Album května 2015

Letní období se blíží a my pro vás máme pravidelné měsíční redakční tipy - o nejvyšší stupínky se tentokrát podělilo sedm kapel, zastoupen je grind, progressive metal i jeden starý dobrý crossover.

Struktura článku:

1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (od cca dubna 2014), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)

O první příčku se nám tentokrát dělí trojice kapel, další bodovanou pozici si pak svorně dělí další čtyřka. Hlasovalo tentokrát pouze 13 redaktorů, ale o to více je komentářů. Takže příjemné počtení.
 
 
(4) FAITH NO MORE – Sol Invictus (05/2015)

Faith No More si po letech přešlapování kolem nové desky mohou oddychnout. Povedla se jim a bude se líbit i té ohromné mase posluchačů, která za nimi po comebacku zůstává. Jsou to stále stejní FNM jako v letech devadesátých, ale i přes přítomnost typických agresivních skladeb jsou daleko rozvážnější, přemýšlivější. (LooMis)

Návratová deska Faith No More byla otazníkem. Půjde kapela na jistotu, nebo žezlo převezme fenomén Patton a udělá si sólovku s Faith No More jako doprovodným bandem? No, tak jednoduché to není. Stala se totiž nečekaná věc, skupina dokázala po osmnáctileté odmlce překvapit. Je tedy o dost umírněnější než v minulosti (druhá půle desky je vysloveně hudební čajíček), ale nápady k prozpěvování stále má. Faith No More nezklamali. Jen škoda toho zkušebnového, plochého zvuku. (onDRajs)

Nikdy jsem se nepovažoval za fanouška nebo znalce téhle kapely. Dost věcí šlo dost mimo mě (možná že věk?), ale na novinku jsem byl docela zvědavý a to už jen z důvodu, že mě máloco metalového a ostřejšího v poslední době zaujme. Musím říct, že jsem se poctivě snažil poslouchat tuhle desku - ze začátku se zájmem, později tak trochu nuceně. Po těch spousta posleších si to tak nějak nechce sednout a nenacházím žádný záchytný bod v téhle desce, který by mě donutil tomu dát ještě šanci. Škoda. (gianni)

Velmi příjemné překvapení. Podle mě jde o velmi důstojný comeback a ostatní kapely, který do toho jsou po letech znova, by si měli vzít z Faith No More příklad. Má to spád, šťávu, čerstvost a náboj a to u produktů většiny "veteránů" nebývá zvykem. (Kícr)
 
(4) LEPROUS – The Congregation (05/2015)

Leprous mě nepřestávají udivovat. Sice jejich nová deska už nepředstavuje takový posun jako dosavadní díla, ale kapela stále nachází nové formy, jak písně psát. Celistvě muzikální, neuvěřitelně soudržné, živelné, ale přesto délka alba nemusí hrát v jeho prospěch. Nej skladba? Jednoznačně Red! (bizzaro)

Einar Solberg je bezesporu jeden z nejtalentovanějších pěvců v poli. Přijde mi, že poslední dvě desky jsou hlavně jeho exhibicí, jelikož si to může dovolit. Coal byla deska poměrně nepřístupná. Novinka je přívětivější ale naprosto zbytečně dlouhá. The Price Red jsou neskutečné pecky. Koncert bude super!  (brutusáček)

Na Coal se Solberg dostatečně vypředváděl, takže oceňuji, že na The Congregation už tu manýru trochu ukrotil a nebo minimálně použil i jiné hlásky než obvykle. Leprous opět znějí jako kapela a ne jako sólová deska. Já jsem nadmíru spokojen a když si odmyslím nějaké to kňučení navíc a uberu nějaké to opakovaní motivů, tak mi vychází zatím adept na desku roku. (Kícr)

A hlas přidal i Martin Schuster.

 

(3) TEETHGRINDER – Misanthropy (05/2015) 

Po slibném loňském sedmipalci přichází nizozemští pohrobci Dr Doom s velkou deskou. Oproti přímočařejšímu EP je tu znát částečný návrat k atmosféričtějšímu, výpravnějšímu, komplexnějšímu a i stylově rozmanitějšímu pojetí velké desky DD Everyone is Guilty (2012). Znovu se tu potkává grindcore, chaotičtější hardcore, black, death i sludge metal a crust. Deska má mohutnější zvuk, chválím výraznější rytmičák. Zatím zpracovávám, dojmy se s každým poslechem zlepšují, největší rozstřel je tu určitě Vitriol a pak znovu 187 z Hellbound, ovšem všechny skladby disponují zajímavými prvky. Naživo 7.7. v Modré Vopici a o dva dny později na OEF. (Bandcamp) (AddSatan)

Parádní grindcore, stejně jako EPčko. Když už nefungují perfektní Dr Doom, Teethgrinder se na ně poměrně úspěšně snaží navázat. Stream zde. (mIZZY)

Je to dobrý, určitě jo, jen mi to přijde nějak moc metal. (brutusáček)

  

(2) ARCTURUS - Arcturian (05/2015)

Viz Juklova recenze. Za sebe jen dodám, že mě hodně potěšil Vortex, který občas dobře zařve, i když v některých momentech je stále poněkud otravný. Angst je ovšem naprosto skvělý song, závěrečná pasáž v Pale také skvělá. Dechberoucí dílo Arcturian oproti starým albům určitě není, poslouchá se však velmi dobře a pár skladeb na něm hitový potenciál má. Druhý disk na 2CD edici s osmi remixy je ale dost slabý. (mIZZY)

Tříbím dojmy. Bláhový byl ten, kdo po letech nečinnosti čekal nějakou šupu podobnou z 90. let. Arcturus neopouští bojiště, které si onehdy pracně vydobili a byli by sami proti sobě, kdyby otočili kormidlem úplně někam jinam. Proto se nedivím, že sází na jistotu. Lze říct, že Arcturian je kompilací všech dosavadních počinů norských stylotvůrců a překonává i nevýrazné album Sideshow Symphonies. (onDRajs)   
  

(2) FLORENCE AND THE MACHINE - How Big How Blue How Beautiful (05/2015)

Jsem rád, že je to víc „rockovější“ a ubylo hodně všech těch orchestrů, přesto tady jsou. Ta deska není ani tak hitová, respektive podbízivá na první poslech jako Ceremonials, což lze hodnotit také jenom kladně. Za skladby jako Ship to Wreck a Hiding palec hore. (brutusáček)

A hlas přidal i Martin Schuster.
 
 
 
 
(2) PRURIENT - Frozen Niagara Falls (05/2015)

Frozen Niagara Falls je mnohem mně taneční než Through the Window z předloňského roku, které je i o dost lepší, zde chybí to vymatlávající techno. Ale i tak hodně slušný Prurient. Na desce je asi nejvíce power electronics, k tomu hodnější noise, tradičně hrozně zprasený hlas, ale i nějaké ambientnější a chill pasáže. O Fernowův vrchol se určitě nejedná, poslech i přesto doporučuji. (mIZZY)

Fernow chrlí obrovské množství nahrávek různé kvality, ale dlouhohrající desky jeho hlavního projektu jsou stabilně silné a do jisté míry i progresivní. Frozen Niagara působí jako svého druhu rekapitulace, které zahrnuje původní noise či power electronics, blackové palby, ale i současnější epické synťákové plochy; progres tu zastupují skladby pro akustickou kytaru. Nahrávka je extrémně dlouhá a ne všechno bude dobré, ale celkově vzato hodně kvalitní záležitost. (gorth)
 
(2) GNOD - Infinity Machines (04/2015)

K seznámení před koncertem, na který jsem se hodně těšil a který byl ale úplně jiný, než nová deska, o které Gorth napsal vyčerpávající recenzi. (mIZZY)

A hlas přidal i gorth.

 
 
 
 

 
 
 
  

  
 
 

bizzaro

PITBULLS IN THE NURSERY – Equanimity (05/2015)
– 9 let čekání je za námi, Francouzi tu druhou desku vážně dodělali! Zvuk jak prase, vokál výborný, některý nápady taktéž, ale celkově z desky cítím umírněnost, víc uvážlivosti a menší honbu za „experimentem“, ačkoli úplně vymizel a ezoterická nálada tu stále dýchá. Zkrátka, mládí už mají kohouti za sebou a přišla fáze dospívání, naštěstí ale neztratili nic ze své agresivity, viz třeba Insiders. I tak se ale pro osobitou tvář alba i kapely určitě bude jednat o jedno z nej prog-deathových alb tohoto roku. Tady promlouvají riffy, ne hoňky za notami!

TONY MACALPINE – Concrete Gardens (04/2015)
– Tonyho sólovky pro mě dlouhodobě jsou jedny z nejoblíbenějších kytarových počinů. Jednak mi je příjemný jeho - nejen melodický - rukopis a jednak tady po „konci“ Planet X, když Derek Sherinian svou vlastní hudbu směřuje spíše do komerčnější… přístupnější polohy, nevychází nic, co by se této jedinečné kapele přiblížilo. A Tony to má nejen v krvi, ale i na desce!

LooMis

CARACH ANGREN - This Is No Fairytale (02/2015)
– dobře poslouchatelná pohádka o Červené karkulce v temném lese pro náctileté.

JAKUB ZYTECKI - Wishful Lotus Proof (03/2015)
– deska, která bodovala minulý měsíc. Od death metalu, mathcoru přes ambient a ještě dál. Experimenty vítány.

AddSatan

THE AFTERNOON GENTLEMEN – s/t (05/2015)
– jedné z nejlepších současných grind/fastcore/power violence kapel po mnoha splitkách i sólo sedmipalcích vyšlo debutové LP a já si říkám, jestli u těch krátkometrážních desek neměli raději zůstat. Zvláště v první polovině jsou některé kousky zkrátka spíše průměrnější až slabší (na jejich poměry). Naštěstí počínaje hitovou Grindcorpse je to už zase ta kvalitní, nápaditá, dobře zahraná a velmi zábavná nakládačka. I tak jsem vlastně docela spokojen, ale kdyby ta druhá půlka vyšla spíš jako další 7", byl bych ještě mnohem spokojenější. Ještě připomenu, že na letošním Obscenu zahrají rovněž velmi dobří (no, popravdě spíš zlí a jedovatí) Gets Worse, v kterých členové TAG působí. (TAG Bandcamp) (GW Bandcamp)

mIZZY

AD NAUSEAM - Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est (03/2015)
– po Nero di Marte další italská banda s nepřeslechnutelným vlivem Ulcerate, Gorguts atd. Palba to je dost solidní, jen mi trochu vadí absence hutnější atmosféry. Chce to zlo!

CHAOS ECHŒS - Transient (04/2015)
– po EPčku Tone of Things to Come, které z mého pohledu zůstává nepřekonáno, konečně Frantíci vydali řadovku plnou solidního materiálu. Hodně zajímavý mix obsahující black, death, sludge, drone, doom, ambient a kdo ví, co ještě. Atmosféru mají Chaos Echœs hutnou jak cyp a místy umí i nasekat na prdel! Poslech Chaos Echœs není vůbec jednoduchý, třeba k němu najít vhodnou dobu i psychické rozpoložení. Jedná se každopádně o jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších kapel žánru. O něčem také hovoří fakt, že Transient vydali Nuclear War Now! Productions a kapela v nedávných dnech odehrála několik koncertů na turné s Portal. Stream zde.

brutusáček

CEREMONY - The L-Shaped Man (05/2015)
– tohle se má stát u mě jedním z topů roku, né-li největším. Osobně mě to až překvapilo, jak mě tato deska pohltila. První vypuštěnou věcí byl tento klip složený ze skladeb The Separation a The Understanding. Absolutní pecka, nálada, melodie, kytary, ten jednoduchej beat a zpěv Rosse. Následně vypustili další klip nesoucí název Your Life in France já byl bezpečně lapen v sítích Američanů. Skoro se dá i říct, že to jsou nejvýraznější skladby z celé desky a že by si tím vystříleli celou munici, ale s přibývajícími poslechy vyleze krása celé desky. Nikdy jsem nebyl fanouškem Joy Division, z kterých se údajně bere víc než je zdrávo, jestli je to ale vykrádání nebo pocta to už záleží na každém zvlášť. Každopádně je úžasný sledovat, jak se tahle kapela vyvíjí, nebo stárne…

COLISEUM - Anxiety's Kiss (05/2015)
kapelu máme u nás rádi a když budu lehce vzpomínat, ve Futurum jsem jí viděl taky, ale celkově šli mimo mě. Opět to byl klip, ke skladbě We are the Water, který mě ke Coliseum přivedl a stejně jako u Ceremony, naprosto jednoduchej a podmanivej beat, skvělé kytary a nějaké ty podklady. Hitovka jak víno. Oproti Ceremony je celá deska mnohem přístupnější a snadno se zažrala pod kůži. Jo v jednoduchosti je síla a u DeatWish Records ví, co si mají držet ve stáji. Další případ jak skvěle nestát na místě a z řízného punku se dostat někam za jeho hranice.

TITLE FIGHT - Hyperview (02/2015)
– nad novou tvorbou pop punkových Američanů jsem se rozplýval už od jejich koncertu na pražské Sedmičce. Míň punku a lehké námluvy s shoegaze jako ingredience se naprosto vyplatily.

HOP ALONG - Painted Shut (05/2015)
indie rock s krásným ženským vokálem. Co víc dodat.

STEVE VON TILL - A Life Unto Itself (05/2015)
– byl a jsem zatížený hlavně na Kellyho tvorbu. Till mi připadal vždy takový.. no prostě hodně muziky. U Scotta se mi líbí, že jde víc na kost. Vše se změnilo s novinkou Tilla. Klidnější, míň všeho, naprosto vyvážené a ty „country“ prvky dokonale zapracované. Nicméně to bude chtít další poslechy, vyřknout brzké soudy by bylo v případě těchto dvou hodně zbrklé a neuvážené.

MARUTA - Remain Dystopian (06/2015)
– jak zvukem i hudbou přístupnější než předchozí počin, ale přesto stále palba. Brňákům závidím samostatný koncert, zbytek na OEF.

gorth

OREN AMBARCHI + Jim O'Rourke - Behold (03/2015)
– u Ambarchiho kolaborací mi zpravidla vadí, že jeho jedinečný minimalismus zmizí a je nahrazen mnohem konvenčnější improvizací (anebo A. hraje na bicí). Tady se tomu z větší části podařilo vyhnout a je z toho velice vydařená plavba, minimalistická, improvizovaná, místy rozbitá. S O'Rourkem si Ambarchi evidentně sedl - ale O'Rourke už ve své kariéře dělal skoro cokoli, od basování v Sonic Youth přes pop po nepřístupné elektronické experimenty.

WILLIAM BASINSKI - Cascade (04/2015)
– klasický Basinski, pohlcující minimalistická klavírní smyčka.

ZS - Xe (01/2015)
– tři výjimeční hudebníci se podřizují hypnoticky minimalistickému, ale přesto jemnému, členitému a dynamickému celku. 2. 7. tu hrají.

HOLLY HERNDON - Platform (05/2015)
– působí to jako album, nad kterým se moc přemýšlelo. Jakoby Herndon vycítila svou pozici jednoho z nejzajímavějších nových umělců a pokusila se udělat velké, zásadní album s poselstvím - to však bohužel nijak zvlášť nové či překvapivé není. Méně přístupný debut zatím vychází jako mnohem lepší album, jehož koncept funguje - paradoxně - mnohem přirozeněji.

Cronic

GEORGE KOLLIAS - Invictus (05/2015)
– deathmetalová one-man show v podaní jedného z top metalových bubeníkov? Čo sa týka bicích tak áno! Bohužiaľ strunová časť zaostáva za tou bubeníckou celkom výrazne. Nie, že by to bolo zlé, to určite nie, ale k takémuto bubeníkovi sa jednoducho pýtajú aj výraznejšie gitarové osobnosti a nie len formou krátkych sólových príspevkov do jednotlivých skladieb ako to je použite na Invictuse, vid Nile. Každopádne sme dostali fajn deathmetalovú nahrávku, ktorá na jednej strane neprináša nič nové, ale na druhej vôbec neurazí a počúva sa celkom dobre. Čo by dali chalani z Kataklysm, aby zneli aspoň takto :D (Youtube)

PERDITION TEMPLE - The Tempter's Victorious (01/2015)
– chýba vám Angel Corpse? Už nemusí! Bývali gitaristi Bill Taylor a Gene Palubicki tohto kedysi kultového pekelného zoskupenia sa dali znova dokopy pod novým názvom a prinášajú nám už svoj druhý album. A aké to je? Ako Angel Corpse z obdobia Extermninance! Jednoducho poctivý US old school death odkazujúci sa na Morbid Angel chrliaci síru všade naokolo! (Youtube)

CANCER BATS - Searching for Zero (03/2015)
– Batmani sa každým albumom viac a viac otvárajú širšiemu publiku. Niekdajšia hardcorová nasratosť ustúpila stonermetalovým riffom, sabbathovskej nálade a aj kludnejšiemu tempu celej nahrávky. Za mňa osobne mali staršie nahrávky väčšiu šťavu, ale ako pohodové počúvanie popri robote sa to celkom dá + majú u mňa body navyše za Beelzebuba, ktorý sa im fakt podaril. (Youtube)

MAD MAX: FURY ROAD - Soundtrack (05/2015)
– vynikajúci film a k nemu rovnako dobrý soundtrack od Toma Holkenborga. Miestami až pri pripomínajúci Batmanovskú trilógiu Hansa Zimmera. (Youtube)

gianni

THE PRESTIGE - Amer (04/2015)
– alternativní HC z Francie s perfektní energií!

gába

BELOW THE SUN - Envoy (02/2015)
– hodně zjednodušeně post-rock / funeral doom. Přiznám, že poslední co mě takhle podobně dostalo, bylo první album Pallbearer, a to už je taky nějaká doba. 

SARPANITUM - Blessed Be My Brothers (02/2015) 
– letos suverénně nejlepší death metal.

Hanz Strewer

BIOSPHERE AND DEATHPROD - Stator (03/2015)
– split, který funguje lépe jak mnohé konceptuální počiny. Ledové zvukové plochy rozpouštějící se v temné vody ambientu a následně znovu tuhnoucí v rozjímavou elektroniku.

CLARK - Flame Rave (03/2015)
– po úspěšném eponymním LP u labelu Warp následuje snad ještě více našlapané EPko s energickými beaty a tanečním nádechem.

CROSSED STREAMS - Hollow (04/2015)
– progresivní kanadský black metal na přímočaré desce.

DAWN OF AZAZEL - The Tides of Damocles (04/2015)
– brutal death/black se zajímavými nápady, slabším zpěvem a neutuchajícím kopákometem.

DOWNFALL OF NUR - Umbras De Barbagia (03/2015)
– argentinská blacková avantgarda s post-emo-folkovými elementy

ENVY - Atheist's Cornea (07/2015)
– japonské ukolébavky s tradičně naivní ukřičeností, ale patos někdy za podpory vlezlých synťáků připomíná variaci na Titanic.

LUCIFERIAN LIGHT ORCHESTRA - Luciferian Light Orchestra (04/2015)
– female verze Ghosťáckého rouhajícího se oldschool disco - rocku.

MONOCHROME - Unforgettable Call Of The Octopus (05/2015)
– první EP norského elektrodua pohlcuje komplexní atmosférou, uhlazenými zvukovými texturami a přesahy do současného světového dění.

NAÏVE - Altra (03/2015)
– post-metal/rock se sladkým zpěvem a trochou elektroniky, který se od Illuminatis bohužel posunul zase blíže líbivým trendům.

OZRIC TENTACLES - Technicians of the Sacred (05/2015)
– kytičkovej space rock místy připomínající Oldfieldovy orgie.

TARNATION - Reallusion (04/2015)
– improvizovaná live verze soundtracku k Jadorowského The Holy Mountain.

 
 

 
 

bizzaro

SCENT OF DEATH – Of Martyr’s Agony and Hate (2013)
– tvl, slyšel já (jakože vážně pozorně poslouchal?) někdy tuhle desku? Naštěstí není všem dnům konec a čas od času se takovýto klenot do mého přehrávače zpětně vrátí. Peklo, tradice, nezastydlost, technika, riffy, atmosféra, death metal!

LooMis

BARING TEETH - Ghost Chorus Among Old Ruins (2014)
– Ulcerate by bylo příliš zjednodušující, nicméně tihle Amíci vás rozeberou úplně stejně snadno.

PINK FLOYD - The Endless River (2014)
– příjemná relaxace od starých pánů.

TERAMOBIL - Multispectral Supercontinuum (2013)
– tech death mathcore s neskutečně masírující basou, šest skladeb v neskutečných 17 minutách.

onDRajs

SOUNDGARDEN – Badmotorfinger (1991)
– klasika. Z grungeové mánie mne oslovili pouze Alice In Chains a Soundgarden. Možná proto, že namísto afektovaného lkaní v drogovém pseudoopojení a jednoduchého riffování se víc zaměřili na vnitřní prokompovanost písniček. Badmotorfinger je i takřka po čtvrtstoletí stále svěží a i když je to v podstatě hard rock, svou promyšleností a neprvoplánovitostí v lecčems předjímá progresivce Tool.

AddSatan

METH DRINKER – s/t (2011)
– Nový Zéland není jen o death metalu, kiwíci umí hrát i brutální a zlý sludge/doom. Nejde o nic originálního, ale kdo rád věci jako Grief, Noothgrush, Iron Monkey nebo Eyehategod bude nejspíše spokojen. Největší pecky jsou tu Skull Smashing Concrete a Incurable Illness, potěší i doommetalová předělávka ústřední melodie z Kubrickova The Shining (to už sice před pár lety udělali Melvins, ale i verze MD se povedla). I naživo se potvrdilo, že právě skladby z debutu fungují nejlépe, novější věci z OIL (2014) mě už baví o něco méně. (Bandcamp)

mIZZY

DÄLEK – vše
– před těžce likvidujícím koncertem.

EMPTINESS - Nothing but the Whole (5/2014)
– poměrně originální temný metal s mocnou atmosférou. Desky jsem si všiml a poslouchal ji hodně už loni, nejvíce mě začala však bavit až po letošním, ne zrovna perfektním koncertu.

NAILS - Unsilent Death (2010) + Abandon All Life (2013)
– doposud jsem tuto kapelu přehlížel a nechápu proč. Na obou deskách předvedli velmi dobrý grindcore.

ASCENSION, DARK BUDDHA RISING, DRAGGED INTO SUNLIGHT, URFAUST a další kapely, které budou hrát zde. Očekávám nejlepší festival v mém životě. Saturnalia Temple je mimochodem hrozně přeceňovaná kapela. Ty její nahrávky jsou jeden z nejnudnějších stonerů, co jsem kdy slyšel. Snad alespoň naživo budou stát za to.

brutusáček

HAVE HEART - The Things They Carry (2006) – boston hc, jedna z top desek žánru.
MODERN LIFE IS WAR – všechno
BANE - Don't Wait Up (2014)
SPARTA - komplet

gorth

LEE GAMBLE - Koch (11/2014)
– inteligentní elektronika, která má poměrně blízko například k Andymu Stottovi. Gamble mě příjemně překvapil, jelikož od CTM 2013 ho mám zafixovaného jen jako autora kvalitní, ale hodně konvenční taneční hudby - tady je zajímavější.

FUSHITHUSHA - I Saw It! That Which Before I Could Only Sense (1/2000)
– narazil jsem při zkoumání konceptu nového alba Six Organs of Admittance na rozhovor s vedlejšími členy Hainova projektu z roku asi 1992 a při čtení a poslechu tuhle legendu konečně ocenil jako entitu snad nějakým způsobem využívající free jazz a noise (rock), ale stojící mimo ně. Ve správné náladě, pořádně nahlas a při soustředěném poslechu to sjíždí jako máloco. Kolos. (Interview)

EXTRA LIFE/PARENTHETICAL GIRLS - split (2011)
– z nostalgie jsem zkoušel různé drobnosti, které po sobě Extra Life v různých fázích zanechali, a nejlépe vychází tohle splitko, kdy si kapely prohodily role a udělaly cover jednoho songu té druhé. Barokní pop PG povyšuje perverzi Head Shrinker na úplně novou úroveň, I Was the Dancer v provedení EL příjemně mrazí a stojí na úrovni jejich vlastních dlouhých skladeb jako Body is True nebo Blinded Beast

CIRCLE OF OUROBORUS - Islands (2009)
– jsou jen jedni na světě a tohle bude jedna z jejich nejpovedenějších nahrávek. 

TECHNO ANIMAL - Ghosts (1991)
– přemýšlel jsem po koncertě Dälek, jak moc se ti čerchmanti inspirovali u Techno Animal - projektu Kevina Martina a JK Broadricka, jehož nejznámějším materiálem bude asi víceméně poslední album Brotherhood of the Bomb, které je, ano, podstatně temnější a industriálnější než pořád převážně hiphopoví Dälek. Debut TA z 1991 pak vypadal jako ideální na doplnění vzdělání. Ovšem tady není po hip-hopu ani stopa. Poté, co mi youtube vyhodil Burn (mimochodem, čirou náhodou na kanálu Dizzcocka z Lightning Glove), jsem málem spadl ze židle, protože takhle brutální hudbu zvládli historicky jen Swans do Children of God. Godflesh ani první Napalm Death se na to naprosto nechytají. Worship Swans posunutý ještě víc do hrubého industrialu, trochu breaků a famózní Martinův saxofon. Atmosféra, která posluchači naznačuje, že by měl vzít bourací kladivo a vyrazit s ním do ulic lisovat auta. Proti tomu povedené klidné, až ambientní skladby, zejména dvacetiminutová God vs. Flesh - aneb spojení dvou surových projektů God a Godflesh nejklidnější skladbou na desce. Je to strašně primitivní, nevyrovnané, často až příliš blízko Swans - ale funkčnost je smrtící. (YouTube)

Cronic

DIOCLETIAN - Gesundrian (05/2014)
– tam kde Perdition Temple ide neochvejne v šľapajach Angel Corpse pridáva Novozélandský Diocletian ešte viac zloby, agresie a ničivejší zvuk. Death metal jak sviňa, kto tento album prehliadol, tak nech to určite napraví!

CULT OF FIRE - Ascetic Meditation of Death (12/2013)
– výborný album, výborne zvolená tématika, trochu škoda prepáleného zvuku ale celkovo super vec. Už teraz teším na Brutal a ich show.

HYPOCRISY - The Fourth Dimension (10/1994)
– Hypocrisy v časoch, keď to ešte malo zmysel.

PLACEBO - Battle for the Sun (06/2009)
– najzábavnejší a asi aj najhitovejší album Briana Molka a spol.

gianni

SONAR - Static Motion (2014)
– co říct o Sonar? Znalci by jejich muziku možná popsali trochu sofistikovaněji, já můžu říct jen to, že tohle je přesně ten případ, kdy to zkusíte pod záminkou určitého klidu a relaxu poslechnout, ale pak vám vlastně dojde, že i když to není žádný nápor na uši a palici, tak vás to stejně tak nějak nutí pozorně poslouchat každý tón. Žánrově to nedokážu moc popsat a asi je to lepší nechat na někom, kdo tuhle bandu zná...pro mě tahle náhodně nalezená věc je ale velice milým překvapením a přijemnou změnou.

Hanz Strewer

CRAZY BITCH IN A CAVE - Particles (2011)
– queer falzet na příjemně afektované placce.

IAN WILLIAM CRAIG - A Forgetting Place (2013)
– total fakin muchlovací nádhera, jak kdyby naporcovaná Lisa Gerrard ležící, spící, a o to krásnější. Síla.

MAN MAN - On Oni Pond (2013)
– svěží indie jízda.

PYRAMID VRITRA - Indra (2014)
– experimentální zaříkávání hip-hopového mága Hala Williamse se silnou produkcí (Powder Springs, OFWGKTA, NRK…)

RIDDARNA - Under Jorden (2014)
– našlapaný švédský stoner s punkovým odérem a skvělými melodiemi !!!

Martin Schuster

ALAN PARSONS PROJECT - I Robot (1977)
SLOWDIVE - Pygmalion (1995)

aktuálně

diskuze