš a tahal přitom za uši. Nedalo se to vydržet, tak jsem prchnul.

sicky: Caligula´s Horse jsem neměl v plánu. Při cestě okolo jsem se však zaposlouchal… a vydržel až do konce. Příjemná prog rocková hudba byla výborně nazvučená, včetně melodického hlasu a působila jako balzám na sluchovody znavené třemi dny nářezů.

Dantez: Gatecreeper byli osobním černým death metalovým koněm ročníku. Arizonská valivost s riffy á la Bolt Thrower, které jsou obligátně protáhlé přes švédskou HM-2 brusku, nečerpá z warhammerovských eskapád ani z fantaskních smrtelných říší. Věčně nabroušená pětice se rovněž nezdráhá příklonů k powerviolence, což se odráží ve zvuku i textech pojednávajících o strastech života jako takového. Názvy skladeb jako Anxiety, Puncture Wounds nebo Sick of Being Sober mluví za vše. Gatecreeper se kvůli blíže nedefinovaným fuckupům dostali na festival teprve 20 minut před začátkem setu, nepřízeň osudu se ale nijak neodrazila na síle koncertu. Členové v pravý čas zabraly značky, které – rovněž po bolthrowerovsku – skoro neopustili. O vše ostatní se postarala hudba a nasrané, do davu bodající pohledy. Čistý death metal. Tak, jak to má být. Set se nesl hlavně ve zdrcujících středních tempech, které občas čeřil nějaký kratší bordel. Skvěle nazvučené, dynamicky vybalancované, nejlepší a nejpočetnější „UGHs“ z hrdla Chase Masona. Z kapely nesmrdí žádná póza ani snaha zaujmout. Vše plyne autenticky, bez tendencí se zavděčovat. Tady máte metal, popasujte se s tím a zdar. Zkrátka přímý, nepřekvapivý, ale o to více precizní metal smrti – za mě ten nejlepší z festivalu.

MXL: Do areálu přicházím v průběhu vystoupení HC Amíků Downset poté, co jsme museli s hrubou nelibostí zkousnout zrušený Mantar. Jejich křesťanský crossover s vlivy RATM mě vždy dokázal načutnout, bylo fajn je znovu zažít, i když jsem je už viděl pumpovat mnohem silnější energy drink. Nejlíp z toho vyšel singer Rey Oropeza, který závěrečné tracky setu odrapoval ne z pódia, ale slezl až k fanouškům, kde kolem něho vytvořili skákající hradbu. Příště si dovezte z Los Angeles víc šťávy, pánové!

sicky: Downset bylo jedno z mála slabších hácéček. To co mělo být devizou kapely, a to energie, groove rytmy a hitové skladby, se nějak nedostavilo. Přišlo mi to nějak unavené, bez šťávy.

vihkav: Maybeshewill jsem si z povinnosti letmo poslechl doma a hned jsem věděl, že musím jít. Nenechal jsem si to vymluvit ani od přátel, protože některé songy zvládnou pěkně chytnout za dušičku. A úplně stejně tomu tak bylo naživo. Nedávám dneska průměrným post-metalům moc šanci, ale tady bylo něco hodně jinak. Pořád to má takový ten poštovní sound, který používá každá nerozeznatelná podobná kapela, ovšem tu se ukázalo, jak jde všechno atraktivně a emočně skládat bez sklouzávání do kýčů. Skupina začla komponovat ještě v prvním desetiletí nového věku a možná i proto si zvládla oproti kompetici udržet důstojnost a nebýt ovlivněna prostoduchým zvukem. Výsledek je velmi pěkný. Všemu nakonec dávají korunu existenciální samply z různých zdrojů o úpadku společnosti, ze kterých také slzička ukápne, a my tím pádem můžeme slyšet beznadějný melancholický výbuch. Setlist splnil veškerá očekávání a já jsem moc rád, že jsem dal této hudbě šanci.

sicky: Groove metalová parta Infected Rain z Moldávie dávala do vystoupení hodně energie, ale nemohla zakrýt, že hraje dost jednoduchou muziku. Hodně nalíčená, dredatá zpěvačka a její kohorta se snažili při vystoupení působit drsňácky, nicméně přehrávali pouze základní nu-metalový vzorec. Jednoduché songy plus kolotočářská image kapely by se, dle mého názoru, hodily spíše na vizovický Majáles, než na prkna prestižního brutal assaultovského klání.    

sicky: Anaal Nathrakh hráli trochu něco jiného, než jsem čekal. Chyběl šéf Mick Kenney, místo kterého na podiu stáli čtyři nájemní hráči a namísto zničujícího black/grind výplachu s elektro podkladem, se hrála krotší hudba. Přišlo mi to jako metalcore, občas říznuté blackovou sypačkou. Jako neznělo to zle, zvuk i nasazení byly v pořádku a vlastně jsem se docela bavil, čekal jsem ovšem mnohem větší nářez. Za zmínku stojí také situace, kdy týpek, který vylezl z kotle na podium se zpěvákem odzpíval celý song.

Dantez: Anaal Nathrakh jsou relikvie – hudební těleso, jehož duch skomírá na úkor stále intenzivnějšího obrušování hran. Nejen několik posledních desek, ale i letošní koncert na Brutal Assaultu byl dalším z důkazů o tomto neblahém faktu. Záda Davea Hunta nekryl ani Mick Kenney, nýbrž parta najatých hudebníků. Zejména poslabší bubenická práce nedělala čest poměrně hezkému setlistu, který neopomínal ani nejzazší zákoutí kapelního katalogu. Celek byl ale planý, bez drivu a někdejších přirozených běsů. Huntův rozmanitý vokální výkon byl jako vždy v pořádku – výtky snad mohly padnout na přechody mezi „harsh“ polohami a čistým zpěvem. U kingdiamondovských fistulí dokázalo zamrazit, zbytek kapelních trademarků ale nešlo obejít bez rozmrzelých pocitů.

MXL: Britská nihilistická industrial black/grind skvadra Anaal Nathrakh se mým zrakům poprvé představila nikoliv jako duo s automatem, jak jsem je vždy live registroval, ale jako plnohodnotně obsazená kapela. Bicí a kytaru zastali členové spřízněných Ackercocke, kteří nás svým rouháním na BA před pár lety též oblažili. V.I.T.R.I.O.L. toho zase dost nakecal, ale naštěstí zvládá vokální party v řevu i hevíkárnách tak dobře, že mu budiž odpuštěno. Tradičně nadával na politiky a církev, to jsou jeho oblíbená témata, ale bylo vidět, že mu hraní s kapelou vlilo čerstvou dávku jedu do žil, jak ožil. Osobně jen trochu zamáčknu slzičku, protože se z AN bez automatu vytratilo to robotické zlo, ale jinak v pořádku. Setlist byl sestavený skoro ze všech desek, což zaslouží poplácání, a dostalo se tak na staroby jako Submission is for the Weak z The Codex Necro i Between Shit and Piss we Are Born z Eschaton. Bylo cítit, že Britové už jsou publikem vnímaní jako celkem velká věc, což jim budiž přáno a snažili se to do lidí příkladně pálit. In the Constellation with the Black Widow nebo novější Forward! a Hold Your Children Close and Pray for Oblivion - všechno zrychleně a zběsile - makalo na jedničku.

sicky: Terror byli přísní jako vždy. Tvrdé, strohé HC se špinavým zvukem a vyřvaným hlasem ubíhá spíše ve středním tempu, ale zato je řádně heavy. Nedá se mluvit o žádném velkém umění, kapela hraje jednoduché, na dřeň ostrouhané riffy podpořené sborovými řevy, které jsou samozřejmě primárně určené ne k poslechu, ale k tanci. Z tohoto pohledu bylo vše v pořádku, pod pódiem to vřelo a fanoušci i kapela vypadali spokojeni.

MXL: Hard core punkovou legendu Terror jsem tentokrát vnímal z ptačí perspektivy během romantické procházky po hradbách. Mocný circle pit losangeleské jistě potěšil a jako kulisa k výhledům do kraje i nitra areálu pevnosti výborné.

vihkav: Jujda, The Ocean! Těšil jsem se na ně skoro nejvíc, přestože jsem je už párkrát vidět, neb jsou vždy koncerty úplně na jedničku s hvězdou. Ale tu? Prostě zvuk na hovno. První dva songy Preboreal a Permian: The Great Dying úplně bez ducha, ač je mám opravdu rád, načež následovala technická pauza, jelikož jim asi něco zvukově neštimovalo i na pódiu. Loïc byl tedy samozřejmě ve formě, během řešení problémů vtipkoval a seznamoval se s fanoušky prvních řad, což se jen tak nevidí. Následovaly další songy, kde už byl zvuk o něco hutnější, ale kytary stejně nevyrovnané hlavně v tišších pasážích (jedna moc a jedna málo) a vokál najednou úplně utopený v nástrojích. Skvělé songy znějící úplně bez energie, to teda dokáže zarmoutit. Bezpochyby alespoň zvukově nejhorší koncert, co jsem od nich viděl, přestože Loïc je showman a v druhé polovině setu opět crowdsurfoval, zatímco mu publikum zpívalo do mikrofonu známé texty. Navíc vzhledem k pauze přišli asi tak o jeden song, který mohli zahrát. Co se týče setlistu, jsem rád, že z nových songů byl jen Preboreal (i když ten s Karin Park by mi taky nevadil), ale jinak mimo zmíněného Permian: The Great Dying zazněly i fláky jako Pleistocene, Precambrian a Jurassic | Cretaceous. Námrdy v těchto klasikách měly o dost lepší zvuk než naopak tišší části, i tak to mělo velmi daleko od ideálu, na který jsem u nich tak zvyklý, protože jak říkám, žádný (mnou viděný) jejich koncert zatím nebyl tak špatně nazvučený. No nic, škoda, jede se dál. Ještě u nás budou v září a stokrát potom.

MXL: The Ocean jsem dal asi jen tři skladby a potvrdilo se, že klub nebo tma jim svědčí víc. Atmosférické zasněné songy z novějších desek potřebují ošetřit jinak než sluncem. Občas to sice chytlo za koule a mělo drive… ale to je málo, zajdu si na ně raději do klubíku. Z očekávaného vrcholu se vylíhla nuda a rozčarování, takže rychle na přehrávku Legion.

sicky: Deicide byl asi ten hlavní a rozhodující důvod, proč jsem se na BA letos vypravil. Floridské rouhače jsem dříve velmi uctíval a od posledního koncertu, kterého jsem byl svědkem, uběhly dekády, takže šlo o lákadlo převeliké. Zavčasu jsem tedy zabral místo hodně vpředu a nedočkavě vyhlížel, zda-li se šéf démonů Benton skutečně objeví. Opravdu se tak stalo(!) a po zaznění nejlepšího intra všech dob začala jízda v podobě přehrávání legendární fošny Legion z roku 1992. První okamžiky jsem ani nedutal, jakmile se však rozjela palba Satan Spawn, The Caco Deamon propadl jsem nebývalému nadšení. Konečně je to tady. Faktem je, že chvíli jsem si zvykal na zvuk, který byl hodně středový, kytarový, ale ono to vlastně na té desce takto je. Kapela dala celé Legion, jak bylo avizováno. A z mého pohledu to znělo výborně. Mělo to požadované grády a když přišla na řadu oblíbená In Hell I Burn, téměř jsem plakal dojetím. Nechyběla rychlost, tvrdost a po instrumentální stránce to bylo taktéž v pořádku, kytary a bicí zahrály v top kvalitě. Vokál byl mírně diskutabilní, ale myslím, že Benton to dal se ctí. Přeci jen, Legion album je docela palba a hlasový rejstřík na desce je široký, kdy se v rychlém sledu střídá growl a scream, a jemu je šestapadesát. Vyzdvihnul bych ale každopádně bicí Steva Asheima, který na to, že je stejně starý, tak to odbouchal neskutečně. Když dozněla závěrečná vyhlazovačka Revocate The Agitator říkal jsem si Wow! Dali to a já byl přitom. Legion je však krátké, takže Benton a spol. přihodili ještě dalších osm skladeb, kdy Once Upon The Cross a Sacrifical Suicide byly taktéž splněný sen. Šéf kapely se dle očekávání tvářil po celou dobu přísně a komunikoval minimálně, nicméně jeho charisma bylo stále dostatečně démonické. Málokdy se stane, že jdu na kapelu, která byla super před třiceti lety a dostane mě do kolen i dnes, za mě velká spokojenost.

Dantez: Verva Deicide byla vskutku obdivuhodná. I jako nepřední příznivec kapely a člověk, co nad brikulema Glena Bentona rád kroutí hlavou musím uznat, že si Deicide svůj gig dali na jistotu. Set dělený na dvě půle neměl problém s uchováním balancu – pospolitější Legion část drtila stejně dobře jako rozmanitější koncovka. Permanentní snaha o serióznost byla sice místy úsměvná, nešlo ale o nic, co by člověka z drivu koncertu vyhazovalo. Čekání se vyplatilo. 

MXL: Bentonovu satanskou de(ch)tovku Deicide jsem neviděl roky, a když, žádná velká sláva to nebyla. Půlhodinová statická show strávená s celkem nesympatickými maníky mě nikdy nepřesvědčila, přestože na demáče a první tři alba kapely přísahám dodnes. Satan Spawn, The Caco-Daemon! S největší skepsí a opatrností sleduji, co se na scéně děje. Proplešatělý Glen mrská kníry a při svém bučení vychrchlává hleny, které se mu lepí do vousů. Pěkné! Zatím už valí Dead but Dreaming, Repent to Die, Trifixion… zvuk je lepší, než jsem čekal. Steve je sice od pohledu trochu použitý s vizáží vypitého vrahouna, ale teda klobouk dolů, co ten chlap umlátí. Chybu neudělal a i když často s vypětím sil, je hnacím motorem celého komanda. Naopak Benton svou basu krapet šmelí, že by mu po pražcích jezdily prsty jako dřív, to teda ne, ale dohání to alespoň vokálně. Harmonizér má nastavený tak, že zblízka do mikrofonu hlas zkresluje hodně, 30-40 cenťáků zní natural, a pak samozřejmě (oproti minulosti o dost slabší) ječák. S tím si ale Glen celkem vystačí a funguje to. Holy Deception, In Hell I Burn, bohovražedný kvartet nakládá neuvěřitelně a jsem zcela pohlcen a podroben. Dost se vyplatilo natáhnout do bandu Taylora Nordberga, který má ječák výborný, duety s frontmanem umocňují zlovolnost slyšeného a krásně se při tom zuřivě šklebí. Sbory se děly i ve třech, protože kytarák Kevin se nezřídka přidal. Když poslední kultovní zásek z Legion, Revocate the Agitator, přešel do Once Upon the Cross, byl to triumfální vstup do závěrečné fáze a všichni se bavili neskutečně. Moje nejoblíbenější posedlost Dead by Dawn a Sacrificial Suicide, ultimátum samotnému Bohu a Benton se dokonce, opojen svou velikostí, usmíval. Na celé kapele bylo vidět, že si odezvy josefovského apelplacu cení a my viděli další z vrcholů festu.

vihkav: Nechápu, co se na oceánech stalo, ale hned ze začátku Crippled Black Phoenix mi bylo jasné, že hluchý skutečně nejsem a všechno bylo najednou pořádně nahlas a vyrovnané. V případě této kapely možná nahlas až moc, ale to by nebyl ten hlavní problém. Přes dobře nazvučené nástroje neskutečně otravovala falešná intonace zpěvačky až do bodu, kdy se mi nechtělo čekat na klasiky a prostě jsem to zabalil a šel na funeral doomy, když jsem navíc věděl, že v setlistu nezazní jejich nejlepší song Fantastic Justice.

vihkav: Profetus jsou nejen svými pohřebními varhanními party očividně dost inspirovaní svými krajany Skepticism a v podstatě výrazně lepší, než když jsem skepťáky viděl letos v Lipsku. Trvalo mi asi deset minut (neboli jednu skladbu), než jsem si na jejich zvuk zvykl, ale pak už jsem byl v jejich moci. Velmi produmaná a smutná hudba, všichni hudebníci se mračili tak vážně, až jsem jim tu nechuť k životu smrtelně věřil a nepřiznával žádnou pózu. Pomohla by tomu ovšem živá basa a tma. Na něco takového docela divná dramaturgie, ale neva, hudba i prezentace byla skvělá. Na konci postupně odcházeli po jednom, zatímco bubeník s varhaníkem dohrávali do samotného konce funerální melodie až do úplného utoptání zbylých přeživších duší. Určitě je chci vidět znovu.

MXL: Klapka - Napalm Death po stopadesáté deváté! Zdomácnělé grindové božstvo z Birminghamu započalo svůj set poněkud kostrbatě. Nefunkční mikrofon zradil Barneyho, když zrovna vysvětloval, že Shane tentokrát není a místo něho zabasuje náhradník Brian. Poznat to následně při koncertu nebylo. Když si vzal Greenway jiný majk a rozjela se Narcisuss, stejně nefungoval. Shit happens, ale kapela si z toho nic nedělala a působila tak civilně, jak jen to na tak velkém pódiu jde. V souvislosti s vystoupením mě napadlo několik point. Celá show měla fakt extrémní hard/grind core rage a měl jsem pocit koncertu někde ve squatu před dvaceti lety. Svým způsobem předvedli Angličané až parodii sama sebe a nemyslím to nijak zle. To, že víc než polovinu dvaceti skladbového setu tvořily skladby z alb Throes of Joy in the Jaws of Defeatism a ze Scum, vyzněla show punkově, jako nikdy předtím. A to jsem je viděl nejméně desetkrát. Přispěly k tomu i další pecky z From Enslavement to Obliteration nebo covery Bad Religion a Dead Kennedys. K tomu levicově zabarvené sociálně politické průpovídky a přerod ND do čistě punkové kapely byl završen. “Žádný člověk nemůže být z podstaty své existence ilegální. Uprchlíci odkudkoliv vítejte,” pronesl Barney a dav mu aplaudoval. No, já ti nevím. Kotel byl úplně šílený masomlejn, na levičáckou notu interagovala spousta hispánských a latinoamerických fans, což je příznačné. Oproti poselství kapely stran ekologických témat mě přišlo podivné, že konzumovali jednu vodu z malé petky za druhou, což vypadalo blbě. “Náboženství je nebezpečné. Minulý rok si církev vybrala znásilněné ženy a jejich právo na potrat. Letos si za svůj cíl vybrala transgender lidi, o kterých nemají ani páru, jaké to je snášet takový stav těla a mysli. Církvi tedy věnujeme další song z Harmony Corruption s názvem Suffer the Children.” A tak dále. V podstatě bylo vystoupení velmi ideologické. U ND mě to neruší, ačkoliv s tímhle komoušským uvažováním často nesouzním, prostě jsem nevyrůstal v chudém kapitalistickém Birminghamu, ale v chudé socialistické Praze. Jinak oceňuji kultovní status kapely, fans je žerou a zmíněný vyhrocený rage.
sicky: Napalm Death jsem oproti Deicide viděl mockrát a pokaždé mě bavili. Pro ten buřičský bordel, který kapela umí rozpoutat. Tentokrát mě to však nevzalo. Dílem to bylo určitě tím, že hned po Deicide jsem nebyl nastaven na další extrémní nářez a dílem mě otrávily angažované Barneyho projevy, které rozjel hned zkraje show. Poslouchat o uprchlících a právech zvířat mě nebaví ani v televizi, natož na koncertě. Jako takřka padesátiletý boomer se s těmito lacinými výkřiky už moc neztotožňuji. Takže Barney čau, já nejsem tvoje cílovka. Osobně si raději poslechnu agendu kapely, co hrála před vámi.

DarkXane: Jestli tady někdo dštil síru na všechny ty osmdesátkové masturbátory a karpentery, tak asi minul tohle neo rockové spirituální zvěrstvo bílých zvěstovatelů z Nottinghamu. Ani nevím jak jsem se tam ocitnul, ale faktem je, že bylo narváno, líbezných děv přehršel a nikdy na to nezapomenu. Držte si klobouky, aneb v kategorii čeho, všeho se můžete nadít na BA, absolutní vítěz letošního ročníku jsou Church of the Cosmic Skull!

vihkav: K Church of the Cosmic Skull jen krátce. Původně jsme někteří chtěli spíš na Benediction, kde se ale nedalo hnout, tak jsme aspoň okusili zvláštní přídavek do soupisky v podobě sektářsky oblečené skupiny, která hrála něco mezi Europe a ZZ Top a občas zabředávala do pinkfloydiánských kytarových kvílení nebo rytmu Bee Gees. Prostě takový revival všeho možného oblečený do vlastního hávu, na který bylo též docela dost plno a lidi se náramně bavili. A když jsem to bral jako recesi, tak já vlastně taky žádný problém neměl. Vrchol setlistu asi Everybody’s Going to Die - temné poselství do veselé melodie, prostě záměrná sektařina jak z Midsommaru. Pobavilo, ale stačilo.

MXL: Bylo zajímavé sledovat kámoše z města a souputníky ND Benediction, kteří se vyvíjeli stezkou smrtikovu a po vydání Scriptures zažívají obrovský návrat. Dost jsem čuměl na jejich sítích, když jsem viděl fotky plných hal a stadionů z Jižní Ameriky. Tam jsou opravdu hodně velký, ale i v Josefově bylo vidět, že zajímají hodně lidí.. Osobně jsem se při jejich smrtícím diktátu fantasticky bavil, dvoumetrový Dave Ingram sršel pivním humorem a přetahoval se s Darrenem Brooksem o plechovky Plzně. A hudba? Tam se mohlo jet na jistotu. Kromě věcí z aktuálky - rozesmátí Angláni otevírali hrobku s Iterations of I, exhumovali jednu mrtvolu za druhou. Vzpomínalo se třicetileté výročí Transcend the Rubicon, i když se hrály, tuším, jen dvě skladby - Nightfear a Unfound Mortality. Nálada byla uvolněná, skutečná death metalová slavnost, jinak než při Deicide, ale taky tak. Nováčci v Benediction, kytarista Nik a drummer Giovanni, evidentně k práchnivým starcům zapadli perfektně, osvěžením bylo i přizvání nadšeného ex-vokalisty Dave Hunta aka V.I.T.R.I.O.L.a, který si s Ingramem, a notnou dávkou entuziasmu, zařval Subconscious Terror a od bývalých parťáků na pódiu se mu vůbec nechtělo. Další pecky jako Vision Shroud nebo Grotesque by roztancovaly i nebožtíka, a když zazněla závěrečná Stormcrow, cítil jsem se jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku. Devět songů nebylo dost a těším se na plnohodnotný koncert těchto smrtonosných opilců a oddaných fanoušků Aston Villa.

Dantez: S letošní KAL stage jsem se rozhodl rozloučit prostřednictvím vystoupení obskurního tělesa Hieros Gamos, které se pyšní vlastní nálepkou „fetish dark wave“. Veškerá nastíněná ožehavost byla okleštěna na vyžilou, pokojíčkovou verzi žánrových klasik. Odvážné, zjevně DIY kostýmky neměly být jedinou „fetišistickou“ devízou koncertu, na pódium se posléze vkradla zdánlivě nahodilá slečna, která se párkrát zakroutila v latexových šatech. Zvuk, pohyby i snaha o lascivnost se začala kvapem cyklit. Nevkus přitom hravě a vytrvale převládal. Honem tedy na Horskh!

MXL: Než jsem se odporoučel do Octagonu na elektro, podíval se na pár skladeb Hypocrisy, které jsem za poslednídva roky viděl potřetí. V podstatě souhlasí to, co jsem o nich napsal při Josefstadtu i tour se Septicflesh. Peter a spol. to mají zmáknuté, atmosférické kosmo skladby střídali s dřevními death metaly prvních alb. Možná mi ale volený setlist nevyhovuje, mohlo by to být pestřejší, protože Tägtgrenovci to sází v obdobně laděných skladbách, přestože by mohli z bohaté diskografie volit i jinak, a vyznělo by to pestřeji. Takhle občas zívám.

Dantez: Horskh se jevili jako adekvátní příležitost k oddychu od čistě metalových taškařic, nikoli však od tvrdosti. V osobním ranku se kapela jevila jako nejlepší volba mezi nabízenými alternativami se syntezátorovou bází. Na rozdíl od Perturbatora a Carpenter Brut se Horskh nespoléhají na stále více přežitou osmdesátkovou nostalgii, vlivy staré elektroniky se přesto vyskytují. Během příměrů se Francouzi často objevují vedle Nine Inch Nails, sám bych zvuk kapely popsal jako modernější a přímější pohled na Skinny Puppy, KMFDM a Nitzer Ebb. Tvrdé rytmy slouží jako skelet pro řezavé EBM pulzy, kterými navíc probíjí agresivní vokál. Elektronické lince tak sekunduje organičnost, která je navíc umocněna živými bicími a kytarami. Výsledkem je energetická rychta, která svou hudbou láká jak k tanci, tak k bitce. Necelou hodinu se tak kapele podařilo snadno utáhnout na hudební zábavu plynoucí z vyladěného mixu starého a nového.             

MXL: Vystoupení Horskh v Octagonu se klidně mohlo odehrát místo jiných synthových sraček na velkém pódiu a alespoň bychom o pár těch hrůz pro děti byli ušetřeni. Francouzské trio bych asi nejblíže přirovnal ke Skinny Puppy řízlými NIN s trochou těch modernějších zvuků a ovlivnění. Elektro teror s kytarami i bez, dvěma vokály, pořádnou cyberpunkovou špínou a živými bicími rozkotlil vnitřní pevnost takovým způsobem, že jsem to za ta léta v Octagonu ještě nezažil. Pro kapelu asi taky nečekaný success, dobře se namotala a klucí divoce řádili. Přidanou hodnotou budiž, že se na kapelu slezly ty nejpěknější roštěnky z pevnosti.

vihkav: Horskh jsem tu už viděl a od té doby jsem se léta a léta těšil, než je někam zase pozvou. A tím místem byl znova Brutal. Naposled to hrálo vzadu ve stanu, kde byla taky párty jako prase, ale přestože se to do Oktagonu žánrově moc nehodí, musím říct, že elektro tancovačka dopadla opět velice kladně, a to s přidaným osobnějším přístupem vůči publiku, jak je prostor menší. Pomalovaný technař jel dva typy vokálu do různých mikrofonů, zatímco elektro bylo doklepáváno živými bicími jako vždy. I nové skladby se mi povětšinou zamlouvají a obzvlášť tady nenastal jediný nudný moment. Pařba, agrese, náběhy a především - kotel na Oktagonu až dozadu! A ne jeden! Tohle tu opravdu ještě nebylo - všichni se rvali, kroutili a naráželi do sebe. Mimo jiné dokázali, jak nesmyslný špunt za zvukařem na této stagi vzniká, totiž, jakmile se rozestoupilo do přípravy na kotel publikum ve zdánlivě plném prostoru, bylo hnedka vidět, kolik prázdného místa tam ve skutečnosti je! Další důkaz, že to tam prostě marné není, jen tam nesmějí dávat příliš velká jména. Jo a zazněla i oblíbená Engaged and Confused. Další nezapomenutelný zážitek. Někdy prosím pražskou klubovku!

DarkXane: O společenstvu jedné z nejortodoxnějších z ortodoxních blackmetalových divizí, neúprosně se zjevujícího v podobě akkadského božstva Marduk, toho již bylo napsáno mnohé, a místní kotlinou se jeho členové prohánějí jako váleční obrněnci také s poměrně slušnou frekvencí. Jen v posledních dvou letech jsme je, co já vím, mohli vidět hned třikrát, když vzali útokem jak opevnění Josefstadtu, tak nepohrdli řádně oslavit dvojím zastavením také své třicáté výročí na scéně. Věčně nasraný Mortuus se vynořil z mlžného oparu a záhy jedovatou slinou nenechal nikoho na pochybách o své z nitra vyvěrající nenávisti a mohutný zvukový val zachvátil neúprosně prostory před oběma hlavními pódii, a tak tomu již zůstalo po celý čtyřicetiminutový set. Takže tady nebylo co řešit a ani kamkoli před morovým závojem zalézt do díry. Šrapnely nevraživosti létaly střídavě ze všech časových směrů předlouhé babylónské cesty v nekonečné kulometné sekvenci. Vzlétlo se hezky zlehka od prvopočátků na melodiích ztemnělých křídel z pradávného druhého alba Those of the Unlight, aby se již se zvýšenou hladinou adrenalinu překonávaly zákonitosti všech dimenzí a skočilo se s oslavnou Viktorií z posledního, pět let starého, skvostu. Ze starších odporností byly vypáleny do běsnícího davu třeba černé drahokamy Beyond the Grace of God nebo Of Hell’s Fire, a na pohřeb světa jsme se vydali vyzbrojeni With Satan and Victorious Weapons. Potěšily mezi jinými také kraťoučká špína Throne of Rats z Plague Angel, blonďatá bestie a Wartheland z Frontschwein a samozřejmě osvědčené jistoty jako Baptism by Fire a, coby přídavek, Panzer Division Marduk. Novou šlehou se stala energická singlovka Blood of the Funeral jako palebná příprava na blížící se zářijovou novinku Memento Mori (že by nějaké vzácné souznění myslí s DM:-)), která věští veškerenstvu, že jsme se opět dočkali opravdu hodně intenzivního materiálu, který vůbec nevypadá, že by na něj po pěti letech doléhala jakákoliv únava. Po celou monumentální performanci nebylo dopřáno nižádnému zúčastněnému ani vteřinky k vydechnutí a byla, pokolikáté již, předvedena ultra násilnická černá orgie bez pyrotechniky a pouťových serepetiček a dalších píčovin k vzývání Azazela nebo čerta kterého. Tady to bylo opětovně na dřeň ve víru černého umění neúprosné kytarové zuřivosti páně Morgana a raketometné drtičky bicího stroje. Pro zkušené pořadatele Brutal Assaultu tedy opětovně sázka na jistotu, jak zajistit vrcholné představení za závěr festivalu a vykouzlit tak pokřivené šklebivé úsměvy u všech zombie na nohou se držících, rozvířit jejich veškeré chmurné naděje do nenávratna a vyhnat je ještě směrem do KALu potlačit poslední zbytky humanity a oddálit návrat do nechtěně skutečné zkázonosné reality blížícího se dne.

TOP redaktorů:

MXL (abecedně): Artificial Brain, Bell Witch, Benediction, Borknagar, Converge, Deicide, Ellende, Eyehategod, Horskh, I am Morbid, Misþyrming, Nero di Marte, Pensées Nocturnes, Russian Circles, Sepultura

sicky: 1. Converge, 2. Meshuggah, 3. Deicide, 4. Get The Shot, 5.Nordjevel, 6. Insanity Alert

Dantez: Watain, Messa, Gatecreeper, Miasmatic Necrosis, Verset Zero

vihkav: 1. Bell Witch, 2. Ellende, 3. Nero di Marte, 4. Pensées Nocturnes, 5. Maybeshewill, 6. Horskh

DarkXane: Artificial Brain, Borknagar, Deicide, Enslaved, Horskh, Marduk, Misþyrming, Mork, Nero di Marte, Sacramentum

vaněna: Nero di Marte, I Built the Sky

brutusáček: samozřejmě Meshuggah 

Fotky: Brutal Assault.